Jordánsko 2. část

Po výletě jsme se na pár dní zavřeli doma a přemýšleli, jak ještě využít jordanpass. Na internetu totiž jeho platnost omezují na dva týdny, což by znamenalo, že máme čas do středy 29.9, abychom navštívili další památky, které chceme vidět. Určitě bychom rádi viděli Jerash, nemělo by to být daleko z Ammánu. Je to bývalé římské město, jedno z nejdochovalejších na světě. Stará antická divadla, Artemidin chrám, spousta sloupů a cest. Další jednodenní výlety nijak neplánujeme, maximálně po Ammánu a okolí. Napsala jsem během týdne do facebookové skupiny Expats in Amman, jestli se v pátek nechce někdo přidat na výlet do Jerashe. Můžeme vlastně kdykoliv od pátku do neděle. Ozvalo se mi spousta lidí, ale nikdo z nich jako expat nevypadal, spíš tam byli Jordánci, kteří se chtěli kamarádit nebo nám vnutit odvoz a průvodcování.



Na jednu stranu chápu, že každý musí nějak dělat svůj business, na druhou stranu je to vážně strašně otravný. Napsal mi ale jeden milý člověk, který nás pozval na čtvrteční grilovaní na střeše. Každý týden prý pořádá sraz pro expats v Ammanu u sebe doma, a tak jsem si kontakt uložila, událost si prohlédla, a docela mě to zaujalo. Kromě Samana se nám ozval ještě Honza. Čech, který v Ammánu žije.

Nojo. Češi jsou všude. Prý má u sebe na návštěvě další dva kamarády a můžeme se my přidat na výlet k nim. To zní super. Dlouho jsme nepoznali nové lidi, tak proč ne. Nakonec jsme v pátek jeli na hrad Ajloun a na kus Jordan trailu. Bylo to takové punk domlouvání, tak jsem si nebyla jistá, zda to klapne, ale na autobusáku jsme se sešli. Naši nový přátelé měli sice zpoždění (klasika), ale sešli jsme se.

 Problém nastal, když jsme chtěli jet autobusem. Prý je pátek a autobusy nejezdí. Mimochodem v Jordánsku, a tedy asi ve všech muslimských zemích je víkend pátek a sobota a pracovní dny jsou neděle - čtvrtek. Dnes jsou tedy obchody zavřené, autobusy nejezdí. Mě to bylo trochu divné, protože jsme na severní autobusové nádraží právě přijeli autobusem a další tam taky byli, ale prý nic nejede. Nojo. Nechali jsme se přesvědčit otravnými taxikáři a všechno nechali na Honzovi, který mluvil arabsky.


Je to docela fajn nevědět, kam jedete, co tam budete dělat, ani kdy se vrátíte. Většinou to neznám, protože všechno musím organizovat a plánovat já.

Byla to komedie. Nejprve jsme se pracně naskládali do taxíku v šesti lidech, abychom ujeli sto metrů a znovu se dohadovali o ceně. Nakonec jsme vystoupili. To je něco, co mě v těchto zemích strašně štve. Neustálé smlouvání, dohadování se. To, jak nás všichni chtějí natáhnout a podvést. Jak si myslí, že v Evropě peníze sereme nebo nám rostou na stromě. Ani Honzovo smlouvání v arabštině a neustálé opakování ,,habibi‘‘ nepomohlo.

Strašně nesnáším tuktukáře, taxikáře a všechny tyhle otravný prodejce. Vystoupili jsme a objednali carim (něco jako uber). Dědeček se zdráhal, že nás do auta nevezme, když je nás pět, ale nakonec jsme tam dojeli. Akorát chtěl zase víc peněz. Normálně by autobus stál 1 - 2 JOD na osobu. Taxíkem to takhle vyšlo asi na 4 - 5 JOD. Konečně jsme ale byli v Ajlounu a bylo poledne.

Ajloun


Usadili jsme se tedy do místní restaurace na falafel sendvič, hummus a čaj, a potěšilo nás, že to bylo levné. Asi 1,3 JOD na osobu. Akorát v těch místních restauracích nemají záchod, který jsme teda naštěstí našli v mešitě, a já jsem byla šťastná, že konečně výletíme s nějakou další ženou, a nejsem jediná, kdo pořád hledá záchod. (Místní asi nechodí). Po obědě jsme si vyšlápli kopec na hrad, prohlédli si ho a pak se vydali na trek. Jak jsme vyšli pozdě, tak jsme pořád jen šli. Ještě jsme se ztratili, asi dvakrát, takže jsme bloudili a chodili jako blázni. Musím říct, že mě docela bolely nohy. No, spíš přiznat, že mě brutálně bolely nohy. Vůbec jsme nedělali přestávky, jen jsme ťapkali.

Až jsme v šest večer došli ke kostelu nebo spíš ke zbytkům kostela, kde vlastně ani nevím, jak se to jmenovalo a proč to bylo známé. (asi to bylo tady: Tel Mar Elias
مار الياس) Mimochodem další místo z Jordan passu, o kterém jsme ani nevěděli. Když obě tato místa člověk vynechá, nic se nestane. Prostě kamenný hrad a zbytky kostela. Mě se ale výlet líbil úplně z jiného důvodu. Konečně jsme byli s lidma. To je super.

Byla jsem ráda, že tam mají záchod, a že si na chvilku sednu. Uf. Moje nohy. Levačku mam zespoda pořád ještě rozřízlou od korálu, a cítím, jak mi tam tepe a k tomu jsem si snad natáhla sval nebo co. Já jsem fakt lemra. Po čtyřech pracovních dnech za počítačem mě zabije procházka. Ehm. Ušli jsme víc než za celý den v Petře. Myslím, že 18 km asi za 3 hodiny je docela výkon. No nic. Nestěžuju si. Ani jsem nepípla. Druhý den jsem ale myslela, že nevstanu z postele. Každopádně bych ale vynechala super historku o tom, jak jsme opět punkově jeli domů do Ammanu.


Začalo se stmívat a my jsme teprve dorazili do konce naší cesty, teď se musíme ještě vrátit do Ajlounu, chytit bus do Ammanu, a víte co jsem říkala, je pátek. No, kdybychom byli sami s Jirkou, tak už hysterčím, ale nechtěla jsem dělat ostudu před novými přáteli, tak jsem vesele ťapkala dál a opakovala si: ,,vyřeší se to, vždycky všechno nějak dopadlo, dopadne to i teď.‘‘
Na zpáteční cestě jsme stopovali. Zkusili jsme to asi na šest aut a pak se rozhodli rozdělit. Sotva jsme se oddělili, aby každý stopoval jinde, zastavilo nám auto. Pán nás nabral všechny. Martina s Míšou na korbu, mě s Jirkou dozadu a Honzu dopředu. První stopování mimo Evropu?
Odškrtnuto.

Dali jsme mu za to nějaké dináry, asi tři a hledali autobus. Neúspěšně. To už se o nás dozvěděla celá vesnice a přijeli nám nabízet odvoz. Tentokrát jsme se s nimi nemuseli ani tak dlouho dohadovat. S obyčejnými lidmi to bylo mnohem lepší než s taxikáři. Za 15 JOD nás nějaký pán odvezl až do Ammanu před byt. Wow. To šlo rychle. Nebylo to sice úplně nejlevnější, ale rozložilo se to mezi pět lidí, takže to nebylo tak děsný a konečně jsme poznali nějaké fajn lidi. Honza v Ammanu pracuje pro UNICEF v uprchlickém táboře Zátarí, o kterém jste určitě už slyšeli. Míša studovala ve Francii, pracovala v Německu, teď se chystá do Bruselu. Bylo super si konečně pokecat s nějakými lidmi naladěnými na stejnou vlnu. Kromě toho 4/5 vegetariáni? Krása.

V sobotu jsem se vykopala z postele a v bolestech se dobelhala alespoň do centra Ammanu. Prošli jsme si citadelu (natáčel se tam videoklip od coldplay) a potom jsme se usadili v doporučeném baru na vodnici s výhledem na město. Nebylo to špatný, ale docela předražený tourist place. Vodnice mi už podruhé neudělala moc dobře, asi jsem si odvykla a těšila jsem se domů na teplý čaj. Btw. Dala jsem si piňa coladu. Achjo. Nikdy nikdy nikdy si nedávejte v cizí zemi to, co sami místní nepijí. To je vážně nesmysl. Bylo to prostě mléko s ledem, možná trochu kokosu, ale ananas žádný a rum? Na to můžete v muslimské zemi zapomenout, že. Takže příště čaj ! Mimochodem čaj se řekne arabsky šaj :-D

Amman

Večer se nám povedlo stopnout bus (jízda autobusy a doprava, to je na samostatnou kapitolu :D ) a v neděli jsme se vydali do Jerashe. Konečně. Vůbec jsme nemuseli spěchat, protože jordanpass nikde nikdo nekontroloval a neskenoval. Maximálně chtěli vidět fotku v mobilu nebo zapsat jména do nějaké knihy, ale v 80% případů řekli: ,,ehm, jordan pass?'' a my ,,yes'' a oni: ,,welcome to Jordan'' 

Strašně se mi tam nechtělo, ale báli jsme se, že by JP už nebyl platný v následujícím víkendu, a vstupné bez něj by stálo 10JOD, což jsou zbytečné peníze navíc (pro oba 600,-). Snažila jsem se tedy dobelhat alespoň k nějakým částem Jerashe, a vzali jsme to vážně pomalinku.
Každopádně v Jerashi to bylo moc hezky strávené odpoledne. Nikde nikdo. Byl pracovní den, jak jsem říkala, v neděli je začátek týdne, takže jsme tam byli prakticky sami. Tím, jak tam bylo málo lidí, tak tam bylo i málo prodejců. Nikdo nás s ničím neotravoval. V klidu jsme si prošli římské památky, poseděli v divadle, snědli si svačinu. Trochu jsem se bála místních ještěrek, ale dobrý a užili jsme si to. Pak jsme si koupili džus - juhu, nikdo nás nenatáhl. Jeli jsme autobusem zpět - juhu, nikdo nás nenatáhl, platili jsme 1 JOD za osobu. To je krásný, když se člověk nemusí s nikým dohadovat a už si tady tak žije. Pomalinku si zvykáme.

<3 model <3

Po víkendu jsem strašně unavená, tak doma odpočíváme, pereme, vaříme a chystáme se na další pracovní dny. Začínají se mi v hlavě rodit nové podnikatelské nápady, musím konečně dotáhnout ebook, přemýšlím nad přechodem na s..ro.. spousta myšlenek, nápadů a věcí, na které bych potřebovala kreativní myšlení. Chtěla bych nahrávat podcast, natáčet videa a věnovat se všemu, co jsem v Česku nezvládala, ale ani tady na to není prostor. Pořád někde lítáme, a i když ne, je tu takový hluk, že se nedá pracovat. Dělám jen to nejnutnější a na nahrávání zvuku to opravdu není vhodné. To bych se za tu kvalitu styděla.

Ve středu po práci jsme vyrazili znovu do centra, tentokrát jsme potřebovali nafotit Jirkovi portrétové fotky na web a pracovní stránky. Dorazili jsme do obchoďáku a nejkrásnější ulice v Ammanu. Abdali čtvrť. Kavárny, restaurace, obchody, mrakodrapy - všechno jako v Evropě. Nafotili jsme asi tisíc fotek, dali si kafíčko a zákusek, rozhlédli se po obchoďáku a zaujala nás obrovská modrobílá mešita, která stojí nedaleko. Vydali jsme se na návštěvu. Pod mešitou jsem dostala plášť na zakrytí vlasů i těla a mohli jsme si sami projít modlitebnu. Byli jsme tam prakticky úplně sami. Občas se přišel nějaký jednotlivec pomodlit, ale jinak nikde nikdo. Večer jsme se prošli mezi uličkami, ale spíš nechtěně, abychom našli bus, koupili si v liquer shopu pivo - wow, tentokrát za 3.5 JOD, to už je dost. Doma na mě čekal live stream pro digitální lektory, a tak tak jsem to stihla. Hodina navíc je výhoda, ale večer jsem padla do postele úplně KO.

Kdo uhádne, jak se jmenuje tohle město? :D

Mimochodem jsme zjistili, proč pivo v Aqaba stálo jen 1.50 a všude jinde stojí mnohem víc. Aqaba je osvobozená od daně. Je to přístavní města. Vedla nebo naproti je Saudská Arabie, Egypt a Izrael. Je to trochu samostatná jednotka, a snad nepotřebujete ani visum, pokud jedete jen do Aqaby. Kdybychom to věděli, nakoupíme si tam karton piv. Škoda.

Nás pracovní týden končí prakticky stejně jako ten běžného Jordánce, ve čtvrtek večer padla a v pátek volno. Využili jsme nabídku od Samana a rozhodli se přidat na grilovačku od Expats in Amman. Příští týden budeme už pravděpodobně balit, tak je skvělá příležitost se s někým seznámit a vyrazit mezi lidi. Stejně si myslím, že tam bude spíš spousta Jordánců. Přizvala jsem i Čecha Honzu, se kterým jsme se viděli minulý týden.

divadlo v Jerashi

Přesně, jak jsem čekala. Spousta Jordánců, my tři Češi a jeden Američan Tim. Lidí tam bylo docela dost, a bylo to fajn, ale takové poklidné. Čekala jsem, že se více zapojíme a seznámíme s ostatními, ale tyhle párty bez alkoholu jsou takové zvláštní. Byla to obrovská střešní terasa, lidi kecali, kouřili vodnice / ehm, každý si s sebou nosí na párty vlastní shishu / a jedli. Měli jsme grilovačku a pro vegetariány nějaké rajčatové kari, sýr a placky. Upřímně mi to moc nejelo a záviděla jsem masožroutům burgr. Škoda, že jsme neměli třeba veg. placky do burgrů nebo tak něco. Každopádně jsme alespoň poznali jiné Jordánce, takové trochu netradiční, bez šátků. Dokonce spousta z nich byli křesťani. Oprášila jsem po x měsících angličtinu a kolem půlnoci jsme uberem dojeli domů.

Ze střechy byl nádherný výhled na Amman, všude byla světýlka, oheň a ochutnali jsme místní typický dezert. Už jsem zase zapomněla, jak se to jmenuje. Něco na K. Je to na obrovském kovovém plátu roztavený sýr, politý sladkým sirupem, posypaný pistáciemi. Bylo to dobrý. Určitě lepší než to jídlo z rajčat. Za vstup na událost jsme platili 7 JOD.

V pátek jsme vstali strašně pozdě a celý den jakoby nebyl. Došli jsme na nákup, odpoledne jsem měla ještě dvě lekce a call s kolegyní němčinářkou, šťourala jsem se v ebooku. Takový neproduktivní den. Na druhou stranu jsme se večer dozvěděli, že Sri Lanka konečně zrušila lockdown a koupili jsme letenky a zažádali o víza ETA. Vypadá to, že pokud všechno dobře dopadne, odletíme za týden na Srí Lanku. Konečně. Kdo četl můj blog už před x lety, tak ví, že jsme v roce 2019 měli koupené letenky na SríLanku z Indie, a že nám uletělo letadlo a celé se to strašně po ***** . To uletěné letadlo vlastně hodně zformovalo naše životní cesty. Tak tentokrát se to snad povede, doletět.

Koho by zajímalo, co a jak se nám stalo, ať si přečte nejčtenější článek z blogu. Byl to tenkrát takový průser, že to četl snad každý z mého friendlistu. Průsery se prostě dobře čtou no.

V sobotu jsme vyrazili do downtownu, prohlédnout si zbytky římského divadla, projít se po centru a po tržnici, a hlavně jsme nechtěli další den prosedět doma. Přihlásila jsem se sice na kurz: Jak vydat knihu, který má trvat asi tři hodiny, ale je online, takže jsme se usadili v centru v kavárně a kurz jsem si vyseděla tam. Paráda. Mimochodem tahle kavárna se mi hodně líbila. Platí se tam za strávený čas, a můžete si dát, co chcete. První hodina stojí asi 2 JOD, a pak další půlhodinky asi 1 JOD, nevím. Měli jsme dvě ledové kávy, dva ledové čaje a dvě limonády a platili jsme asi 7 JOD, což nebylo úplně špatné. Je to podnik, kde se sdružují studenti, nomádi, mladí lidé a líbilo se mi tam. Je tam i knihovna, hudební nástroje a kočičky tam mají. A já jsem se v kurzu dozvěděla, jak ze svého ebooku udělat opravdovou knihu. Myslím, že mě čeká ještě spousta práce. Auuu. 

největší mešita v Ammanu


Večer jsme se zase pokoušeli chytit bus, a povedlo se, ačkoliv si asi vojáci před bankou mysleli, že je chceme vykrást, haha. Dvakrát se nás ptali, co tam děláme, a ať si vezmeme taxi, že bus nejede. Už jsme to chtěli vzdát a ejhle. Za 0.4 JOD jsme se dostali autobusem až před barák, krása. Jak říkám, ty autobusy, to chce samostatný text.

V neděli jsme vyrazili na jednodenní výlet do městečka As-Salt. Nečekali jsme od něj vůbec nic. Říkali jsme si, že jsme všechny hlavní památky už viděli, že bychom se mohli podívat random někam jinam, kde třeba ani nic zajímavého není, ale jen tak poznat, jak opravdu žijí místní, jací jsou.

Bylo to úplně nejlepší rozhodnutí ever. Krásné město, klidné, nikdo nás neotravoval ani nás nechtěl obrat. Měli jsme nejlepší hummus za celý pobyt v Jordánsku a skvělou hostinu v restauraci za 3.5 JOD. Včera jsme v Ammanu dali dvojnásobek, kdy jsem se snažila při placení vyjmenovat, co jsme měli a on na mě vypálil cenu dřív, než jsem to dořekla. Tady ne.

Mimochodem to je dost běžná praxe. Nikde nemají menu, jídelní lístek, ceník. Nic. Ani z kasy vám nevyjedou účtenku, kde by bylo rozepsáno, co jste měli. Prostě se podívá, klikne na jednu číslovku, třeba 6, protože jste běloch, vítězoslavně se podívá, jakože: ,,spočítal jsem to‘‘ a natahne ruku. No. Má se člověk hádat? Je to zlo.

Hummus, v podstatě národní jídlo. :-D 


Ve městečku As-Salt: Úžasní lidí. Nikdo nečuměl, nehulákal, netroubil. Konečně jsem si poprvé připadala jako na výletě a né jako laň, která utíká před lovci. Na trhu jsem se dívala na zboží a nic. Sahla jsem si. A nic. Víte, co to je? Většinou nemůžete ani projít, aniž by se na vás nesesypali a nekřičeli, ať si to zkusíte a podíváte se a koupíte, aniž by nevyřvávali cenu a neptali se odkud jsme, aby ceny navýšili. Tady ne. Ten klid. To ticho.


Nafotila jsem si tržnici. Podívala se, co prodávají. Usmála se na lidi. Pozdravila prodejce. Vážně milé.

Rozhodla jsem se, že si něco koupím a připravovala se psychicky na smlouvání. Kalhoty. Kolik by tak stály u nás? Maximálně 10 JOD. Zkusím nabídnout třeba 5? Možná za ně pak dám 6.
Běželo mi hlavou, jak to asi bude probíhat. A víte kolik si řekl? 2 JOD. Bez okolků. Panebože. Myslela jsem si, že ho obejmu a dám mu pusu. Koupila jsem si v dalším obchodě ještě druhý, za 3.5 JOD. Nádherný gatě, takový, co by v primarku stály určitě aspoň 10 euro. Jinak teda pořád platí, že cestujeme minimalisticky, abyste se nedivili, že jsem se rozšoupla. Jenže jsem si na poušti ve Wadi Rum udělala díru na zadku, u jiných kalhot, a na džíny je strašné vedro.

To je taak hezký, jak se schází a hrají hry na ulici.

Tento den se mi líbí. Lidi nás zdravili, a pak nic nechtěli. Jen pozdravili, s usmáli se. Já jsem pořád čekala, co budou chtít, co mi nabídnout nebo na co se zeptají. Nic. Oh. Bože. Pokud chcete jet do Jordánska, tak jeďte do As-Salt. Užijte si to, než se to zkazí i tady. To město je mimochodem nádherný, na kopcích, krásná architektura, jsou tam kostely i mešity, hřbitov, dvě muzea. Není to žádná díra světa, jen se tady lidi ještě nezkazili turismem.


Mě to úplně zvedlo náladu a hned vidím Jordánsko jinou optikou.

trh v As-Salt

Bohužel se to hned v pondělí zase pokazilo, díky našemu ,,úžasnému‘‘ bytu. Snažila jsem se soustředit na práci, ale jediné, co mi znělo v hlavě bylo neustávající: tu, tu, tuuuu. Tututututtu. Tůůůů. Začínala jsem si myslet, že mi z toho jebne nebo že minimálně dostanu tik nebo ohluchnu – kéž by. Prostě jsem se musela sbalit a odejít z bytu pryč. V pondělí pracuji na Mentoringu, takže můžu být prakticky kdekoliv, kde je internet, a i když není, udělám si hotspot z telefonu (mobilní data). Nejprve jsem byla ve Starbucks, kde jsem si objednala velké capuccino. Jak už to tak v tomto podniku bývá, asi za 90 Kč. Ale byl tam klid, dobrý internet, klimatizace. Proč ne. Zvládla jsem udělat asi pět lekcí, když se ze spodního patra začala ozývat sbíječka. Panebože. Nééé. Několik minut jsem se pokoušela zvuk nevnímat, ale po třetí vymazané hlasové zprávě pro studentku jsem se zvedla a šla pryč. Já bych do toho… Tady se fakt nedá pracovat v tom Jordánsku, nebo minimálně v naší čtvrti ne. Vydala jsem se do areálů univerzity, kde jsem si sedla na zem do stínu, otevřela noťas a pokračovala v práci. Počítač se mi bohužel rychle vybil, a zbývali ještě čtyři studenti. Do toho přestal fungovat FB / IG / WhatsApp a další sociální sítě. Největší výpadek facebooku v životě. No nic. Zavřela jsem se do třetice všeho dobrého v costa coffee, dodělala zbytek elessons, odpověděla na emaily a vydala se k domovu. Dneska se máme sejít s Honzou, jenže nám neposlal adresu a vlastně nevíme, kde přesně bydlí, ani jestli s tím počítá. Achjo. Nakonec odkládám mobil. Myslela jsem si nejprve, že máme rozbitý internet nebo že nefunguje můj telefon, a až později jsme zjistili, že jsou to problémy jinde.

Rozhodla jsem se, že se budu dívat na casa de papel. Po půl roce čekání se na Netflixu objevila pátá řada. Šla jsem do postele už v devět, zapla si díl a v deset se chystala spát. Bohužel. Venku byl tak šílený ruch, že si to nikdo neumí představit. Představte si, že stojíte na největší křižovatce na světě, kde je osm pruhů. Všichni blikají, troubí, svítí, křičí, zapínají rádio a vy najednou slyšíte desítky různých klaksonů - policie, sanitka, hasiči, náklaďáky – tramda lalalala, pána, co vozí plyn, taxikáře. Lidi, co jen tak z prdele troubí do rytmu: tu tu tututu. Tu tu tututu. Tu tu tututu.

Nic proti islámu, ale musí být muezin 5 x denně a tak strašně nahlas? Mám z toho tik v oku. 

Nejprve jsem zkusila špunty do učí. Pak šátek. Hlavu pod polštář. Špunty, ponožky a šátek. Pak i polštář. Sluchátka a podcast. Sluchátka a hudbu. Nakonec jsem se hystericky rozbrečela a převalovala se. Chodila po bytě. Pila. Čůrala. A takhle pořád dokola, až do tří do rána, kdy jsem vyčerpaně zabrala na dvě hodiny, aby mě v pět ráno probudil muezín s ranní modlitbou.

Ráno jsem měla Skype lekce, ale po dvou hodinách spánku jsem byla úplně mimo. Ještě ke všemu nám došlo kafe. Achjo. Doufala jsem, že studenti nic nepoznají, ale měla jsem fakt namále, abych nevybouchla jako papiňák při každém zatroubení venku. Přála jsem si buď ohluchnout anebo vyhodit z okna granát, aby aspoň na chvíli bylo ticho.

Nojo. Přiznávám. Celou noc jsem se dívala na Casa de Papel, kde granáty lítali vzduchem, tak se ve mně asi probouzí sadista.

Nakonec jsme se po práci šli zase projít na univerzitu, abychom byli chvilku v tichu. Seděli jsme v kampusu asi tři hodiny, dali si kafe, ale chtělo se mi spát.

Večer jsem znovu nemohla usnout. Pití, převalování, špunty, šátek, rady a tipy z internetu. Pak jsem zkoušela pustit si nějaký jiný ruch, který překryje ruch silnice. Nakonec jsem si na plné pecky zapla let letadlem. Takové tu hlasité hučení. Usnula jsem ve tři ráno a v sedm vstávala. Další skvělá noc. Achjo.

Dopoledne jsem učila Skype a odpoledne jsme jeli do centra, do kavárny Jabal – culture and knowledge. Měla jsem konzultaci a pracovali jsme na grafice ebooku. Večer jsme byli domluvení s Honzou na kino.

Citadela, Amman

Kino bylo venkovní, což jsem nevěděla, a kdybych to věděla, oblékla bych se mnohem víc. Měla jsem overal, košili a koženou bundu. V noci se ochladilo, a úplně jsem cítila, jak jsem zmrzlá. Film byl ale zajímavý. Trochu nechutný, ale zajímavý. Šlo o amputaci rukou a nohou a následnou transplantaci obou horních končetin. V podstatě to byl dokument. Hodně zajímavý. Mít stále takovou chuť a vůli žít, i když člověk přijde o obě ruce a nohy, a ještě o tom dělat humorné show – stand-upy. Wow. A darovat orgány? Dostat něčí ruce pár hodin po jeho smrti? Rozhodně to bylo silné. Po kině jsme šli do kavárny vedle, kde jsme s Jirkou už jednou byli. Je tam krásný výhled na celé město a na citadelu.

Dali jsme si shishu a čaj. Byla s námi ještě Honzova kolegyně z Unicefu – Hala. Moc milá holka. Myslím, že by se táta zase divil, že někdo, kdo nosí hidžab může být tak hezký a chytrý.

Dojeli jsme domů pozdě a konečně jsem se trochu vyspala, protože po půlnoci už nejezdí tolik aut. Tento týden je náročný. Potřebovala bych alespoň dva dny někde ve tmě a tichu. Teď se nechat zavřít do tmy – podstoupit terapii tmou – to by mi uteklo. Myslím, že bych prvních pět dní jen spala.

Ve čtvrtek jsem měla náročný pracovní den. Studentů na elessons šíleně přibylo, protože jsem se snažila odbourat Skype lekce a nabrat studenty na Mentoring. To se povedlo. Mám aktuálně asi dvacetpět lidí v Mentoringu, ale cítila jsem, že to v pondělky nedávám, tak jsem se rozhodla studenty rozdělit na dvě skupiny. Dopoledne, asi do 15 h jsem dělala elessons, pak jsem od 16 h do 20 h skypovala, a pak jsem hned vyráželi k Honzovi na rozlučkovou večeři s Ammanem.

Bylo to skvělý. Mrzí mě, že se musíme loučit, sotva jsme se poznali. Ve Španělsku jsme byli tak dlouho, a žádné pořádné přátele jsme si nenašli, a tady bychom se věřím krásně zapojili do společenského života, díky Honzovi. Ten nám na večer připravil bramborové knedlíky, špenát a vajíčko. Jéé. Já jsem neměla br. Knedlíky ani nepamatuju, možná od té doby, co nejíme maso. Tak to bylo strašně fajn si dát českou kuchyni, v Jordánsku, haha. K tomu jsme si dali čaj s příchutí Vánoc a Jirka i Becherovku, povídali jsme. Cítila jsem se trošku jako na Erasmu. Mám ráda tyhle večery. Kolem jedenácté jsme šli na párty. Nechtělo se mi. Jsem strašně unavená a nevyspalá po celém týdnu. Včera jsem promrzla v kině, tak mi není uplně dobře, a ještě ke všemu musíme ráno vstávat. Nechali jsme se přesvědčit. Žijeme jen jednou. Kdy se nám ještě poštěstí jít v Jordánsku na párty mezi nejvyšší vrstvu Jordánců? Kde se pije? Kde holky nosí šaty a podpatky? Asi nikdy.

Bylo to hustý. Hodně jiné Jordánsko. Luxusní hotel, luxusní bar, hudba, krásný lidi, holky v minišatech, v sukních a topíkách nad pupík (jak ve Španělsku). Chlapi v košilích. Všichni pili, kouřili ( v Jordánsku se kouří – hodně, a všude – v barech, v autobuse, v obchoďáku.. , to v Čecku člověk nezažije). Jen pro ten pocit moct si zapálit uvnitř v baru, na měkkém křesílku, jsem si taky zapálila. Haha. Přišlo mi to strašně neuvěřitelné. Všechno bylo přirozeně dost drahé. Dva drinky za 15 JOD. Nakonec mě Honzovo kamarád gay vytáhl k tanci a já z toho mám do teď trauma. Že neslyším hudbu, neumim se hýbat, nemam hudební sluch a rytmus je mému tělu cizí, s tím jsem se smířila. Já prostě na disko trisko nejsem, a když jo, tak poguju, skáču nebo šlapu zelí, a víte co chtěl tehle člověk? Abych s ním tancovala salsu. Kroutil se tam jak břečťan, vrtěl prdkou, otočky. No, jemu to šlo krásně, ale já jsem tam jen postávala a modlila se, aby to skončilo.


Video z Jordánska

https://youtu.be/nfswHyikiIQ


V pátek jsme vstávali v 7, abychom se jeli otestovat na covid. Další noc, kdy jsem spala jenom pět hodin. Umřu. Šli jsme pěšky do Biolabu, který byl zavřený. Protože je pátek. Zkurvený muslimové, kdo má sakra neděli v pátek? No nic. Naštěstí jsme našli jiný biolab, kde by mělo být otevřeno, už jsem neměla sílu lovit autobus ani jít nikam pěšky, tak jsme si vzali uber. (Babi, to je jako taxík, ale objednáš si to po telefonu, odkud kam chceš jet, platíš to taky po telefonu – kartou, a vlastně se s tím řidičem vůbec nemusíš bavit, neokrade tě a přesně ví, kam jedeš.. )

V biolabu to byla další komedie. Nemáme jordánské číslo, takže nám nemohou poslat výsledky. Co? Proč ne třeba na mail nebo WhatsApp? Domluva s nimi byla šílená. Buď neuměli anglicky nebo se styděly nebo huhňaly. Já nevím, ale měla jsem chuť je praštit. Byly to takový dvě mladý holky, bylo vidět, že tam jsou asi na brigádě a bály jsme se, abychom vůbec ty výsledky dostaly. Stokrát jsem opakovala, že potřebujeme certifikát, v angličtině. No. Nosy nám vyšťouraly a my jsme pevně věřily.

Problém nastal když jsme dojeli domů. Necítila jsem se dobře. Změřila jsem si teplotu, jen tak pro jistotu a zjistila, že mám 37.2. Vzhledem k tomu, že máme zítra odlétat, to není dobrý. Nevím, jestli mám covid. Modlím se, aby to covid nebyl. Podle mě jsem jen nastydlá a unavená. Moje tělo potřebuje spánek a klid, který se mu už týden nedostává. I kdyby to covid nebyl, tak je problém jít někam s teplotou. Všude jsou termokamery, při vstupu do vnitřních prostor měří teplotu. Co budeme dělat? Kromě toho, že mám teplotu, nemáme výsledky PCR testu a je velice pravděpodobné, že budu pozitivní, je tu ještě další problém. Nemáme schválená víza na Srí Lanku. Krucinál. To je na jednoho člověka moc. A ještě další věc? Dneska jsou volby. Zažádala jsem si o volební průkaz během září. Ze Žebráka mě vyškrtli a volební průkaz odeslali na ambasádu do Ammanu, kam ale nedorazil. Takže co? Ztratila jsem ve volbách svůj hlas a volit nemůžu.


Šla jsem si lehnout. Uvařila jsem si čaj a coldrex, obalila se dekou a snažila se usnout. Alespoň hodinku. Narvala jsem si špunty do uší a modlila se, abych usnula. Nepodařilo se to naplno, ale odpočívala jsem.

Jakoby se stal zázrak. Když jsem otevřela mobil, na mailu jsem měla visa na Sri Lanku a na WhatsAppu výsledky PCR – negativní. Všechno v pohodě. Jirka odjel k volbám. To teda v pohodě nebylo, ale co se dá dělat no, tak bude v Čechách vládnout Babiš se Zemanem jako do teď. Hlavně abychom zítra odletěli. Potila jsem se nad coldrexem a srazila teplotu na 36.9. Juhu. To už je lepší. Jsem negativní, covid to být nemůže, tak jsem se prostě nastydla. Klasika. Celý týden jsem skoro nespala, teplotou se moje tělo snaží dát najevo, že něco není OK. Chudák. Budu ho muset nadopovat prášky a pak si odpočine na Srí Lance.

Představuji si, jak si lehnu do hamaky na pláži. Jak bude všude ticho. Příroda. Nikde nikdo. Ráj.

Nevím proč, ale mám nějaký špatný pocit. Mám tušení, že se na SríLanku nedostaneme. Zase. Jirkovi pořád nepřišli dokumenty. Začali jsme pomalu balit, navečeřeli jsme se a na WhatsApp mu přišel výsledek PCR – negativní. Juhu. Teď už jen ta ETA. Moje je schválená, u jeho žádosti je pořád napsáno, že se vyřizuje. Nechápu proč. Na internetu píšou, že to bude to 24 h. Na FB ze zkušeností lidí vyplývá, že tak 3 dny. My čekáme více než týden. Urgovala jsem to u nich, urgovala jsem to přes konzulát. Psala jsem jim, posílala pasy a nic. Mě to přišlo dneska a Jirka nic. A jestli je na Srí Lance víkend jako u nás, tak už to ani nepřijde.

Mysleli jsme si, že máme vyhráno. Do letadla nás pustí, máme PCR, máme očkování, máme letenky. Všechno v pohodě. Ještě jsme to ráno vytiskli. Dobalili. Nasnídali se. ETA pořád nic. Rozhodli jsme se to neřešit. Prostě se to vyřeší po příletu. Dřív dávali vízum po příletu naprosto normálně, bylo akorát o 4 dolary dražší, ale teď kvůli covidu zakázali vydávat víza na místě a jsou s tím šílené obštrukce.

Na tu žádost o víza jsou asi tři webové stránky a nikdo pořádně neví, která funguje. Má to být do jednoho dne, ale po týdnu nic, a nikdo se neozývá. Jsem z toho špatná. Cítím v kostech, že dneska na Srí Lanku nedoletíme, ale nechci být pesimistická.


Moje kosti říkaly pravdu. Dopadlo to takhle:

https://www.nejensvetem.cz/2021/10/jak-jsme-se-snazili-dostat-na-sri-lanku.html
























Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování