Vlakem po Indii

Strávili jsme dva týdny na plážích Goa. Bohužel utekly jako voda z indického oceánu během odlivu. Se spálenými zadky balíme věci z pokoje a divíme se, kolik toho přibylo. Je nebezpečné, usadit se na jednom místě, hned jsem si totiž koupila šaty, novou batikovanou deku (prostěradlo), sprchový gel, čaj, cukr a krosnu při odjezdu sotva dopínám. Považuji však za úspěch, že jsem ani jednou nemusela vytáhnout menší batůžek a napakovat si krom zad i břicho, jako většina ostatních backpackerů, které potkáváme.


Na nádraží se suneme hlemýždím tempem. Teploty kolem poledne vyskakují vysoko nad třicet a nás čeká cesta do Vasco da Gama, kam máme okolo čtvrté dorazit. První vlak přijel s půlhodinovým zpožděním, s kontrolou jízdenek se nikdo ani nenamáhal a za poslechu podcastů o cestách na Nový Zéland vystupujeme v dvacet kilometrů vzdáleném Madgaonu. Za hodinku jede navazující spoj, a tak ve stínu svačíme a odháníme všudypřítomné bezdomovce. Nojo, vlakáč. Všude je to stejný.


13.57. Ve dvě má odjíždět náš vlak a nikde o něm není ani řádka. Koleje prázdné, tabule hlásí úplně jiné vlaky, a tak pro jistotu znovu kontrolujeme datum i čas, přeci jen, po třech měsících bez práce a bez školy jsme si odvykli rozlišovat dny a dívat se do kalendáře. Na naší straně je všechno v pořádku, a tak se jdeme ujistit, zda vlak existuje. ,,Zpoždění, přijede to kolem sedmé,´´ oznamuje nám průvodčí. ,,To si děláte srandu? Jak může mít zpoždění pět hodin?´´ a začínáme chápat všechny ty čekající lidi, kteří vypadají, že na nádraží bydlí. Nehledě na to, že existují tzv. tatkal jízdenky. Na vlak, který je již přeplněný si i přesto můžete zakoupit jízdenku a zařadíte se na waitlist. Pokud 24 hodin před cestou někdo svojí jízdu zruší, získáte jeho místenku vy. Lidé tak čekají na nádraží a sledují tabulku se jmény cestujících, aby mohli pohotově zareagovat.  

Zabydlujeme se tedy v místní restauraci. Jídlo je levné, to mají všechny kantýny společné. Je záruka, že je čerstvé, protože jsou skoro všechny stoly obsazené. Pepsi stojí asi 5 Kč, a tak si dopřáváme trochu luxusu. 

Okolo půl šesté se snažíme dohledat polohu vlaku. To kdyby náhodou zrychlil. Nacházíme však dva vlaky se stejným číslem, ani jeden nejede do Vasco da Gama. Achjo. Jdeme se pro jistotu zeptat znovu, protože kdo se málo ptá, ten se málo dozví, že. Pánové jsou zmatenější než my. Prý vlastně ani neví, jestli tenhle vlak přijede. Do Vasca ale za pět minut odjíždí jiný vlak. Běžíme jako o závod na nejvzdálenější nástupiště. Místo sleeper class sedíme sice v seater class a v úplně jiném vlaku, ale stejně jako posledně nikdo nekontroluje jízdenky. 

Za tmy jsme dorazili do Vasca, kde se dvě hodiny marně pokoušíme usmlouvat ubytování na míň než tisíc rupií za noc. Bohužel jsme neúspěšní. Je to paradox, že ve městech, kde není nic zajímavého je ubytování dražší než na turistických místech nebo na pláži. Okolo desáté, když zavrhujeme nocování na nádraží, se přesouváme do deluxe room. Legrační, že všechny hotely nabízejí deluxe room. Škoda, že realita nemá s luxusem nic společného. Tvářím se, že špinavé prostěradlo plné fleků nevidím, a raději přes něj přehazuji vlastní deku. Lahev s vodou má víčko v úplně jiné barvě než kroužek na hrdle, a tak je vidět, že se ani nesnaží zakrýt fakt, že voda není koupená. Ovladač ke klimatizaci jsme nedostali, a to proto, že jsem z původní ceny usmlouvala alespoň sto rupií, pro lepší pocit. 

V pět třicet nás po dlouhé době probouzí zvuk, díky kterému jsme celé roky vstávali do školy. Spirálou vaříme dva hrnky černého čaje, balíme mokré ručníky a líně se přesouváme do vlaku, ve kterém dnes strávíme několik hodin. 

Kupujeme si vždy nejlevnější třídu (Sleeper class). Čím dál jedete, tím jsou jízdenky levnější. Abyste mohli kupovat jízdenky online, je potřeba se zaregistrovat a trochu se zorientovat v tom, jak to celé funguje. Doporučuji, abyste se mrkli na blog www.nacaj.cz , kde jsme se inspirovali i my.


Člověk nikdy nemusí řešit, jakou svačinu si s sebou do vlaku vezme. Uličkou prochází každou chvilku někdo z prodejců. Koupíte si kávu, čaj, vodu, limonádu, chipsy, ovoce, sušenky, pražené buráky a dokonce roznášejí i teplý oběd. Jídlo, které nandávají z obřích kbelíků na použité noviny, bychom si asi nedali, ale obědy roznášejí v alobalových miskách, dokonce s natištěným oficiálním razítkem, a tak se toho nebojte. 

V ´´kupé´´ je šest postelí, tři na každé straně. Přes den se ze spodních postelí udělá sezení pro šest lidí, v noci se rozloží na lůžka. Ve vlaku funguje elektřina na dobíjení telefonů, a kromě profukujících zamřížovaných oken jsou na stropě větráky. Nevím, jak v létě, ale únorové počasí se dá snášet docela dobře. Záchody sice smrdí úplně neskutečně, ale aspoň tam na rozdíl od autobusu nějaké jsou. Pro člověka, který čůrá dvakrát za hodinu, docela rozhodující kritérium pro výběr dopravního prostředku. 
Cesty místními autobusy komplikují všudypřítomní taxikáři, rikšáci a naháněči. Snaží se všechny bílé turisty nahnat do svých strojů za několikanásobně vyšší cenu. 

Používají k tomu různých triků, které k našemu překvapení evidentně fungují, protože v lokálním autobuse sedíme jediní. Jakmile vystoupíme z vlaku, seběhnout se na nás jako supi. ,,Tuk tuk madam, sir rikša, sir excuse me, madam tuk tuk, cheap price.´´ Nejprve nalákají turisty na ´´nízkou cenu´´. Většinou jim namluví, že to stojí normálně pět set, ale speciálně dnes je odveze za tři sta. Pokud usmlouváte cenu na dvě stě padesát, vítězoslavně se usadíte do tuktuku, aniž by vám došlo, že místní platí jen padesát, a autobus stojí šestnáct rupií. Řidiči jsou schopní vám skákat přímo do cesty, jet vedle vás několik minut a přesvědčovat vás, že autobusy nefungují, město autobusovou stanici nemá a jedinou možností dopravy je jejich stroj. Není tuktukáře, který by se nezeptal, zda chcete jeho služby, a to i přesto, že jedete na kole nebo jdete jen do obchodu koupit chleba. 

Jsme v Indii dva měsíce a zatím nás žádný rikšák nedostal. Chodíme pěšky, využíváme místní dopravu (existuje, a platíte vždy stejně jako Indové) nebo jsme si půjčili levně kola i skútr. 

Dokud budou turisté ochotní, nechat se šidit, Indové budou šidit. Takže se nenechte! 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování