Roadtrip po Andalusii

Člověk by řekl, že digitální nomád hlavně cestuje. Realita je však taková, alespoň u nás, že digitální nomád zejména pracuje. A tak i přesto, že jsme ve Španělsku už skoro dva měsíce, viděla jsme zatím jen Malagu, ve které jsme strávili první týden po příjezdu a okolí bytu. Na Vánoce jsme si oba udělali dovolenou, a vyrazili alespoň na pár dní po Andalusii. Bohužel stále v rouškách.

Alhambra, Granada



Až do poloviny prosince platil zákaz cestování mezi městy, který byl na Vánoce zrušen. 

Vzhledem k pandemii nebylo rozumné stopovat, a tak jsme si půjčili auto. Na první problém jsme narazili už doma - v půjčovně požadují kreditní kartu, a tu nemáme. Pokud tedy zvažujete, že byste si na cestách půjčovali auto, motorku či nějaký dopravní prostředek, raději si ji zajistěte. Nakonec jsme však našli půjčovnu, která vyhovovala našim požadavkům, a auto si na pět dní půjčili i s plným pojištěním a neomezeným počtem ujetých kilometrů. (Cena 188 euro na 5 dní)

Na Štědrý den jsme se vydali na Gibraltar, necelých dvě stě kilometrů od našeho bytu. 




Během cesty jsme si zajeli na pláž kousek od Marbelly. Sjížděli jsme úzkou uličkou směrem k pláži, načež jsem vykřikla: ,,Jéééé delfín, ááá''. Jirka prudce zabrzdil, ve snaze zamezit nehodě, a až při pohledu do dálky mu došlo, proč jsem ječela. Vyskočil znovu. Nádhera. Vyběhla jsem z auta jako pětileté dítě a nadšeně poskakovala: ,,delfííín, delfííín''. Bohužel už se žádný další neukázal, ačkoliv jsme na pláži obědvali dobré dvě hodiny a čekali, až někde v dáli povyskočí. 

Kolem čtvrté jsme dorazili k hranici Gibraltaru. Teprve před pár dny jsem zjistila, že je to malé území Velké Británie na pevnině Španělska. Že je to jedno z nejhustěji obydlených území. Že mají vlastní SPZ a měnu. No a také to, že se Velká Británie 23.12 kvůli mutaci covidu uzavřela, a za hranice pouští pouze rezidenty Španělska anebo Gibraltaru.
Nejvtipnější bylo, že celník mluvil pouze španělsky a za volantem seděl Jiřík.
Celník se ptá: ,,Jste rezidenty Španělska?''
Jirka vyhrkne: ,,Sííí'' a já ,,Noo''.
Ještě by nás za lhaní zavřeli, kdybych neobjasnila, že sice bydlíme ve Španělsku, ale jsme Češi. A tak jsme měli smolíka. Museli jsme z fronty pěkně vycouvat do fronty výchozí, načež jsme se zařadili mezi auta přijíždějící do Španělska. Celník nechápal, že jsme vlastně nikde nebyli, a že jsme se na hranici jen otočili, kontroloval nám pasy a nechápal, o co jde. Naštěstí jsme zpět dojeli na území Španělska a já jsem byla moc moc smutná. Na Gibraltaru žijí malé opičky ve volné přírodě. Dlouho jsem žádnou opici neviděla. Bohužel. Budeme se sem muset vrátit jakmile Británie rozvolní opatření. 

Prošli jsme se alespoň po pláži a usadili se do nějaké typické místní hospůdky. Objednali jsme si dvě kávy, zatímco Španělé už vesele popíjeli víno a pivo. Těžko říct, zda obědvali anebo už slavili Vánoce. Podle mě spíš obědvali. Zanedlouho se barem rozezněla muzika, dva chlapíci hráli na kytary a zpívali. Ostatní se přidali, tleskali, dupali, tančili anebo doprovázeli hrou na všechno možné. Některé písně zpívala celá hospoda, a my jsme na chvíli měli pocit, že je svět zase v pořádku. Nikdo neměl roušku, všichni se objímali a veselili. Tato hospůdka nabízela sice štědrovečerní menu, ale bylo teprve pět hodin a my jsme chtěli najít nějaké klidné místo na spaní. Vypravili jsme se tedy do vedlejšího městečka - Algeciras. 

Algeciras



V Algeciras jsme si za soumraku našli parkoviště u pláže na konci světa, ke kterému byla pouze jedna příjezdové cesta, a ještě dost špatná. Vybrali jsme si to jako místo, kde strávíme Štědrý den. Na pláž jsme si vynesli křesílka, pozorovali západ slunce nad Gibraltarem z druhé strany a vymýšleli, kam zajdeme na večeři. Na googlu jsme si vybrali indickou restauraci a vyrazili k ní. Bohužel restaurace byla jen na mapě. Ve skutečnosti ne. Proběhli jsme okolí, a zjistili, že nikde není ani živáčka. Žádná otevřená restaurace, hotel ani podnik. Jen benzínka a občas nějaký pár na procházce. Mířili jsme k centru města. Stále nikde nikdo. Všechny podniky zavřené. Spatřili jsme otevřenou večerku, a tak svitla naděje, že se najíme. Bohužel. Vše ostatní kolem bylo zavřeno, ale lidí na ulici začalo přibývat. Věřili jsme, že se všichni chystají na štědrovečerní večeři. 

O vánocích ve Španělsku si můžete přečíst zde:
https://www.nejensvetem.cz/2020/12/feliz-navidad-vanoce-ve-spanelsku.html


,,Hola, donde está el centro? Estan restaurantes abierrtos?'', ptala jsem se kolemjdoucích, kteří mi sice směr centra města ukázali, ale při dotazu na restaurace se tvářili jako bych záměrně chtěla šířit virus na nebohé lidi. Je Nochebuena..Co je?! Štědrý večer.. dnes je povoleno vycházet do 1:30 a restaurace mají otevřeno, nebo se pletu? Paní mi vysvětlila, že lidé mají strach, a tak jsme si k strávení Štědrého večera nevybrali úplně správně. Totální ghost town. Nakonec jsme našli místo, kde byli otevřené čtyři bary. Lidi v nich hlídalo asi třicet policistů, a jídlo v nabídce nebylo. Došli jsme až na hlavní náměstí, kde se měli otevírat restaurace v 8 hodin. Nic. Všechno zůstalo zavřené a místní se akorát v rouškách fotili s vánoční výzdobou. 




Chtělo se mi trochu plakat. Strávit Štědrý den sami, bez rodiny, bez večeře, bez stromečku.. Ale což. Takhle jsme si to vybrali. Je to jen hloupý datum v kalendáři, a my si můžeme udělat krásný večer i kdykoliv jindy. Ne?
A tak jsme se vrátili k autu. V jednom okénku si objednali čínské nudle se zeleninou a dvě piva a vyrazili k pláži. Štědrý večer jsme tedy strávili na pláži pod palmami, s nudlemi z krabičky a spolu. Po desáté jsme si zalezli do zaparkovaného auta a otevřeli láhev červeného. Vzpomínali jsme na loňské Vánoce na Maltě, na předloňské v Indii a smáli se, jak je letošní rok bizarní. 



Sevilla



Kolem půl dvanácté jsme se chystali na mši. Věřící sice nejsme, ale náboženství patří ke kultuře této země, a my ji chceme poznat pořádně. Než jsme se vykopali z auta, přijeli na parkoviště policisté. Dálkovými světli svítili na všechny strany, až nakonec vylezli z auta a svítili baterkou.
,,Svítí na nás baterkou..'', řekl Jirka, a já se rozhodla, že se nemáme proč schovávat. Mám pocit, že je vždy lepší upřímně říct, co tu děláme, než počkat, až policisté přijdou k autu a zjistí, že se za sedačkami schovávají dva lidé.

,,Hola. Que pasa?'' vylezla jsem z auta. Policista se na mě podíval. Zajímalo by mě, co se mu prohnalo hlavou. Spustil na mě španělsky a já se omluvila, že nemluvím moc dobře španělsky, a zda by mohl mluvit pomaleji. Raději nasedl do auta a na otázku: ,,Problemas?'' zmizel i z parkoviště. 
Jirka se smál tomu, že jsem vystrašila já je, a né oni nás. A opravdu. Sice se vždy bojím, když někde přespáváme. Jsem strašný posera - bojím se tmy a zvířat a lidí a zvuků .. ale nakonec, kdo je tu ten divný?! Ty lidi tam normálně žijí, dělají svoji práci a my sedíme na Štědrý den v kufru zaparkovaného auta na parkovišti na pláži.


Jakmile odjeli zamířili jsme do kostela. Bohužel byl také zavřený, stejně jako všechno v tomto městě. Prošli jsme se tedy další dva kilometry k druhému kostelu, který vypadal spíše jako mešita a usoudili, že dnes setkání s Ježíškem neproběhne. V autě jsme kolem druhé usnuli, a nechali se probudit až východem slunce kolem deváté. 

Alespoň si všude můžete zdarma natrhat mandarinky... :D



Po probuzení se Jirka hodinu pokoušel složit sedačky do původní podoby, ale nějak se zasekly, a tak jsme tam zůstali až do otvíračky první kavárny, ve které jsme si vypili kávičku, a konečně se dostali do kostela, který byl v noci zavřený. Potrénovala jsem španělštinu s lidskými bytostmi, hurá. Nejprve s uklízečem pláže, který použil mě známé slovo ze seriálu Narkos - ,,mierda''. Znamená to něco jako ,,shit'' anglicky anebo ,,scheiße'' německy. Prý je na pláži hodně mierda. No a v kostele jsem porozuměla farářovu výkladu asi na 70%. Juhů. 

Po mši jsme odjeli do Sevilly, které pasuji na nejkrásnější město Andalusie. Náměstí bylo opravdu okouzlující, a stejně tak i místní parky a řeka. Procházeli jsme se městem skoro sami. Obvykle na Vánoce nikdo moc necestuje, a rozhodně né v období pandemie. Na vánočním trhu jsme si dali Aperol, a vydali se na prohlídku paláce. 

pandemie a Vánoce - nikdy ani živáčka



Večer jsme zamířili směrem na Córdobu a opět hledali vhodný prostor k zaparkování. Dnes platí klasická covidová pravidla, zákaz vycházení po jedenácté, a tak by nám to mohlo hrát do karet. Zastavili jsme asi 30 km za Sevillou, směrem na Córdobu. Našli jsme opuštěné parkoviště u stadionu, které bylo plné stromů. Byla sice šílená vichřice a asi dva stupně, ale v autě jsme se zahřáli a vyspali se královsky. 

Ráno jsme si zajeli do města koupit čepici a rukavice. V noci se ochladilo, a začalo mrznout. Prodavačka chápavě pokyvovala - ,,frío, frío''.

Do Córdoby jsme přijeli kolem poledne. Zaparkovali jsme v obchodním domě a podél řeky došli do centra města. Nejzajímavější stavbou je asi mešito-katedrála. Stavba, která bývala mešitou a poté byla přestavěna na katedrálu. Uvnitř to stále vypadá jako mešita. Bylo to moc krásné, ale vstup stál asi 11 euro na osobu, a tak jsme si tento zážitek odpustili. U katedrály je ale podnik, který nelze přehlédnout. Je tam fronta jako blázen. Lidé si kupují typické španělské jídlo - Tortilla de Patatas. Musím říct, že byla výborná. Nejlepší, co jsem kdy jedla. 

Tortilla de Patatas



Vzhledem k tomu, že jsme město navštívili v prosinci, nebylo moc na co koukat, ale v květnu se zde pořádají soutěže o nejkrásněji vyzdobené květináče, v ulici Calle de Flores. I přesto, že nic nekvetlo, bylo to moc hezké zátiší. Dostali jsme se i na prohlídku paláce a zahrad, kterým bych vytkla jen to, že vyžadovali spoustu byrokracie. Pravděpodobně kvůli covidu. Nejprve nutná registrace na internetu, poté číslo pasu, nadiktovat kód, který vám přijde do e-mailu, vyslechnout si ponaučení, že se nemáte zdržovat uvnitř déle než deset minut blablabla, a také měli uzavřené toalety, ačkoliv obchodní centra, kavárny a restaurace normálně fungovaly. Tady byl covid. Šaškárna. 

Cordoba, mešito-katedrála



K večeru jsme si prošli obchodní centrum a snažili se nějak zahřát. Venku se opravdu ochladilo, a když zapadlo slunko, nedalo se dělat nic jiného. Restaurace otevírají teprve v osm hodin, a nám se nechtělo dlouho čekat. Nakoupili jsme si housky a vydali se na cestu směrem na Granadu. 

Kolem desáté jsme dorazili do městečka La Rambla, kde jsme objevili velké parkoviště. Díky zákazu vycházení za chvíli nikde nebylo ani živáčka, a my jsme se krásně a nerušeně vyspali. V noci klesla teplota na -2. Spali jsme sice ve svetru a čepici, ale bylo nám pod péřovou dekou teploučko. 




Následující den ráno jsme se nijak nezdržovali ranní hygienou, ani snídaní. Byla strašná zima. Nasedli jsme opět na přední sedačky a zajeli k nejbližší benzínce, kde jsme se osprchovali, nasnídali a zahřáli dobrou kávou. 

Granada leží asi 800 m.n.m., a tak se dalo očekávat, že nám zima bude celý den. Přidali jsme jednu vrstvu oblečení, zaparkovali u vyhlídky nedaleko Alhambry a naobědvali se s výhledem na zasněžené vrcholky Sierra Nevada. K obědu jsme měli, jak jinak, housku. 




První dojem z tohoto města zkazil fakt, že je to strašně turistické místo. Tento fakt nezměnilo ani to, že jsou Vánoce a pandemie k tomu. Parkoviště u Alhambry - první minuta za euro a asi dvacet euro za den. Vstupné asi 14 euro na osobu. Šílená byrokracie. Nikde žádné popisky, všude milion lidí, nikdo nemluví anglicky. Pro lístek mohl jít jen jeden z nás. Byla k tomu zapotřebí občanka anebo pas. Přišli jsme ke kase, slušně a španělsky jsem se zeptala, kde si můžeme koupit lístek a nepříjemná slečna na mě vyhrkla: ,,PAS!'' Tak já překvapeně: ,,Cože?'' Nejsem zvyklá vytahovat na území EU pas, a rozhodně né u vstupu do nějakých zahrad. Takže abych to shrnula. Jirka musel vzít naše pasy a jít koupit lístky. Já jsem čekala za hromadou pásek. Poté musel Jirka přijít ke mě a šli jsme čekat frontu, kde jsme znovu ukázali pasy, tentokrát i s lístkem. 




A to ještě není všechno, u vstupu do každé jednotlivé budovy znovu a znovu ukazujete ticket a pasport. To mě tak neskutečně štvalo, že bych jim nejradši dala pěstí, jak mě to rozčilovalo. Upřímně jsem tento systém vůbec nepochopila, a bylo to neskutečné zdržování. A to tuto památku prý v sezóně navštíví asi 6600 lidí denně. Jak to dělají v sezóně netuším, to asi musí být prohlídka objektu jen stylem čekání ve frontě.

Skoro celé odpoledne nám trvalo než jsme si prohlídli Alhambru. Je to obrovský komplex, a na všechny strany je hezký fotogenický výhled, který zachránil můj negativní pohled na toto město. Hodně jsme fotili a vyhřívali se na slunci. Když svítí, je krásně teplonko, ale jakmile po šesté hodině zašlo, poprvé jsme pocítili vánoční atmosféru. V centru Granady bylo kolem tří stupňů, všude svítila vánoční světla, blikaly stromečky a procházeli se lidé, oděni do čepic a kožíšků. Na chvilku jsme si sedli do katedrály, kde bylo kupodivu mnohem tepleji než venku. Po sedmé jsme zapadli do kavárny Starbucks, která jako jediný podnik nabízela teplou vodu na záchodech - úžasný pocit si umýt zmrzlé ruce teplou vodou. (Většina podniků ve Španělsku má jen jeden kohoutek - studený). 

Pro tyto výhledy musíte zaplatit vstup do Alhambry



Po osmé se konečně otevřeli restaurace, a my si zašli na výborný Ramen. Dali jsme si jeden korejský a jeden thajský, a skvěle se zahřáli na naši poslední noc v autě. Zajímavostí je, že většina Španělů sedává venku, ačkoliv jsou teploty skoro pod bodem mrazu. Mají kožichy, šátky a venku na terasách takové ty termo-lampy. 

Vyjeli jsme na vyhlídku nad městem. Po prašné cestě jsme dorazili na louku, na které parkovala další auta. Někdo v nich koukal na fotbal, jiní popíjeli pivko, jiní se jen kochali výhledem na osvětlené město. Kolem jedenácté všichni zmizeli. Popíjeli jsme na předních sedadlech víno a já zahlédla nějaký pohyb. ,,Tam něco běží..'' špitla jsem, a byla ráda, že tentokrát nespíme ani pod širákem, ani ve stanu. Byla to liška, kdo si to štrádoval po vyhlídce kolem našeho auta. 

V noci klesla rtuť teploměru na krásný jeden stupeň a ráno se Granada zahalila do husté mlhy a deště. Chvilku jsem si myslela, že jsme ve Skotsku, když mě krůpěje (sníh s deštěm) mrskali do obličeje, zatímco jsem si čistila zuby. 




Zatopili jsme si a vyrazili na nejbližší pumpu. Skromně jsme posnídali café con leche a bagetu se sýrem, a i přes špatné počasí se rozhodli vyrazit do hor Sierra Nevada. Špatný nápad. Mlha byla hustá, že by se dala krájet,  a tak jsme sotva viděli silnici, po které jsme jeli, natož město a zasněžené vrcholky. Vozovka namrzala, na cedulích svítilo doporučení na zimní pneumatiky a od 30 km i na řetězy, a tak jsme se v 1600 m.n.m otočili a rozhodli se vrátit na pobřeží. 

Když teplota opět začala stoupat k patnácti, zajásala jsem. Nemohli jsme si vybrat lepší místo na pobyt než-li Costa de Sol. Na pobřeží je nádherně. Přes den teplota málokdy klesne pod patnáct stupňů. Neuvěřitelné, že se v Andalusii teploty tak liší. A v Madridu dokonce prý sněžilo. 

Vrátili jsme se domů a pět dní po vánočních svátcích jsme si připravili bramborový salát a vynahradili si zpackaný Štědrý den. Letos bez dárečků. Největším dárečkem by bylo, kdyby se svět znovu vrátil do pořádku. Přejeme si, abychom v roce 2021 už nemuseli nikde nosit roušky, a abychom mohli cestovat kdykoliv a kamkoliv nás napadne. Třeba do naší milované Indie anebo vysněné Jižní Ameriky.



výstřik na Alhambře :-D



Pokud se vám článek líbil a chtěli byste tato místa navštívit také, nemusíte si nutně bookovat zájezd od cestovní kanceláře. Kupte si letenky, půjčte si na letišti auto a mrkněte na náš itinerář.












Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování