V dálce se blýská na lepší časy...

Dnes mám za sebou poslední návštěvu úřadu práce. Venku lije jako z konve a mě se vybavují nadpisy článků na Seznam.cz: ,,V Česku je sucho´´, ,,Vůbec nezaprší´´, ,,Je hrozně málo vody´´. No já nevím, od návratu mám pocit, že jenom prší a i když neprší, tak se nebe stáhne do jednoho obrovského šedého mraku, vyvolávajícího ve mně ještě depresivnější stavy než obvykle. Občas z toho mraku vysvitne světlý paprsek, ale dřív než se pod ním stihnu ohřát, tak jej vystřídají provazy deště a ledový vítr, šlehajíc mě do vybledlých tváří, které se ještě před pár měsíci hřály v Indii. 

Dlouhé tři měsíce po návratu do Česka byly z větší části temné. Bylo potřeba vyřešit, co se životem. Člověk může dělat cokoliv. Nikdy v historii lidstva neměli lidé takovou svobodu a možnosti jako dnes. I ty nejobyčejnější lidé z naší republiky mají dostupné vzdělání, které otevírá bránu ke všem možným povoláním, ty zase otevírají dveře k vydělávání peněz a peníze nám umožňují žít tak, jak jsme si vysnili, ať už je to cestování, velký dům či rychlé auto. Problém není v nedostatku možností či v nedostatku peněz, problém je tady – klepu si ukazováčkem na levý spánek. Problém je v tom, že nám naše hlava neustále předhazuje: ,,To nezvládneš,´´ ,,Na to nemáš,´´ ,,To nevyjde,´´ a my jí posloucháme. Kdybych mohla sama sobě poradit, co se životem, asi bych s tím byla hotová v cuku letu. Sama sobě bych pravděpodobně řekla: ,,Kristýno, neblázni, máš ještě celý život před sebou. Můžeš stihnout všechny scénáře, které tě napadnou. Dělej, co tě baví. Bez ohledu na ostatní, bez ohledu na budoucnost.´´

Jenže...

Přiblížím Vám, co se mi honí hlavou většinu dní. Je to takový vnitřní rozhovor mezi odvážnou vyrovnanou Kikou a mezi ustrašenou Kikou. Občas mi připadá, že se ve mně pere ta malá holčička, kterou znám od jak-živa s tou dospělou paní, kterou ukazuje odraz zrcadla.

- Neměla bys jít prostě zpátky do školy, studovat, potom se nechat zaměstnat a po roce mít dítě? Prostě žít normálně, tak jako většina lidí.

→ Jenomže škola je k ničemu, podívej se na úspěšné lidi, kteří něco dokázali a podívej se na PhDr., a PaeDr., učící na základce za dvacet tisíc. Ty chceš přece něco víc, Kiko.

- Nojo, ale zaměstnání nabízí jistotu a tak.

- Tak se prostě seber a někam odjeď. Sama, jen tak. Víš, jako v tom filmu, Útěk do divočiny, prostě si vypni mobil a jdi třeba pěšky do Číny nebo něco podobně šíleného.

→ Jenže já nemůžu jet nikam sama. Já mám strach. Někdo mě přepadne. A co Jirka, co peníze...
- Už je ti skoro dvacet čtyři, v tvém věku měla máma už dvě děti, co kdyby ses někde nechala zaměstnat, odpracovala rok a potom měla děti? Vždyť stárneš.. přece nechceš mít první dítě ve třiceti?
- Jestli chceš být svým pánem, měla bys podnikat.

→ Jenže já to nedokážu, nevím jak, a co, a asi to pro mě není a já vlastně nic neumím, a co když to nebude vydělávat, a dostanu vůbec nějakou mateřskou a budu mít ve stáří na důchod?

Když se mi všechny tyhle myšlenky začnou honit hlavou, mám pocit, že z téhle situace není východisko. Mám chuť si vytrhnout hlavu z krku a hodit jí do rozblácené cesty, přes kterou se právě prodírám, zmoklá na kost. Chce to plán, jak se z téhle situace vymotat.

Sepsala jsem si jednoduché schéma, co musím udělat, aby se mi zlepšil život:

- dostat se z ÚP

- najít si bydlení

Vypadá to jako dva zdánlivě jednoduché úkoly, ale jen u bodu číslo jedna se zkuste zamyslet, kolik existuje případů, které Vás dostanou z úřadu práce.

- studium, podnikání, cesta delší než 6 měsíců, zaměstnání..

A ať si vyberu jakýkoliv z těchto bodů, tak vyskakují další a další otázky.

Co studovat? Kde studovat? V čem podnikat? Zvládnu to? Kam cestovat? Dobrovolničit, stopovat nebo odjet na stáž? Nechat se zaměstnat v malé firmě nebo v korporátu? 

Protože se tento úkol zdál těžký, a já jsem potřebovala řešení rychle, začala jsem nejprve bodem číslo dvě. Začátkem března jsem si sbalila krosnu nanovo, vyměnila spacák za slušné džíny a svetr, přihodila počítač a pár knih a přestěhovala jsem se do Prahy. Vždycky jsem chtěla žít v Praze a nikdy by mě nenapadlo, jak se věci občas sami vyřeší. Seděla jsem po nedělním obědě v kavárně, když mi zavolala kamarádka Blanka. Poznaly jsme se jak jinak, než na cestách, a to už před pěti lety, když jsem poprvé opustila pevninu a odletěla na Jerbu, ostrov u Tunisu, kde Blanka byla jako doma. Díky facebooku četla moje povídání z Indie a když si přečetla článek o našem neplánovaném a rychlém návratu, nabídla mi pokoj ve svém bytě. S nadšením jsem přijala a na pár týdnů se ze mě stala Pražanda.

V Praze jsem měla dostatek času na zorganizování cestovatelských přednášek, na rozesílání desítek životopisů, na pár pohovorů a do konce i na třítýdenní práci v kanceláři, abych si vyzkoušela, jestli je to něco, co bych chtěla denně dělat. Toužila jsem se vrátit do Německa, ale zároveň jsem byla šťastná, že jsem doma. To, co se mi na Česku líbí, nedokážu žádnému cizinci popsat. Není to Karlův most, ani Pražský hrad, jsou to třeba takové typické cukrárny, jako ty, ve které právě sedím. V policích jsou vystaveny bonboniéry, vaječný koňak, káva a lahvové víno. Za pultem voní čerstvě napečené koláče, buchty, karásky a kremrole. Na druhé straně se smějí barevné marcipánové figurky, společně s lízátky a dětskými pitíčky. Lidé se na sebe nebojí mluvit a i přesto, že jsou ostatní stoly volné, zeptají se, zda si mohou přisednout a zahájí konverzaci. Popíjí turka, diskutují o lidech z města a probírají televizní pořady. Dokonce tu není připojení na Wi-Fi, a tak buď mohu pozorovat kapky deště za krajkovou záclonkou a nebo do Wordu vypsat, jak se momentálně cítím.

Život v Praze se mi líbil. Mělo to však háček. Pořád jsem byla v evidenci ÚP, pořád nemám dlouhodobě kde bydlet, pořád mě to táhne k cestování, jenže pořád nemám zajištěný žádný příjem, který by financoval mé cesty. Lámala jsem si hlavu tak dlouho, až jsem začala dělat věci, které jsem ani dělat nechtěla. V jednom týdnu jsem oběhla asi čtyři pracovní pohovory, i když běh se tomu říkat nedá, lodičky jsem obula asi po dvou letech, takže jsem se spíš šourala. Přijali mě v jedné rakouské firmě, kde mi nabídli jistotu, dobrý plat, přátelské prostředí a všechny ty další věci, které Vás většinou přitáhnout na pohovor nebo Vás donutí poslat Cvčko. Do dvacátého devátého dubna jsem se měla rozhodnout, zda pracovní nabídku přijmu a pokud ano, prvního května nastupuji do práce. Celý den jsem se modlila, abych se nedočkala odpoledne, abych nemusela rozhodovat, jestli budu žít v Praze, jestli budu zaměstnaná, jestli se vzdám šance na podnikání a cestování. Zároveň jsem věděla, že podepsáním pracovní smlouvy se vše vyřeší. Budu přesně vědět, co budu každý den dělat. Budu přesně vědět, kolik si měsíčně vydělám. Budu přesně vědět, kolik si šetřím na důchod a jakou bych mohla dostat mateřskou. Celý den jsem v hlavě sčítala plusy a mínusy, pro a proti, a doufala, že personální třeba zapomene, že mě přijala a vůbec nezavolá.

,,Trrrrrr´´, ,,Trrrrr´´.

,,Nezlobte se, ale přijala jsem jinou pracovní nabídku,´´ vypadlo ze mě, dřív než jsem si stihla promyslet, co řeknu. Bylo jasno. Rozhodla jsem se, že si konečně zažádám o živnostenský list.

.........

Nastupuji do tramvaje a neomaleně se snažím navléknout do kabátu, protože mi začíná být zima. Zezadu cítím něčí ruku. Vylekaně se otočím a za mnou se usmívá paní, ve věku mé babičky: ,,já Vám pomůžu, strčte tam ruku,´´ přidržujíc mi rukáv od kabátu, zatímco se s díky a stydlivým úsměvem soukám dovnitř.

Na cestách vždycky vyzdvihuji, jak jsou lidé všude na světě hodní a zapomínám zmiňovat, že v Česku stejně tak. Díky svým přátelům, rodině a lidem, kteří mi pomohli, když jsem to potřebovala, jsem si mohla dobře rozmyslet, jak naložím s následujícími měsíci svého života.

Nic není nemožné a nic není složité, věci dělají složitými naše hlavy. Mozky si připouštějí obavy, strach a pochybnosti. Jakmile odstraníme z hlavy strach, můžeme dělat cokoliv. Během pár hodin můžete být na druhé straně zeměkoule, držet v ruce výpis z živnostenského rejstříku, podepisovat pracovní smlouvu nebo si koupit štěně. Jakmile víte, co chcete, můžete to mít během pár hodin nebo dní. Horší je, když nevíte.

- jeden týden jsem žila v domnění, že zůstanu v Praze

- další týden jsem vymyslela, že se přestěhuji do Německa

- za dva týdny jsem se rozhodla, že budu podnikat

- a nakonec jsem opět rozeslala životopisy do několika firem v Česku

- zvažovala jsem, že se vrátím do Plzně, do ,,staré´´ práce a na univerzitu

- proklikávala jsem nejlevnější letenky po světě a počítala každý cent na účtech

- zvažovala jsem, že se budu živit psaním knih a začala jednu psát

,,Bum.´´ Prober se. Nejsi na to rozhodování sama. Je sice důležité, rozhodnout se, co bys v budoucnu ráda dělala, ale chceš to dělat sama a nebo chceš, aby po tvém boku byl tvůj nejbližší člověk? 

Nevědět, co bude zítra, natož co bude za týden nebo za půl roku, je pro některé lidi životní styl. Pro mě je to utrpení. Pořád se ptám, co bude. Jestli se zase, za posledních pět let už po desáté, budu stěhovat, či jestli se vrátím na cesty.

Říká se, že láska vyřeší všechny trable, a tak mi s rozhodováním pomohl fakt, že chci zůstat s Jirkou. Za pár dní se odstěhuji do Mladé Boleslavi. Do města, ve kterém jsem před týdnem byla poprvé. Zároveň jsem se zapsala do živnostenského rejstříku, a začnu podnikat. V Německu sice ještě pár měsíců žít nebudeme, němčina mi ale trochu chybí, a tak budu učit němčinu. Zkusím přestat chvíli myslet na to, co bude za rok a co bude za pět let. Zkusím se sžít s faktem, že se všechno dá změnit. Během pár týdnů můžete dát výpověď nebo naopak začít pracovat, během pár měsíců se můžete odstěhovat nebo naopak najít jiný byt, během pár měsíců můžete našetřit na další měsíce dobrodružného cestování a nebo kdoví.

Držte mi palce, ať mi tohle rozhodnutí alespoň pár dní vydrží.

Oba body splněny: Už nejsem na ÚP a našla jsem si byt. Od 1.6 mě čeká další dobrodružství. Cesta do světa ,,normálních´´ lidí. Cestování se asi omezí na pěti týdenní dovolenou, ale alespoň dokážeme všem, kteří tvrdí, že nemůžou cestovat, že to jde i tak. V létě totiž zase někam vyrazíme.

No a třeba přibude více článků, až se z oblohy ztratí ten černý mrak…