Jak ,,zabít'' den v Dubaji?

Kdo se nestihl vyfotit před rokem 2021 má smůlu. Hezké fotky z Dubaje došly. 

Na výlet jsem se moc těšila. Ráno jsme se v hotelu nasnídali. Dala jsem si lívance, vajíčka, zeleninu a pomerančový džus a samozřejmě černý čaj. Miluju snídaně v hotelu nebo někde venku mimo domov. Miluju. Pořádně se v klidu nasnídat a mít na výběr a pěkně si dopřát čerstvé ovoce. Aaw. Potom jsme jeli uberem na autobusové nádraží, kde jsme si měli koupit kartičku na autobusy. Jirka včera celý den plánoval výlet a zkoumal, jak busy fungují. Já jsem nevěděla vůbec nic. Pracovala jsem a měla jsem toho dost. Neměla jsem čas ani chuť řešit cestování. Když si vzpomenu, jak jsem vytvářela itineráře na cestu na Ukrajinu 2016. Ha. Teď ani nevím, v jaké zemi jsem pomalu. Prostě někam jdu a kam se zatoulám, tam něco vidím.

Každopádně na autobusáku jsme narazili. Nemají červenou kartu, kterou podle Jirky potřebujeme, ale jen šedou, a kromě toho se nedá platit kartou, ale jen hotovostí, a tu nemáme. Ano. Správně. Po třech dnech jsme si nevybrali. Ukecali jsme pána na platbu v dolarech a vytáhla jsem paklík, který mám u pasu schovaný ještě z Nepálu. Po třech letech mám možnost to utratit. Upřímně? Nechtěla jsem. Jsou to takové peníze v hotovosti, na které nechci sahat. Poslední záchrana. Na druhou stranu se nám fakt v tomhle vedru nechtělo jít hledat bankomat.

Nasedli jsme do autobusu, dobble deckeru a frčeli. Měli jsme štěstí, že jsme seděli v tom druhém patře, přímo u skla. Wow. Ten výhled. To jsou vždycky nejžádanější místa žejo. Horší bylo, že nám bylo šílené vedro. Byla jsem zpocená jako blázen. Zjistili jsme, že nefunguje klimatizace a tak jsme se přesunuli do spodního patra. Jeli jsme sice pozadu a bez výhledu, ale alespoň jsme se nepekli.

Dojeli jsme na konečnou a chtěli jet lodí, podle plánu. Jirka nám naplánoval krásný výlet lodí a pak metrem a tramvají. Všechno dokonale vymyšlené. Až na to, že loď jezdí jen dvakrát denně. V jednu a v šest. A bylo jedenáct. A až na to, že naše šedivá karta neplatí a musíme si koupit tu červenou. Mě jebne z toho. Naštěstí se dala zaplatit kartou, tak jsme si dobili celodenní kupon a metrem se vydali k Atlantis. K tomu umělému ostrovu ve tvaru palmy. Nejprve jsme jeli metrem, pak tramvají a pak jednokolkou – ta není v ceně celodenní jízdenky a musí se platit extra. Auu. Naše peněženky tady v SAE zaplakají.

Ze země není moc vidět, že je to ostrov ve tvaru palmy. Všechno je obrovské, takže abyste to dobře viděli, musíte letět helikoptérou ( těch tu lítá mnoho) nebo vylézt na jednu z výškových budov (vstupné tisíc a výš). Prohlídli jsme si mapu, a pak jsme si představovali jak to vypadá zeshora. Tento tvar ostrova dává maximálně smysl. Každý jednotlivý dům má vlastní pláž a přístup k moři. Představte si palmu nebo mrkněte na fotku.

Kmenem (prostředkem) vede jednokolejka a jsou tam nějaké bytovky a obchody a v jednotlivým listech jsou dvě řady domů zády k sobě. Každý domek má tedy zahradu, pláž a kus moře. To je geniální ne? Docela by se mi líbilo tady pár měsíců bydlet, ale to bude muset Kika‘s German ještě hodně zamakat. :D

Dojeli jsme na konečnou stanici, k hotelu Atlantis a aquaparku a nějak nepochopili, co máme dělat. Šli jsme se podívat k moři a snažili se najít něco zajímavého, ale nic. Všude samé oplocené komplexy. Hotely. Bazény. Pláž je samozřejmě pouze pro hosty. Trochu mě to naštvalo, protože jsme zaplatili jízdenku zbytečně a pojedeme zas zpátky. Nakonec jsme se nějak propašovali do hotelu, kde jsme asi neměli co dělat, ale what ever. Nikdo nás nezastavil a všude byla spousta lidí. Už jen recepce byl zážitek. Pak jsme viděli obrovské akvárium. Obrovitánské. To byl pro mě nejkrásnější zážitek, kam se hrabe potápění s bombou, kdy mi tekla voda do brýlí a zaléhaly mi uši a pak jsem viděla jednu hvězdici. Rejnoci, žraloci, tisíce druhů ryb. Wow. Dívali jsme se na ně dobrou hodinu, a abychom tam jen podezřele nečučeli, dali jsme si kávu.

Pánové a dámy, pili jste už někdy kafe za tři kila? Chutná samozřejmě úplně stejně jako to za pade, že jo, akorát ho pijede v luxusním hotelu s výhledem na akvárium. Tak jsme si k tomu dali ještě tiramisu. To bylo úplné cukrářské porno. Chuť té bílé krustičky se mi rozplývá na jazyku ještě teď. Auu. Každopádně účet za asi za devět set, za dvě kafe a jeden zákusek, to je slušný. Na druhou stranu vstup do takového akvária by v Česku stál rozhodně alespoň dvě stovky na osobu, možná víc. Vlastně i lanovka na Lipně – Korunami stromů – stála pět set. Drahý je dneska všechno.

Před Atlantisem si ještě Jirka užil zaparkovaná luxusní auta a frčeli jsme do obchoďáku se sjezdovkou. To se tak nějak těžko popisuje. Lyžovat jsme nešli, nejsme magoři, abychom se vozili na sněhu v obchodním centru, když můžeme jezdit v Alpách s krásným výhledem, ale je to takový bizár to jen vidět. Udržují tam permanentně tři stupně, jezdí tam čtyřsedačka, mají bobovou dráhu, snow-park a stánek s horkou čokoládou.

Dali jsme si pozdní oběd a jeli k hotelu Burj al Arab. Pláž a výhled na hotel mě zklamali. Chtěla jsem klasickou fotku z Dubaje, s plachetnicí v zádech. A hádejte co? Začali tam stavět nějaký shit, takže se to prostě nedalo vyfotit, ať jste se snažili sebevíc. Dubaj je vůbec plná rozestavěných budov a stále roste, říká se, že každý šestý jeřáb na světě je v Dubaji.

Na pláži se opalovala spousta lidí, dokonce v bikinách, takže mnohem víc open-minded než v Jordánska v Aqabě. Na turismus jsou zvyklí a viděla jsem spoustu turistek v krátkých šatech, šortkách, plavkách. Upřímně si stejně myslím, že to není v muslimské zemi vhodné. Na pláži ještě OK, ale do města bych doporučila se obléknout slušně nebo alespoň jezdit všude taxíkem a mimo turistická místa se nevystavovat.

Slunce pomalinku zapadalo a ještě jsme neviděli Burj Khalifa. Musíme jet. Opět jsme nasedli do autobusu, abychom dojeli k největšímu obchoďáku světa, největší fontáně ( nebo nejvýše stříkající ?) a nejvyšší budově. Wow. Tolik nej v jedné oblasti.

V obchoďáku bylo další akvárium, asi ještě větší než to v Atlantisu, ale ryb jsem dneska už viděla hodně. Šli jsme na druhou stranu, abychom viděli fontánu, která každou půlhodinu stříká do melodie nějakého songu. Něco jako ta v Mariánkách, ale mnooohem větší. Podél fontány se tlačily davy turistů a kvůli covidu nás naháněli jako slepičky do kurníku. Postupujte dál. Nasaďte si roušky. Jděte. Každý člověk se postaví do žlutého okénka. ,,Héééj, žlutého okééénka‘‘ , poskakoval kolem chlapík v oranžové vestě a pískal. No. Rozčilovali se, pískali, hulákali. Lidi stejně chodili jak chtěli a kam chtěli. Stáli natlačení na sobě. My jsme nejprve s Jirkou obsadili žluté čtverce, ale když v našem okolí přibylo dalších sto lidí, tak jsme se také prodrali dopředu. Po skončení představení nás zase ze čtverců a ohrádek naháněli ven. Chtěli jsme si udělat fotku, podívat se na okolní budovy a v klidu si vypít ledovou kávu, kterou jsem si koupila. ,,Veeeen‘‘, pískal vztekle, tak jsme šli na druhou stranu fontány. A co myslíte? Lidi natlačení na sobě, seděli, stáli, pili kávu a čekali na další představení, které bude za půl hodiny. Nikde žádný sekuriťák, nikdo nerozháněl lidi na rozestupy. Já bych se z těchhle covid opatření po** . Už mě to tak strašně štve. Na jedné straně jezírka si nemůžete ani udělat fotku a nemůžete stát ani po boku svého partnera a na druhé straně jezírka může stát hlava na hlavě s napůl nasazenou rouškou? Kdy tohle skončí..

Mrkli jsme ještě na druhé stříkání fontány, tentokrát na jinou hudbu, nafotili se s Burj Khalifou a byl čas jet zpět domů. Čekala nás cesta metrem a autobusem.

Docela jsem si výlet užila. Dubaj rozhodně není moje vysněná destinace a nevím, jestli bych sem jela znovu. Je to město pro lidi, kteří rádi utrácejí peníze a mají rádi města, nákupy a bizáry. My jsme radši v přírodě. Mám ráda historii a historické stavby, ráda sedím venku na terásce s kafíčkem a zákuskem, užívám si procházky a obchodním centrům se vyhýbám, když nemusím na záchod nebo nelovím wifi. :-D

Zítra je den, kdy se potřetí pokusíme dostat na Srí Lanku. V mojí mysli už nevím, na co se připravovat. Netěším se. Bojím se. Zase se děsím toho, co si kdo najde, kde bude problém nebo co se posere. Zase se jen soustředíme na jednotlivé akční kroky – tisk dokumentů, chech-out, dostat se na letiště, dostat se za check-in. Mám strašný stres, celá se třesu a jsem na nervy. V hotelu jsem dopoledne dokončovala elessons a absolvovala ještě jeden Skype. Na recepci hotelu, protože jsme museli pokoj opustit – Byla jsem z toho docela nervozní, nemám ráda, když musím práci dělat ve stísněných podmínkách, podepisuje se to na mojí náladě.

Na letiště jsme chtěli jet uberem, ale uber nebyl. Zkoušeli jsme to několik minut, ale v našem okolí prostě uber nebyl. Prý je víkend. ,,Víkend?‘‘ podívám se na recepčního. ,,Vždyť je čtvrtek‘‘.

Tady mají víkend asi každý den. Nakonec to dopadlo tak, že Jirka musel jít vybrat hotovost. Obešli jsme se bez ní pět dní a na poslední tři hodiny v zemi jdeme vybrat, super. Recepční nám zavolal taxíka, klasického, z ulice a domluvil nám cenu, aby nás neoškubal. Platili jsme ještě méně, než jak jsme se dohodli, protože zapnul taxametr – ten poctivý a né zrychlený. Jsme na letišti. Hurá.

Co přijde teď? Doletíme?

DOLETĚLI! :-) Pomalu začínám psát o našich zážitcích ze Srí Lanky.