Mých 138 hodin v Irsku
Poprvé jsem si vzala svojí práci s sebou do zahraničí, poprvé jsem neplánovala svoji cestu předem, a přitom jsem nakonec viděla úplně všechno, o čem jsem slyšela, že je hezký, a že bych měla navštívit. Zjistila jsem, že je moje práce skvělá, a že i když se mi v ní někdy nedaří a mám chuť se na to vykašlat, tak to neudělám. A jestli je tráva v Irsku vážně zelenější, ovce veselejší a pivo temnější? To je fakt !
Killarney - Ladies view |
Homeoffice
/ digitální nomádství / práce na dálku
Moje první
dovolená, aniž bych zrušila pracovní povinnosti. Dá se tomu
říkat nomádství? Možná, že ano. Nomádím vlastně denně. K
mé práci mi totiž stačí jen počítač, připojení k internetu
a pohodlná židle, a i bez té se obejdu. Poprvé jsem se ale
pohnula od svého pracovního stolu dál, dokonce dál než k rodičům
nebo na chalupu - odletěla jsem do Irska. Začínám si plnit svůj
sen.
Letenky
po celé Evropě se dají sehnat levněji než autobus, a když se
uskromníte jen na počítač, kartáček a pár nezbytností, tak
jsou opravdu levné.
Do
Irska jsem neletěla náhodou. Moje práce totiž není skvělá jen
v tom, že si ji můžu vzít kamkoliv s sebou, a v tom, že mě
opravdu baví, ale také díky ní poznávám spoustu zajímavých
lidí - ačkoliv online. V létě jsem začala němčinu učit Marka,
který žije v Irsku, a tak mě pozval, abych ho navštívila, a
využila ubytování v Dublinu zdarma - tomu se říká cestovatelská
solidárnost, je to vlastně takový couchsurfing.
Hned
na první den jsem si dala velké sousto, několik lekcí za sebou,
rozložených do dne tak, abych se zkrátka nemohla, kromě obchodu a
nejbližšího okolí, nikde toulat. Jaké to asi bude, vědět, že
mám Dublin a krásy Irska ihned za okny, a nemůžu se tam jít
podívat? Naštěstí celý den pršelo a mně nemuselo být líto, že
nevyužiji dne lépe. Celý den vlastně proběhl úplně normálně,
jako bych snad byla doma - ráno jsem uklidila v kuchyni, nakoupila,
pracovala, odpoledne jsem si uvařila oběd. S tím rozdílem, že
jsem byla v Dublinu, v krámu platila eurem a prodavačkám říkala
,,Hi´´.
Irishpublife
The Templ bar |
Večer,
jakmile jsem zaklapla notebook, mě Marek vzal do centra. Prý je
povinností všech turistů ochutnat točeného Guinesse, a tak jsem
neprotestovala. V prvním, asi nejznámějším baru města, to
vypadalo jako by zítra začínaly Vánoce. Na stěnách se třpytila
jedna ozdoba vedle druhé, ze stropu viseli Santové i s dárečky.
To, že je the Templ bar tím nejnavštěvovanějším v ulici, dokazovaly i desítky lidí, tlačících se ze všech stran. Chvíli
jsme nepostáli na místě, natož abychom si sedli. Na pódium s
muzikanty jsme skoro neviděli, a ačkoliv hráli pěkně, po chvíli
se nám instrumentální irská hudba oposlouchala a měli jsme chuť
na něco zpívaného. Venku sice pořád pršelo, stačilo ale
přeběhnout ulici a byli jsme v dalším baru. Marek říká, že se
v celé ulici, v každém baru, hraje živá hudba skoro denně.
Vzhledem k tomu, že jsem se naposledy opila před dvěma lety a mám
takové tušení, že irským pivem, stačilo mi jedno na celý
večer. Ta atmosféra irského baru se mi líbila. Když si můžete
jen tak sednout, poslouchat živou hudbu a není potřeba moc mluvit,
a přesto se cítíte dobře. Hodně písniček jsem znala, o to víc
se mi to líbilo. Zaujala mě Markova myšlenka, že v Čechách se
sice každý se*e do Superstar, v barech ale nezpívá nikdo. Tak,
tak, je to škoda.
Bray
– Greystones Cliffwalk
Pátek
mívám většinou volný a nebo hodně variabilní, stejně tak i
víkendy, a tak jsem se těšila na poznávání Irska. Poprvé jsem
někde sama, zároveň vlastně tak úplně sama nejsem. Je to
podobné, jako na erasmu, tak nějak víte, že máte povinnosti a
musíte něco zařídit, zároveň je ale všechno kolem vás nové,
a vy chcete poznávat. Poznávání já miluji, nejen zemí, ale i
lidí, a tak jsem si po dlouhé době užívala tenhle pocit.
Vlakem
jsem vyrazila do Bray, abych se prošla stezkou podél moře a
pokochala se vlnobitím. Ušla jsem asi čtyři kilometry směrem
na Greystones, občas jsem potkala nějakého pejskaře, běžce nebo
turistu, všichni jsme se však věnovali focení poletujících
racků či šumění moře. Po levé straně, těsně nad hladinou
moře, vede trať. Většina trati je skrytá uvnitř hory, pomocí
tunelů. V 19. století se tu totiž zřítil vlak do moře, a tak je
to mnohem lépe propracované. Vpravo se tyčí hora s křížem na
vrcholu, zatím se však neukázala žádná cesta, po které bych se
k němu vyšplhala, a tak pokračuji rovně, dokud seshora neslyším
hlasy německých turistů (poznáte je podle vysokých zelených
podkolenek, natažených přes kalhoty). Právě scházeli po nějaké
cestičce směrem ke mně, a tak jsem usoudila, že když oni mohli
přijít dolů, já dojdu nahoru a vydala jsem se k oplocené farmě.
Nikde nikdo. Jenom já, ptáci, příroda a moře. Občas jsem
zahlédla, jak asi 800 metrů pode mnou nebo přede mnou někdo jde,
ale jinak jsem tu byla sama. To by se v Indii nestalo.
bray greystones cliff walk |
Po
vrcholu jsem došla ke kříži, kde jsem se pokochala výhledem na
městečko a vlakové nádraží, ke kterému mám namířeno. Je po
turistické sezoně, a tak je většina plážových barů a
restaurací zavřená. Raději bych sice byla na Maledivách, ale
moře je moře, i když se v něm nemůžu koupat, vydržím
pozorovat vlny klidně hodiny.
Na
zpáteční cestě jsem si zašla do kavárny na capuccino. Je to
taková moje tradice. Když ujdu nějakou trasu, musím se odměnit a
posilnit na zpáteční cestu. V kavárně bylo teplo a útulno.
Prohlídla jsem si nafocené fotky a zjistila, že se tentokrát
mnohem raději kochám jen očima, než hledáčkem foťáku, a tak
se skoro nemám o co podělit.
Abych
si alespoň nějak potrénovala angličtinu, když tentokrát
nebydlím tak úplně u místních, pustili jsme si film v originále,
bez titulků. Ještě štěstí, že jsem pána prstenů už dvakrát
viděla, jinak bych děj asi moc nepochopila.
Killarney
/ Dingle
Na
víkend
jsme měli volno oba, a protože je Irsko spíš o přírodě, než o
velkoměstech, vydali jsme se autem na západ Irska, do národního
parku Killarney. Výhod toho, že jste u někoho na návštěvě, je
nespočet. Jednou z nich je to, že Vám každý hostitel chce ukázat
jen to nejlepší, a tak nemusíte nic moc plánovat a přesto vidíte
krásné věci. Sice jsme strávili celý den v autě, ale vůbec mi
to nevadilo, protože jsme se na dálnici zabavili povídáním a v
Killarney nás zabavily
výhledy do okolí. Je to takové malé městečko,
nad nímž se tyčí hory, včetně té nejvyšší hory Irska, a do
údolí z něj stékájí všechny potůčky a vodopády, tvořící
jezero.
Nejprve
jsme se autem projeli k vyhlídce ladies view, kde jsme se kochali tak
dlouho, až jsme zmokli. Naštěstí jsme parkovali u kavárny.
Náhoda?!
Než jsme dopili horkou čokoládu, tak se déšť přehnal, a
já dokonce ovládla své chutě na mrkvový dort za čtyři eura.
I na těch nejstrmějších kopcích a skalách žijí ovce. Každé stádo je jinak barevné. Nemyslím tím jen to, že jsou některé černé a jiné bílé, ale mají zezadu na krku a nebo na hřbetu nastříkanou barvu – modrou, červenou, oranžovou. Prý je to proto, že se ovečky rády toulají, a jejich majitelé by si ty své jinak nepoznali.
Z
kopců jsme se projeli uzounkou
silnicí dolů do údolí, abychom se otočili a jeli zase zpátky.
Silnička nabízela hezké výhledy na okolní hory a pro Marka zase
možnost ,,zajímavého´´ řízení. No. Já kdybych tudy jela, a
jelo naproti auto, tak asi vystoupím a to auto
tady
nechám, takže chápu. Jo
a nezapomeňte, že v Irsku se jezdí vlevo a řadí se levou rukou –
rozhodně nic pro mě.
Cestou
do města jsme se ještě zastavili u vodopádů. Poprvé jsme se
vzdálili od auta víc než na padesát metrů a začalo silně
pršet. Asi aby mi nebylo líto, že jsem v Irsku a ještě jsem
nezmokla. I přesto jsme se pokochali výhledem
a než jsme dojeli do hostelu, tak nás topení v autě usušilo.
Městečko
na mě působilo vánoční atmosférou. Ono má asi všechno v
Evropě, od listopadu do prosince, vánoční atmosféru, obzvlášť
po setmění. Zašli jsme si na pizzu, prošli jsme si hlavní uličky
a ubytovali
se na hostelu, který byl nečekaně docela velký. Nechtělo se nám
do chladného počasí, a tak jsme usoudili, že jsme na párty už
starý, koupili si lahev vína a usadili se ve společenské
místnosti. Byla
tam taková ta černá křesla, jaká si koupil Joe a Chandler v
přátelích. Samozřejmě, že jsem si pod sebe vystřelila ten
podsedák na nohy, ale nebylo to vůbec tak cool, jako v televizi. No
a co bylo ještě horší byl chlápek u televize. Sledoval chvíli
fotbal, chvíli zprávy a neustále přepínal kanály, takže to
vypadalo, že se ani na nic nedívá, jenže čím hlasitěji jsme
mluvili, tím víc zvyšoval hlasitost na televizi. Když už jsme na
sebe museli skoro křičet a fotbal nám lezl neskutečně na nervy,
přesunuli jsme se k recepci, ke krbu. Markova závislost na wifi
byla ukojena, a já jsem si četla časopis a trénovala angličtinu
– asi bych se jí vážně měla začít víc věnovat..
Na
našem smíšeném
pokoji byli jen muži a
já, takže mi bylo jasný, že se nevyspím. Kromě toho tam byli
ubytovaní nějací Češi, asi s deseti dětmi (vypadalo
to na nějakou taneční skupinu),
které
hulákali
a my nemohli spát – není se čemu divit, šli jsme si lehnout v
devět, v
čase, ve kterém ostatní mladí cestovatelé teprve vyrážejí do
víru, chtěla jsem napsat velkoměsta, ale spíše - miniměsta.
sobotní večer na hostelu v Killarney |
Pustila
jsem si podcast a snažila se nevnímat řev na chodbě, chrápání
spolubydlících, ani nové příchozí, šlo to ale těžko. Navíc
jsem měla po víně pořád žízeň a v koupelně tekla jen vařící
voda. Vrtěla jsem se celou noc a zabrala pořádně až po půlnoci.
Ráno jsme vstali brzy. Nemělo smysl se dál
převalovat, a chtěli jsme být na snídani mezi prvními, abychom
od osmi stihli nedělní mši v místní katedrále.
Jít
v neděli ráno do kostela má něco do sebe. Sice nejsem věřící,
ale už jen to, že vstanete brzo, upravíte se, abyste vypadali
dobře a setkáte se s lidmi, kteří žijí kolem vás, je pěkná
tradice. Prošli jsme se ještě k jezeru a k hradu, od nějž jsme
měli krásný výhled na vrcholky hor,
schované
v mracích.
Ross castle - Killarney |
Severské
vlny
Dopoledne
jsme se přesunuli do Dingle, dalšího městečka, které je známé
výlety lodí na
širé moře. Pozorovat delfíny
jsme
v plánu neměli, už
je po sezóně, a je neděle brzy ráno, takže se chceme jen projít,
nakoupit a pokochat se výhledy do okolí. Cestou míjíme velkou
písečnou pláž. ,,To jsou vlny?´´ prohlásí Marek, načež
parkuje auto přímo na pláži a než se rozkoukám, tak skáče do
vody. Teplota vzduchu je asi sedm stupňů a teplotu vody si ani
netroufám odhadovat, a tak se zabalená v šále dívám do dálky,
zda tam neumrzne. Je to blázen. Zbytek dne potom jedeme s mokrými
trenkami pověšenými v okně.
pláž - 5 stupňů / vítr |
V
Dinglu šel Marek
nakupovat
(asi
nové trenky, haha)
a já jsem si šla prohlédnout další kamenný kostelík, místní
uličky plné barů a kaváren, parky a pláž. Byla zima, a tak jsem
se těšila zpátky do Dublinu na teplý čaj a pořádné jídlo.
V
autě jsme se zabavili slovním fotbalem v angličtině. Schválně,
jaká slova, začínající na jednoduché k,
vás napadají? Mám pocit, že jsem vyčerpala všechna, ale ráda
se nechám inspirovat.
Dublin
– centrum města
V
pondělí jsem vstala brzy, abych si ráno odbyla
Skype
lekci a mohla konečně vyrazit do centra města, ze kterého jsem
zatím neviděla nic víc než-li bar a dno své sklenice - docela
slušný, na to, že normálně nepiju, ne?
Centrum
města není tak velké a během dne se dá prochodit skrz naskrz.
Nachodila jsem asi patnáct kilometrů a viděla jsem některé
budovy dokonce i dvakrát, a to hlavně proto, že jsem podrobně
zmapovala všechny veřejné záchody – tadáá, v Dublinu jsou
zpravidla zdarma.
Nejprve
jsem si prohlídla hrad, včetně přilehlé zahrady, potom Christ
church,
v jehož sklepě je i malé muzeum. Doporučuji,
je to zdarma a mají tam moc hezké exponáty – oblečení, nádobí
a dokonce tam promítají krátký film o historii. Od kostela je to
už jen kousek ke katedrále
svatého Patrika, do které se však platí vstupné – asi 8 euro.
Vzhledem k tomu, že se mi nedělní bohoslužba
líbila, rozhodla jsem se, že se do katedrály podívám,
a to zdarma
a se mší. Každý den se od půl šesté, po zavření katedrály
návštěvníkům, koná večerní modlitba. Naprosto úžasný
zážitek. Katedrála je krásná sama o sobě, natož za tmy,
osvětlená svíčkami, včetně místního sboru, oblečeného do
tradičních hábitů a zvučných
tónů
varhan. Netrvalo to ani moc dlouho, možná třicet nebo čtyřicet
minut, a dostala
jsem kartičku,
na které
bylo přesně napsáno, co se bude dít – sednout, stoupnout,
kleknout, říct ámen, zpívat apod. , docela se mi to líbilo, a
čím dál tím víc zjišťuji, jak jsou si všechna náboženství
podobná – ono je jedno, jestli je to hinduista nebo křesťan,
nakonec dělají všichni docela podobné věci.
Merrion square |
Kromě
náboženských památek jsem zavítala i na náměstí Merrion, na kterém najdete rodný dům Oscara Wilda, včetně jeho sochy,
irskou galerii umění – nádherná budova s pěknými obrazy a
sochami všeho druhu – nejvíc se mi líbilo moderní umění, kde
bylo bohužel zakázáno fotit. Tahle čtvrť má ještě jednu
zvláštnost, a důvod, proč se sem vydat – všechny domečky jsou
skoro na chlup stejné, kromě dveří.
Každý dům má jinak barevné dveře – modré, červené, žluté,
zelené i růžové. Prý to začalo tím, že se nějaký chlapík
vždy večer opil a omylem v noci lezl k sousedům, a tak mu soused
natřel dveře načerveno a sobě na modro. A nějak to v té čtvrti
zůstalo tradicí.
Podívala
jsem se i do místního kampusu Triniti college. Celkem si dokážu
představit, strávit v Dublinu Erasmus
semestr. Škoda, že už jsem stará. Tak nějak bych brala Erasmus
každý půl rok a pokaždé v jiné zemi – naučit se postupně
všechny evropské jazyky, poznat všechny kraje a zvyky místních –
no, třeba někdy.
Odpoledne
mě čekaly další skype lekce, a abych se nemusela vracet domů,
vzala jsem si počítač s sebou do města. Mám
za sebou první
,,fail´´
práce na cestách. Našla jsem si kavárnu Starbucks, ve které jsem
se přihlásila na wifi, objednala si předražené kafe, a začala
pracovat, aniž bych si změřila rychlost internetu – po druhém
výpadku jsem zjistila, že je wifi tak slabá, že sotva stačí na
přečtení e-mailu.
Achjo. Kromě toho v kavárně nebyl signál ani mobilní, atak se
mi nepovedlo zprovoznit ani data, a dokonce ani běžný hovor. To
jako vážně? V Indii fungoval signál i v lese, a v irském
Starbucks ho nechytnu? Musela jsem se omluvit a kvůli technickým
potížím lekci zrušit. Naštěstí jsem během půl hodiny
vyřešila alespoň problém s mobilními daty, a další lekce
proběhly v pořádku, ačkoliv z dat a hot-spotu
do notebooku. Příště si tedy vždy nejprve změřím rychlost
internetu, a pak si teprve dám latte za pět euro.
Mohl
by mi někdo vysvětlit, proč je Starbucks tak populární? Dala
jsem si v něm kafe asi pětkrát, a ani jednou nebylo dobrý…
drahý, drahý je ale všude.
The Famine sculptures |
K
večeru jsem se prošla
kolem řeky, až
na most Milénium
a zpět do centra, k hradu a ke katedrále. Na mši mě pustili úplně
zdarma, a kromě ušetřených osmi euro jsem měla zpívaný zážitek
navíc. Ještě dokoupit nějaké suvenýry – magnet, to je pro mě
nutnost. Až jednou budu stará, budu mít obrovskou lednici, plnou
dobrot, a budu vnoučatům vyprávět příhody z cest a péct buchty
a koláče.
Před
spaním jsme poseděli u společné večeře a můj
pobyt zakončili
filmem Hanební parchanti od
Tarantina.
Slyšela jsem o tom filmu už asi tisíckrát, ale viděla jsem ho
poprvé. Bylo zajímavé vidět, jak já i Terka zavíráme oči při
scénách, které se klukům líbí nejvíc, a naopak. Třeba
vidět, jak někdo někomu skalpuje hlavu nebo vrtá prstem v
otevřené ráně, to vidět nepotřebuji.
Wicklow - Lough Tay |
Wicklow
na rozloučenou
Poslední
ráno v Irsku bylo krásné. Sice jsem měla odletět už v poledne,
přesto jsem si přivstala a stihli jsme ještě zajet do národního
parku Wicklow. Když
má člověk auto, tak je všechno mnohem rychlejší, jistější a
pohodlnější.
Zeleno-hnědé
hory,
žluto-černé
pláně,
ovce, potůčky a jezero. Krásné výhledy, hrozně silný vítr a
naštěstí teplo auta. Rozhlížím se, co to jde, abych si krajinu
uložila do paměti. Irsko se mi líbí moc. Možná bych si dokázala
představit, strávit tu i pár měsíců.
A tak se
třeba
s nomáděním ještě někdy vrátíme.
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat