stopem kolem Baltského moře - část první

Co je co? Lithuania a Latvija. Tato otázka mě trápila už od Polska a trápí vlastně doteď, když potkáme kamiony s SPZkou LT a LV. Vážně bych totiž řekla, že slovu Litva se více podobá slovo Latvija, ale nechme to být a pojďme se podívat, co jsme na cestě do Pobaltí zažili.

břehy Baltského moře u města Jürmala
Vyrazili jsme v pátek odpoledne z Mladé Boleslavi stopem na Varšavu. Ujeli jsme asi 500 km a začalo se stmívat, a tak jsme se před Varšavou utábořili, abychom se zbytečně nezamotali do velkého města. Pokud v Polsku nesjedete z dálnice, stopuje se tam jako v pohádce. Na velkých benzínkách jsme se ani nemuseli snažit stopovat, lidé nás do aut nabírali sami od sebe. Kolikrát jsme neměli čas se ani najíst nebo si dojít na záchod, a už na nás volali, jestli se s nimi nechceme někam svézt. 

První noc nás překvapil majitel pole, na němž jsme nocovali. ,,Przeprasam, przeprasam,´´ ozvalo se za stanem a světlo baterek pronikalo až do našeho spacáku. ,,A do prdele,´´ mumlám si a natahuji kalhoty, abych nešokovala místní ještě víc. ,,My podruzujemy po Europie, spiemy v namiotu,´´ vysvětluji situaci a když vidím, že Jirka nechápe, co se děje, v duchu děkuji za lekce polštiny na vysoký. Během dvaceti minut se situace uklidnila, bylo nám povoleno zůstat do rána a noc jsme přečkali ve zdraví, když nepočítám desítky štípanců od komárů.

Manželé byli nakonec docela milí lidé, kteří se nás báli stejně, jako my jich. Prý jsme se měli nejprve zeptat a určitě by nám nějaké místo na stan našli. 

Ráno jsme zjistili, že máme špatnou bombu k vařiči, a tak jsme snídali na benzínce. Stopli jsme si auto během chvilky a v pozdním odpoledni dojeli do Vilniusu, hlavního města Litvy. ,,Litvy, viď Jirko?´´ ujišťuji se opět.

V Litvě jsme si domluvili couchsurfing u Tomase.

Tomas a jeho rodina
Zajímavost č. 1 - pivo si po osmé večer nikde nekoupíte, v neděli dokonce ani po třetí odpolední ne. Místní moc chlastali, a když se k vládě dostal abstinent, tak jim chlastání pěkně skrouhl. Tak jsem si dělala srandu z toho, že až místní zvolí do vlády vegetariána, zakážou prodej masa. Ha.

Zajímavost č. 2 - v obchodě narazíte na spoustu druhů chleba, například jogurtový nebo švestkový. 

U Tomase jsme se zabydleli celkem rychle. K večeři nám přichystal tmavý hutný chléb a sýr. Byl docela v šoku, že nejíme maso, protože on jí naopak jenom maso. Má nějakou zvláštní dietu, při které nejí ovoce, zeleninu, luštěniny, přílohy, v podstatě jí jenom maso, chipsy a chleba. Zajímavá strava. 

V neděli ráno jsme společně vyrazili do kostela. V Indii jsme se účastnili náboženských rituálů běžně, a tak bychom měli nahlédnout pod pokličku i ostatním náboženstvím. Ono je to vlastně všude na světě stejné. I křesťané zpívají, modlí se, líbají obrazy a přispívají penězi chlapům v hábitu, jen je ta móda trošku stylovější a písně melancholičtější. UŽ pár let mi trvá, zapamatovat si rozdíl mezi katolíky a protestanty. Myslím, že teď už to chápu. Katolíci dostávají sušenku /hostie/ a ti druzí ne. Tečka.

Ačkoliv je Litva téměř placatá, v hlavním městě jsou dva kopce. Na prvním stojí hrad a na druhém tři kříže. Mám ráda vyhlídky, a tak jsme si prošli oba. Centrum je malé, ale útulné a všechno je hodně prostorné a zároveň je tam málo lidí, vzniknou tedy hezké fotky.

centrum města
Mým nejoblíbenějším místem ve Vilniusu je republika Už. Je to část města, která si vytvořila vlastní pravidla, na zdi si je tam můžete přečíst v několika jazycích. Jedno, které si pamatuji zní: ,,Každý má právo slavit či neslavit své narozeniny.´´ Je to alternativní čtvrť umělců a kreativců, která určitě stojí za návštěvu. Mají dokonce vlastní vlajku, na které je vyobrazená ruka s dírou uprostřed. Znamená to, že můžete sahat, ale nesmíte brát. (touch, don't take)

Knihu?..

Město je plné parků, lesů a luk. Můžete si v obchodě koupit pečivo, salát nebo jiné občerstvení a udělat si piknik v podstatě kdekoliv. My jsme si k obědu koupili salát s falafelem a od cedule s pravidly republiky Už šli stále rovně, došli jsme do malého parku a svačili.


park s rybníčkem - pozor na stovky komárů
Litevci jsou velcí vlastenci. Všude visí buď stará vlajka ( červená, s koněm) a nebo nová vlajka. Hodně lidí nosí tento znak (kůň s rytířem) i na oblečení či batohu. Moc pěkná je litevská hudba, která se dokonce zapsala i na seznam UNESCO. Večer jsme poslouchali litevský metal i folk v Tomasově bytě. Ukazoval nám videa z festivalu, kde všichni obyvatelé zpívají. Tomasův otec nám zase povídal hodně o historii země, o strachu z Ruska a o místní kultuře.

Tomas - patriot a vlastenec
K večeři jsem jim připravila bramboráky, ale moc jsem je s nimi neohromila. Místní kuchyně je dost podobná té české, něco podobného jako bramboráky vaří také, jenom do nich nedávají česnek a navrch se dává kysaná smetana. Jídlo se skládá hodně z brambor, masa, chleba a kořenové zeleniny. V létě jsou dny delší, a tak o půlnoci bylo ještě světlo, zatímco v zimě jsou dny mnohem kratší než u nás. V Litvě jsme si dokonce museli přeřídit čas, o hodinu, a tak pozor na to. 

Vyspali jsme se krásně do růžova. Tomas nám dokonce nabídl povlečení, ale spali jsme ve spacáku, abychom jej zbytečně nešpinili. Byli jsme rádi za sprchu a teplý čaj. 

V pondělí jsme si šli do outdoorového obchodu pro správnou bombu k vařiči, abychom mohli kempovat. Povedlo se. Odpoledne jsme se stopem dostali k hoře křížů, dojeli jsme asi na tři auta přímo k ní. Je to magické místo. Sice to není žádná hora, ale spíš pole obložené tisícovkou křížů, ale i tak to stojí za návštěvu. Poprvé jsme zmokli. Cestou k silnici se spustil liják, a tak jsme navlíkli pláštěnky a schovali se pod strom. Po pár minutách déšť ustal a my jsme začali stopovat. Zastavil nám pár z Litvy, kteří jeli do Rigy na dovolenou. Neuměli ani slovo žádným jazykem, a tak jsme si překládali na google translator. Stal se nám trochu trapas. Její překladač byl litevsko-anglický, a my jsme pochopili, že její dcera odjela na kola (she is on bike). Tak normálka, dcera asi odjela na školu v přírodě nebo něco a oni mají společný víkend. Řekla jsem, že je to super, a oni se tvářili dost divně a pak řekli, že je to very sad (velmi smutné), načež nám docvaklo, že to asi nebylo kolo, ale vozíček, a že jejich dcera bude nejspíš na vozíku a oni se o ní starají. No, od té doby bylo v autě ticho, i přesto nás odvezli až do centra Rigy. Zkrátka jazyková bariéra.

Hora křížů - Litva
Štěstí nám tentokrát přálo a ozval se mi další couchsurfer, potvrzující naší žádost o nocleh. Karlis a Lilien byli vážně zajímavý pár. Chodili spolu dva roky a přitom měli devítiměsíčního chlapečka, tak nějak jsme si spočítali, že spolu moc dlouho před svatbou a početím asi nerandili, ale vypadali celkem spokojeně. Dostali jsme vlastní pokoj, rozkládací gauč, voňavé povlečení z Ikei a dokonce jsme si mohli i vyprat - hlavně díky tomu, že jsme večer brutálně zmokli. U těchto lidí jsme se cítili jako na návštěvě u starých známých. Večer jsme hráli společenské hry (krycí jména), dokonce to vymyslel Čech, oni to věděli a my ne, hrála jsem to poprvé v životě. I v Lotyšsku jsou lidé ulítlí na chleba a to možná ještě víc, než v Litvě. Z chleba dokonce vaří dezert, je to takový horký hnědý puding/kaše a podává se se zmrzlinou. Dokonce se prý vyrábí i zmrzlina s příchutí žitného chleba, tu jsme ale nezkoušeli. To, co nám chutnalo úplně nejvíc, se jmenuje Karums. Je to čerstvý sýr v čokoládové nebo karamelové nebo jakékoliv krustě. Je to výborný. Trochu na způsob kinder pinquin, ale lepší.


Jejich byt byl zvláštně zařízený. V té největší místnosti neměli v podstatě nic a vypadalo to, že ji ani nepoužívají. Byly tam skříně, rozkládací gauč a kupa bordelu, stůl a nějaké knihy. Nejpoužívanější místnost byla kuchyňka, ve které byl jen malý konferenční stůl a čtyři nízké stoličky bez opěradla - na celodenní sezení to úplně není. V ložnici měli jen matrace hozené na zemi a pár tašek. Možná, že tu nebydlí dlouho. Karlis působil jako cestovatel, který se úplně náhodou po čtyřicítce usadil a Lilien zase jako hodná holka, která už prostě chtěla dítě. Někdy to ten život tak spojí dohromady, že ani nevíte jak. 

Ráno jsme posnídali ovesné vločky s ovocem a vyrazili do města. V hlavních městech většinou jezdíme MHD, než bychom do centra došli, tak bychom většinu volného času nic neviděli, atak ochotně platíme euro, někdy dvě a šetříme nohy jen na ta zajímavá místa (to jsem se už naštěstí naučila, poté co jsem běžně nachodila 20 - 30 km denně). Čas začíná být cennější než peníze.

výhled se Skybaru - z výtahu
Riga má malé, ale pěkné centrum. Zašli jsme si na kávu a dezert do útulné kavárny, dort se řekne Kuka, což je skoro jako Kika, a tak to bylo jasné znamení pro mlsání. Vydali jsme se i do místního muzea historie(zdarma), do kostelů i chrámů. Až budete chtít nějaký viewpoint, zapomeňte na předraženou věž kostela, stojí to asi 10 euro a budete se tam mačkat s desítkami lidí. Doporučuji si najít hotel s vyhlídkou, do kterého jsme jeli my. Je tam prosklený výtah a krásně uvidíte celé město, zdarma. Ve Skybaru si buď můžete objednat koktejl a užívat si výhled déle a nebo se jen projedete sem a tam, zdarma. 

Večer jsme se vrátili k našim hostitelům, uvařili večeři a hráli hry.Vařit české jídlo se mi nechtělo, většina českých pokrmů je z masa a trvá to dlouho, vzhledem k tomu že jsme byli 3 ze 4 vegetariáni, uvařila jsem indický Aloo Palak.

Ráno nám Karlis půjčil kola a jeli jsme se koupat do jezera. Asi polovinu území Lotyšska zabírají lesy. Je to hodně rovná země, bez kopců a hor. Všude jsou stromy. I v hlavním městě najdete hodně parků a zalesněných ploch. Žije tam hodně Rusů, a tak jsme u jezera slyšeli skoro jenom ruštinu. To je možná důvod, proč Lotyši nesnáší Rusy. Žije jich tam docela dost velké procento, asi 20 nebo 30 % obyvatel. Snaží se posazovat svoje práva, chtějí ruštinu jako úřední jazyk a jako jazyk ve školách, proto mají místní strach, aby si je Rusi zase nepodmanili. Složitá situace. Chápu obě strany, většina Rusů se tam narodila a žijí tam celý život, nevidí důvod, proč zemi opouštět.

stezky v národním parku

Z Rigy jsme stopovali do národního parku Kemeru, ale dlouho nám nikdo nezastavoval, ačkoliv jsme autobusem dojeli až za město. Za Rigou nebylo žádné stopovací místo. Benzínka úplně mrtvá, na silnici zákaz zastavení a na dálnici není kde zastavit. U nájezdu byla kolona. Hrůza. Stoupli jsme si na nejlepší vhodné místo a doufali, že se někdo chytí. Zastavil nám lotyšský zpěvák. Tím, že Lotyšsko nemá moc obyvatel, tak je dost možné, že je i slavný. Je to kytarista, hudbou se živí na plný úvazek a byl dokonce v TedX. Svezl nás asi deset kilometrů k městu Jurmala a dal nám jako dárek svoje nové CD. Bylo to od něj milé, že nás odvezl, ačkoliv tam vůbec neměl namířeno. Dřív prý taky hodně stopoval a tady na tom místě by nám jinak nikdo nezastavil. Poprosil nás o sledování na youtube - a tak si alespoň poslechněte, jak hraje:

https://www.youtube.com/watch?v=iv1cHuNSKhw
Dojet přímo na místo nám zabralo půl dne. Stopovat v odlehlých vesnicích, kde jsou tři domky, totiž není nic snadného. Odpoledne jsme dorazili na místo, kde začíná trek. Místní nám ukázali prstem - ,,trek, tu.´´ Začali jsme tedy pochodovat až k velkému jezeru, kde jsme si udělali přestávku. Karlis chtěl abychom se na noc vrátili znovu k nim, ale chtěli jsme konečně kempovat, a tak jsme si po setmění postavili stan na břehu jezera. Za celou noc kolem neprošel ani živáček, což je dobře, protože jsme až ráno zjistili, že se v národním parku kempovat nesmí.

Ráno jsme si natrhali čerstvé borůvky, uvařili ovesnou kaši a po snídani se vydali projít zbytek treku. Levá půlka zadku se mi tak zvětšila, že už jí ani nenacpu do kalhot  - komáři. Je zajímavý, že mám na pravé půlce jenom tři štípance a na levé asi sto osmdesát. Achjo.

lowcost snídaně v lese
Po dvou hodinách jsme přišli na pláž, omývanou Baltským mořem. I přes studený vítr se pár místních dětí koupalo, a tak jsme si ve stínu pod stromem dojedli své zásoby paštiky a pokračovali k silnici, abychom stopli první auto. Během pár minut nám zastavil chytač ptáků. Neuměl moc anglicky, ale alespoň nám dobil telefon a odvezl nás na lepší stopovací místo.

Zas tak dobré místo to nebylo. Odbočka na Tallinn byla úplně jinde, než ukazovala mapa a celá silnice byla rozkopaná. V prachu stavby jsme zběsile máchali palci, až nám zastavil kabriolet. Juhuuu. Já jsem chtěla stopnout kabriolet už od loňského léta, a tak mi bylo úplně jedno, kam ten pán jede. Prostě jsem si nasedla a udělala si selfie. Po pěti kilometrech jsme zjistili, že jede úplně jinam, než potřebujeme. Byl to Gruzínec, byl hrozně fajn a uměl dobře anglicky, ale museli jsme vystoupit.

Naše další auto byla audi Q7.

Zajímavost č, 3 - Díky stopování se začínám docela vyznávat v autech. Minimálně poznám ta lepší auta, která jsme stopli, protože je z toho Jirka vždy nadšenej a několikrát opakuje, co to bylo za auto.

Pán byl asi docela pracháč, vlastnil většinu pozemků (pole) v kraji. Svoje zaměstnání představil tak, jakože je zemědělec. Každý si však zemědělce představíme jinak, že?

Vyhodil nás u silnice o 60 km dál a my jsme doufali, že už se konečně někam dostaneme. Blíží se večer a motáme se pořád kolem Rigy.

Litva je Lithuannia
Lotyšsko je Latvija

Zastavila bílá dodávka s německou SPZ, běžela jsem nadšeně dovnitř a spustila jsem: ,,Hallo, fahren Sie... ´´ a úplně jsem se lekla. Za volantem ošuntělý tlustý děda, který měl pneumatiky na břiše, že ani volant nebyl vidět. Jedno oko koukalo na mě a druhé kontrolovalo místo v kufru. Pomalu jsem couvala a chtěla stop odmítnout. Možná mám stále předsudky a stydím se za ně, ale všichni radí, že když se necítíte OK, neměli byste do toho auta nastupovat. Jirkovi se ten pán líbil, a tak jsem si sedla dozadu a ani nedutala. Naštěstí byl fajn, byl to zase jen předsudek - achjo, omlouvám se.

Vysadil nás na benzínce, kde jsme strávili asi dvě hodiny. Ptali jsme se pár řidičů na svezení do Tallinnu, ale buď měli plno a nebo nás nechtěli. Jenže, všechno špatný je pro něco dobrý. My jsme totiž čekali na náš vysněný stop - na Phillipa.

kempování s Fildou, u Tallinnu

Phillip je němec, který si koupil campervan, přestěhoval se do Švýcarska a teď cestuje sám Evropou. Odvezl nás až do Tallinnu, večer nám našel místo na přenocování, vyřídil noční návštěvu estonské policie, ráno nám uvařil capuccino a vejce, a ještě mi popřál k narozeninám. Úžasný.







Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování