Lowcost & Pokora / Slušnost

Co je při nízkonákladovém cestování už přes čáru? A co bych dělala, i kdybych měla všechny peníze světa? Touha ušetřit je jedna věc, ale pokora, skromnost a slušnost je věc druhá. 

Jak říkal jeden můj kamarád: ,,Lidi vždycky rádi pomůžou, ale proč by ti to měli platit?
Oni taky chodí do práce, třeba dělají práci, která je nebaví, která je štve, proto, aby vydělali peníze, a ty ti potom dají.´´
 

A tak jsme za poslední rok hodně přehodnotili náš pohled na lowbudget. Možná je to tím, že vyděláváme, že už nejsme studenti a že pro nás peníze nejsou na prvním místě. Kdoví. 


Co nikdy nepřestanu dělat?

Hitchhiking - neboli stopování

S palcem nataženým do silnice, v úmorném poledním vedru na dálnici linoucí se z Itálie do Slovinska, si kladu otázku, proč tohle vlastně dělám. Máme přece dost peněz na účtu a můžeme si koupit lístek na autobus anebo na vlak, dokonce bychom mohli i letět, tak proč stát u silnice a doufat, že nás někdo sveze? 

Záliba ve stopování se těžko vysvětluje někomu, kdo to nikdy nezkusil, ale je to pro mě spíš jako koníček než-li šetření peněz za jízdenku. Jasně. Někdy to stojí pěkně za prd, teda vlastně docela často - když prší, když je moc vedro, když se vám chce na záchod a není kam, když vás někdo pomatený odveze úplně někam jinam, než kam jste chtěli. Nojo, jenže taky to dost často vážně stojí za to, a zažijete věci, které byste nikdy nezažili jako obyčejný turista ve vlaku, natož ve vlastním autě. 

Na stopu poznáte spoustu zajímavých lidí. S některými máte po pár minutách pocit jako byste je znali odjakživa, s některými byste se normálně vůbec nesetkali, a tak vás udivuje, že takoví lidé vůbec existují, někteří mají bizardní práci, jiní zase pamatují komunismus i válku, a vypráví. 

Zkrátka a dobře - rozšiřuje to obzory, vystupujeme z naší sociální bubliny, učíme se, seznamujeme se, tvoříme přátelství anebo jen děláme lidem hezčí a zajímavější den. A někdy z toho vytěžíme mnohem mnohem víc než jen popovezení. Občas nás někdo pozve na kafe, aby nám dopověděl svůj životní příběh, občas nás u sebe někdo nechá přespat anebo nás zaveze na zajímavé místo. Občas nám dá tipy a rady, bez kterých bychom si zemi (místo) vůbec neužili. 

Důležitý bod: Nikdy si o nic sami neříkáme, cokoliv navíc odmítáme, a naopak se snažíme kávu nebo něco zaplatit my. Ale znáte to.. nikdy nesmíte hostitele urazit a měli byste koukat na kulturní zvyky. :-) 

Andorra

Couchsurfing

Určitě vám taky rodiče říkali, že nemáte lézt cizím lidem do auta, a rozhodně byste neměli lézt k nikomu cizímu domů? Nojo, mě to taky říkali. Jenže doba se změnila, a tak většinou poté, co během jedné cesty vystřídáme několik řidičů a vlezeme do auta několika cizím lidem, si ještě usteleme na cizím gauči, pohovce či posteli. 

Platforma couchsurfing sdružuje cestovatele z celého světa na jedné webové stránce, na které vyplní profil, včetně fotografií sebe a svého bytu, a nabídne lidem, kteří se zrovna pohybují v jeho domovině přespání. Co z toho kdo má? Poznáte nové lidi, užijete si zábavu, popovídáte si v cizím jazyce, zjistíte, jak se opravdu žije za hranicemi vaší země - z první ruky. Jedna věc jsou totiž informace v médiích a to co nás učili ve škole, druhá věc je přátelský rozhovor s místními lidmi - ti nejlépe ví, jak se v jejich zemi žije, co se tam jí apod. 

Díky místním lidem se dostanete mnohem blíže jejich kultuře a zvyklostem, ale rozhodně to neberte tak, že je to dovolená zdarma! Nečekejte pětihvězdičkový hotel a někoho, kdo vás bude obskakovat. Někdy spíme v obýváku na gauči, někdy na zemi na vlastní karimatce, někdy na posteli a někdy se poštěstí a máme vlastní pokoj, i s povlečenou peřinou - lepší však je, nic neočekávat. Někdy není v domě úplně skvěle naklizeno a né s každým si sednete na první dobrou, proto je fajn si před příjezdem pečlivě vybrat, s kým se chcete seznámit, a věřte, že když narazíte na spřízněnou duši, a fajn človíčka, tak vám bude jedno jestli spíte na gauči anebo na matraci. 

Takže vybírejte podle společných zájmů a sympatií, né podle fotografií pokoje. :P 

Sicílie, barman Pepíno

Cesta je cíl

Uvědomili jsme si s Jirkou, že cestujeme hlavně za lidmi, a že zážitky ze stopu anebo z couchsurfingu jsou pro nás vždycky nejlepší a vzpomínáme na ně nejdéle. 

Památky jsou super. Člověk si udělá krásné fotky, pokochá se přírodou nebo budovami, ale taková policejní honička v Indii, kdy vaše spolujezdce mlátí tyčemi, ... anebo indická svatba, kdy si vás všichni fotí a chtějí s vámi tancovat ... anebo jízda na motorce s kamarády po rušné silnici s krávami - to je teprve vzpomínka. To byste prostě nezažili! Anebo kdy by se vám povedlo přespat v soukromém rodinném domě v Andoře, s výhledem na zasněžené vrcholky hor, krbem a vlastním výtahem? Kdybychom tenkrát na benzínce nestopli Miguela, ani by mě nenapadlo, že je to možné.

Indie, Aurangabad


Co jsme dělat přestali?

Na chleba se těžko vydělává

Vždycky nám bylo trapné přijímat nabízené jídlo, a ještě trapnější bylo, si o něj říkat. Během lowcostrace jsme se tak snažili raději moc nejíst anebo jsme si v zelinářství řekli o bednu starých banánů na vyhození, kterými jsme se pak cpali celý den. No a vzhledem k tomu, že závod jako takový skončil třetí den, bylo jídlo první, za co jsme začali utrácet. 

Vzhledem k tomu, že jsme se narodili v naprostém přebytku, denně se vyhazují kvanta jídla a peníze na účtu máme, je nám trapné jakkoliv dostávat jídlo zdarma. Víme, že jsou na světě lidé, kteří za celý den jedli jen misku rýže a kdoví jestli, a prostě nemají na výběr, a tak proč by nám, někdo, někde, měl poskytovat stravu jen za milý úsměv? 



Neznamená to však, že nesmyslně utrácíme, to ne. Někdy si vystačíme s pečivem, jindy si zajdeme do místního bistra. Snažíme se stravovat vždy lokálně, tak jako místní - tam kde jde plno a levno, tam jíme i my. 

Smlouvání

U smlouvání se strašně těžko určuje hranice toho, co je a co není OK. Někde je to součást kultury, a pokud smlouvat nebudete, tak je urazíte. Někdy vás chtějí vyloženě ožebračit, a když smlouvat nebudete, tak jim to projde a další stovky a tisíce turistů ožebračí po vás a částky budou navyšovat a navyšovat, dokud někdo neodmítne zaplatit. 

Mě osobně to vůbec není příjemné a nejradši nakupuji tam, kde jsou pevně stanovené ceny. Obchodníkům na ulici se obloukem vyhýbám. Nereaguji na jejich slova, ani si neprohlížím zboží. Zkrátka jdu a nezastavuji se. 

Pokud však máte smlouvání v krvi, tak pamatujte na zlatou střední cestu - je v pohodě smlouvat tak, abyste neurazili prodejce, ale určitě není v pohodě se handrkovat o nějakou malou částku, která pro nás v ČR nic neznamená (5 - 10 Kč), a pro místního je to pomalu denní výdělek. 

Tohle jsem hodně přehodnotila v posledním roce, kdy jsem přemýšlela o naší cestě po Nepálu. Tenkrát jsme neměli moc peněz. Byli jsme studenti a měli jsme našetřeno asi padesát tisíc. Věděli jsme, že až peníze dojdou, je po legraci. Musíme si koupit letenku a vrátit se domů. A tak jsme šetřili na každém kroku. Smlouvali jsme každé vejce, a za každou bramboru. Nechtěli jsme jezdit rikšou, nechtěli jsme jíst v restauraci a odmítali jsme všechny služby. ,,Nebudeme za to platit,  co si myslí?'' nadávali jsme, a raději jsme šli pěšky a najedli se z vlastních zásob toustového chleba. 

trh v Čenaji


Teď se tomu směju. Za dvě hodiny si vydělám to, co by stačilo na celodenní výdaje (3 x denně jídlo v restauraci a noc v hotelu ). Jak jsme mohli být tak lakomý? Těm lidem nezbývá jiná možnost, jak se uživit, a dát najíst dětem, než nabízet služby jako jízdu rikšou a teplý oběd, a my jsme je odmítli. A tak je mi to zpětně trochu líto a vím, že pokud se někdy vrátíme do chudších oblastí, budeme určitě využívat místní mnohem víc a jejich ekonomiku podpoříme. Můžeme si to dovolit a bude to win win pro všechny strany. Pro nás je to pořád levné a výhodné, pokud se nás teda nepokusí natáhnout a pro ně je to pořád víc, než by zaplatili místní... kteří ani nemají z čeho platit. 


Celkově se tedy snažíme cestovat levně, jak jen to jde, ale rozhodně né za každou cenu. Vždy si uvědomíme, že vyděláváme, a že nevyděláváme málo, a tak bychom měli podpořit místní, měli bychom si občas dopřát a užít si jídlo a místa dané země, a podpořit její rozvoj. Lepší si dát čtyř Chodové menu a nechat místní vydělat než jim pak posílat charitativní pomoc. Ne? :-)  

šetřit a vařit doma anebo zajít k místním? 



Na druhou stranu je zbytečné nesmyslně a bezhlavě utrácet. Vlastníci luxusních hotelů a restaurací stejně nejsou místní, ale nějací Američané a Evropané, kteří místní jen zaměstnávají, a zbytek peněz shrábnout za nic. A tak na to teď budeme myslet, až budeme příště vybírat podnik, do kterého zajdeme. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování