Perla indického oceánu (Srí Lanka říjen-leden)

Právě využívám jediný večer po půl roce, kdy jsem sama, abych sepsala, co jsme vlastně poslední půl rok dělali, dřív, než se vrhneme do dalšího dobrodružství a do nové země, což bude brzy.

Colombo


Vlastně se mi ani nějak nechce věřit, jak posledních šest měsíců uteklo. Perou se ve mě rozporuplné pocity, jak náš pobyt na Srí Lance popsat.


Možná začnu tím, proč jsem nenapsala na blog ani čárku po celou dobu našeho pobytu.

Je to asi tím, že se mi změnily priority a důvody, proč psát. Uvědomila jsem si, že píšu především pro sebe a né pro ostatní. Psát články s tipy a odkazy a doporučeními, které by chtěli číst ostatní, zabere strašně moc času a pokud se tím člověk neživí jako bloger nebo influencer, tak je to docela zbytečné – hodně času, nezáživné dřiny a nulový zisk. Já ráda píšu hlavně svoje postřehy, pocity, nálady. Baví mě si psát deník, ke kterému se po letech vrátím a díky zápiskům se ocitnu na chvilku zase na tom místě. Dalším důvodem je to, že jsem z online světa přehlcená. Pracuju online a veškeré aktivity, které dělám pro Kikas German jsou na počítači. Když mám nepracovní chvilku, tak nemám ani myšlenky na to sednout, a začít tvořit články na blog, věnovat se FB, upravovat fotky a všechny ty věci, které jsem dělala, když jsme cestovali třeba po Indii. Ono i takový koníček zabere spoustu času, a všichni máme jen 24 h. Musím prostě upřednostnit práci a to, co mi přináší zisk, a pak odpočinek – přátele, spánek, pohyb. A na tohle nějak nezbývá čas. A když už nějaký čas navíc mám, tak dělám věci pro Kikas German. Jsem asi trochu workoholik po tátovi, a dává to smysl, z toho projektu totiž něco mám. Nejen Světem mi v podstatě nic nepřináší, a jediná možnost, jak si tím něco vydělat, jsou cestovatelské přednášky, které ale v době covidové úplně odpadly, a na které přijdou lidi, i když sítě neděláte. No, to je fuk.


Začala jsem si v listopadu psát klasický papírový deník. Nezapisuji do něj každý den, ale když se stane něco, co bych si ráda pamatovala, tak to tam zapíšu, a z našich roadtripů je tam zápisek skoro každý den, a ke konci pobytu, kdy věčně nešla elektřina to byla moje jediná forma zábavy, a tak jsem barvitě popisovala spoustu věcí, které se tu dějí a děli.


Deník si buď nechám jen pro sebe, nebo jej využiju v budoucnu jako podklady pro přednášky nebo knihu, možná z něj natočím podcast – přečtu zápisky a zveřejním. Zatím si tím nejsem jistá, a pro Kikas German mám pořád tolik práce, že mi na jiné projekty prostě nezbývá kapacita.


No a teď zpátky ke Srí Lance. Ráda bych sama pro sebe shrnula hlavní body našeho pobytu, a pokud si to čte i někdo další. Ano, ty!. A rád bys o Srí Lance, životě tady, nomádění, výletech a čemkoliv jiném, věděl víc, neváhej mi napsat. Ráda se podělím o vše, co vím, a předám ti tipy a rady, jak tu (ne)žít a (ne)cestovat !

tuk tuk - moto tříkolka 

Po neplánované zastávce v Dubaji jsme přiletěli na Srí Lanku docela KO. Vycucnutí finančně, vyčerpaní, a na celý ostrov vlastně tak nějak naštvaní, protože jsme se sem pokoušeli dvakrát marně dostat. Jednou nám uletělo letadlo, podruhé nás do něj nepustili a potřetí jsme sice na Srí Lanku přiletěli, ale málem nás nepustili do země, protože jsme neměli zpáteční let. Stále ještě vládla přísná covid opatření. Nebyla veřejná doprava, lidé příliš nevycházeli z domu, spousta podniků byla zavřená. Z letiště jsme si museli zavolat tuktuk pomocí aplikace pickme a následně jsme jeli asi 6 hodin tuktukem přes půlku ostrova, asi 150 km, do AirBnB, které jsme si pronajali na první týden. Cesta byla šílená. Napůl jsem spala a napůl pozorovala nový svět. Oceán, banány v tuktuku, tři lidi na motorce, déšť, lodě a rybáři, pouliční psi. Po příjezdu jsme byli šťastní, že máme kde bydlet. Kalini, naše hostitelka byla strašně milá, uměla dobře anglicky a ukázala nám dům. Problém nastal o pět minut později, když jsme zjistili, že v tom domě bydlí taky. Koukala jsem na to jak blázen, a nevěděla, co říct, ale tak nějak jsem tušila, že nám to bude vadit. Máme rádi svoje soukromí. Chceme si vždy pronajmout byt jenom pro sebe a mít klid. Kalini mi řekla, že máme dům jen pro sebe. Dvě koupelny, čtyři ložnice, obývák a kuchyně. Všechno obrovské. K tomu zahrada, ovocné stromy, terasa.

Všechno by bylo naprosto perfektní, kdyby ve stodole nebydlela ona a její rodiče. Přestěhovali se do stodoly/garáže. Koupelnu mají na zahradě a záchod kadibudku. Říkala nám, že dřív pronajímali kompletně celý dům. A za peníze, které si tím vydělali si pak mohli pronajmout byt v Mataře a ještě jim zbylo, takže nikdo z nich nemusí pracovat. Jenže po covidu nejsou turisti, výdělky nejsou jistý, tak byt pustili a nastěhovali se zpátky sem.

rybářská loď, Galle

Byli strašně milí, ale prostě byli tam, a nám to s Jirkou vadilo. Necítili jsme se jako doma, ale spíš jako na návštěvě. Pořád mi říkali co a jak mám dělat. Jak a kam mám pověsit prádlo, abych si sundala hamaku, že bude pršet nebo prostě jen tak přišli a něco nám přinesli. Pro mě je domov místo, kde si můžu chodit nahá, a bude to jedno. Tady to nešlo. Nikdy jsem nevěděla odkud a kdy vykouknou. A hlavně nám to bylo i trapný se roztahovat v jejich domě zatímco oni sdílí jednu místnost a zahradní kadibudku. Pochopili jsme, že takhle prostě Srí Lanka funguje. Místním se nechce makat. Funguje to tak, že vždycky pracuje jenom jeden z rodiny. Nejčastěji táta. Jakmile syn doroste do věku, kdy může jít do práce, tak táta pracovat přestane a jde do důchodu, i když je mu jenom padesát. No anebo nemaká nikdo, a vydělají peníze tak, že pronajmou něco turistům – domov, skútr, auto, loď, ..


V domě pana domácího, jak jsme mu říkali, jsme zůstali dva měsíce. Od poloviny října do poloviny prosince. Lokalita to byla super. V pěší vzdálenosti jsme měli supermarket i pláž. Měli jsme zahradu. Mohli jsme chodit pěšky do dr.House, což je jedna z nejvyhlášenějších hospod na párty pro turisty, ale nějak jsme se tam necítili dobře. Zpětně si říkám, že jsme byli prdlí a nevděčný, ale znáte to, člověk nikdy neocení pořádně to, co má, dokud o to nepřijde.

Kalini /uprostřed/ a její přátelé ze školy. První výlet.


Panu domácímu jsme za tento velký dům platili asi 9000 Kč měsíčně. V ceně jsme měli internet, fibre optic 10mbps, který fungoval od třetího dne po našem příjezdu. Všechno zařídil, co jsme po něm chtěli. V ceně byla i pitná voda, kterou nám každé 2-3 dny vozil. A měli jsme fakt velký dům, kde by se člověk pomalu ztratil.

Jenže nás štvalo to, že tam jsou, a že nemáme 100% soukromí. Taky to, že barák byl hodně vlhký a pořád nám plesnivělo oblečení. Taky to, že kolem nebyly žádné pořádné podniky a restaurace, kam chodit na oběd, a tak jsme si pořád objednávali z Mirissy, která je 10 km anebo si vařili.

PALMhotel

Úplně jsem zapomněla, že jsme si asi po dvou týdnech půjčili skútr. A bylo to nejlepší rozhodnutí, jinak by náš pobyt na Srí Lance stál úplně za prd. Díky skútru jsme snadno mohli jezdit na výlety, do krámu, do restaurací, za Tomanovými. A tak.


V říjnu hned po příjezdu byl Jirka nemocný, asi týden měl vysoké horečky a nějak se nemohl aklimatizovat. Já jsem jezdila na nákupy na kole nebo se pěšky procházela. Bylo to ale divný. Srí Lanka není na procházky. Všude jsou divocí psi, tuktuky, šílená doprava, varani a další zvěř, žádné chodníky. Uvítala jsem Lucky nápad, že si půjčují skútr a navrtala do toho Jirku taky. V Indii jsme skútr měli na jeden den a bylo to boží. Ve Španělsku jsem ho strašně moc chtěla, ale nějak to nevyšlo, spíš jsme si půjčovali auto, a tady mi to přišlo jako ideální prostředí na skútr. Jezdí jich tu všude milion, půjčovné bylo asi 80 Kč na den a benzín stál 17 Kč za litr ( ty ceny se hoodně změnili za poslední půlrok!! )


No. První den, co jsme měli půjčený skútr jsme jeli na výlet do Matary s Tomanovými, a ti se také stali našimi nejbližšími přáteli na následující měsíce. Martin s Luckou přiletěli asi týden po nás, a strávili jsme s nimi skoro každý víkend.


skútr, vystřídali jsme asi čtyři různé a rychle se naučili řídit jako místní

Málem jsem zapomněla zmínit úplně první výlet. Pijavicovou návštěvu chrámu s Kalini a jejími kamarády. O tom jsem ale sepsala extra článek →

No zkrátka jsme tedy bydleli u pana domácího, měli skútr, přes týden pracovali a o víkendu trávili čas s Tomanovými. Bud jsme jeli na výlet – na čajovou plantáž, do chrámu anebo jsme chilovali po kavárnách a dalších instagram místech, co Lucka objevila. Nejvíc se mi líbil palm hotel. To bychom s Jirkou neobjevili a hlavně bychom asi nikdy nechodili do takových fancy míst. Myslím, že máme pořád ještě hodně zažité naše lowcost cestování a snažíme se dělat všechno levně. Lucka s Martinem jsou pravý opak, dopřávají si, chodí do kaváren na flat white a avokádový chleba skoro každý den nebo minimálně víkend, chodí na masáž a do bazénu a tak. Díky nim jsme se nechali inspirovat a taky si začali víc užívat. Věci, za které byste v Česku dali šíleně moc peněz, jako právě fancy jídlo, chill u bazénu nebo masáž tady stojí polovinu. Na druhou stranu to pořád stojí na místní poměry strašně moc. Třeba návštěva klasické místní cukrárny, kde si dáte nescafe a muffin vyjde na 120 rupií, zatímco návštěva insta-friendly kavárny, kde si dáte cheesecake a flat-white vyjde na 1100 rupií. To je desetinásobek. Pro místní v podstatě nedosažitelný luxus.


Jak se nám pracovalo přes týden? Vzhledem k tomu, že jsme měli obrovský barák, tak jsem každý týden zkoušela nové pracoviště. Nakonec jsem zjistila, že se mi asi nejlépe pracuje v kuchyni, protože je tam hodně světla, je to daleko od dveří a mam přehled, co se kolem mě děje. Učila jsem asi 8, možná 10 skype lekcí týdně, což není moc, ale kvůli časovému posunu jsem začínala až kolem jedenácté a končila kolem páté. První měsíce jsem pracovala kromě lekcí a mentoringu hodně na mém ebooku pro lektory, který jsem v polovině prosince vydala. Nebylo to špatné. Myslím, že jsme se docela rychle aklimatizovali, i když Jirka ze začátku bojoval s vedrem a vlhkem.


Lucka s Martinem - Tomanovi. Náš spřátelený pár.

Pozvali jsme k sobě dokonce i Tomanovi. Vařila jsem Indii, pili jsme a přespali i nás.

V listopadu hodně pršelo, bylo období dešťů, a tak někdy pršelo i celý den a místo zahrady jsme pak měli rybník. Tak silné deště a zároveň vedro jsem ještě nikdy nezažila. Monzun. Najednou to přijde a člověk je to vteřiny mokrý jak pes a po ulici se valí litry vody, a prší a prší. Všude kuňkali žáby a ozývaly se divné zvuky.


V prosinci jsme si chtěli udělat dovolenou. Já jsem potřebovala vyřešit spoustu věcí pracovně – mimo lekce – a chtěli jsme si projet ostrov. Období Vánoc je na to vždy nejlepší, protože to má dovolenou skoro každý a nikdy se na vás nebude zlobit za to, že máte volno. Všichni řeší nákupy dárků a pečení cukroví a rodinu a pak Silvestr. My v tuhle dobu řešíme roadtripy.


17.12 jsme se z baráčku odstěhovali a rozhodli se, že už se od něj nevrátíme. Tak nějak jsme potřebovali změnu. Chtěli jsme nějaké hezčí ubytování, které nebude tak tmavé a kde nám nebudou plesnivět věci, chtěli jsme do Weligami nebo aspoň do Mirissy, kde je hodně dalších turistů a kde jsou restaurace a kavárny a obchody, abychom tam pořád nemuseli jezdit. Ta pláž u nás je totiž nic moc. Je úzká, nejsou tam žádná lehátka, spousta kamenů. Je to supr pláž pro pokročilé surfaře – Madiha beach – ale pro začátečníky nebo dovolenkové váleče to není. A hlavně mě tam naposledy obtěžovali nějací kluci, a už tam chodit nechci, takže tak jako tak jezdíme do Mirissy nebo Weligamy.

pláž ve Weligamě

No to je jedno.


Čekalo nás tedy rozhodnutí, že se stěhujeme a potřebovali jsme si někam dát krosny. Půjčili jsme si druhý skútr s tím, že se naučím ho řídit a pojedeme na roadtrip na skútrech. Původně jsme zvažovali jen jenom na jednom nebo jet vlakem a busem, ale nakonec z toho vyšlo tohle jako nejlepší řešení. Věci jsme si dali k Tomanovým a s sebou vezli jen jednu krosnu a malý batoh, na dvoutýdenní výlet. Snažili jsme se před cestou najít bydlení, abychom věděli, kam se od ledna nastěhujeme, a tak jsem obepsala pár FB skupin, zkoušela AirBnB a nakonec z toho dopadla asi jen jedna prohlídka, už ani nevím. Bylo to sice v uplně jiné lokalitě, než jsme chtěli, ještě vlastně blíž k Mataře, na Polhena beach – vlastně asi 2 km od pana domácího, ale jeli jsme se tam stejně podívat. Jo a vlastně jsme měli ještě asi tři prohlídky ve Weligamě, ale to byla hrůza. Jeden dům horší než druhý, za víc peněz než u pana domácího, s horším netem, bez vody. V tu chvíli nám začalo docházet, že jsme si nevážili toho, co máme.. a že turistů na ostrově přibývá, ceny se zvedají a výběr ubytka je užší a užší. Celkově prostě nejsou žádné soukromé byty. Buď jsou to pokoje na hotelu / hostelu a homestay anebo rodinné domky jako ten u pana domácího. Naše představa byla byt – nejlépe v patře, kde je světlo. To ale bylo skoro nemožné. Nic takového tu není. Dost jsme i zvažovali, že se plácneme přes kapsu a ubytujeme se v colive.me jako Tomanovi. Říkali nám, že platí 600 nebo 700 dolarů ?! Už nevím. Když jsem ale napsala poptávku na email, přišla mi odpověď, že nájem stojí 1200 na měsíc. Shit.


Mirissa, coconut hill


Nakonec jsme odkývali ten byt na Polhena beach, ačkoliv to byla totální stavba. Nebyl tam ani nábytek, ani internet, ani nic. Nevím, proč jsme to vzali. Nebyla tam ještě snad ani okna, ani dlaždice, ale byl to byt v patře, s výhledem do zahrady, hodně světla, s bazénem, přímo u moře, s restaurací pod okny, v tichu a mimo silnici a ta holka, co nám to ukazovala, uměla skvěle anglicky a byla schopná. Prý žila v Americe, a tak. Slíbila nám, že na tom budou usilovně makat, aby byl ten byt 3. ledna hotový. Prý zařídí internet i nábytek a všechno tady bude. A tak jsem si rovnou řekla, že chci i mixér na smoothie, a tak nějak jsme si říkali: Hele, využijem toho, budem první nájemci.. třeba to zařídí podle nás. Můžem si říct, co chceme. Bude to super.


A cena? 350 dolarů.


A podotýkám, že máme AC a v colive.me ani žádná není.


No. Odjeli jsme na roadtrip, o kterém napíšu extra článek anebo přečtu zápisky z deníku →


Galle, maják. Ve městě jsem byla celkem 3 x a miluju ho.

příprava na Vánoce - ozdobená prodejna s alkoholem

nejjižnější bod ostrova, maják Dondra

Lucka v továrně na čaj - Hermanns tea factory

A kdo ví, co je toto za koření? 



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

11 kroků k podnikání & cestování

Omylem v Čechách