Po-karanténní rozjímání - Budem cestovat?

Stereotyp mě zabíjí

Uvědomila jsem si, že jsem dlouho nenapsala nic o tom, jak pokračují přípravy na cestu a vlastně náš život. 

Na cestách jsem psala hodně o osobních věcech a o každodenních činnostech, a teď mám pocit, že jsou poslední rok úplně stejné. Upadli jsme do stereotypu každodenních činností tak, že už vlastně ani není příliš o čem psát, a tříměsíční karanténa tomu moc nepomohla. 

venku z karantény - první pivo na terase (česká klasika)

Původně jsme měli 30. dubna odjíždět do Bulharska a v něm dva měsíce nomádit. Jirka měl připravený start podnikání v oblasti automotive jako konstruktér na volné noze a o mě už jistě víte, že přes rok učím němčinu přes Skype. 

Woow. Už rok. Vlastně jsem prvního června oslavila výročí Kika´s German. 

Ani nevím, jak se to celé událo. Chtěla jsem normálně pracovat a ještě během prvních měsíců v Česku jsem si hledala práci a chodila na pohovory. Abych neumřela hlady, tak jsem učila němčinu přes Skype a klientů přibývalo. Nakonec jsem se rozhodla založit si živnostenský list a alespoň si tím po večerech přivydělávat, protože jsem o podnikání nevěděla vůbec nic.

Chtěla jsem tu normální práci, kde budou žasnout nad mým CV. 

No, nakonec už rok podnikám. Neuvěřitelný. Ani bych tomu neřekla podnikání. Já prostě učím němčinu, a k tomu dělám věci, co s tím souvisejí. Pořád dostávám nové a nové nápady, jak by se to dalo vylepšit, a jak bych si mohla ulehčit život a vydělat víc peněz - uvidíme jestli to klapne. 

Zpět k našim životům. 

Celý rok jsem makala jako fretka, kromě vánoční pauzy na Maltě. Proč? Prostě si nechcete brát dovolenou, když s tou lekcí třicet lidí počítá a vy víte, že přijdete o čtvrtinu výplaty. Asi je to úděl všech živnostníků a na dovolenou si musí šetřit tak, že zvýší svoji cenu a budou si odkládat stranou. První rok podnikání je náročný. 

Člověk buduje něco, čím chce nejen vydělat prachy, ale i něco na co chce být pyšný.

A tak jsem začala odkládat, budovat a těšila se na zasloužené volno v Bulharské přírodě. Plánovala jsem si, že poslední měsíce přes stěhováním hodně zamakám, naberu hodně studentů, nasbírám reference a pak si od června dám trošku pohodu. Budu učit jen tři dny v týdnu, protože budeme žít v levné zemi a zbylé dny budu pracovat na knize, blogu, videích, podcastech a další zábavě, na kterou momentálně nemám tolik času, kolik bych chtěla. 

Covid19 nám rozmazal plány ještě víc, než tahle fotka :D ( díky Baru) :D 

Plánovali jsme snížit náklady na minimum a zase mnohem víc žít, než dřít. 

BUM.

Koronavirus. Zavírání hranic. Propouštění zaměstnanců. 

A tak jsme se stáhli do ulity, podepsali novou smlouvu na byt i v Jirkově práci a od plánů s cestováním i nomáděním upustili. 

Svět se pomalu vrací k normálu a já jedu už další dva měsíce bez přestávky, očekávajíc vysněné volno, nižší náklady a méně práce. Učila jsem přes Velikonoce, svátky i večery. Co vám budu povídat, je to docela náročné, ačkoliv se to nezná. 

Přes víkend jsme byli na vodě, a já si uvědomila, že je to poprvé po dlouhé době, kdy jsem dva dny (48 hodin) nezapnula počítač. Páni. Vzpomněla jsem si na ty krásné měsíce v Asii, kdy jsme s sebou počítač ani neměli,  a já jsem byla některé dny úplně offline. To byla nádhera. 

A tak znovu sním o tom, že se nám povede odjet. 

Naplánovaný odjezd máme začátkem listopadu. Pokud se světu podaří vrátit alespoň trochu do normálu a Jirkovi se podaří během půl roku změnit obor tak, aby z něj byl profík, který vydělává online. Také budeme muset asi znovu všechno zařídit, a tak nás čeká kolečko výpovědí, smluv, očkování, nákupů, balení atd. To už však známe a jsem si jistá, že si s tím poradíme.

Držte nám palce, ať náš sen o tom, stát se profesionálními bezdomovci, pracujícími ze zahraničí, stane skutečností. :-)