Ljubljana - Slovinsko

Do Slovinska jsme letos vyrazili úplnou náhodou. Už už jsme si plánovali, že se letos žádné dobrodružství konat nebude, že si pronajmeme auto, že strávíme léto v Čechách, ale nakonec byla touha po dobrodružství silnější než strach z koronaviru. 

A ještěže tak! Možná, že už se zase dlouho nikam nepodíváme. 

Nejprve jsme jeli vlastně do Itálie, ale nevím, co bych vám o prvních pěti dnech naší dovolené vyprávěla. Jeli jsme totiž blablacarem - spolujízdou z Prahy a celou cestu jsme v podstatě prospali. To je výhoda toho, když za cestu platíte. Na stopu si totiž nikdy nedovolím usnout - jednak ze strachu a jednat ze slušnosti (ten člověk nás vzal proto, abychom mu cestu oživili, ane abychom mu chrněli). Přijeli jsme po pár hodinách jízdy do Trieste, ve kterém jsme si dali výbornou pizzu a svezli se loďkou na poloostrov k městečku Muggia, nedaleko kterého jsme se ubytovali. 

Ubytování v kempu nás vyšlo celkem levně, a tak jsme se utábořili a pět dní jedli pizzu, popíjeli kafíčko, oslavili mé narozeniny, procházeli se po městě, opalovali se, poslouchali audioknihu, povídali si a zkrátka dobíjeli energii po celém tom vypjatém jaru, kdy jsme byli zavřeni v karanténě, a kdy se nám překazily všechny pracovní, osobní i cestovatelské plány. 

Piran - nejkrásnější město Slovinska

O cestování po Slovinsku vám už však vyprávět mohu. Moře, pláže a válení nás omrzelo, a tak jsme si stoupli k silnici jako za starých časů a zvedli palec. Moc jsme nedoufali, že by nás někdo svezl. V médiích se hlásá, abychom se kontaktům s lidmi vyhýbali. Nojo, jenže po pár minutách nám zastavil veselý dredař, který vlastní ve vedlejší vsi vinice. Odvezl nás alespoň na frekventovanější silnici, kde už jsme chytli milou padesátiletou paní, která se živí jako řidička. 

Pak jsme sice měli asi dvě hodiny smůlu, protože jsme stopovali v pravé poledne, asi ve čtyřiceti stupních a na málo frekventovaném nájezdu, ale jeden dvacetiletý studentík se slitoval a nabral nás k sobě do dodávky. Odvezl nás skoro až k Piranu. Měli jsme toho stopování už dost, a tak jsme se rozhodli dojet poslední kilometry autobusem. Řidič nám však odmítl prodat jízdenky, že musíme k automatu. Jízdenka stojí 70centů. No a tím to celé začalo. Nejprve jsme si museli koupit kartu za 2.50 euro, na kterou se dobije částka na lístek. Karta není vratná, a tak lístek vlastně stojí 3,20 euro. To mě tak rozčílilo, že bych slečně za přepážkou v infocentru nejradši vyškrábala oči. Kartu jsme tam nechali a šli zase pěkně stopovat. Zkrátka jsme přišli o tři eura, co se dá dělat.

Jenže tím teprve začala série Slovinců vydřiduchů. až jsme si začali připadat jako v Indii. 

Upřímně řečeno, měla jsem Slovinsko spíše za východní zemi. Něco podobného jako Polsko anebo Ukrajina, možná trošku modernější a dražší, ale až tak? Je to v podstatě menší Rakousko. Ceny jsou podobné, né-li vyšší. 

Do Piranu nesmí vjíždět auta, a tak nás až k branám města zavezl sympatický prodejce veganských potravin, se kterým jsme se ihned naladili na stejnou notu. Minimálně jsme zjistili, že existuje veganská pizza, a tak jí někdy musíme vyzkoušet. 

Do města jezdí od brány spoj, který je zdarma. Kvůli koronavirovým opatřením je ale věčně plný, protože dovnitř nepouští víc jak dvanáct osob, čekali jsme tedy minimálně hodinu, než jsme se do městě dostali. 

Městečko je malebné, to jo. Kulaté náměstí, malé barevné domky s balkonky, a moře ze všech stran. Na kopci je vyhlídka (kostelní věž) a hradby. Všude jsou kavárny, restaurace a bary pro turisty a není to zrovna nejlevnější. Ubytování ve městě se pohybovalo v cenové relaci 3 - 6 000 za noc a nejbližší kemp stál 31 euro za noc ( ve vlastním stanu! ).

Snědli jsme si pizzu, vypili Aperol a ještě chvíli si užívali pocit, že patříme mezi místní smetánku. Pak jsme opět nahodili krosny na záda a vyrazili hledat místo na spaní. V kempu jsme si zdarma nabrali vodu, a obhlíželi rozestavěné domy v okolí. Můj návrh byla třípatrové ruina na kopci, ve které kromě pěti koček nikdo nebydlel. Jirka byl proti. Přijde mu prý lepší, abychom spali na státním pozemku, než-li na soukromém. No nevím. Kdo by sakra chodil krmit kočky po deváté večer? A tak jsme pokračovali a stoupali do kopce podél silnice. Nikde nic. Žádný park, žádný les, jen domy a soukromé pozemky. Nakonec se setmělo a podle navigace jsme došli na vyhlídku. 

kemp ,,Pod hvězdami´´ , lowcost Hotýlek _ :D

Vyhlídku bych si představovala jako travnatý plácek, kde nic není. Jenže tohle byl úzký pruh trávy u silnice, vedle kterého bylo několik parkovacích míst, pítko, koš a lavičky. Vzhledem k tomu, že už je tma a není jistota, že najdeme něco lepšího, usedáme na lavičky a vyčkáváme, až dva ožralové z vedlejší lavičky zvednout kotvy. Po hodině jsme se dočkali, rozbalili jsme karimatky a spacáky, a ještě asi půl hodiny posedávali na lavičce s výhledem na světýlky na moři. Pak jsme si v pítku vyčistili zuby a zalehli. 

Po několika minutách zaparkovalo auto přímo u našich hlav. Nevím, kdo byl víc vyděšen, když kolem nás prošla mladá Němka, která si Jirky nevšimla, zatímco její boyfriend zaparkoval motorku a zavolal: ,,Heey?´´ a my se ozvali: ,,yees´´? Úlekem uskočil, a pak zjistil, že tu jen spíme. Naštěstí se přesunuli k nejvzdálenější lavičce a po necelé hodině odjeli. Jenže sotva odjeli, tak přijelo další auto, a pak další, a pokud jste si mysleli, že ve tmě, v noci, na neosvětlenou vyhlídku nikdo nejezdí, tak jste se spletli. Byla to nejhorší noc. Asi jsem vyšla ze cviku, ale špunty do uší ani maska na oči nepomohly. Nezamhouřila jsem oko a od čtyř jsem vyčkávala na východ slunce, stejně jako mladý pár, pozorujíc dva Čechy ležící ve spacáku na okraji vyhlídky. 

Posnídali jsme zbytky sušenek s horkým čajem a vyrazili stopovat do Lublaně. 

hrad v Lublani

Jo a ještě k těm vydřiduchům. Víte kolik chtějí v íčku za úschovnu zavazadel? 5 euro za každý batoh! A to jsem tam přišli v 18:05 a zavírali v 19:00. 

V Lublani jsme si chtěli opět užívat dovolenou, a tak jsme neváhali obětovat nějaké peníze navíc. Zaplatili jsme si pokoj přes airbnb. 

Po příjezdu jsme však opět byli zklamáni slovinskou ,,vychcaností´´.

Airbnb funguje tak, že v podstatě platíte té platformě za své ubytování a ta platforma si z toho strhne nějakou provizi a zbytek pošle hostiteli. Veškeré platby by měly probíhat pouze skrz airbnb, a ta provize zajistí to, že v případě nějaké nespokojenosti vám budou peníze vráceny, že vám bude zajištěno náhradní ubytování, že vás nikdo nepodvede apod. Jenže milý hostitel v Lublani inzeroval pokoj za 31 euro, a až po zaplacení airbnb nás informoval o tom, že musíme na místě doplatit částku 6 euro za každou noc, protože je to poplatek městu, který není v ceně pokoje započítán. Když jsme se ptali, proč. tak bez ostychu odpověděl, že by to ubytování bylo pak moc drahé a nikdo by si to u nich nebookoval, a oni přece nemohou za to, že po nich město chce nahlásit ubytované hosty, a že za ně musí odvádět poplatek, no ne? Byla jsem naštvaná! Snažila jsem se v bytě hledat jakoukoliv chybu, abychom ubytování mohli ještě stornovat, ale když nám během druhého dne namontovali závěsy a chovali se k nám mile, přešli jsme to. 

Pokud airbnb neznáte a ještě jste si nikdy pobyt nerezervovali, zaregistrujte se přes tento odkaz, dostanete slevu na první ubytování.

Z Lublaně jsme pak vyjížděli na výlety do okolí, a to buď stopem anebo autobusem, které jsou sice dražší, ale jezdí poměrně často.

Škofja Loka

Zvláštní bylo městečko Škofja Loka, kam jsme vyrazili na jednodenní výlet. Městečko bylo sice krásné, ale bylo to asi poprvé, kdy jsem ve městě nenašla restauraci. Pocházím z maloměsta a i na našich 3000 obyvatel máme asi 3 restaurace, tak jsme byli trošku v šoku. 

Sedli jsme si pod slunečníky u zámku, kde nám přinesli MENU, a na dotaz, zda mají i jídlo, nás poslali někam jinam. Šli jsme tedy do dalšího podniku, a zase měli v nabídce jen nápoje. A takhle jsme to zkusili ještě dvakrát, až nám nakonec servírka přinesla mapu a ukázala nám místo v mapě, kde by asi mohla být restaurace, která má i jídlo. Bylo to podivné. Koupili jsme si tedy v pekárně burek se špenátem a snědli si ho na lavičce. 

zámecká zahrada ve Škofja Loka

Lublaň je malé město a skvěle v něm fungoval bikesharing, o kterém jsem psala na FB. 

Jezdili jsme celý týden hodně na kole, a mají opravdu propracované cyklostezky v obou směrech, semafory pro cyklisty i parkování. První dva dny nám docela dost pršelo, a tak jsme vyrazili do galerie moderního umění a do muzea, a protože byla první neděle v měsíci, měli jsme vstupné zdarma. 

Tahle akce je skoro všude v Evropě, a myslím, že i v Čechách, a tak jestli máte rádi umění a historii, tak na to při cestování myslete.

Navštívili jsme i takové město ve městě, které nám hodně připomínalo Kodaň a Christianii. Taková hipster čtvrť, kde žije komunita kreativních lidí netradičním způsobem života. Můžete se projít, můžete si tam zajít na koncert, můžete fotit objekty, ale né lidi!!

Metelkova, Lublaň

V Lublani jsme celkově strávili týden. Navštívili jsme i jezero Bled, u kterého nám sice ráno šíleně pršelo a my jsme se proklínali, že jsme nezůstali doma, ale nakonec bylo celý den nádherně. Nachodili jsme spoustu kilometrů, vylezli na vyhlídku s bobovou dráhou a opět se cpali burkem. 

Další den jsme se zajeli podívat na Velkou Planinu, kam to s dopravou bylo horší. Autobus jezdí jen dvakrát denně, a ještě s přestupem, ale míří sem velké množství turistů, a tak se to v pohodě dalo stopem. Opět jsme stopli místní paní, která byla vegankou a já jsem litovala, že jsme s ní jeli jen 10 kilometrů. Měli jsme si toho hodně co povídat, o stylu života, o stravování, o studiích.. Někdy vám prostě někdo sedne, naladíte se na stejnou vlnu a je to jako byste ho znali celý život. Tahle paní nám na sebe dala kontakt, a prý kdybychom večer nikoho nestopli a nemohli se dostat domů, tak máme zavolat, ona by nás do Lublaně odvezla.

Její nabídku jsme nevyužili a chytli jsme poslední autobus. Ještěže tak. Výlet po planině byl pro mě spíš za trest, protože se mi po šesti kilometrech udělalo kdovíproč špatně, a čekalo nás dalších deset. Vlekla jsem se jako smrt, šíleně mě bolela hlava, a když jsem se konečně vyzvracela, mohla jsem se alespoň došourat k horní lanovce zavčasu. 

Kdyby to nebylo jen 1800 m.n.m, tak bych řekla, že jsem měla výškovou nemoc.

Velka planina

Dovolenou jsme zakončili procházkou po centru Lublaně, večeří v Loving Hut a posezením u etnografického muzea, kde jsme si pochvalovali všechny dobře oděné místní, pohodičku v centru města, spoust zeleně a pohody. A tak jsme googlili, zda ve Slovinsku žije nějaké česká komunita a zvažovali, zda se sem příští rok nepřesuneme a nebudeme nomádit v Lublani, kterou teď už tak dobře známe. 

Jenže kdoví co bude. Po našem odjezdu opět uzavřeli hranice. 

kavárna u etnografického muzea