Deutschland - Berlin 2020

Světlý okamžik roku 2020 - Vydařené tři dny v Berlíně

Celý týden jsem napjatě sledovala zprávy a přibývající počty nakažených koronavirem v Čechách. Denně jsem aktualizovala seznam povolených zemí, a těšila se, že se Německo stále zelená. Ve středu, dva dny před odjezdem, však přišla zpráva o uzavření německých hranic pro obyvatele Prahy a okolí. ,,Uff,´´ ani jedna v občance Prahu nemáme. Středočeský kraj jako takový se snad nepočítá a Štefka se kromě toho může prokázat německými doklady. A tak jsme v pátek vyrazily, i přesto, že jsme nevěděly, co nás na hranicích čeká.

East side gallery


Pátek

Po příjezdu jsme zjistily, jaká je testování na koronavirus fraška. V Berlíně měl náš autobus tři zastávky:  na letišti, kde lidé bez problému vystoupili, na Südkreuz, kde vystoupila valná většina autobusu a na centrální autobusové stanici ZOB, kde náš autobus odmítli pustit do areálu dřív, než bude jeho osazenstvo testováno. Testy byly naštěstí rychlé a zdarma. Při vyplňování údajů se vystřídá o jednu propisku asi patnáct lidí, ale což. Tlustý doktor obalený v žlutém hábitu nám zašmrdlal v krku, dostaly jsme odkaz na webovou stránku a osobní číslo, kde si můžeme najít výsledky a doporučení, abychom zůstaly doma. Ačkoliv bylo všem jasné, že jsme turistky, a že jsme v Berlíně jen na pár dní. Úspěšně jsme tak prošly byrokracií a vyrazily na schůzku s Adrianem, kterého jsem objevila přes couchsurfing.com. :-)

Na první pohled typický bio / vegan muzikant s rozevlátým stylem života. Takové lidi miluju. Nikdy si s ničím nedělají moc starostí a ihned se s nimi cítíte jako se starými známými. No a u Adriana v bytě jsem se po pěti minutách cítila jako doma. Dostaly jsme k dispozici vlastní pokoj s postelí v patře, čistě povlečené peřinky a pozvání na oslavu narozenin. Rychle jsme se tedy převlékly, nasadily znovu roušky a vyrazily na ještě (snad) platný lístek do parku s výhledem na berlínskou věž. Adrianův kamarád Pascal slavil 31. Byla to taková klasická německá party. Banda mladých lidí sedí v parku na dekách, griluje na malém přenosném grilu, popíjí pár piv, které si dotlačili na rudlíku v kistě a hrají na kytary.

Korunu tomu nasadil fakt, že byli všichni vegani – a tak jsme grilovali sojové steaky, cuketu, sladké brambory a ještě k tomu byli všichni z organizace pro udržitelnost, a tak měli s sebou vlastní nádobí, lahve s vodou, žádné plasty  - já jsem se cítila jako v sedmém nebi, ale chudák Štefka asi jako na Marsu, a tak alespoň snědla lázeňské oplatky, které jsme Pascalovi darovaly k narozeninám, a zapila to pivem - to jediné totiž z MENU znala. :D

Nakonec nás z parku vyhnala strašná zima, protože rtuť teploměrů klesla na 10 stupňů, a my měly na nohách jen obyčejné plátěnky. Adrianovi se moc nechtělo, protože teprve před hodinou začal s partou pořádně jamovat, ale nakonec jsme po pár písničkách odešli společně domů.

Jízda na kole byla zdarma a bez roušek! Nejlepší způsob dopravy.


Sobota

Ráno jsme vstaly poměrně pozdě, protože jsme se večer dostaly do postele až kolem druhé. Adrian ještě spal, atak jsme využily jeho večerní nabídky, abychom se ráno nasnídaly. Udělala jsem si černý čaj, ovesné vločky s ovesným mlékem a ořechy, skoro jako doma, ještě lepší. Zato Štefka nebyla příliš nadšená, čaje pije jen ovocné anebo kávu – smůla. Vločky asi nikdy nejedla, a tak opatrně přistoupila k lednici se slovy:,,No tak ukaž, jak vypadá lednice u vegana,´´ aby ji po pár vteřinách zabouchla s vyjádřením: ,,Budeme dělat, že už jsem jedla.´´

Nakonec jí vločky s hafferdrinkem přišly v pohodě a mohly jsme kolem poledne vyrazit do města. Plánovaly jsme, že si půjčíme kolo anebo využijeme nějakého Bikesharingu, ale Adrian opět předčil moje očekávání. Měl ve sklepě dvě starší kola, která nám dofouknul, půjčil nám zámek, vysvětlil nám v mapách, jak se v Berlíně neztratit, a kam všude si můžeme na kolech zajet a my vyrazily.

Ten jeho výraz, když se ptal, jestli jsme zvyklé jezdit na kole a my popravdě řekly, že ani jedna kolo doma nemáme, byl k nezaplacení. Ten podle mě celý den čekal na zprávu typu: ,,Dvě Češky sraženy na silnici…´´

Treptower park - Insel

Nejprve jsme vyrazily do Treptower parku, s malou zastávku v Lidlu – to abychom zase nežily moc zdravě, tak jsme si dopřály donut a kávu z automatu. Ten park byl naprosto boží, na kolech jsme jej mohly projet úplně celý, až na Insel Berlin, na kterém jsme sesedly z kola a učila jsem Štefku ovládat foťák, zaostřovat na objekty a tak. Né že bych to sama kdovíjak uměla, ale vyblbly jsme se.

Pak jsme mířily na Tempelhof letiště, ale vzhledem k tomu, že už byly tři hodiny, ještě jsme neobědvaly a chtěly jsme dojet do centra, nakoupit v primarku a tak, tak jsme nakonec přehodnotily plány a šlapaly směrem na Alexanderplatz. K obědu jsme snědly úplně nechutné burrito, které bylo z větší části jen rýžové, a protože jsem měla veg. variantu, měla jsem tam rýži s rýží. Ačkoliv jsem od dvanácti umírala hlady, snědla jsem tři čtvrtiny a znechuceně jsme odešly na procházku k Brandenburgertor. Kola jsme zamkly u značky.

Centrum Berlína se mi kdoví proč úplně nelíbí, a turisté, kteří z něj vidí jen tuhle část, si jej asi moc neoblíbí. Na Alexanderplatz je strašně moc cizinců všech barev pleti, kteří jsou zkrátka zvyklí posedávat venku, kouřit, kecat, popíjet a shlukovat se v obrovských skupinách, v ulici Unter den Linden, která by měla být tou nejreprezentativnější ulicí Berlína probíhají stále nějaké rekonstrukce, už od roku 2015, kdy jsem byla v Berlíně poprvé. Kombinace lešení, plachet, hlídaných ambasád a obchodů se suvenýry není úplně pastva pro oči. Uprostřed ulice vede alej plná stánku s Bratwursty, kafíčkem či kebabem. Až nakonec dojdete k Brandenburgertor, před kterou se den, co den demonstruje. Jednou za svobodu tisku, jednou za práva žen, jednou za práva cizinců a další dny zase za opaky toho všeho – zvláštní.

Berliner Dom

Udělaly jsme si pár fotek při západu slunce a otočily se směrem k Alexanderplatz, abychom stihly nákupy. Do Primarku pouštěli jen omezený počet návštěvníků, a tak se před vchodem tvořil lange Schlange. Nakonec jsme vevnitř strávily jen dvacet minut a šly hledat zamčená kola.

Cesta zpátky k Adrianovu bytu v Lichtenbergu byla docela sranda. Bylo to asi deset kilometrů, už se setmělo, neměla jsem světýlko na kole ani tušení, kam jedu, a tak jsme musely pořád zastavovat, kontrolovat navigaci, a zajely jsme si určitě aspoň o tři kilometry. Na závěr jsme musely kola snášet ze schodů, a to ještě s košíčkem plným nákupu, abychom Adrianovi udělaly aspoň obložený talíř a vinný večer.

(Slíbila jsem, že uvařím večeři, ale v 9 večer jsme byly tak KO, že i nakrájet zeleninu byl výkon). :D

Chvilku jsme si povídaly, nakonec jsme si všichni tři uvařili těstoviny s pestem, a šli si lehnout. Úplně jsem si ten byt zamilovala. Trochu mi připomínal Jirkovo byt v Německu. Úzká dlouhá kuchyň, úzká dlouhá koupelna a to ticho, a německé citáty na nástěnce… Však to znáte, u sousedů je tráva vždycky zelenější, a člověk má občas pocit, že v Německu bylo lépe, a že tam všechno tak nějak lépe funguje, a tak se mi krásně usínalo s představou života v Berlíně.



Neděle

V neděli jsme vstaly na budík, abychom si vzaly kola a vyjely brzy do města. Adrianovi se však z postele nechtělo, a ačkoliv nám večer nabídl vlastní klíče, zatím nám je nepředal, čekaly jsme tedy až se vzbudí. V klidu jsme se nasnídaly, vypily jsme si čaj, sbalily se, připravily si svačinu, a dokonce vyluštily křížovku a přečetly pár kapitol z knihy, když se konečně vypotácel z postele.

Je to zkrátka jedna z nevýhod couchsurfingu – máte ubytování zdarma, potkáte skvělé a zajímavé lidi, zjistíte, jak žijí místní, ale dost často jste vázáni na jejich denní program, na jejich rytmus a na jejich pravidla. Nebylo od nás tedy úplně slušné, abychom hned odjely, a tak jsme si s ním ještě chvilku povídaly, a přislíbily společný večer – a uklidily nádobí – ať z toho, že nás hostí, taky něco má.

Nakonec jsme vyrazily po desáté a jely přímo na Tempelhof, u kterého měla být hipster kavárna Leuchtstoff, kterou nám Adrian včera doporučil. Šlapaly jsme asi osm kilometrů, až jsme ji konečně objevily. Když říkal hipster, tak jsem netušila, že to bude tak moc hipster. Tohle byl hipster2



Připomínalo mi to starý dům po prababičce, ve kterém jsme museli kompletně všechno zrenovovat anebo vyhodit.. No, měli jsme tam raději otevřít kavárnu.

Kromě překvapení z interiéru nás šokoval fakt, že se při pobytu v kavárně musíme zapsat na listinu hostů, včetně jména, adresy a telefonního čísla. Z důvodu trasování nakažených covid-19. Vehnalo mi to skoro slzy do očí. Nejde o to, že se člověk musí někde zapsat, ale o to, jak se svět za poslední měsíce proměnil. Ještě před dvěma lety řešili Němci GDPR jako blázni. A teď si člověk nemůže ani ,,tajně´´ a ,,svobodně´´ zajít do kavárny. Je to zvláštní. Stejně jsem ale vděčná, že tady můžeme být, a že se nám víkend vydařil.

Boing Stefanie 2705

Poté pokračujeme na staré letiště Tempelhof, kde si chvíli hrajeme na letadla a sníme o tom, až zase konečně někam poletíme. Vlastně jsem v Berlíně potřetí, ale moje druhá návštěva byla hodně krátká a nevýznamná. Vracely jsme se z Francie na letiště Berlin Schönfeld, ze kterého jsme pak přejely do centra a o pár hodin později do Prahy. Také se Štefkou (2018).

Blížil se čas oběda, a tak jsme si zajely na indickou, která je v Berlíně překvapivě levná. Platila jsem za Colu, Paner Matter a Roti jen 9 euro. Což je vážně dobrá cena. A pak jsme zamířily do Victoria park na vodopády, ve kterých se čvachtali malí Indové, a já si zase připadala jako na dovolené.

Nakonec jsme šlapaly znovu do centra, ale tentokrát přes Postdamerplatz k židovskému památníku a Reichstagu.

Zatím mám pocit, že jen jezdíme na kole. A tak jsme si na chvilku sedly na trávník a zkoušely photoshooting pro Kika´s German. Nakonec jsme se prošly k památníku Romů, a k Brandenburgertor, kde jsme si vypily cappuccino. (O 3 eura levnější než včera v kavárně.) :D

Denkmal Roma und Sinti


Okolo sedmé jsme vyrazily k bytu, doufajíc, že se na nás usměje štěstí a objevíme cestou nějaký otevřený obchod. V Německu jsou v neděli všechny obchody zavřené – jak potraviny, tak oblečení, knihy, kosmetika, drogerie – zkrátka všechno. Občas se však podaří, že je otevřená benzinka anebo nějaký turecký 24h shop. Štěstí jsme měly a k Adrianovi jsme nepřijely s prázdnou. Koupily jsme opět lahev vína, chipsy a nějaké preclíky.

Poslední večer jsme strávily ve čtyřech, ještě s kamarádem Viktorem z Hondurasu, který žije v Berlíně už čtyři roky a mluví fakt dobře německy, a tak jsem si konečně mohla popovídat v normální rychlosti s nějakou pokročilejší slovní zásobou.

Do postele jsme padly asi o půlnoci, a v šest ráno nás z postele vyhnal budík.

people = energy boost



Návrat

Výsledky testu na koronavirus jsme dostaly až o další dva dny později – ve středu odpoledne. A byly negativní.

Po našem návratu z Berlína označilo Německo za rizikovou oblast celý středočeský kraj, případy koronaviru v ČR stouply na 2-3000 nových případů denně a naše další plány a cesty se opět hroutí.

Byl to tedy světlý cestovatelský okamžik v roce 2020. 😊 Díky za něj!!

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování