Testování blicích pytlíků za letu

Odjezd z Dillí začal komplikovat můj žaludek. Jsou čtyři, sedíme v taxíku směrem na letiště a já cítím, že mi není dobře. Pro jistotu jsem přestala mluvit, a začala pouze pohyby hlavy, ze strany na stranu, a nebo dopředu dozadu, komunikovat s Jirkou. Z čeho by mi mohlo být špatně, vždyť jsme dneska měli jenom snídani a čaj. Po sjezdu z dálnice vytahuji sáček, který si pro jistotu přidržuji na kolenou. ,,Já se pobleju,´´ křičím v duchu a modlím se, abychom zastavili hned, jakmile zahlédnu ceduli s nápisem Terminál 1. Slušně zaplatím, nahodím krosnu na záda a sotva taxikář odjel, strkám hlavu hluboko do černého pytle, který záhy plním obsahem svého žaludku. Fuj. Uroním trochu slz, vyhodím sáček. Zkoušíme se dostat do haly. 

,,Letenky prosím, né prinscreen, musíte mít E-mail,´´ hlásí strážník důležitě, zatímco se popadám za břicho abych mu nenablila na naleštěné lakýrky. ,,Idioti posraný, panebože, tady si člověk ani na hajzl nedojde bez kontroly, achjo,´´ nadávám, zatímco se snažím udržet další nálož a lustruju přijaté E-maily za poslední měsíc. Naštěstí jsem se v malé hale vnitrostátních letů zorientovala dostatečně rychle. Odletů dnes není moc.

Sedím na ledových dlaždicích, po tvářích mi tečou slzy a žaludek se mi obrací naruby jako bych vypila litr vodky. Takhle jsem se naposledy cítila, když jsem chlastala. Fuj. Úplně chápu, že jsem přestala. Teď je mi takhle zle a ani nemám žádné veselé historky z včerejšího večera, prostě jsem jenom v Indii. Jednou to přijít muselo. Zvedám se, abych si opláchla obličej studenou vodou, a jakmile si loknu, běžím znovu do kabinky. 16.37, letadlo na GOA odlétá za necelé dvě hodiny, do té doby se musím uzdravit.

Takhle nějak si představuji cestu do nebe..
,,Váš pas prosím. Máte v zavazadle nějaké baterie, zapalovače? Vyndat prosím. Váš podpis prosím,´´ diktuje si slečna na check-inu, a dřív než mi stihne vytisknout palubní lístek, jsem nucená odejít. Celá se třesu, mám husí kůži, sotva se držím na nohou a vrávorám na prohlídku. ,,Achjo, budou si myslet, že jsem ožralá určitě,´´ skuhrám, pouštějíc Jirkovo záchranné rameno, které mě drželo na nohou. V hlavě mi hučí jako v úlu, nejsem ani schopná vnímat, že si mám sundat boty. Zmateně koukám sem a tam, naštěstí asi pochopili, že bych jim tam mohla omdlít, a tak mě drží, zatímco mi rukama rejdí po těle, jestli u sebe nemám bombu. ,,Jednu mám přímo v sobě,´´ myslím si trochu s humorem, když běžím znovu na záchod. 

Hodina do odletu. S prázdným žaludkem i střevy protočenými na sto způsobů ležím na ledové podlaze. Vím, že bych si pod sebe měla dát alespoň deku nebo bundu, ale nemám na to sílu. Ležím, koukám do stropu a modlím se, aby let zrušili. 

Hlavu mezi koleny, deset minut do odletu. Prosím místní uklízečku o jeden sáček do koše, odmotávám si toaletní papír do kapsy a vyplachuji si pusu. Jsem připravená. Já to zvládnu. Nástup do letadla probíhá bez problému. Už se ani tolik nemotám, tak snad nejsem podezřelá. Vždycky sedím u okýnka, protože se ráda dívám na mraky. Dnes poprvé sedím v uličce a jsem za to neskutečně vděčná. Letuška kontroluje zda jsme připoutaní. Pás mám na sobě jen tak ledabyle, aby mi netlačil na břicho. Mám šílenou zimnici, a tak ačkoliv ostatní sedí v tričkách, já mám zimní bundu, šátek a deku. Třesu se a připravuji si papírový sáček s nápisem GET WELL SOON. Letadlo startuje, pomalu se rozjíždí po ranveji: ,,bleeee.´´ 

Ostatní si asi myslí, že letím poprvé, když veškerým spolucestujícím v řadě vyberu papírové sáčky. Možná si nemyslí nic, a je jim to jedno. Vždycky mě zajímalo, proč jsou ty papírové sáčky tak malé, a jestli se do nich všechno vážně vejde. Babička mi říkala, že mají vypočítané, jak velký je obsah žaludku. No, nevěřila jsem, dokud jsem to sama několikrát nevyzkoušela. 

Sedím na záchodě, v rukou držím papírový sáček a i přesto, že se rozsvítil signál ,,Vrať se a připoutej se´´, vím, že se nemůžu zvednout. ,,Co kdybych tady omdlela? Nebo umřela? Dají se ty dveře otevřít i zvenku? Co když si někdo bude myslet, že jsem omdlela a otevře mě?´´ hlavou se mi prohánějí myšlenky na nejhorší a těším se na okamžik, až mi bude dobře, a tomuhle dni se budu smát a psát o něm na blog.

doplňování tekutin
Po nekonečných dvou a půl hodinách letu přistáváme v městečku Vasco da Gama. Ubytování na jednu noc jsme si rezervovali online a jedeme k němu předplaceným taxi. Sice je to pořád taxi, ale cena je pevně daná a žádný Ind nás nemůže natáhnout. Zkouším popíjet pomerančovou vodu s minerály, kterou mi letuška namíchala. Má mi pomoct s dehydratací a uklidnit žaludek. Vypila jsem asi dvě stě mililitrů a v žaludku je udržela až do rána. 

Za poslední týden měníme počasí častěji než ponožky, a to doslova. Z Nainitalu, kde byly tři stupně, jsme se na dva dny přesunuli do Dillí, (15 stupňů), zatímco  teploměr na GOA ukazuje 32 stupňů. Ponožky si tedy sundáváme úplně. Žaludek se uklidnil, ale na jídlo nemám ani pomyšlení. Čeká nás ještě šedesát kilometrů místními vlaky, a vzhledem k tomu, že jsme v Indii, zvedá se mi žaludek na každém rohu. Odpoledne do sebe soukám několik kalíšků černého čaje, večer potom dvě sušenky. 

Dorazili jsme do cíle. Záměrně jsme si vybrali jednu z klidnějších pláží. Goa je vyhlášená zejména mezi mladými Indy, jezdí se sem na party, dá se tady všude koupit alkohol, cigarety, drogy a dokonce i hovězí maso. Místní jsou potomky portugalských mořeplavců, jsou to vesměs Křesťani a přátelští, vzdělaní lidé, což ovšem neznamená, že by se nesnažili turisty obrat, jak můžou. Palolem beach je pro nás ideální. Pláže poloprázdné, obchody, restaurace, ticho a klid. Jsme zvyklí nachodit denně desítky kilometrů, dnes jsou pro mě dva kilometry z nádraží jako věčnost. Chceme poprvé využít služeb rikšáků, a jako naschvál na nádraží žádný nečeká. U silnice nám jeden zastavil, ale protože nahodil dvojnásobnou cenu, rozhodli jsme se donést můj žaludek k pláži pěšky. Jiřík nese mojí krosnu, a tak stačí vláčet vlastní vyčerpané tělo.
Blížíme se do cíle, do vytipované uličky s hostely, kde se pokusíme usmlouvat bydlení na minimum. Chytají mě však křeče do žaludku, a tak si vedle silnice musím na chvilku odpočinout. ,,Are you OK? Do you need room?´´ ozve se ze skútru, jež zastavil vedle nás. ,,Kitna? (Kolik?)´´ ptáme se narovinu. Už nabídnutých šest set rupií nám připadá OK, ale smlouváme na pětset. (Náš soused to měl za 400, takže máme co zlepšovat)

pokojík na GOA
Pokojíček je dvě minuty od pláže, má vlastní koupelnu, lednici a dokonce stůl a židle. Páni. Jeden z nejlepších pokojů, co jsme kdy měli, a to dokonce nesplňuje ani jeden z našich požadavků. Nemá horkou vodu, nemá Wi-Fi. Nojo, jenže u moře bychom se teplou vodou stejně nemyli, a máme 4G data, 1,6 GB na den, to musí stačit. Mimoto k ubytování patří i plážový bar. Denně se zdarma můžeme válet na lehátkách na pláži, používat místní Wi-Fi a utírat se do froté ručníku. 

Užívat si plážového vybavení nám však zdraví nechce dovolit. Jakmile se mi srovnal žaludek, stejně jsem se nemohla na indické jídlo ani podívat. Je to trochu problém, když jsme v Indii. Miska suché rýže a suchary mi nedaly dostatek potřebné energie, a Evropské jídlo stojí ještě víc než v Česku. 

Pro srovnání: indické thali 100 x italská pizza 540

Třetí den se vydáváme do lékárny. Mám zvýšenou teplotu, pocit na zvracení, točí se mi hlava a skoro jsem přestala jíst. Za sto rupií dostávám deset tablet, které by měly uklidnit žaludek. Do toho jsem dostala rýmu a kašel, asi z toho, jak jsem se na letišti válela na té ledové podlaze, a jak jsem se potila, a potom ofoukla. Achjo. Jsem asi jediná, která na pláži posmrká balík kapesníků. 

Po týdnu stráveném v posteli si konečně užíváme písečnou pláž plnou kokosových palem, slunečníků a azurové oblohy. Skoro jako z katalogu. Akorát o dost levnější. Čtrnáct dní za dvanáct stovek na osobu? To zní fér. Poprvé experimentujeme se spirálou a zkoušíme si uvařit plnohodnotný oběd. Špagety s kečupem a sýrem mi připomínají dětství, a stýská se mi.

Hrnečku, Vař!
Jsme na cestě tři měsíce. Uteklo to děsně rychle, ale peníze na účtu spíš ubývají, než aby nějaké přibyly, a tak je na čase to změnit. Po západu slunce aktualizujeme životopisy ve třech jazycích (CZ, DE, EN), abychom následně celé dny zvažovali, kam je poslat. Prvním krokem je vyučování jazyků přes Skype. Učila jsem v jazykovce, než jsme se na cesty vydali a práce s lidmi mi začíná chybět. Druhým krokem je zvažování jobu na zaoceánské lodi. Třetím krokem je stáž, Work&Travel program a práce v bohatých anglicky mluvících zemích. 

Za týden odlétáme na Srí Lanku, kde chceme měsíc dobrovolničit v hotelu, za stravu a ubytování a konečně se po dvou letech přemlouvání zúčastnit Vippassany, na kterou nás oba přijali. Desetidenní meditační kurz, na kterém se nemluví. Jde o stoprocentní soustředění se na své vlastní tělo a mysl, bez jakéhokoliv rozptýlení. Těším se, až vám o tom budu moct napsat článek.

13.2 - tři měsíce na cestě


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování