Mých 138 hodin v Irsku

Poprvé jsem si vzala svojí práci s sebou do zahraničí, poprvé jsem neplánovala svoji cestu předem, a přitom jsem nakonec viděla úplně všechno, o čem jsem slyšela, že je hezký, a že bych měla navštívit. Zjistila jsem, že je moje práce skvělá, a že i když se mi v ní někdy nedaří a mám chuť se na to vykašlat, tak to neudělám. A jestli je tráva v Irsku vážně zelenější, ovce veselejší a pivo temnější? To je fakt ! 

Killarney - Ladies view

Homeoffice / digitální nomádství / práce na dálku

Moje první dovolená, aniž bych zrušila pracovní povinnosti. Dá se tomu říkat nomádství? Možná, že ano. Nomádím vlastně denně. K mé práci mi totiž stačí jen počítač, připojení k internetu a pohodlná židle, a i bez té se obejdu. Poprvé jsem se ale pohnula od svého pracovního stolu dál, dokonce dál než k rodičům nebo na chalupu - odletěla jsem do Irska. Začínám si plnit svůj sen.

Letenky po celé Evropě se dají sehnat levněji než autobus, a když se uskromníte jen na počítač, kartáček a pár nezbytností, tak jsou opravdu levné.

Do Irska jsem neletěla náhodou. Moje práce totiž není skvělá jen v tom, že si ji můžu vzít kamkoliv s sebou, a v tom, že mě opravdu baví, ale také díky ní poznávám spoustu zajímavých lidí - ačkoliv online. V létě jsem začala němčinu učit Marka, který žije v Irsku, a tak mě pozval, abych ho navštívila, a využila ubytování v Dublinu zdarma - tomu se říká cestovatelská solidárnost, je to vlastně takový couchsurfing.

Hned na první den jsem si dala velké sousto, několik lekcí za sebou, rozložených do dne tak, abych se zkrátka nemohla, kromě obchodu a nejbližšího okolí, nikde toulat. Jaké to asi bude, vědět, že mám Dublin a krásy Irska ihned za okny, a nemůžu se tam jít podívat? Naštěstí celý den pršelo a mně nemuselo být líto, že nevyužiji dne lépe. Celý den vlastně proběhl úplně normálně, jako bych snad byla doma - ráno jsem uklidila v kuchyni, nakoupila, pracovala, odpoledne jsem si uvařila oběd. S tím rozdílem, že jsem byla v Dublinu, v krámu platila eurem a prodavačkám říkala ,,Hi´´.

Irishpublife

The Templ bar

Večer, jakmile jsem zaklapla notebook, mě Marek vzal do centra. Prý je povinností všech turistů ochutnat točeného Guinesse, a tak jsem neprotestovala. V prvním, asi nejznámějším baru města, to vypadalo jako by zítra začínaly Vánoce. Na stěnách se třpytila jedna ozdoba vedle druhé, ze stropu viseli Santové i s dárečky. To, že je the Templ bar tím nejnavštěvovanějším v ulici, dokazovaly i desítky lidí, tlačících se ze všech stran. Chvíli jsme nepostáli na místě, natož abychom si sedli. Na pódium s muzikanty jsme skoro neviděli, a ačkoliv hráli pěkně, po chvíli se nám instrumentální irská hudba oposlouchala a měli jsme chuť na něco zpívaného. Venku sice pořád pršelo, stačilo ale přeběhnout ulici a byli jsme v dalším baru. Marek říká, že se v celé ulici, v každém baru, hraje živá hudba skoro denně. Vzhledem k tomu, že jsem se naposledy opila před dvěma lety a mám takové tušení, že irským pivem, stačilo mi jedno na celý večer. Ta atmosféra irského baru se mi líbila. Když si můžete jen tak sednout, poslouchat živou hudbu a není potřeba moc mluvit, a přesto se cítíte dobře. Hodně písniček jsem znala, o to víc se mi to líbilo. Zaujala mě Markova myšlenka, že v Čechách se sice každý se*e do Superstar, v barech ale nezpívá nikdo. Tak, tak, je to škoda. 

Bray – Greystones Cliffwalk

Pátek mívám většinou volný a nebo hodně variabilní, stejně tak i víkendy, a tak jsem se těšila na poznávání Irska. Poprvé jsem někde sama, zároveň vlastně tak úplně sama nejsem. Je to podobné, jako na erasmu, tak nějak víte, že máte povinnosti a musíte něco zařídit, zároveň je ale všechno kolem vás nové, a vy chcete poznávat. Poznávání já miluji, nejen zemí, ale i lidí, a tak jsem si po dlouhé době užívala tenhle pocit.

Vlakem jsem vyrazila do Bray, abych se prošla stezkou podél moře a pokochala se vlnobitím. Ušla jsem asi čtyři kilometry směrem na Greystones, občas jsem potkala nějakého pejskaře, běžce nebo turistu, všichni jsme se však věnovali focení poletujících racků či šumění moře. Po levé straně, těsně nad hladinou moře, vede trať. Většina trati je skrytá uvnitř hory, pomocí tunelů. V 19. století se tu totiž zřítil vlak do moře, a tak je to mnohem lépe propracované. Vpravo se tyčí hora s křížem na vrcholu, zatím se však neukázala žádná cesta, po které bych se k němu vyšplhala, a tak pokračuji rovně, dokud seshora neslyším hlasy německých turistů (poznáte je podle vysokých zelených podkolenek, natažených přes kalhoty). Právě scházeli po nějaké cestičce směrem ke mně, a tak jsem usoudila, že když oni mohli přijít dolů, já dojdu nahoru a vydala jsem se k oplocené farmě. Nikde nikdo. Jenom já, ptáci, příroda a moře. Občas jsem zahlédla, jak asi 800 metrů pode mnou nebo přede mnou někdo jde, ale jinak jsem tu byla sama. To by se v Indii nestalo.

bray greystones cliff walk

Po vrcholu jsem došla ke kříži, kde jsem se pokochala výhledem na městečko a vlakové nádraží, ke kterému mám namířeno. Je po turistické sezoně, a tak je většina plážových barů a restaurací zavřená. Raději bych sice byla na Maledivách, ale moře je moře, i když se v něm nemůžu koupat, vydržím pozorovat vlny klidně hodiny.

Na zpáteční cestě jsem si zašla do kavárny na capuccino. Je to taková moje tradice. Když ujdu nějakou trasu, musím se odměnit a posilnit na zpáteční cestu. V kavárně bylo teplo a útulno. Prohlídla jsem si nafocené fotky a zjistila, že se tentokrát mnohem raději kochám jen očima, než hledáčkem foťáku, a tak se skoro nemám o co podělit.

Abych si alespoň nějak potrénovala angličtinu, když tentokrát nebydlím tak úplně u místních, pustili jsme si film v originále, bez titulků. Ještě štěstí, že jsem pána prstenů už dvakrát viděla, jinak bych děj asi moc nepochopila.

Killarney / Dingle

Na víkend jsme měli volno oba, a protože je Irsko spíš o přírodě, než o velkoměstech, vydali jsme se autem na západ Irska, do národního parku Killarney. Výhod toho, že jste u někoho na návštěvě, je nespočet. Jednou z nich je to, že Vám každý hostitel chce ukázat jen to nejlepší, a tak nemusíte nic moc plánovat a přesto vidíte krásné věci. Sice jsme strávili celý den v autě, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsme se na dálnici zabavili povídáním a v Killarney nás zabavily výhledy do okolí. Je to takové malé městečko, nad nímž se tyčí hory, včetně té nejvyšší hory Irska, a do údolí z něj stékájí všechny potůčky a vodopády, tvořící jezero.

Nejprve jsme se autem projeli k vyhlídce ladies view, kde jsme se kochali tak dlouho, až jsme zmokli. Naštěstí jsme parkovali u kavárny. Náhoda?! Než jsme dopili horkou čokoládu, tak se déšť přehnal, a já dokonce ovládla své chutě na mrkvový dort za čtyři eura. 

I na těch nejstrmějších kopcích a skalách žijí ovce. Každé stádo je jinak barevné. Nemyslím tím jen to, že jsou některé černé a jiné bílé, ale mají zezadu na krku a nebo na hřbetu nastříkanou barvu – modrou, červenou, oranžovou. Prý je to proto, že se ovečky rády toulají, a jejich majitelé by si ty své jinak nepoznali.

Z kopců jsme se projeli uzounkou silnicí dolů do údolí, abychom se otočili a jeli zase zpátky. Silnička nabízela hezké výhledy na okolní hory a pro Marka zase možnost ,,zajímavého´´ řízení. No. Já kdybych tudy jela, a jelo naproti auto, tak asi vystoupím a to auto tady nechám, takže chápu. Jo a nezapomeňte, že v Irsku se jezdí vlevo a řadí se levou rukou – rozhodně nic pro mě.

Cestou do města jsme se ještě zastavili u vodopádů. Poprvé jsme se vzdálili od auta víc než na padesát metrů a začalo silně pršet. Asi aby mi nebylo líto, že jsem v Irsku a ještě jsem nezmokla. I přesto jsme se pokochali výhledem a než jsme dojeli do hostelu, tak nás topení v autě usušilo.

Městečko na mě působilo vánoční atmosférou. Ono má asi všechno v Evropě, od listopadu do prosince, vánoční atmosféru, obzvlášť po setmění. Zašli jsme si na pizzu, prošli jsme si hlavní uličky a ubytovali se na hostelu, který byl nečekaně docela velký. Nechtělo se nám do chladného počasí, a tak jsme usoudili, že jsme na párty už starý, koupili si lahev vína a usadili se ve společenské místnosti. Byla tam taková ta černá křesla, jaká si koupil Joe a Chandler v přátelích. Samozřejmě, že jsem si pod sebe vystřelila ten podsedák na nohy, ale nebylo to vůbec tak cool, jako v televizi. No a co bylo ještě horší byl chlápek u televize. Sledoval chvíli fotbal, chvíli zprávy a neustále přepínal kanály, takže to vypadalo, že se ani na nic nedívá, jenže čím hlasitěji jsme mluvili, tím víc zvyšoval hlasitost na televizi. Když už jsme na sebe museli skoro křičet a fotbal nám lezl neskutečně na nervy, přesunuli jsme se k recepci, ke krbu. Markova závislost na wifi byla ukojena, a já jsem si četla časopis a trénovala angličtinu – asi bych se jí vážně měla začít víc věnovat..

Na našem smíšeném pokoji byli jen muži a já, takže mi bylo jasný, že se nevyspím. Kromě toho tam byli ubytovaní nějací Češi, asi s deseti dětmi (vypadalo to na nějakou taneční skupinu), které hulákali a my nemohli spát – není se čemu divit, šli jsme si lehnout v devět, v čase, ve kterém ostatní mladí cestovatelé teprve vyrážejí do víru, chtěla jsem napsat velkoměsta, ale spíše - miniměsta.

sobotní večer na hostelu v Killarney

Pustila jsem si podcast a snažila se nevnímat řev na chodbě, chrápání spolubydlících, ani nové příchozí, šlo to ale těžko. Navíc jsem měla po víně pořád žízeň a v koupelně tekla jen vařící voda. Vrtěla jsem se celou noc a zabrala pořádně až po půlnoci. Ráno jsme vstali brzy. Nemělo smysl se dál převalovat, a chtěli jsme být na snídani mezi prvními, abychom od osmi stihli nedělní mši v místní katedrále.

Jít v neděli ráno do kostela má něco do sebe. Sice nejsem věřící, ale už jen to, že vstanete brzo, upravíte se, abyste vypadali dobře a setkáte se s lidmi, kteří žijí kolem vás, je pěkná tradice. Prošli jsme se ještě k jezeru a k hradu, od nějž jsme měli krásný výhled na vrcholky hor, schované v mracích.

Ross castle - Killarney

Severské vlny

Dopoledne jsme se přesunuli do Dingle, dalšího městečka, které je známé výlety lodí na širé moře. Pozorovat delfíny jsme v plánu neměli, už je po sezóně, a je neděle brzy ráno, takže se chceme jen projít, nakoupit a pokochat se výhledy do okolí. Cestou míjíme velkou písečnou pláž. ,,To jsou vlny?´´ prohlásí Marek, načež parkuje auto přímo na pláži a než se rozkoukám, tak skáče do vody. Teplota vzduchu je asi sedm stupňů a teplotu vody si ani netroufám odhadovat, a tak se zabalená v šále dívám do dálky, zda tam neumrzne. Je to blázen. Zbytek dne potom jedeme s mokrými trenkami pověšenými v okně.

pláž - 5 stupňů / vítr

V Dinglu šel Marek nakupovat (asi nové trenky, haha) a já jsem si šla prohlédnout další kamenný kostelík, místní uličky plné barů a kaváren, parky a pláž. Byla zima, a tak jsem se těšila zpátky do Dublinu na teplý čaj a pořádné jídlo.

V autě jsme se zabavili slovním fotbalem v angličtině. Schválně, jaká slova, začínající na jednoduché k, vás napadají? Mám pocit, že jsem vyčerpala všechna, ale ráda se nechám inspirovat.

Dublin – centrum města

V pondělí jsem vstala brzy, abych si ráno odbyla Skype lekci a mohla konečně vyrazit do centra města, ze kterého jsem zatím neviděla nic víc než-li bar a dno své sklenice - docela slušný, na to, že normálně nepiju, ne?

Centrum města není tak velké a během dne se dá prochodit skrz naskrz. Nachodila jsem asi patnáct kilometrů a viděla jsem některé budovy dokonce i dvakrát, a to hlavně proto, že jsem podrobně zmapovala všechny veřejné záchody – tadáá, v Dublinu jsou zpravidla zdarma.

Nejprve jsem si prohlídla hrad, včetně přilehlé zahrady, potom Christ church, v jehož sklepě je i malé muzeum. Doporučuji, je to zdarma a mají tam moc hezké exponáty – oblečení, nádobí a dokonce tam promítají krátký film o historii. Od kostela je to už jen kousek ke katedrále svatého Patrika, do které se však platí vstupné – asi 8 euro. Vzhledem k tomu, že se mi nedělní bohoslužba líbila, rozhodla jsem se, že se do katedrály podívám, a to zdarma a se mší. Každý den se od půl šesté, po zavření katedrály návštěvníkům, koná večerní modlitba. Naprosto úžasný zážitek. Katedrála je krásná sama o sobě, natož za tmy, osvětlená svíčkami, včetně místního sboru, oblečeného do tradičních hábitů a zvučných tónů varhan. Netrvalo to ani moc dlouho, možná třicet nebo čtyřicet minut, a dostala jsem kartičku, na které bylo přesně napsáno, co se bude dít – sednout, stoupnout, kleknout, říct ámen, zpívat apod. , docela se mi to líbilo, a čím dál tím víc zjišťuji, jak jsou si všechna náboženství podobná – ono je jedno, jestli je to hinduista nebo křesťan, nakonec dělají všichni docela podobné věci.

Merrion square

Kromě náboženských památek jsem zavítala i na náměstí Merrion, na kterém najdete rodný dům Oscara Wilda, včetně jeho sochy, irskou galerii umění – nádherná budova s pěknými obrazy a sochami všeho druhu – nejvíc se mi líbilo moderní umění, kde bylo bohužel zakázáno fotit. Tahle čtvrť má ještě jednu zvláštnost, a důvod, proč se sem vydat – všechny domečky jsou skoro na chlup stejné, kromě dveří. Každý dům má jinak barevné dveře – modré, červené, žluté, zelené i růžové. Prý to začalo tím, že se nějaký chlapík vždy večer opil a omylem v noci lezl k sousedům, a tak mu soused natřel dveře načerveno a sobě na modro. A nějak to v té čtvrti zůstalo tradicí.

Podívala jsem se i do místního kampusu Triniti college. Celkem si dokážu představit, strávit v Dublinu Erasmus semestr. Škoda, že už jsem stará. Tak nějak bych brala Erasmus každý půl rok a pokaždé v jiné zemi – naučit se postupně všechny evropské jazyky, poznat všechny kraje a zvyky místních – no, třeba někdy.

Odpoledne mě čekaly další skype lekce, a abych se nemusela vracet domů, vzala jsem si počítač s sebou do města. Mám za sebou první ,,fail´´ práce na cestách. Našla jsem si kavárnu Starbucks, ve které jsem se přihlásila na wifi, objednala si předražené kafe, a začala pracovat, aniž bych si změřila rychlost internetu – po druhém výpadku jsem zjistila, že je wifi tak slabá, že sotva stačí na přečtení e-mailu. Achjo. Kromě toho v kavárně nebyl signál ani mobilní, atak se mi nepovedlo zprovoznit ani data, a dokonce ani běžný hovor. To jako vážně? V Indii fungoval signál i v lese, a v irském Starbucks ho nechytnu? Musela jsem se omluvit a kvůli technickým potížím lekci zrušit. Naštěstí jsem během půl hodiny vyřešila alespoň problém s mobilními daty, a další lekce proběhly v pořádku, ačkoliv z dat a hot-spotu do notebooku. Příště si tedy vždy nejprve změřím rychlost internetu, a pak si teprve dám latte za pět euro.

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč je Starbucks tak populární? Dala jsem si v něm kafe asi pětkrát, a ani jednou nebylo dobrý… drahý, drahý je ale všude.

The Famine sculptures

K večeru jsem se prošla kolem řeky, až na most Milénium a zpět do centra, k hradu a ke katedrále. Na mši mě pustili úplně zdarma, a kromě ušetřených osmi euro jsem měla zpívaný zážitek navíc. Ještě dokoupit nějaké suvenýry – magnet, to je pro mě nutnost. Až jednou budu stará, budu mít obrovskou lednici, plnou dobrot, a budu vnoučatům vyprávět příhody z cest a péct buchty a koláče.

Před spaním jsme poseděli u společné večeře a můj pobyt zakončili filmem Hanební parchanti od Tarantina. Slyšela jsem o tom filmu už asi tisíckrát, ale viděla jsem ho poprvé. Bylo zajímavé vidět, jak já i Terka zavíráme oči při scénách, které se klukům líbí nejvíc, a naopak. Třeba vidět, jak někdo někomu skalpuje hlavu nebo vrtá prstem v otevřené ráně, to vidět nepotřebuji.

Wicklow - Lough Tay

Wicklow na rozloučenou

Poslední ráno v Irsku bylo krásné. Sice jsem měla odletět už v poledne, přesto jsem si přivstala a stihli jsme ještě zajet do národního parku Wicklow. Když má člověk auto, tak je všechno mnohem rychlejší, jistější a pohodlnější.

Zeleno-hnědé hory, žluto-černé pláně, ovce, potůčky a jezero. Krásné výhledy, hrozně silný vítr a naštěstí teplo auta. Rozhlížím se, co to jde, abych si krajinu uložila do paměti. Irsko se mi líbí moc. Možná bych si dokázala představit, strávit tu i pár měsíců. 

A tak se třeba s nomáděním ještě někdy vrátíme.