Jordánsko 1. část

 Odcestovat právě do Jordánska byl naprosto spontánní a neplánovaný nápad, který vznikl oklikou během hledání letenek. Asi jako všechno u nás. Nikdy jsem nijak extrémně netoužila po tom, podívat se do Jordánska. Znala jsem z něj maximálně skalní město Petra  - z fotek, a v podstatě jsem do nedávna přesně nevěděla, kde leží, a jak se jmenuje hlavní město. 

80%Jordánska pokrývá poušť

Hlavní město se jmenuje Ammán, a létá do něj Ryanair přímou linkou z Prahy, dokonce dvakrát týdně. Jordánsko leží vedle Izraele, a přirozenou hranici mezi oběma zeměmi tvoří Mrtvé moře a řeka Jordán (hlavní přítok Mrtvého moře, a místo, kde byl pokřtěn Ježíš Kristus). Let z Prahy trvá asi čtyři hodiny, a dalšími sousedními zeměmi kromě Izraele je Sýrie, Irák a Saudská Arábie. Nezní to moc bezpečně, že? 

Bezpečno tu ale rozhodně je. Z mnoha článků i videí, i od přátel, jsme dostali na Jordánsko samé pozitivní reference. Pokud o návštěvě této země uvažujete, mrkněte se třeba na Cestolet, a články další cestovatelů.

Přílet do Ammánu 

Po dlouhé době mám pocit, že zažívám něco nového. Už jsou to skoro tři roky, co jsme seděli v letadle do Nepálu - poprvé mimo Evropu. Teď se to opakuje. Během covidu už jsem zapomněla, co znamená dobrodružství. Najednou jsou všude cedule v arabštině (ale i v angličtině), vojáci v uniformě, první ženy v burkách a nikábech, první muži v hábitech. Wow. Vždycky se jich na začátku, než se rozkoukám, trochu bojím. Ty naše předsudky jsou hrozná věc. Člověk se podvědomě pořád dívá, jestli někde není bomba. Právě proto je fajn cestovat. Po pár dnech si na to oblečení člověk zvykne, a je to naprosto normální. Naopak se mezi lidmi cítím ,,naze''. Snažím se pak na věc dívat z druhého úhlu pohledu. Třeba si oni o nás myslí, že jsme nestydy nestydané. Třeba jsou pro ně vlasy stejně sexy jako prsa. Naopak černošky v některých kmenech mají tu hranici posunutou zase někam jinam, a chodí nahoře bez, a my si o nich myslíme, že jsou nestydy. No. Zkrátka. Každá kultura je jiná. Nejsou špatné ani dobré, jen jiné, a chce to se jen rozkoukat. 

Na letišti jsme si vyměnili dolary za jordánské dináry, koupili si místní SIMkarty a naobědvali se ve Starbucks - taky úžasný. Jste kdekoliv na světě, a tento podnik vypadá všude stejně. Malý kousek domova a jistoty. Ale pěkně drahej. Klasika. Stovka za sendvič, další stovka za kafe. 

Odjezd z letiště

Chystáme se najít bus, ale byli jsme předem varováni, že se na nás sesype dav taxikářů. Nebylo to tak hrozné. Ptali se nás asi tři, ale dali se odehnat, a my jsme nasedli do autobusu. Teda, spíš do mikrobusu, alá maršrutky /větší dodávka pro cca 12 - 14 lidí /. Takhle v Jordánsku vypadá bus. Jezdí, když se zaplní. Nemá přesný čas odjezdů. Jezdí prakticky pořád, jak jsme zjistili časem. Stačí se postavit k silnici a stopnout si ho, a pak stačí zaklepat řidiči na rameno, a od zastaví na vysednutí. Autobus z letiště byl docela civilizovaný, nasedli jsme na zastávce, lístky se prodávali v letištní hale, a vysazeni jsme byli opět na autobusovém nádraží. Tam jsme se rozkoukali, a začalo dobrodružství. Slítlo se na nás asi dvě stě taxikářů. Skoro jako v Indii_: ,,Sir, sir, madam, madam, taxi, taxi. Really good price. Really cheap.'' 

Strašně jsem se smála. Teď mám po pár dnech zase chuť, vzít je pánví po hlavě, ale ten pocit, že člověk zase může cestovat. To bylo tak krásný. S krosnami na zádech jsme se prodírali davy taxikářů, abychom se zeptali místních, jakým autobusem k univerzitě - blízko ní totiž bydlíme. Jedna studentka nám poradila. Přišla jsem tedy k okénku další maršrutky a na řidiče vybafla: ,,svejlaaa?!'' Ten se na mě překvapeně podíval, zamyslel se, a pak řekl: ,,Yees, Oukej'', jako by se snad směr autobusu řídil podle mého přání. Ha ha. Byli jsme v buse první, takže jsme určili jeho směr. 

V otevřených dvěřích postával štiplístek. Pro ty, kteří nečetli moje texty z Nepálu - Štiplístek je ten, který visí z otevřených dveří jedoucího busu a huláká cílovou stanici. Mezi prsty drží bankovky, a druhou rukou se přidržuje dveří. Pak projde bus, vybere si peníze, a zase huláká, nakonec bus prochází a vrací vám zpět, podle toho, jak daleko jedete. Jedna jízda stála 40 šušňů. (1 JOD - 30 CZK), a cena busu je 0.4. Ta měna je tu trochu složitější, ale google vám poradí. 

Bavilo mě, jak štiplístek vyřvával ze dveří a vlál tam. Připomnělo mi to Nepál. Auta kolem troubila jako šílená, taky už to známe, a lidi na bus mávali, nasedali a vysedali, kde se jim chtělo. Hrozná anarchie. Výhoda je, že chytnete bus kdekoliv, prakticky kdykoliv, ale otázkou je, kam dojedete. 

Dojeli jsme ke zmíněné univerzitě, a příjemně mě překvapila lednice plná vod zdarma. Zrovna ve chvíli, kdy jsem hekala, že asi umřu žízní. Nesnáším přesuny. Na zádech jeden batoh, v ruce druhý batoh, a ten je vždycky těžký - notebook a všechna technika se pronese. Cestou na nás troubili taxíky, ale když člověk nereaguje, jedou zase dál. V Indii byli schopný jet vedle vás krokem půl hodiny, dokud jste nenasedli. 

Tohle místo znáš z filmu Indiana Jones. :-) 

Ubytování

Našli jsme naše ubytování docela snadno. K našemu zděšení bydlíme na nejrušnější silnici, a nejrušnější křižovatce ve městě. To troubení. Panebože. To je něco šíleného. Bydlení u silnice jsme si vyzkoušeli už v Boleslavi / fuj, nechci na to myslet, nejhorší rok mého života... / , a to ta auta netroubila. Tady troubí auta /tu tu tu/, autobusy /tramta la la la la , tramdaa/ a taky kamiony /wuu,tuu,wuu/, a motorky /tup tup tup/. Ve dne v noci tisíce a stovky aut. Zase další ponaučení. Okna jsou tu slabá jako ve Španělsku, spím tedy pravidelně se špunty v uších a přemýšlím, že si nechám jako Odysseus zalít bubínky voskem. 

Náš hostitel se jmenuje Ziad. Je to Jordánec, mluví docela dobře anglicky, má asi tři syny, a nevím kolik dcer, a je mu tak lehce přes padesát. Byl docela sympatický, ale s bytem byly obštrukce. Nejprve nám napsal, že byt, který jsme si vybrali, je obsazený, ale abychom si ho zaplatili, a on nám za něj dá jiný - poslal fotky. Přijeli jsme, a dal nám ještě úplně jiný, s tím, že ten, který jsme měli mít není uklizený, a jestli nám nebude vadit tento byt. Vadil. Nebyla tam pračka, měl jen dvě místnosti, v kuchyni jen jednu plotýnku. Chceme byt, na kterém jsme se domluvili, sakra. Domlouváme se tedy, že tady přespíme jednu noc, on uklidí byt vedle (původně slíbený), a pak se přesuneme. Následující den se nic nedělo. Žádný kontakt. V šest večer jsem už nevydržela, a zeptala se na stěhování. Stále jsme byli zabalení v batohu, a já jsem v pondělí potřebovala fungovat pracovně. Vybalit si stůl, noťas apod. Ziadovi asi došlo, že se s tímto bytem nespokojíme, a přijel uklízet. Konečně jsme se v půl desáté večer mohli nastěhovat do bytu. Máme dvě ložnice (pracovny) a obývák s kuchyní, kde je i mikrovlnka, a druhý vařič, juhu. 

Filtr na vodu nefunguje, ale Ziad se dušuje, že ho spraví. Po třech dnech nám došlo, že když něco chceme, musíme si o to říct. Po x zprávách mu došlo, že opravdu chceme pít filtrovanou vodu, a opravil jej. Super. Bohužel mi začal psát divné věci, a já slizké staré chlapy opravdu nemusím. Možná to nemyslel zle nebo divně, ale připadá mi zvláštní někomu psát cokoliv o rozvrzané posteli v bytě, kde bydlel, a sladké sny. Jirka říká, že jsem ho odsoudila po pár zprávách, a já tvrdím, že je úchyl. 

První dny jsme se trochu báli. Nebyli jsme si jistí, v jaké zemi vlastně jsme. Úplně zbytečně. Vedle našeho domu je obchodní centrum, naproti pekárna, je tu univerzita, McDonald.. Po každé další procházce a nákupu se naše starosti rozplynuly. Nejvíc nás potěšila návštěva pekárny, kde nám prodavač dal zdarma ochutnat dortík, a povídal si s námi. V obchodě /carrefour/ se dají sehnat prakticky všechny evropské potraviny, a tak si člověk může vařit tak, jak je zvyklý. 

královská sbírka aut

Pracovní dny / muzeum aut

Pracovali jsme od pondělí do středy, a ve středu večer se vydali na první pořádnější průzkum města. To byste neuhádli, co bylo první místo, které jsem v Ammánu, a vlastně celém Jordánsku navštívila. Muzeum aut, respektive - Královská sbírka vozů. Jordánsko je království. Současný král je sice 42. potomek proroka Mohammeda. ale je to vlastně docela cool týpek ve věku mého táty, který má za manželku nádhernou paní / vypadá jako J.L/ a splodili sexy prince, následníka trůnu, a další tři děti. No a tenhle pán má kromě kralování další koníček - auta a rallye. Už jeho tatínek miloval auta, a jejich rodina tak vlastní obrovskou sbírku aut, a protože já mám Jiříka, a Jiřík miluje auta, museli jsme se tam jít podívat. Kromě aut je tam k vidění vozítko z filmu Marťan. Ten film se totiž natáčel tady v Jordánsku, stejně jako třeba Starwars. Viděli jsme Porsche, Ferrari a bylo to velký i malý, červený i šedý. Prostě auta. Taky jsme viděli auto, ve kterém vezli královnu Alžbětu II. do Petry, když tu byla na návštěvě. 

/Jsem fanynka seriálu Koruna, tak mi to přišlo zajímavé/

Každopádně tam byla k vidění spousta aut, která prý jen tak k vidění nejsou. Bylo vyrobeno jen několik málo kusů, a ty jsou v soukromých sbírkách různých králů a pracháčů. 

hora Nebo

Roadtrip

Tím odstartovala naše tour po Jordánsku. Zařídili jsme si před odletem tzv. Jordan pass. Jsou to víza, opravňující vás k návštěvě asi čtyřiceti památek. Jeho koupě se vyplatí, pokud chcete v zemi něco vidět. Víza stojí cca 50 JOD, a vstup do Petry také asi 55 JOD. Na další památky a muzea 2 - 10 JOD. Přitom jordanpass jsme pořídili za 75 JOD. Pokud tedy chcete navštívit minimálně Petru, vyplatí se to. 

Od čtvrtka jsme měli půjčené auto. Naplánovali jsme si pětidenní roadtrip, asi 900 km. Všechny lekce jsem si přesunula na úterý a středu, a pondělní elessons přesunula na úterý, aby mi tak vznikla pětidenní dovolená, a zároveň jsem nepřišla o příjmy, a studenti o lekce. 

Ve čtvrtek jsme si vyzvedli auto, a vyrazili na horu Nebo. 

Náš roadtrip: 

Amman - hora Nebo - Karak - Wadi Musa / Petra / - Wadi Rum - Aqaba - Mrtvé moře - Madaba 

1. den

Vyrazili jsme od domu po Queen Rania street. Jirka se řízení v Ammánu docela bál, ale nakonec to bylo lepší, než očekával. Řidiči sice moc nedodržují pruhy a pravidla, neustále troubí, ale když potřebujete, pustí vás. Hustým provozem jsme se vymotali až na dálnici a jeli směrem Nebo, ze které jsme poprvé viděli Mrtvé moře, kam se chystáme poslední den výletu. 

Na horu Nebo vystoupal Mojžíš, aby ukázal svému lidu zemi zaslíbenou, a sám zemřel, a nikdy do ní nedošel. Země zaslíbená je Izrael, na druhém břehu Mrtvého moře. Je tam pěkný dřevěný kostelík, podlaha pokrytá mozaikami a výhled na širé okolí. Mysleli jsme si, jak jsme cool, že jsme v Jordánsku, u počátku křesťanství, že koukáme na řeku Jordán, kde byl pokřtěn Ježíš. Wow. A najednou zájezd Čechů, a pak zájezd Španělů, dokonce i němčinu jsme slyšeli. Byla to docela sranda. Čechy člověk potká vážně všude. Naši rodiče si mysleli, že jsme se zbláznili, že jedeme do ,,takovýýýhle'' země, a ono sem reálně přijíždění lidi 50plus na zájezd. 

škorpión na maděru, a stejně nahání strach

Vedle auta jsme objevili přejetého škorpiona, který nám trochu nahnal strach. Ne ten přejetý, ale fakt, že by mu kamarádi mohli přijet na pohřeb, a tak jsme radši nasedli a namířili na Kerak. Cestou jsme projížděli nádhernou krajinou. Vypadalo to jako na jiné planetě nebo ve filmu. Museli jsme zastavit a prohlídnout si, kde to vlastně jsme. Většina krajiny byla suchá, písčitá. Všude kolem hory, kaňony a jedna silnice. Magické. Omylem jsme se ztratili a bloudili nad přehradou, kde na nás na silnici vykoukli obrovské ještěrky. Panebože, to snad uteklo ze zologický. Ještěže jsme v autě, já bych se asi zbláznila vidět tohohle ještěra s tvrdým ocáskem běhat vedle mě. Naštěstí jsme je nepřejeli a vymotali jsme se zpět na silnici. 

cesta jako na jiné planetě

Chtěli jsme se podívat na vodopády, která kolem přehrady měli být, ale mapa nás nějak zradila, a silnice vypadala příšerně. 

Odpoledne jsme dojeli do Keraku, křižáckého hradu. Je to jedna z památek zařazená na Jordanpassu, a tak jsme se rozhodli, že se tam na chvilku zastavíme, protože je do Petry dlouhá cesta, a plánujeme tam stejně dorazit až večer. Kerak je docela velký hrad, který je vidět už z dálky. Je postaven na kopci, na skále nad městem, jak jinak. Zaparkovali jsme přímo u vchodu a zase slyšeli: ,,Welcome to Jordan.''

Nějaký pán na nás pokřikoval odkud jsme, to je druhá věta: ,,Where are you from?'' Odpověděli jsme, že jsme z Česka, ačkoliv tipoval Německo nebo Holansko, a on spustil česky: ,,Ahoj, jak se máš? Mam známky. Přijďte.'' To nás pobavilo, a tak jsme slíbili, že se pak zastavíme. Začali jsme s prohlídkou hradu, kde se nás hned u vstupu ujali tři policajti. Bylo to divný, a měli jsme k nim nedůvěru. Myslím, že to z nás museli vycítit. Nevěděli jsme, jestli nám něco chtějí, protože policie, jestli nám chtějí pomoct nebo nás z něčeho podezřívají. Pak jsme si mysleli, že se nás chytnou, budou nám dělat průvodce,  a pak budou chtít prachy. Nojo. Člověk prostě podezřívá, a má v lidech tu nedůvěru, ačkoliv nám nikdy nikdo ještě neublížil, maximálně nás obral o nějaké drobné nebo nás dostal do trapné situace. Tihle tři však ne. Ukázali nám studnu, jak se do hradu dostávala voda, kde byl trh, co se tam dělalo, kudy máme jít, a nic za to nechtěli. Potom se nám ještě představili, a opět nás vítali v Jordánsku. To byl hodně milý a pozitivní zážitek, díky kterému jsme se začali cítit bezpečněji a jistěji. 

al Karak - křižácký hrad

Když jsme si hrad prohlédli, zamířili jsme k pánovi. ,,Máš kafe?'' zeptala jsem se ho, ale pak jsme přepli do angličtiny. Uvařil nám dva turky s kardamonem do kelímku, a povídal si s náma. Prý se naučil z každého jazyka několik frází, kvůli turistům. Bavili jsme se samozřejmě o očkování, o pandemii, o lockdownu. Není to hottopic jen u nás, ale všude, v celém světě. Tehle pán si myslí, že je covid válka mezi USA a Čínou, a že se jedná o ekonomické zájmy. Tvrdil, že je v Jordánsku očkovaná už polovina populace, včetně něj, a že si sice lidé můžou vybrat, ale kdo se nenechá očkovat, tomu zavřou obchod a s turisty nebude moct nadále pracovat, takže se nakonec nechají očkovat všichni. Samozřejmě jsou i v Jordánsku odpůrci očkování, lidí, co pandemii popírají a naopak ti, co se bojí chodit ven. Asi je to všude stejný, bez rozdílu náboženství nebo země. 

Al Karak z druhé strany - výhled na město

V pozdním odpoledni jsme vyrazili do Petry po desert highway. Je to dálnice v poušti, jak název napovídá, a ta jízda byla opravdu unikátní. Nádherná nová dálnice uprostřed písku, kde jezdí jen kamiony a občas nějaký výletníci. Nakonec mě Jirka nechal i řídit, protože byla silnice rovná, bylo vidět na dálku, a nikde nic nejelo. Měla jsem celou silnici jen pro sebe. Auto bylo na automat, tak jsem si poprvé vyzkoušela, jaké to je. Nakonec se setmělo, silnička se zúžila, a já jsem asi jela pomalu. Za mnou se objevilo auto, které jsem nechala předjet, a on na mě pak blikal. Taky jsem blikala. Blikali jsme na sebe celou cestu, a na to, jak jel předtím rychle, se najednou držel před námi. Buď poznal, že jsme turisti nebo že jsem řidič bambula anebo že jsem holka, ale zůstal před námi, a ukazoval mi, co mám dělat. Když byl zpomalovací práh / těch je v Jordánsku strašně moc a nejsou označené.. /, tak mi zablikal, abych věděla, že mám zpomalit. Doprovodil nás takhle asi 20 km, až do Petry. 




V Petře jsme se ubytovali v hotelu My Home Petra. Nebylo to špatné, ale bylo to taková úroveň Nepálu. Všude samí muži, žádný luxus, ale účel to splní - přespání na dvě noci. Všechno bylo čisté /tak nějak/, měli jsme vlastní koupelnu a hoteliér byl milý. Po příjezdu se nás zeptal, jestli půjdeme na noční prohlídku Petry. Nijak jsme o tom neuvažovali, ale začali jsme. Dali jsme si sprchu, a nechali jsme si uležet v hlavě, zda se nám chce. Noční prohlídka je jen třikrát v týdnu, stojí 17 JOD a fotky z ní vypadali skvěle. Rozhodli jsme se, že do toho půjdeme, ale tím jsme se připravili o večeři, o čaj i pohodu. Znovu jsme se oblékli a frčeli k návštěvnickému centru Petry. Vesnice je docela velká, pořád z kopce a do kopce, tak jsme rádi, že máme vlastní auto. Celkově je i areál té památky obrovský, ale to jsme ještě nevěděli. Přijeli jsme na místo, zaparkovali, zaplatili za vstupenku na noční prohlídku, na kterou se jordanpass nevztahuje a šli si stoupnout do fronty. Zase jsme se všech stran slyšeli češtinu i polštinu. 


Prohlídka byla moc hezká. Celá cesta od návštěvnického centra až po pokladnici, kterou z fotek určitě zná každý, byla cesta osvícena svíčkami. Je to cesta dlouhá asi dva kilometry, které vede mezi skálami a kaňonem. U pokladnice jsme dostali beduínský čaj, chvilku nám vyprávěli o Beduínech Nabatejcích (ti vybudovali skalní město Petra), a pak jsme se mohli fotit.

Přiskočil ke mě odnikud malý kluk, který mě fotil. Samozřejmě mi v euforii nedošlo, že je to místní, který si takhle na turistech přivydělává. Fotil mě asi pět minut, ze všech úhlů, a pak mi nabízel, že mě zítra vezme na vyhlídku, kde budu mít krásné fotky. Nějaké drobné jsem mu dala, ale ty fotky stály uplně za h**. Všechny byly rozmazané, tmavé nebo s dalšími lidmi. 

Vrátili jsme se do vesnice kolem jedenácté a po dlouhém dni jsme byli uplně KO. Šli jsme se najíst do restaurace, kde už zavírali, a tak většinu jídelníčku neměli. Objednali jsme si jordánskou klasiku, hummus, falafel, hranolky a salát, abychom se alespoň něčeho najedli, po celodenním výletění. Zapadli jsme do postele, nasadili špunty do uší, protože Egypťani v hotelu řvali jak na lesy, a usnuli.

2. den

 Ráno jsme vstávali kolem sedmé, sebrali si připravenou snídani s sebou, kterou nám hoteliér nechal na recepci, a jeli znovu do Petry. Tentokrát jsme už věděli, jak dlouhá cesta nás čeká k pokladnici, ale co je za ní, to jsme ještě nevěděli. Nachodili jsme spoustu kilometrů, protože traily vedou z kopce a do kopce. Vybrali jsme si ten, na kterém nebylo moc lidí, a o kterém místní tvrdili, že není tak hezký. Nojo, ale my jsme chtěli mít chvíli klid. 

výhled na královské hrobky, začátek modrého trailu

V Petře zaplatíte obrovský majlant za vstupné. Taj Mahal i Makchu Pikchu jsou oproti tomuhle hadr. Vstup stojí 55 JOD, skoro 1700 Kč. Čekala bych, že za tyhle šílené peníze budete mít klid, a budete si moct užívat krásné stavby. Opak je pravdou. Na každém kroku vám někdo něco nabízí: čaj, velblouda, osla, fotku, pohled, šátek, magnet. Ne jen jednou, ale tisíckrát, jako kafemlejnek. A je jich tam víc než turistů. Odpálkujete po deseti minutách jednoho šmudlu, a za minutu je u vás další. Strašně mě to rozčiluje. Nejradši bych jim dala pěstí. Samozřejmě zaberou nejkrásnější místa na fotky svými koberci a dekami, a pak chtějí peníze, když se tam chcete vyfotit. Tvrdí, že se někam nedá jít, abyste si zaplatili průvodce. Nemám tyhle pasti na turisty ráda, a obzvlášť ne tady, kde jsme za vstup do areálu platili. No, to byl důvod, proč jsme u královských hrobek zatočili doleva a lezli po modrém trailu, pak jsme vyšlápli k pokladnici v pozdním odpoledni, a večer jsme šli zpátky kolem divadla. I tak jsme samozřejmě narazili na spoustu prodavačů, které jsme ignorovali. Nejhorší jsou malé děti, které vypadají, že jim je 5 - 7 let, a prodávají něco nebo ještě hůř, pokřikují, že chtějí peníze nebo sušenky. Tehle přístup mě štve. Jakmile vidí bělocha, tak mají pocit, že máme peníze na rozdávání. Že asi v Evropě ty peníze rostou na stromech, a my jsme jim je přivezli. Možná jsou to prostě předsudky. Kdyby nějaký Jordánec přiletěl do Prahy, taky si budou lidi myslet, že je terorista. O nás si zase v těchto zemích myslí, že jsme nějaké celebrity, co mají miliony. Nojo. 

Nejvyšší bod, výhled na celé skalní město. Místo, kde obětovali zvířata bohům. 

Shrnula bych to tak, že je to nádherné místo. Je neuvěřitelné, že tyhle stavby lidi vytesali do skal před x tisíci lety, bez pomoci techniky. Někteří Beduíni se odmítli vystěhovat, a žijí tam dodnes, a je to pozoruhodná pozůstalost minulých dob, ale ty prodavače a nabízeče všeho by měli redukovat na 1/3 maximálně. Jo a koupili jsme si tam vodu a dvě pitíčka, a stálo to 7,30 JOD - naprosto šílená a nesmyslná cena, takže ze všeho sálá jaká je to turistická atrakce. 

skály jsou krásně zbarvené, super pozadí na photoshoot

Večer jsme se opět najedli v restauraci. Tentokrát v osm večer, takže jsme mohli ochutnat místní polévku a další speciality, a dokonce jsme dostali i čaj zdarma. To nás zase potěšilo. 


VIDEO: https://youtu.be/lVItdvia9zM


3. den

Po přespání jsme se nasnídali v hotelu. Jirka se málem opařil, protože se mu u snídaně utrhlo dno hrnku. Naštěstí to odnesl jen ten hrnek, ale je to zvláštní. Všichni pijí čaj ze skla, a nikomu se to neděje, jen nám u snídaně. 

Monastery, Petra
místní MHD

divadlo v Petře

Vyrazili jsme do Wadi Rum, kde na nás měl čekat Mohammed. Náš průvodce po poušti, který nás měl zavést do kempu. Zajistili jsme si celodenní program, a těšili se, co nás čeká. 

Už příjezd do pouště byl zajímavý, opět jsme jeli a kolem nás jen poušť a velbloudi. Na celnici si vyžádali jordanpass, jméno, a také jméno naše průvodce, který se o nás bude starat. Napsali jsme se jim do lejster a pokračovali dále. Po levé straně vede železnice, ale asi není používaná, stojí tam stará lokomotiva, z Japonska, a pár vagonků, ale část kolejí je zasypaná pískem. Přijíždíme do malinkaté vesnice, která je plná aut s korbou, na které jsou sedačky. Je vidět, že se celá vesnice živí tím, že vozí turisty na poušť. Vysoké betonové zdi, za kterými občas vykoukne hlava velbloudy, novější, starší, rezavé i nablejskané vozy. Mohammed si nás vyzvedl, a nasměroval nás ke svému domu, na jehož zahradě jsme zaparkovali auto. Pozval nás k sobě, dostali jsme čaj, a pak už si nás převzal průvodce. Vlastně ani nevím, jak se jmenoval, jestli taky Mohammed nebo Ahmed? Tady se tak jmenuje každý druhý, tak těžko odlišovat. Haha. 

Celý den byl super. Jeli jsme na korbě ještě s dalším párem, ze Slovenska (byli tak ve věku našich rodičů a neuměli anglicky), a pak s holčinou z Mexika, která byla o pár let starší, ale moc fajn, a naladěná na stejnou vlnu. Sice nepodnikala, ale pracovala remotely, a tak využila covid k tomu, aby mohla cestovat a nomádit. Až je zase naženou do kanceláře, tak podá výpověď. 



ten písek je docela horkej..

Měli jsme asi deset zastávek, skoro na každé byl beduínský stan s čajem a suvenýry, a něco zajímavého. Zastavili jsme se u písečné duny, u skalních mostů, kaňonu i vodopádu. Hodně jsme fotili, blbli v písku a kolem druhé se zastavili na oběd. Né někde v restauraci ( to v poušti neni ), ale vařili jsme. Náš průvodce rozložil pod skalou obrovský rákos, dostali jsme džus a sušenky, a on zatím nasbíral nějaké klacky (nevím, kde je vzal, protože jsem měla pocit, že na poušti nic není), a rozdělal oheň. Na dva kameny postavil hrnec, nakrájel rajčata a cibuli, a vařil. Wow. Měli jsme naprosto luxusní oběd v poušti. Tuhle omáčku s fazolemi, rajčaty a kořením, k tomu salát, hummus, placky a další dobroty. Trochu mě překvapilo, že holky skoro nejedli. Každá si dala dvě lžíce, a nechtěli. My jsme si s Jirkou třikrát přidali, a bylo nám trapně něco nechat, když se s tím ten týpek hodinu vařil, v takových podmínkách, ale už jsme to do sebe nemohli nasoukat, takže i tak něco zbylo.

Občas jsme chodili pěšky.

Bylo to moc fajn. Povídali jsme si, konečně jsme se něco dozvěděli o Jordánsku, a o tom, jak tady funguje práce, lidi, vztahy, svatby. Třeba to, že nemají arranged marriage, ale můžou si vybrat. Než si někoho vezmou, musí postavit dům a mít hodně peněz, aby zajistili rodinu. On zatím asi nemá dost, protože ženatý není.. :-D Každopádně bylo super vidět, jak poušť miluje. Narodil se tam, má tam rodinu, práci a je to tam hezký, tak proč by cestoval. Prý mu stačí jednou za čas zajet do Aqaby nebo Ammanu a ví, že je to šílenství. Moc aut, lidí, hluku. Tady na poušti je nádherně. Prý sem jezdí, i když nemají turisty. Prostě s kamarády jedou na poušť, uloví kozu, dělají BBQ a spí pod hvězdami. Nojo. Docela chápu. 

Většinou jsme se vozili na korbě auta.

Večer nás zavezl na skálu, ze které jsme krásně mohli pozorovat západ sluníčka. Šlo to rychle, ale bylo to magické, a na fotky nejkrásnější světlo, které jsme využili na 100%. Náš průvodce nám zase na pár klaccích rozdělal oheň, připravil čaj a nakonec nás odvezl do kempu. Po celodenním chození a ježdění na poušti jsem se těšila na sprchu, ale nějak jsem se bála, co nás čeká. 


západ slunce, oooom
romantika v poušti, při západu slunce

Vůbec jsem se bát nemusela, je to opravdu plnohodnotný kemp, kde jsou sprchy, záchody, jídlo, pití, až nás to překvapilo. Měli jsme malý stan / chatku se dvěma postelemi, kobercem, dekou a povlečením. K tomu jsme si dali sprchu, a pak nás čekala večeře. Švédský stůl, spousta mňamek. Měli jsme grilovanou zeleninu a brambory, a v nabídce bylo i maso. K tomu hummus, Baba ghanoush, saláty, semínka a samé dobré věci, které se mi ani nevešly na talíř. K tomu nám hrál a zpíval místní děda, a bylo to moc příjemné. Pokecali jsme si s dalším párem. Ti pocházeli ze Španělska, a byli v podobném věku jako my, a s mexičankou Andreou. Po dlouhé době jsme se cítili jako na erasmu - mezinárodní kolektiv, nový lidi, socializace. Tohle mi během toho posledního roku chybělo. Ty lockdowny člověka úplně odtrhnou od normálního světa, a je těžké na tu vlnu extrovertní nálady opět naskočit. 


Magic Camp by Mohammed

4. den

Ráno jsme se nasnídali, zase luxusně, se spoustou čaje a dojeli si do vesnice k autu. Obloha v poušti, v noci, to je něco. Ráno ten božský klid. Nikde nikdo. Žádná civilizace. Je to super. Klidně bych tam zůstala více dní. Sice tam není signál, ale to nevadí. Pár dní offline by neuškodilo.

jídelna / společenská místnost

Zaplatili jsme za pobyt a vyrazili vlastním autem zase pryč z pouště. Do vesnice se normálním autem dojet dá, vede tu silnice, ale dál už musíte džípem, a dokonce se na poušť vypouští pneumatiky, aby mělo auto lepší kontakt s pískem. Zajímavost z automoto - od Jirky. 

Náš výlet se rychle přehoupl do nedělního dopoledne, když jsme dorazili do Aqaby. Jediné přístavní město, na břehu Rudého moře. Naproti leží Izrael a Egypt, a vedle Saudská Arábie. Všechny tyto země jsou vzdálené jen několik desítek kilometrů. Moře vypadá nádherně. Čistá voda. Těším se, až se vykoupu. Je tu šílené vedro. Teplota je v Aqabě o deset stupňů vyšší než v Ammanu, který leží na severu, ve výšce asi 1200 metrů. Na ubytování ještě dojet nemůžeme, je brzo, a tak si balíme tašku na pláž, parkujeme auto, a vyrážíme k moři. Ajajaj. Tady něco nehraje. Nikdo se nekoupe. 

Tohle není Rudé moře, ale Mrtvé moře. Jsme tu sami, a je tu klid

,,Támhle'', ukazuju Jirkovi, že se někdo koupe. Je to muž, a je tam oblečený. Nikde žádné ženy. Ve vodě jsou jen děti, oblečení muži a občas po kolena nějaká žena, taky oblečená. Nikde nejsou záchody, ani převlíkárny. Občas sedí ve stínu nějaká paní, zabalená do hidžábu a čádoru. Asi bychom si měli nejprve zjistit, jestli je tu koupání OK. Sedáme si do kavárny na břehu moře, s výhledem, a objednáváme si kávu. Ou shit. Drahá káva. Espresso asi za 2 JOD, a ještě nám k tomu přinesli vodu, kterou jsme si neobjednali, a pak ji naúčtovali, ačkoliv jsme ji nevypili. Jirka se s nimi hádal, peníze zpátky dostal, ale napsal jim špatnou recenzi. Minimálně jsme si tam poseděli, a zjistili, že koupání zakázané není, ale není vhodné se obnažovat, když je tady kousek mešita, natož se obnažovat do bikin jako evropská blondýnka. Poklesl mi úsměv. To jsme na břehu Rudého moře, nádherně čisté vody, a ani tam neskočíme? Auu. 

Naštěstí Jirka našel pláž, na které by nemělo být moc lidí, a je za městem. Vyrazili jsme teda zpátky k autu, bloudili, pláž našli, v autě jsem se převlékla na zadních sedačkách, v plavkách jsme vyrazili, rozložili deku a naše věci, a vyrazili k moři. Přístup do vody nic moc. Asi dvacet metrů kameny, a pak to vypadalo OK. Nojo, jenže jsem si po pěti metrech stoupla na ostrý šutr, strčil do mě vítr, a Auu. Valila se mi z chodidla krev. Nemohla jsem se ani ničeho držet, ani si sednout. Stát na jedné noze mě stálo dost sil, protože foukal šílený vítr. Jirka mi přinesl boty, abych se dopajdala zpátky a vzdali jsme to. Namočila jsem se po kolena. Z dálky nám mávali nějací týpci, abychom šli tam. To je přesně to, co jsem nechtěla. Byla jsem ráda, že máme kus pláže pro sebe a nebude se nikdo dívat. Ale když už jsme tu, tak se chci vykoupat. Šli jsme tedy k nim. Voda tam byla sice po pás, ale lehli jsme si a nechali se chvíli plácat vlnami. Strašně foukalo. Na břehu se zatím shromáždilo asi sedm mužů, a evidentně čekali na to, až půjdu z vody, protože pak odešli. Na pláži se chilovat rozhodně nedalo. Foukal takový vítr, že jsme měli písek až v ... všude, prostě naprosto všude. Písek nás ďopal do kůže jako když padají kroupy. Všechno lítalo, a bylo to tak nepříjemné, že jsme se po čtvrt hodině zvedli a odjeli. Nedalo se tam ani pořádně koupat ani pořádně odpočívat. Nejkrásnější to bylo z okýnka auta. 

Tentokrát jsme měli opravdu hezký hotelový pokoj. Moderní, velký, čistý a hlavně blízko pláže a centra města. Vysprchovala jsem se, vyfoukala vlasy a vydali jsme se do měšity. Nikde nikdo nebyl. Bylo šílené vedro. Sice foukalo, ale mezi domy to nebylo tak děsné jako na pláži. Prohlídli jsme si město, ale bolela mě noha, a nemohla jsem moc chodit, pajdala jsem ze strany na stranu a namáhala levou stranu nohy, zatínala prsty, prostě tak, abych nešlapala na svoje bebínko, které jsem si sice zalepila, ale ze zpocené nohy se mi náplast po chvíli odtrhla. Nakonec jsme se usadili na vodnici. 

Bylo to trochu zvláštní, seděli tam jen muži, a koukali na fotbal, a do toho my dva - běloši, v páru. Koukali jsme se na hodnocení na googlu, a na fotkách normálně ženy byly, dokonce z cizinky, tak je to asi náhoda, a nebudeme to řešit. Dočetli jsme se ale v recenzích, že je chtěli natáhnout, a platili jako turisti čtyřikrát víc, než je obvyklé. A jéja. Začali jsme si tedy vyhledávat na internetu, kolik má stát shisha a dvě pití. Samozřejmě ceník nikde neměl. Vzpomněla jsem si, že ji v Petře nabízeli za 5 JOD, a tady to musí být určitě levnější. Pán vedle nám nakonec pomohl. Vodnice by měla stát asi 2 JOD, a pití tak 0.5, max. 1 JOD. Číšníkovi jsme dali pětidinárovku, a samozřejmě nám nevrátil. My jsme ale byli spokojení, že to stálo míň než v Česku, a nechali jsme to být. Kdybychom na něj zavolali, že chceme zaplatit, mohl by si říct klidně deset nebo dvacet, a pak bychom se tam dohadovali. 

K večeru jsme šli na pláž znovu, tentokrát to bylo snesitelnější. Evidentně i pro místní, protože byla pláž narvaná. Koupili jsme si pizzu a fantu, sedli si na zídku, a pozorovali místní ruch. Stejně jako v Indii tady chodí prodavači všeho možného. Znáte je asi i ze Španělska a Itálie, tam prodávají černoši oblečení, trenky a korále, tady ale chodí místní a prodávají docela užitečné fajn věci  - vodu, ledovou tříšť, čaj, cukrovou vatu. Je fajn si posedět na pláži, a všechno vám je naservírováno. Samozřejmě nikde není cena, a vzhledem k tomu, že jsme z Evropy a neumíme smlouvat, tak jsme si nic nedali. 

Zajímalo by mě, jestli to někdy nějakému z těch obchodníků dojde, že naše kultura má prostě ráda před očima, kolik zaplatí. Myslím si, že kdyby si někdo z nich vyrobil cedulku 1 JOD, že by měli mnohem vyšší prodeje, ale je to smlouvání prostě asi baví, a hlavně kolikrát třeba natáhnou nějakého neznalce na desetinásobek. Před usnutím jsme si koupili místní pivo v liquer shopu. Nebylo špatný, ale docela silný, takže jsem usnula hned. 

5. den

Byl to asi nejlepší pokoj, který jsme v Jordánsku zatím měli. Klimatizace, ticho a uklizeno. Vyspali jsme se do růžova a ráno v osm jsme už byli na cestě k Mrtvému moři. Je to přes dvě stě kilometrů, ale celou cestu vede rovná silnice, nikde žádné vesnice. Silnice v podstatě kopíruje izraelskou hranici. Dojeli jsme tam brzy. Hned zkraje nás zaujala světle modrá voda, vypadalo to fakt jako moře. Měli jsme v mapě sice jiné místo, ale rozhodli jsme se zastavit tady. Všichni na internetu, i které jsme potkali tvrdí, že se tam nedá koupat jinde, než v resortu. Že je to v podstatě zakázané nebo že je to nemožné. Nojo, jenže vstup do resortu stojí asi 20 JOD, k tomu vám naúčtují pití a jídlo a ručníky a bahýnko, a jste v tom jako za luxusní wellness. 

Sůl všude. Vypadá to jako sníh, žejo? 

My jsme si zastavili na odstavném parkovišti vedle silnice, seběhli jsme z kopce dolů, přeskákali pár kamenů, a pláž měli jen pro sebe. Silnice byla minimálně deset minut chůze, a jinudy se sem nemá kdo dostat. Kromě toho nás auta na takovou dálku nemohla vidět. Viděla jen dvě tečky ve vodě. Převlékli jsme se a jako první šel vodu zkusit Jirka. Nafotila jsem ho, a pak byla řada na mě. Myslím, že z těch fotek není pochopitelné, co ta voda dělá, a každý si to musí začít sám. Na fotkách to vypadá, jako když sedíte na kruhu nebo pod sebou máte plovací desku. Ve skutečnosti vás prostě voda nadnáší, a není možné se potopit nebo plavat. Plavete si tam jako bójka, s rukama i nohama nahoře. Všichni nás varovali, že to může zničit plavky, a že nás bude všechny pálit. Plavky byly naprosto OK, a pálelo nás trošku. Jirku vůbec, a mě pálela moje rána na noze a další místa, ale dá se to vydržet. Po koupeli jsme si udělali peeling vyplavenou solí a pískem na pláži a vykoupali jsme se ještě společně. Nakonec jsme se polili vodou, kterou jsme si přinesli v barelu. 

Pohoda, jahoda. Noviny jsem zapomněla. Stejně zatím znám jen 6 písmenek.

Nahoře na silnici zastavilo nějaké auto, pasažéři troubili a mávali, a my jsme nevěděli, co se děje. Trochu jsme se báli, že nás odsud chce někdo vyhodit, ale dolu nikdo nedošel, a když jsme se dobelhali nahoru, byli pryč, takže to asi nebylo nic důležitého. 

Měli jsme ještě relativně dost času, tak jsme se zastavili ve Wadi Mujib. Je tam kaňon s vodou, kterým se prochází. Vypadalo to úžasně, ale vstupné bylo opět relativně vysoké, asi 20 JOD, a trail měl trval 2 - 3 hodiny. Možná příště. Rozhodli jsme se tedy dojet ještě do městečka Madaba, prohlédnout si mozaiky, a pak dojet do Ammánu. Auto musíme vrátit zítra ráno, takže máme dneska dostatek času. Bizardní je, že chtějí auto vrátit s prázdnou nádrží. To se nám ještě nikdy nestalo, takže jsme pípali celou cestu do Madaby, a netušili, jaký máme ještě dojezd. Báli jsme se, že nám to v kopcích, kde to žralo i 20 litrů, vzdechne a my budeme muset jít pěšky. Nakonec to dobře dopadlo, nabrali jsme u Madaby ještě pět litrů a dojeli, ale čárka se stejně ani nehnula, a připadali jsme si zvláštně. Ve Španělsku dávali auto s plnou, a chtěli vrátit plnou. To je mnohem smysluplnější. 

Madaba

Madaba je menší město, ale evidentně taky turistický. Jsou tu dvě památky z jordanpassu, tak jsme se k nim vydali, a zašli jsme se podívat i do mešity, kde jsem vyfasovala mundůr místních žen, ačkoliv jsem měla zakrytá kolena, ramena i hlavu, asi to nestačilo. V památce číslo jedna byl prodejce lístků, který se však zvedl, a šel nám místo ukázat, a pak se nás držel celou dobu. Ukazoval nám mozaiky, muzeum, zbytky starého kostela. Přišlo mi to zvláštní, a tak říkám Jirkovi, že bychom mu měli něco dát. A hádejte co, ten se šel schovat na záchod. Pán čekal u záchodů asi deset minut, a mě bylo fakt trapně, a měla jsem u sebe jen 20 JOD. Nakonec jsme zjistili, že nemáme žádné drobné, a tak jsme s ním šli až ke vstupu, a ptali se, jestli nám rozmění. Samozřejmě využil příležitosti, a dal nám 10 / 5 / 5. Pak nám teda rozměnil ještě tu pětku, ale nechal si 2 JOD. Achjo. 

Asi jsme mu nic dávat nemuseli, ale bylo nám to blbý. Měli jsme hned ze začátku odmítnout jeho společnost. My jsme však vůbec nevěděli, jestli jsme tam mohli chodit sami. Třeba muzeum a kostel musel odemykat svazkem klíčů, takže buď je to normálně odemčené nebo to dělá pro každého a je to jeho standartní práce. Kdo ví. U druhé památky - zbytky kostela s mozaikovou podlahou a sloupci, jsme doprovod odmítli hned u vchodu. Prošli jsme se sami, přečetli si anglické popisky u jednotlivých památek a kolem šesté odjeli. 

Mozaiky - everywhere

V autě jsme si objednali jídlo do domu. Neměli jsme chuť zase chodit do restaurace a dohadovat se o ceně. Na internetu funguje něco jako naše české Volt nebo Damejidlo,  a tak jsme měli pořádnou žranici asi za 3.50 JOD. 

Tím náš výlet skončil. Jirka vrátil auto, za které jsme platili asi 30 JOD za den. Auto je levnější, stojí 20 JOD za den a dalších deset dělá pojištění. My si vždy bereme naprosto full pojištění, kdyby se něco náhodou stalo, nechceme se v cizí zemi dohadovat, platit pokuty nebo spoluúčast. 

Myslím, že se během 5 - 7 dní dají projet autem za nejzajímavější místa Jordánska. Můžete přiletět od úterý do úterý nebo od soboty do soboty. Letenky stojí kolem pětistovek bez zavazadel, a dalších pár set si připlatíte za zavazadlo. Vše, včetně půjčení auta, SIM Karty i výměny peněz můžete zajistit na letišti a jednoduše vyrazit na vlastní pěst. 

Na ubytování dobře funguje Booking i AirBnB.

Nás čekají v Jordánsku ještě další tři týdny, více méně rozdělené na čtyři pracovní a tři výletové dny. Můžete se těšit na další zážitky a zápisky z cest, protože se chystáme v říjnu opět dál na východ. 









Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

11 kroků k podnikání & cestování

Omylem v Čechách