Nenávidím sport, ale ….




běhám, plavu, dřepuju. Už skoro dva měsíce.

Proč? Konečně jsem pochopila pořekadlo, „Ve zdravém těle, zdravý duch. “

Na základce i na střední jsem byla postrachem všech tělocvikářů, ačkoliv na první pohled nikdo nechápal proč. Nikdy jsem nebyla tlustá, ani nenosila brýle. Byla jsem štíhlá jako laňka, a každý tipoval, že musím minimálně hrát volejbal, protože jsem vysoká. Tak omyl. Zkoušela jsem všechno, zkoušela jsem taneční kroužek. Katastrofa! Sladit pohyby těla s rytmem hudby je pro mě do dneška noční můrou. Zkoušela jsem volejbal, ale jakmile jsem dostala míčem do nosu, tak jsem to vzdala. Na tělocviku jsem dostávala trojky za (ne)lezení po tyči, (ne)uběhnutí 1500 m, (ne)skákání do výšky apod. Byla jsem z toho zoufalá, za prvé se mi všichni smáli a za druhé jsem si k pohybu vybudovala nenávist.
ve dvou se to lépe táhne.. :)

Řešila jsem to tak, že jsem na tělocvik přestala chodit, čímž jsem si na konci školního roku vysloužila neklasifikaci z tělocviku a strávila první červencový den v tělocvičně, kde mě učitelé mučili sedy lehy, výstupy na švédskou bednu a kotouly vpřed. Zařekla jsem se, že už nikdy v životě, mě nic nepřinutí, tohle dělat.
Na vysoké jsem se podobnému trápení sice vyhnula, ale pokaždé jsem musela svým novým přátelům vysvětlovat, proč si s nimi nejdu zahrát tenis, házenou nebo volejbal. Nikdo by mi totiž nevěřil, že bych svému spoluhráči urazila raketou hlavu, protože jsem slepá a pomalá, a že když na mě letí míč, schovávám se za ostatní. Takže jsem zrovna neměla chuť, čas apod.
Třeťák na vejšce? Dvě lahve vína denně. 

Byl to sice dlouhý boj, ale nakonec se ukázalo, že mám jiné přednosti. Volný čas s přáteli jsem tak během puberty trávila zejména na diskotékách, opíjením se do němoty, a namísto tance jsem vyskakovala do výšek disko koule. Jediným pohybem, dělajícím mi radost, byla turistika a prostá chůze, pokud se ovšem nešlo do kopce, já se nezadýchala, nezrudla a nezačala sípat jako astmatik s kytkou pod nosem.
Občas nastaly světlejší chvilky. Na střední jsem vydržela několik měsíců posilovat třikrát v týdnu (motivací byl samozřejmě kluk, se kterým jsem do posilovny chodila, „haha“). Dvakrát jsem zkusila běh, ale nikdy jsem nedoběhla dál než na konec ulice, kde jsem se složila.
Jediný pohyb, který mě kdy ,,chytnul´´ - lezecká stěna a trocha adrenalinu do žil. 

Nikdy mě nenapadlo dobrovolně sportovat. Nebaví mě to. Nejde mi to. Nechci se potit, rudnout a ztrapňovat se před ostatními. Sport se přeci dělá proto, aby člověk zhubl ne? A já hubená jsem. Naprosto chápu všechny, pro které je sport noční můrou a raději by umřeli, než aby se před někým navlékli do legin a sportovního trikotu.
K pravé podstatě sportování mě přivedl až Jiřík. Sice mu to zabralo dva roky, ale jsem mu vděčná. Vlastně mě nikdy nenutil, ale jen inspiroval a možná právě proto, jsem se do toho pustila. Když si v šest ráno oblékal sportovní kraťasy, aby si ještě před pracovním dnem zaběhal, ťukala jsem si na čelo. On má sedět osm hodin v kanceláři, a místo aby se vyspal, tak takhle blbne. Přikryla jsem si hlavu polštářem, a spala dál.
pozn. Je 8 ráno. Mám za sebou dvacetiminutový běh, vlažnou sprchu, snídani a rozepsaný článek. Cítím se pozitivně nastartovaná do nového dne.
Denně prosedím u počítače asi 12 hodin. Vyučuji němčinu, píšu články, odepisuji na maily, a ačkoliv jsem omezila pobyt na sociálních sítích a zábavných portálech na minimum, stále je to většina mého dne. Občas se večer zvednu ze židle a cítím, jak jsem zatuhlá. Krční páteř mě táhne tak, že mám pocit, že svoji hlavu neunesu. V kříži se narovnávám s bolestí a nohy mám z celodenního sezení a přendávání nohy přes nohu, jak z gumy. To je jedna věc. Potřebuji rozhýbat svoje tělo, cítit, že nějaké ještě vůbec mám a že dělá to, co chci, aby dělalo.
Za druhé se občas přistihnu, jak jsem protivná. Nemám náladu, všichni mě štvou, přeji si, aby ten den už skončil. Někdy jsem málo kreativní, dochází mi nápady, nevím s čím začít, co dělat dřív, jak se naladit na produktivní vlnu.
Po obyčejných dvaceti minutách běhu a vlažné sprše jsem jako vyměněná. Mám lepší náladu, jsem připravená produktivně pracovat a cítím, že žiju.
Zní to jako SCI-FI? Tak to zkuste, a uvidíte, že mi dáte za pravdu.
Po rovině dobrý, do kopce je to horší.

Poprvé je to strašné. Nojo, jenže co si budeme nalhávat. Poprvé je všechno tak trochu strašné. Podruhé už člověk ví, co ho čeká, a tak se na to může připravit. Potřetí už se hecne, a snaží se dýchat. Počtvrté už uběhne 15 minut vkuse. No a s každým dalším běháním, plaváním i dřepováním je to stejné. Prostě to bude lepší, lepší a lepší.
Vždy jsem si myslela, že když něco dělám, musím v tom být hned dobrá, ne-li nejlepší. Dělat všechno správně, pořádně a tak.
Až nyní si uvědomuji, jaký je to nesmysl. To bych se nikdy nenaučila ani mluvit. Dítě taky nejprve blekotá jednotlivé hlásky, potom slabiky, potom slova a až v první třídě je schopné naučit se číst. Stejné je to asi se vším, se sportem, vařením, i cizím jazykem. Hlavní je, najít vnitřní motivaci. Ta vnější je k ničemu, pokud člověk dělá něco, co nechce, tak u toho nikdy dlouho nevydrží.
No a příjemný bonus na závěr? Kromě lepší nálady, zdravějšího ducha a nakopnuté kreativity? Pevnější zadek a zasloužená sladká snídaně.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování