Let na Srí Lanku? Fuck up vol. 2

Odlet z Ammanu, z Jordánska


9-10-2021

Zajímalo by mě, jestli se někomu děje v takové míře, co nám. Už je to potřetí za poslední tři roky, kdy sedím na letišti, třesu se jak ratlík, mám slzy na krajíčku a vím, že je to v pr** .

Minimálně jsem se naučila to lépe snášet. Snažím se si opakovat dokola: ,,To bude v pohodě‘‘. Vždycky se to nějak vyřešilo, a nakonec je z toho historka o tom, jak se někde něco pos*** . Jenže dneska vážně nemám náladu, já už nemám sílu na to, aby se to po** , chtěla bych sedět v letadle a mít konečně klid anebo ještě lépe, ležet na pláži na SríLance a vzít si na týden dovolenou. Poslední dny byly náročné.

Jirka se zatím dohaduje s pánem ve žluté vestě, chci se zvednout a jít za nimi. Strašně se mi třesou nohy. Nesnáším letiště. Mám z něj už tolik traumatických vzpomínek, že se mi to hnusí snad ještě víc než nemocnice. Je tu šílená zima, kvůli přehnané klimatizace. Auu. Možná je to znamení, že máme přestat létat. Není to ekologický. Měli bychom si radši koupit koloběžku a brázdit svět na ní. 

V hlavě se mi opakuje deja vue. Shodou okolností jsme se na Srí Lanku snažili dostat už před třemi lety. Neúspěšně. Naše cesta tím tehdy skončila. 

Co se vlastně stalo a jaké to je, cestovat během covidu? 

Je to jedna velká šaškárna nesmyslné byrokracie. Vezmu to od začátku. 

Na Srí Lance skončil po několika týdnech lockdown /1.10/. Na tento okamžik jsme čekali, tak jsme hned koupili letenku z Ammanu do Sharjah /SAE/ a ze SAE do Colomba. Oba lety od AirArabia, takže sice s přestupem, ale nemusíme se znovu odbavovat, zavazadlo a odbavení udělají až do cílové destinace a letadla by na sebe měla čekat, kdyby bylo zpoždění. Ihned jsme také zažádali o ETA visa. Normálně, před covidem, byla možnost dostat vízum na Srí Lanku dvěma způsoby - přes internet za 35 dolarů anebo na místě za 40 dolarů. O tohle vízum jsme už jednou žádali, je to v podstatě formalita. Vyplníte, zaplatíte a do 24 h má přijít schválení. Obyčejný email, který říká, že vám po příletu dají razítko do pasu. 

Uběhlo několik dní a my jsme se objednali na PCR testy. Strašně jsem se bála, že se něco podělá, protože mi nebylo dobře a měla jsem zvýšenou teplotu. Naštěstí výsledky testů přišly včas a byla jsem negativní. Uf. Teplotu jsem si srážela paralenem a doufala, že nikde nebudou měřit. Měla jsem blbých 37.2, protože jsem poslední týden málo spala a nastydla se v letním kině. Jenže vysvětlujte to někomu na letišti žejo. 

Tiskli jsme dokumenty - letenky, PCR, zdravotní formulář, vízum. A zjistili jsme, že Jirkovo vízum pořád není schválené. Mě přišlo na email v pátek v pět večer, Jirkovi nic. Je to fakt jenom blbý email, žádný oficiální papír. Napsali jsme tedy ještě dva maily na imigrační a konzulát, a říkali si, že to bude v pohodě. Jsem ve spojení s konzulátem na Srí Lance, ví o nás. Žádali jsme s Jirkou o víza ve stejný den, je to zaplacené, urgovala jsem to dvakrát a posílala moje i Jirkovo doklady. Měli by to vyřídit taky. 

Ráno pořád nic. Byli jsme z toho ve stresu, ale mysleli jsme si upřímně, že to nevadí. Horší by bylo, kdyby nepřišly PCR testy nebo kdyby byl jeden negativní nebo kdyby zrušili let. Ano, posrat se toho může opravdu hodně, ale to k cestování prostě patří a vidět to černě nepomůže. Naopak.

Prostě jsme optimisticky jeli na letiště, a řekli si, že se to nějak vyřídí po příletu. Ví o nás. Ještě jsme psali znovu na konzulát, a ty nám řekli, že je dneska imigrační zavřené, že dostaneme vízum po příletu. Ok. Pohoda. 

Pohoda to rozhodně nebyla. Přijeli jsme na letiště naštěstí o několik hodin dřív, stoupli si do fronty na odbavení a čekali. Nepříjemná paní za přepážkou, které jsem nerozuměla ani slovo - tou to začalo. Miluju, když někdo mluví potichu, má roušku a ještě má silný přízvuk. Ještě k tomu ani nemluví ve větách, žádné: ,,Mohla byste mi ukázat váš PCR test?''. To jsou jen pokyny: ,,PCR'' , ,,PASS''. K tomu se nám ani nedívala do očí, něco si huhlala pod vousy a obsluhovala u toho další tři lidi. ,,Visa?''. Nejprve jsem vůbec nepochopila, co chce, protože to hledala v pasu. Myslela jsem si, že chce vízum z Jordánska, a pak mi došlo, že chce ETA ze Srí Lanky. Ukázala jsem jí ho, jenže Jirka ho neměl. Přestala se s námi bavit. Pak zase chtěla vědět, kde budeme ubytovaný. Ukazovala jsem jí rezervaci z AirBnB, ale vypadala, že to nezná. Chtělo se mi brečet. Můžeme prosím mluvit s někým, kdo umí anglicky?  Vůbec s námi nekomunikovala, obsluhovala si další lidi a ani nám nevysvětlila, co se děje a kde je problém, a kromě toho ani neřekla, co máme dělat. Stáli jsme u přepážky jako tvrdé Y. 

Hodinu jsme čekali na manažera AirArabia. Asi osmkrát jsem šla na všechny ty přepážky a čuměla, jak dobře umím anglicky, když jsem naštvaná. Dokonce jsem dala i předložku nakonec: ,,Is here someone who we can speak to?´´ Haha. Tisíce za kurzy angličtiny se třeba někdy vrátí. 

Mezitím jsme volali a psali na konzulát, na ambasádu, na AirArabia zákaznický servis i na různá jiná čísla. Nikde to nebrali. Je sobota. Letadlo odlétá za hodinu a nás nechtějí pustit do letadla, ačkoliv máme všechno, co pro let potřebujeme. Co je jim sakra do toho, jestli máme nebo nemáme vizum? Máme očkování, PCR i letenky, který jsme zaplatili. Ať si vízum řeší Srí Lanka ne? Prý mají nové covidové nařízení od prvního října, že nevydávají vízum po příjezdu a všichni musí mít vízum už zařízené. 

Konečně přišel manažer, kterému jsme v klidu a v celých větách mohli vysvětlit, co se děje. My vlastně vízum máme, jen nepřišel jeden blbý potvrzovací email. Je to zaplacený, já jsem email dostala a Jirka ne. Ukazovali jsme zprávy z konzulátu, že dostaneme víza po příjezdu. Marně. 

Stála jsem tam a říkala si, že jsem to cítila v kostech, že se na SríLanku nepodíváme. Už podruhý. Co budeme dělat? Pojedeme zpátky do Ammanu nebo budeme bydlet na letišti? Začala jsem vymýšlet reálné scénáře toho, co můžeme dělat. Nemá cenu brečet a hystericky na ně řvát, to prostě nepomůže. Mohla bych letět sama a Jirka počká u Honzy a pak přiletí za pár dní za mnou - propadla by jenom polovina peněz. Poletíme oba dva někam jinam, když už máme PCR vyřízené. Zůstaneme oba dva v Ammánu? Věděla jsem, že se všechno vyřeší. Vždycky se všechno vyřeší. Otázkou je, kolik to bude stát. Bude to stát minimálně v řádech tisíců, možná desetitisíců. Za co? Za to, že jeden Srílančan, který má odklikávat víza a posílat email, na jeden v pátek zapomněl a šel domů.

Mám téhle byrokracie plné zuby. Manažer nic nevyřešil, ačkoliv se opravdu jako jediný z celého letiště snažil pomoct. Volal do Colomba na imigrační a řekl, že nás nemůžou do letadla pustit. Mě jo, ale Jirku ne. Prý mají o víkendu zavřeno a vízum nevyřizují. 

Zase se mi otevírá nůž v kapse. Já bych je nejradši bacila. Ošklivě. A moc! Ještě ke všemu se na facebooku nabídl nějaký podvodník, že když mu pošleme třicet dolarů, tak to zařídí. Ještě jsme tam ani nepřijeli a chtějí nás okrást nebo co to je za zvláštní věc?

Jak je tohle sakra možný? Vždyť chtějí vyplnit datum příletu. Proč teda neschvalují víza všem, kteří mají přiletět za krátkou dobu, přednostně? Já bych je nakopla! Manažer nám poradil, že jsou dvě možnosti, buď můžeme letět jen první let do Spojených Arabských Emirátů a tam počkat nebo můžu letět na Srí Lanku sama a Jirka počká na vízum v SAE nebo tady v Ammanu sám. 

Chvíli jsem zvažovala letět sama. Nechtěla jsem nechat propadnout drahé letenky a zaplacené ubytování na Srí Lance, ale vím, že bych to sama nezvládla. Je vždy lepší být ve dvou. Nechci tu Jirku nechat a upřímně. Jde jen o peníze. O těžce vydělaný a ušetřený peníze, ale pořád jen peníze, který se zase vydělají. Rozhodli jsme se letět alespoň do SAE s vidinou, že nám nepropadne celá letenka, ale jen polovina. Odbavili jsme se a běželi na let, je 15.20, má to letět v 15.50. 

Utíkali jsme, abychom to stihli. Kontrola zavazadel. Nejpomalejší a nejdůkladnější kontrola ever. Všechno z příručního batohu ven. Prohlídnout notebook. Otřeli ho. Pak si prohlídli čtečku, pak foťák, pak chtěl vyndat webkameru. Já jsem tam jen stála, roztřásla se jako pes a začala brečet. Nevzmohla jsem se ani na slovo. Jen jsem sledovala, jak pomalinku prohledává poslední drobek mého batohu a říkala jsem si: ,, To je v prdeli. Konečně jsme nějak vyřešili po čtyřech hodinách stresu, jak to celé bude a nám to uletí.'' 

Všechno na mě dolehlo, při pohledu na něj, jak otírá papírkama všechny moje věci a prohlíží si stojánek na notebook a klávesnici jako kdyby to bylo nějaké zařízení, kterým chci vyhodit letadlo do vzduchu. Znáte takový ten brek, když nemůžete dýchat? Celé tělo se třese a vy děláte jen: aaa, aaa, aaa a modlíte se, abyste popadli dech. Je to zajímavý, co s námi stres dokáže udělat. Jakmile jsem se v hlavě začala soustředit na dech, uklidnila jsem se a věci si poskládala. 

Běžela jsem k bráně a říkala si, jak naše batohy přistanou někde v SAE a my půjdeme k Honzovi na byt a nebudeme mít ani kartáček a budeme prosit o nocleh. 

Naštěstí byl let zpožděn o hodinu. Uf. První pozitivní zpráva, která by nás normálně byla šokovala, protože na přestup do Colomba byla právě ta hodina, ale my v SAE končíme, takže. Je to fuk.

Dala jsem si horkou čokoládu za poslední jordánský dináry a racionálně jsme se pustili do řešení situace. 

V SAE dostaneme vízum zdarma, po příletu. Neměl by to být problém. Po přistání hned rezervujeme nějaký hotel, kdyby se ptali na to, kde budeme bydlet. Zběžně jsme si prohlídli, jaké jsou ceny. Nevíme o té zemi absolutně nic. Mam mít šátek? Snad to okoukáme na letišti, aby nás ještě nezavřeli. 

Do letadla jsme nastoupili. Sedíme. Dostali jsme jídlo a čaj. Strašně jim to trvalo. Samozřejmě byla modlitba k Alláhovi. Bože. Už se mi ani nechce řvát, snažím se to brát pozitivně. Všechno se nějak vyřeší. Bude to něco jako dovolená. Uvidíme emiráty. Normálně bychom tam asi nejeli, není to země, která nás láká. A proč nás neláká? ,,Protože je kurva drahá a my nemáme dopr**háje* prachy.'' :D (cituji Jirku)

To je asi ten největší problém. Peníze. Když je máš a máš jich dost, vyřeší se všechno. Tenkrát v Indii by stačilo koupit náhradní letenku - jenže by nás připravila o 10 tis. anebo zaplatit pokutu a prodloužení víz - kdoví kolik tis. Kolik nás to bude stát teď? Kolik za ten jeden podělaný email zaplatíme? 

Přistáli jsme v SAE. Seřadili nás do fronty a čekali jsme. Další covid test. Modlím se, abych nebyla pozitivní a neměla teplotu. Celý den jím paralen. Pro jistotu jsem si dala v letadle další, právě proto, kdyby po přistání měřili teplotu. Z toho všeho stresu mam 100% teplotu. Posadila jsem se na židli před týpka v modré kombinéza. Naskenoval můj pas a chtěl telefonní číslo. 

,,72... '' spustila jsem. 

,,No, no!'' zastavil mě s tím, že chce místní číslo. Tak jsem se na něj podívala, jestli si dělá kozy. Teď jsem sakra přistála, jsem v téhle zemi pět minut, ještě jste mě po vysednutí z letadla ani nenechali vyčůrat a já mám mít místní simkartu? 

,,Nemam místní číslo kámo...'' odpověděla jsem mu. 

,,Tak tady někoho znáte ne?'' kouká.

,,NE!'' odpověděla jsem. ,,Ježiši marja, kdybys věděl, jak my jsme se tady ocitli,´´ říkala jsem si v duchu. 

Tak si mám prý koupit místní simku, a že zavolá někoho, kdo mi jí prodá. Tak mu vysvětluji, že ani peníze nemám, protože jsme teď přistáli, a že mě by se docela líbil postup - vyčůrat se, vybrat si z bankomatu a koupit si simku. Pak ať mi strká do nosu, co chce a posílá smsky.

Moc se mu to nelíbí, ale ukazuje mi, kde je záchod. V tom si nás všimne týpek, který testoval Jirku a ten můj tester se ptá, jestli jsme spolu, a jestli Jirka místní číslo má. Chlapík - mega sympaťák - se usmívá a říká: ,,Jsem tam dal svý číslo, tady pro mého friend.'' Nakonec mě posadil k sobě na křeslo, naťukal tam svoje telefonní číslo i pro mě, vyšťoural mi nos a byli jsme volní. Díky bohu, že existuje někdo, kdo je nad věcí, u těchto nesmyslných nařízení. Takovým lidem bych nejradši dala pusu, jsou to světlé záblesky lidskosti a pozitivní energie, když vy jste úplně na dně. 

Vízum jsme dostali během pikosekundy, stačilo ukázat pas a oči do kamery. Jsme volní. Objednali jsme si hotel - do háje, to je drahý. A uber na hotel - do háje, to je taky drahý. Už chceme ale být někde v klidu, v posteli. 

S uberem jsme se naháněli, protože nemám internet v mobilu. WiFi funguje jen v hale, ale na parkovišti ne. Naštěstí jsme se asi po půl hodině běhání sem a tam našli a odvezl nás na hotel. První dojmy ze SAE jsou pozitivní, oproti Jordánsku je všechno čisté, jako z katalogu. Bohatá země. Lidi jsou čistý a voňavý, auta a silnice taky. Nádhera. Je tu ale strašné vedro. Jakmile jsme opustili letištní halu, uhodilo nás do nosu 32 stupňů a šílená vlhkost - v noci. Mohli jsme sice asi jet busem a nahánět někde nějaké MHD, ale nemam na to sílu. Člověk přiletí do cizí země, je noc, tma, nemá místní prachy, ani telefon. Prostě jsme to pětikilo za uber až k hotelu dali. 

 V hotelu jsme se ubytovali celkem rychle, stačil pas a ulehli jsme. Je to asi největší hotelový pokoj, co jsem kdy viděla. Snažili jsme se vyřešit, co se dá, ale ráno bude moudřejší večera. A víte, co je opravdu k nasrání? Jirkovo potvrzovací email o ETA visa na Srí Lanku přišel ve 23.20. 

To znamená, že kdyby nás AirArabia pustila na palubu letadla do Colomba, přistáli bychom a vízum bychom dostali. Všechno by bylo v pohodě. Po přistání na území Srí Lanky by vízum měl.




To je dobrý co? Zpožděný email o cca 8 hodin zapříčiní tohle všechno.

  • Další let na Srí Lanku letí ve čtvrtek, dneska je neděle. (přišli jsme o letenky za x tisíc a musíme znovu ty samé letenky za x tisíc koupit na čtvrtek) 

  • Musíme si zaplatit ubytování v SAE ( so - čt)

  • Musíme přesunout rezervované ubytování na Srí Lance nebo ho zrušit  

  • Musíme znovu objednat PCR testy, zaplatit je a modlit se, aby byl negativní 

 

Dopoledne jsme koupili nové letenky. Ze čtvrtka na pátek. Koupili jsme ubytování do čtvrtka v hotelu - AirBnB ani jiná forma ubytování tady nefunguje. 

Přesunuli jsme ubytko na Srí Lance - naše ubytovatelka je zlatá, jsme v kontaktu přes WhatsApp a je strašně milá. Naštěstí. Aspoň někdo. 

No. Stálo nás to spoustu peněz, energie, síly .. ale co se dá dělat, než to brát pozitivně? Objednali jsme si donášku indického jídla na pokoj, snažíme se odpočívat, zařídit ještě termíny na PCR testy a čteme si o tom, kde jsme se vlastně ocitli. Musíme si nastudovat alespoň základy toho, co je SAE za zemi, co se tu smí a nesmí a třeba i to, co se tu dá dělat a vidět. 

Jsme ve městě Sharjah. Musím sice pracovat, ale tento týden mam Skype lekcí málo a možná by se jiné věci daly přesunout nebo zrušit, takže se pojedeme podívat do Dubaje na Burj Khalifa, ať z tohohle neplánovaného pobytu také něco máme. 

Cestování v téhle době opravdu není jednoduché. Může se toho ještě spousta posrat. Můžeme mít pozitivní test, můžeme onemocněn, může se zrušit let, může nám někdo zavolat, že musíme do karantény. Já vážně nevím, co se ještě může posrat. Jak říkám, Jirkova ETA došla, sotva jsme se na hotelu ubytovali, takže vízum problém už nebude. 

Co myslíte, dostaneme se na Srí Lanku na třetí pokus? Nebo se nám vesmír snaží něco naznačit? 



























Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování