Vzpomínky na Andalusii - DENÍK

V Andalusii jsme strávili nakonec docela hodně času. Přiletěli jsme na konci října do Malagy, ze které jsme se po týdnu přesunuli na tři měsíce do klidné Benalmádeny, respektive na pobřeží Torrequebrada.

Níjar - kaktusový park

V apartmánu v druhé řade od moře jsme strávili tři měsíce. Musím říct, že mrazivé tři měsíce. V listopadu byly teploty ještě snesitelné, zejména venku bylo krásně. Někdy teplota vylezla na dvacet stupňů, většinou se to drželo kolem šestnácti, a tak když jsme jeli o víkendu na výlet anebo se usadili na zahradu bylo nám fajn. Problém tvořil fakt, že jsme museli pracovat. Museli jsme denně osm hodin (minimálně) sedět doma u počítačů, a v bytě bylo opravdu chladno. Na zemi ledové dlaždice, pod námi žádný byt. Běžně bylo doma kolem patnácti stupňů. Při každé menší pauze mezi lekcemi jsem vybíhala na terasu se ohřát a trochu rozmrznout. Vyvrcholilo to v lednu, kdy teploty klesly na šest stupňů a deset dní v kuse pršelo. V Madridu dokonce napadl sníh, a byla jedna z nejchladnějších zim za posledních padesát let. Pracovala jsem v rukavicích, Jirka v čepici. Nakonec jsme zapnuli klimatizace, a vytápěli byt alespoň na osmnáct stupňů - což je ve srovnání s Českem stále málo, myslím si. Popíjeli jsme svařák, ze kterého nás ráno třeštila hlava. 

loučení se Soňou a naším prvním bytem - smlouvy, kauce, vyúčtování energií

V únoru jsme se rozhodli, že si najdeme byt, ve kterém bude topení a energie v ceně. Chtěli jsme se večer dlouho sprchovat horkou vodou a topit si od ráda do noci. Neprobouzet se do desetistupňového bytu. Neťapkat po ledových dlaždicích do koupelny. Nesedat si na ledové prkénko. Ach. Au. 

Také jsme chtěli trochu změnu. Přeci jen jsme nepřijeli do Španělska žít, ale cestovat. Chtěli jsme poznat další místa, lidi a byty. 

Povedlo se. Přesunuli jsme se do městečka Fuengirola, kde jsme si na měsíc našli AirBnB. Výhoda tohohle druhu ubytování je jasná. Nemáte žádnou smlouvu. Všechno je v ceně. O ubytování jsem psala už jednou, a možná napíšu ještě další článek, protože se naše zkušenosti opět rozrostly.

V bytě ve Fuengirole jsem si zamilovala hamaku v obývacím pokoji - super chill.

 
Ve Fuengirole se mi líbilo hlavně proto, že jsme znovu byli v civilizaci. Od poloviny listopadu do února (přesně si nepamatuji ta data, občas bylo volněji, občas ne) byl zákaz cestování mezi městy, zákaz pohybu osob apod., kvůli pandemii, a tak jsme si výletění moc neužili. Dvakrát jsem si ,,načerno'' zajela do Malagy, a na Vánoce se restrikce rozvolnily, a tak jsme podnikly roadtrip, o kterém jsem psala zde.

Ve Fuengirole sice stále platil zákaz cest mimo město, ale už nám tolik nevadil. Měli jsme v okolí bytu kadeřníky, kavárny, restaurace, v docházkové vzdálenosti nákupní centrum, primark i kino. Měli jsme široké pláže s kavárnami a dalšími podniky - zkrátka konečně trocha rozptýlení po práci. V prvním bydlení jsme měli v docházkové vzdálenosti dva obchody, jednu kavárnu a dvě restaurace. 

Silvestr s Jankom a Nikol - dvěma Slováky. Jedna z mála socializací během zimních měsíců a přísných pandemických opatření. Nesměli jsme opustit město, ani byt po 23h.

Ve Fuengirole jsme si opět půjčili auto, a vyrazili na třídenní výlet. Tentokrát jsme objevovali malé vesničky a přírodní krásy Andalusie namísto velkých měst, která jsme navštívili během Vánoc. 

V polovině února také došlo k rozvolnění, mohli jsme cestovat do míst, kde nákaza klesla pod 500 nakažených na 100 000 obyvatel. Navštívili jsme tak malou komunitu Čechů v Torremolinos, se kterými nás seznámila Daniela, se kterou jsem byla na kafi už v té jedné kavárna v Benalmádena - naše druhé bydliště. Prohlédli jsme si klasickou dovolenkovou destinaci s širokými plážemi, a poznali osudy dalších Čechů a Slováků, které osud zavál na pobřeží Costa del Sol. 

Hledali jsme ubytování, které by bylo v naší cenové relaci, ale nějak se nám nedařilo. Možná to bylo svátky Pascua - Velikonoce, ale byty byly rozebrány, anebo byly dost drahé - nutno podotknout, že ubytování řešíme až tak týden dopředu. Uvědomíme si, že se za týden musíme odstěhovat, a tak přemýšlíme, co budeme dělat dál. Nakonec jsme našli na úplném konci Andalusie, nad Almérií, vesnici Níjar a rodinný domek. 

Skupina Čechoslováků v Torremolinos u Malagy

Jirka se chtěl do Almérie podívat už na vánočním roadtripu, protože se tam pěstuje zelenina pro celou Evropu a jsou tam kilometry a kilometry bílých skleníků, které ho fascinovaly. Vyrazili jsme tedy na celodenní pouť. Autobusem do Malagy. Autobusem do Almérie. A poté ještě autobusem do Níjar Pueblo - autobusem, který jezdí dvakrát denně. Už to nám mohlo napovědět, kam to vlastně jedeme. 

Nakonec bylo pět týdnů v Níjaru relativně dlouhých. Bez auta, bez možnosti si dojet do pořádného obchodu, bez možnosti vyrazit na výlet, na pláž nebo někam do civilizace to bylo dlouhé. Nakonec to ani s tou cenou nebylo tak slavné. Mysleli jsme si, že pobyt stojí 550 eur na měsíc, a tak nám to webová stránka nabízela. Jenže po rezervaci na pět týdnů se ceny nějak přepočetly, a bum bum bum, nakonec jsme za nejhorší ubytování, které jsme doposud měli, zaplatili největší ranec peněz, asi 800 euro. 

moje ,,kancelář'' na 5 týdnů. 


Je to rozhodně ponaučení pro všechny, kteří ubytování hledají na AirBnB. Měsíční pobyty ukazují cenu bez úklidu a bez odměny za zprostředkování. Jedná se také pouze o čtyři týdny, takže jakmile k tomu přidáte jeden a nebo dva dny navíc, abyste se třeba nemuseli stěhovat ve středu, během pracovního dne, ale odjeli jste až v pátek po práci, tak se počítá k měsíčnímu pobytu klasická cena za jednu noc, která může být opravdu vysoká. V tomto případě 70 eur za jednu noc. Zkontrolujte si raději vždy finální částku, i s tím, jak se to bude v následujících měsících strhávat - částka se dělí mezi jednotlivé měsíce, ve kterých se pobyt uskuteční. Nás tenhle fakt docela hodně naštval, protože jsme ve Fuengirole bydleli v bytě se třema ložnicema za 500 eur, a tady jsme platili 800 eur a měli jsme jen dva pokoje, byla tam šílená zima, všechno staré a rozvrzané.

Největším problémem, který se v Níjaru objevil, byla majitelka bytu. Byl to v podstatě velký rodinný dům anebo komplex domů, rozdělen do tří obytných jednotek, které spojovalo patio. Patio je dvůr/terasa obehnaná ze všech stran zdmi, takže na vás sousedé nevidí. Vcházelo se do něj z kuchyně, a bylo tam příjemné posezení. Z patia se potom po schodech dalo vylézt na rovnou střechu domu, na které byly zděné lavičky, z nichž jsme měli výhled na celou vísku. Každopádně, abych se vrátila k paní Mayte. Přijela po prvním týdnu, kdy jsme v bytě byli sami. Nakráčela k nám, že si potřebuje vyzvednout nějaké věci v našem bytě. Bylo to dost divné. Jsme zvyklí, že je občas v bytech nějaká skříň anebo rovnou pokoj, do kterého nemáme přístup. Je zamknutý a slouží majitelům pronajímaného bytu jako sklad věcí. Sami jsme si říkali, že je to skvělý nápad. Všechny osobní věci zamknout do jednoho pokoje a zbytek bytu pronajmout. Nojo. Jenže tahle paní přišla do bytu, ve kterém jsme aktuálně byli. Bylo mi to nepříjemné. Cítila jsem se najednou jako na návštěvě, když se prohrabávala v kapsáři houpacího křesla a něco hledala. Říkala jsem si: ,,Co kdyby tam třeba našla moje kalhotky nebo špunty do uší nebo co já vím.. , jak by se asi tvářila.''

tady je trošku vidět, jak vypadá patio  -  dvorek obehnaný zdí


Po této zkušenosti se nám Mayte spíše vyhýbala, sprdla nás za to, že věšíme prádlo tam, kam nemáme, byla naštvaná, že nám došla plynová bomba - to jsou starosti, které z Česka člověk nezná. Teplá voda, sporák i topení, všechno je na plynovou bombu - la bombona de gas. Jednou týdně jezdí náklaďák, vybírá prázdné a dováží plné. Naše spotřeba byla asi o dost vyšší než jejich. Oni totiž jedí v restauracích, netopí a věčně jsou venku. A tak byla paní Mayte vykuletá, co s těma bombama děláme,  a dávala to najevo. Kromě toho jsem měla pocit, že se vzájemně snažíme vyhnout setkání v patiu, nevím, zda byla důvodem jazykový bariéra, covid anebo nějaká nevraživost, ale měla jsem toho plné zuby. Celé apartmány si pronajímáme právě proto, abychom neměli spolubydlící, měli soukromí a klid na práci, a aby nás nikdo nebuzeroval.. :D (už nejsme děti). Každopádně jsem si nakonec spřátelila alespoň jejího syna, který zjistil, že umím docela dobře španělsky, a vykuleně pak mámě vykládal, že mluvím španělsky. Jestli nás předtím pomlouvali, teď už si to netroufli, a nastal mír. :D 

V Níjaru jsme se začali zabývat otázkou, co podnikneme dál. Byli jsme ve Španělsku už skoro půl roku, a chtěli jsme poznat další země, chtěli jsme ušetřit za ubytování, a tak padla volba na přesun do Bulharska. 

Ve Španělsku se nosí ochrana úst nepřetržitě venku i vevnitř od jara 2020


Hledali jsme letenky - v covidu žádná sláva. Let jednou týdně, rozhodně né za 20 eur, ale spíš za 200 / osoba,  a k tomu negativní test (65 - 110 eur/ osoba). Ubytování jsme v Bulharsku sice levné našli. Spousta krásných a velkých bytů, cenově od 300 - 500 eur. Rozhodně nižší ceny než ve Španělsku. Kromě toho je to země, kterou bych ráda připsala na seznam svých navštívených. Jiřík už tam byl v létě 2017, a věděl, že jsou i potraviny a služby mnohem levnější. Nojo. A tak jsme počítali, plánovali a zjistili, že by nás přesun vyšel minimáně na deset tisíc, že bychom měli spoustu stresu a časového presu - zajet do města na testy, čekat na výsledky, které sice mohou být do několika hodin, ale taky nemusí, a tak by nás do letadla nepustili. Let s přestupem a nějakým čekáním nepřipadá v úvahu, protože testy nesmí být starší než 72 hodin, a mohl by tedy výsledek během zpoždění letu ,,vyprchat'' a co potom. Také jsme se báli, že let zruší, jako se tomu děje poslední dobou často, a my budeme mít test za x tisíc, který je k prdu. No a rozhodl to fakt, že všechny termíny na testování na letišti byly rezervované na tři týdny dopředu, a my jsme potřebovali termín v pondělí dopoledne, abychom v úterý večer odletěli. Další let byl až v neděli. To jsme neměli ve Španělsku kde bydlet a musela bych zrušit další lekce. Vzít si další dovolenou. To nejde. Je to stres. Je to časový pres. To nechceme.

V prosinci jsem vyhlížela léto, a v květnu se dá konečně vyrazit na pláž v plavkách.. Jupí.

A tak jsme se rozhodli alespoň pro malou změnu. Přesunuli jsme se z Andalusie do Valencie. Na týdenní dovolenou jsme si našli garsonku v Torrevieja, kde jsme si moc neužili. Jirka finišoval důležitý a složitý projekt, a já jsem se procházela sama. Městem, kde nic moc zajímavého nebylo. Do toho začalo pršet, a tak jsem si většinu týdne četla knihu anebo koukala na videa. Spíš taková dovolená alá mentální vypnutí - žádný Skype! :D 

Na konci dubna jsme se přesunuli kousek vedle do městečka Santa Pola. Nalezli jsme tu ráj. Všechno o čem jsem snila v zimě se splnilo. Je to tím, že začalo léto? Je to tím, že máme obrovský nádherný byt s velkou terasou na západ a sto metrů od pláže? Je to tím, že se konečně pracovně všechno ustálilo, daří se mi, a jsem šťastná? Je to tím, že se rozvolnila pravidla, smíme být v barech do deseti, jezdit na výlety a tady v okolí Alicante je spousta nádherných míst k vidění? Kdo ví. Rozhodně o tom všem napíšu, a sama jsem zvědavá, zda ve Valencii také zůstaneme půl roku anebo kdy Španělsko po x měsících opustíme. 

ve Fuengirole se mi také moc líbilo - ideální město na život.




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování