Střet s realitou.

Po návratu do Čech hledám smysl života a přemýšlím, do čeho se vrtnout. V pokoji, ve kterém jsem strávila dětství, aktualizuji životopis a přemýšlím, co jsem za poslední dva roky vlastně dělala. Mám pocit, že jsem toho dělala tolik a v životopise to vypadá, jako když jsem nedělala vůbec nic. Představuji si, jak se mě na pohovoru zeptá nějaký nažehlený frajírek: ,,Slečno, státnicovala jste v roce 2017 a pořád nemáte práci. To jako proč?´´ Nojo, ono se těžko vysvětluje, že nežijete podle představ většiny lidí. 

Studovala jsem rok v Německu, kde jsem si udělala čtyři jazykové certifikáty, z němčiny, z angličtiny a ze španělštiny a polštiny. Pracovala jsem v jazykové škole, kde jsem vyučovala češtinu, také jsem tlumočila na veletrhu a překládala pro jednu firmu. Dvakrát jsem se stěhovala, abych nakonec odletěla do Nepálu s pocitem, že je těm lidem potřeba pomoct a odlétala s pocitem, že jim není jak pomoct, protože jsou spokojení. No a pak jsem byla dva měsíce v Indii, ze které jsem před týdnem přiletěla. Tak nějak jsem vynechala to, že jsem prostopovala čtrnáct zemí Evropy a pracovala na desítkách společenských akcí.

Jaipur, India

Zapsat se na úřad práce je ponižující, ale vzhledem k tomu, že mi to nějaký ten tisíc ušetří, udělám to. Každá druhá kolonka mě rozesměje, a o to víc mě ujistí, že sem vážně nepatřím. Předkládám svůj životopis blondýně, která se vrstvou make-upu snažila zakrýt roky, zbývající do důchodu. Spíš si tím ublížila. Sleduju rýhy kolem jejích úst, zatímco se vyptává na mé představy o práci. Nějak mi nedocvaklo, že úřad práce zprostředkovává práci jen v okolí trvalého bydliště, a tak se naivně ptám na Prahu a práci v zahraničí. ,,Slečno, tady Na Sklenářce někoho hledají, jděte se tam zeptat.´´

,,Cože? Kdeže? Víte, já tady, já tady.....´´ To že tady oficiálně nežiju už několik let raději spolknu a nechám za sebou zabouchnout dveře. Alespoň s něčím mi pomohla. Vím jistě, že nechci pracovat Na Sklenářce, ani nikde v okolí. 

Před dvěma lety jsem si sepsala vizi vlastního života na rok 2020. Optimismus v žilách a pozitivní energie ve mě tenkrát úplně rezonovaly, a tak jsem si vysnila magisterský titul, procestování půlky světa, vydělání spousty peněz.. a zatím jsem nezvládla ani polovinu. Je na čase vytvořit novou vizi. Změnilo se toho za tu dobu hodně. Uvědomila jsem si, že vysokoškolský titul není zárukou chytrého, bohatého nebo úspěšného člověka, ačkoliv je určitě dobré ho mít. Uvědomila jsem si, že člověk nemusí těžce dřív od rána do noci, aby vydělal peníze. Někdy stačí mít jen dobrý nápad. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí. Uvědomila jsem si, že někam vycestovat není vůbec těžké, ale také to, že to není tak růžové jako na instagramu. Konečně jsem našla životního partnera, se kterým na vztahu pracujeme. Přestala jsem snít o ideálním partnerovi, který bude přesně takový, jakého jsem si v hlavě vysnila, ale našla jsem si člověka, který ze mě denně dělá lepší verzi mého já. 

Ještě VZP. No dobře. ,,Dobrý den, přihlásit prosím.´´ No, není to tak složité, jak jsem si myslela. Před nějakou delší cestou se můžete z pojišťovny odhlásit, a pokud máte zajištěné cestovní pojištění a nevrátíte se dřív než za půl roku, nemusíte ZP doplácet. No, tak to byl původní plán. Nevrátit se dřív než za půl roku. Bohužel to nevyšlo, a tak teď musím doplatit to, co dlužím. Naštěstí mi pojišťovna nezapočítala žádné penále a paní na mě byla příjemná, na rozdíl od té z úřadu práce. 

Po aktualizování životopisu je potřeba vymyslet, kam jej vlastně poslat. Začínám vyjmenovávat tisíc věcí, které neumím. Nejsem šikovná, neumím z počítačem a tohle mi nejde a tohle mě nebaví... ,,Achjo.´´ Načež mi docvakne, že se vlastně stačí soustředit jen na to, co umím, co mi jde a co mě baví. Co na tom, že je to jen jedna jediná věc, možná dvě věci. Stejně bych nemohla dělat všechno. 

Projíždím inzeráty a jenom kroutím hlavou. Proč mám pocit, že člověk pracuje jen na to, aby mohl žít? Zaplatit sociální, zdravotní, daně, bydlení, jídlo, telefon... a zase od znova. ,,Tak to ne.´´ Můžu si však dovolit říct ne? Co jiného se dá dělat, než žít jako většina? 

Žít tak, jako Ki Ka. Tak mi držte palce. Peníze mi za pár týdnů možná dojdou, a tak snad do té doby vymyslím, kde a jak chci žít, co a jak chci dělat. Nedávno jsem někde četla: ,, To co dělám, a to, jak si na to vydělávám, jsou dvě rozdílné věci.´´ Nechte mě tedy ještě pár týdnů optimisticky věřit, že se dá dobře a šťastně žít, a potom možná budu muset nastoupit do fabriky k pásu, abych měla co jíst, ale věřit, že se jednou budu mít fajn, nepřestanu. 

Věřím, že je možné, najít práci, která mě bude bavit a naplňovat. Držte mi palce. Ono to všechno nějak dopadne.... Osud zkrátka asi chtěl, abychom už necestovali, a tak kdoví, co si pro nás připravil.