Symbol Indie, Taj Mahal

V Jaipuru nasedáme do autobusu, který spíše připomíná pojízdnou hospodu. Ačkoliv přes internet byla prodána pouze čtyři sedadla, nyní je autobus plný k prasknutí. Lidé posedávají v uličce, pochodují sem tam, hrají karty, zpívají, pokřikují a občas se i hádají. Autobus několikrát přibržďuje na okraji dálnice, aby někoho nabral či vyhodil. Občas se stane, že prodají někomu místenku za hotové, ten se pohodlně usadí, a po několika zastávkách nastoupí někdo, kdo má místo koupené přes internet. Tehdy nastává boj. Řidič, štiplístek i cestující na sebe křičí. Buď dojde ke kompromisu, takže se na sedadle střídají, či spolusedí, v případě, že je první cestující příliš agresivní a naštvaný, je mu vrácená nějaká částka peněz a je vysazen, ať už na dálnici nebo ve městě. Cesta je plná děr a zpomalovacích prahů, a tak nadskakujeme na sedadlech stejně jako během cest po Nepálu. Okna se sama otevírají a vzhledem k tomu, že je venku sedm stupňů, pomalu přimrzáme k sedačce. Naštěstí jedeme pouhých pět hodin, a okolo půlnoci přijíždíme do Agry. Věděli jsme, že přijedeme do města pozdě v noci, a tak jsme si přes booking zaplatili první noc v hostelu, do nějž jsme si objednali Uber. K hostelu se dostáváme okolo jedné ranní, nikde nikdo, tma, mlha, jen pár pouličních psů.

ponožky do sandálů - reprezentace ČR za 1
Naštěstí jsem během dne byla v kontaktu s majitelem hostelu, a proto mu znovu volám, abychom se ujistili, že jsme na správném místě. Máme prý jít dovnitř, a pokud je brána zamčená, stačí zakřičet ´´Sandžíí´´ a někdo nám přijde otevřít. Křičím tedy přes mříže na rozespalého mladíka. Není příliš nadšený, ale otevírá bránu. Hostel jsem si představovala poněkud jinak. To je přesně ten důvod, proč v Indii nevěřit internetu, ale jen vlastním očím. Na zemi staré koberce, místnost zatuchlá a smradlavá, o nic větší teplo než venku. Uleháme do spacáků. Mimochodem, zarezervovala jsem dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou, a záhy zjišťuji, že v hotelu žádný takový ani není. Celý hostel se skládá z pěti pokojů, jedné toalety, jedné sprchy na chodbě a společenské místnosti. Je to skoro jako spát venku, hluk od silnice a zima. Nenaspala jsem tedy víc než čtyři hodiny. Plánujeme se v Agře zdržet pár dní, a to nejen kvůli Taj Mahal, a tak přemýšlíme o rychlé změně. Ráno nabízím hoteliérovi maximálně čtyři sta rupií, zatímco on chce sedm set. Nemáme chuť na dohady, a tak mu Jirka dává pět set a odcházíme, ačkoliv nám za stejnou cenu najednou nabízí luxusní pokoj s balkonem v jiném hostelu. ,,Naser si,´´ hudlám si pro sebe a zase pomalu začínám nesnášet Indy, kteří se z nás snaží vytřískat co nejvíc peněz, za co nejnižší kvalitu. 

Po snídani se rozhodujeme vyzkoušet rodinné vztahy v Indii. V Jaipuru jsme se seznámili s Rhinou, jejíž rodiče v Agře žijí. Shodou okolností by si rádi vyzkoušeli airbnb, protože mají v domě volný apartmán, který kdysi pronajímali studentům, a tak se stěhujeme k nim. Agra je hodně turistická destinace, denně navštíví Taj Mahal až sedmdesát tisíc turistů, a ačkoliv ve městě jinak není příliš o co stát, kompletně žije z cestovního ruchu. Areál, v němž žijí Rhinini rodiče je jiný. Oplocená komunita, hlídaná strážníkem, který nás zmateně posílá do hotelů a restaurací, než mu po dvou dnech dojde, že tam vážně bydlíme. V třípatrové vile se nachází náš apartmán, který, jak záhy zjišťujeme, právě probíhá rekonstrukcí. Včera se malovalo. Postel však vypadá útulně, a to, že tady mrzne, na to jsme si zvykli. Indové staví domy přizpůsobené na horké letní dny, kdy teploty dosahují až padesáti stupňů ve stínu. Domky mají rovnou střechu a obývané pokoje nemají okna. V každé místnosti je na stropě větrák, v obýváku k tomu ještě klimatizace. Lednice bývá venku, na terase či na schodech, aby vnitřní prostory příliš neoteplovala. Škoda, že jsme v Indii v lednu, nejchladnějším měsíci v roce. Venku je krásných osmnáct stupňů, zatímco vevnitř asi osm.

náš pokoj v Agře
Teplá voda neteče, jelikož ještě nenaistalovali bojler, ale rádi nám donesou kbelík s horkou vodou, pokud se budeme chtít umýt. Nu dobrá. Paní domu nám vaří čaj, a dokonce už od své dcery ví, že nepiju jejich indický čaj, a Jirka ho naopak miluje, a tak nám po chvíli servírují black tea a milk tea, i se sušenkami.

Ve dveřích se nám zasekl klíč. Vchod se nedá pořádně zavírat. ,,Nojo, je to v rekonstrukci,´´ hlásá pán domu a směje se, že zítra určitě přijde zámečník, aby to opravil. No co, sice tady skoro nic nefunguje, ale třeba alespoň dostaneme najíst, tak jako v Jaipuru, říkáme si optimisticky. 

Ráno se nás ujímá jediný anglicky mluvící člen rodiny Anjay, který v Agře studuje turismus, a tak je nadšený z prvních turistů, jimž může dělat osobního průvodce po Taj Mahal. Vstáváme opravdu brzy, asi okolo páté, jelikož je chrám prý nejkrásnější ráno, během východu slunce. Fronty na vstupenky se však začínají zaplňovat ještě dřív, než slunce vychází. Vstupné do Taj Mahal nás stojí dvacetčtyřikrát víc než Indy (bílý rasismus). 

Taj Mahal po otevíračce v 7.15
Anjay je více než odborník na historii, odborník na instagram. Ukazuje nám svůj instagram vacationinindia, vypráví nám o své práci v novinách, o studiu, a fotí nás. Ještě než památku obsypaly davy turistů, stihli jsme nafotit desítky fotek, které nám budou hezkou vzpomínkou na naši návštěvu Indie. Přeci jen je to jeden ze sedmi divů světa, jenž je pro Indii typický asi jako Eiffelovka pro Francii, a tak zaplaceného vstupného nelitujeme. Uvnitř mauzolea se nachází dvě hrobky. Ta uprostřed (menší) je hrobka první, v níž odpočívá Mumtaz, žena krále Shah Jahana , který po její smrti nechal Taj Mahal postavit. (Taj Mahal = perla paláce) Královna zemřela při porodu čtrnáctého dítěte ve věku třiceti šesti let (takže byla prakticky pořád těhotná). Její manžel po její smrti dva roky truchlil, a vyhlásil státní smutek, během nějž slíbil, že na důkaz věčné lásky ke své ženě nechá vystavit mauzoleum. Druhá hrobka tedy patří jemu, je větší a těsně přilepená na manželčinu hrobku z levé strany.

ráno bylo 10 stupňů
Odpoledne jsme se vydali na procházku k druhé chloubě města, pevnosti, jež sloužila jako sídlo panovníka předtím, než se hlavní město přesunulo do Dillí. Agra fort je vystavěna z červených cihel a místní jí přezdívají red city. Vzhledem k tomu, že začalo pršet, my jsme neměli deštník a vstupné stálo 600 rupií, otočili jsme se na podpatku, a pelášili směrem domů. Tak nějak jsme tentokrát neměli náladu smlouvat cenu za rikšu, a dohadovat se s lovci turistů, a tak jsme domů došli po svých. Přiběhli jsme do apartmánu zmoklí jako psi. Svlékli jsme se, a protože všechno oblečení bylo buď vyprané na šňůře nebo zmoklé, vlezli jsme si s čajem pod peřinu. ,,Zůstaneme v posteli´´, zavelím a hledám na internetu rozvoz jídla. 

V půl sedmé večer nám opět někdo klepe na dveře. Bohužel to není naše objednané jídlo, nýbrž instalatéři, nesoucí do koupelny nový bojler. Vzhledem k tomu, že nemáme co na sebe, otevíráme dveře zabaleni v dekách a krčíme se na posteli. V Česku by vám těžko někdo přišel instalovat bojler takhle večer, ale budiž, jsme v Indii. Kluci domontovali, odešli, a že by po sobě uklidili, to ne. Vzhledem k tomu, že platíme dost vysokou částku za ubytování, čekala bych, že nám přijde někdo uklidit, nehledě na to, že mají permanentně plný dům služebných, dělníků a pomocníků. Po dvou hodinách jsem to nevydržela, a řekla si o mop. 

,,Konečně klid,´´ ulevilo se mi. Zkoušíme tedy objednat nějaké jídlo, abychom nemuseli v dešti zpět do města. Ola mi moji objednávku po několika minutách zrušila, další restaurace nepřijímají platby zahraniční kartou. Achjo. Přemýšlíme co dál, a v tom nám na dveře klepe Anjay, se kterým jsme dopoledne procházeli Taj Mahal. Odpočívám pod peřinou, zatímco kluci odjeli na motorce koupit nějakou večeři. Anjay vzal Jirku na street food nudle, které byly tak levné, až se nám tomu nechce věřit. Sami si většinou netroufáme jíst na ulici, aby nám z jídla nebylo špatně. Říká se, že si kuchaři nemyjí ruce a nedbají na hygienu, a tak si člověk musí dávat pozor, co a kde v Indii jí. Tyhle nudle byly však výborné, ať už byli odkudkoliv, a v přepočtu stála porce asi deset korun. 

Nemile nás překvapili naši hostitelé, kteří po nás najednou chtějí zaplatit pobyt, ačkoliv odjíždíme až za dvacet dva hodin. Dokonce jsem se po příjezdu ptala, zda chtějí peníze předem, či až při odjezdu, ale asi si to rozmysleli, a bojí se, že jim nezaplatíme. Sice nás to trochu uráží a mrzí, navíc když jsme tu přes rodinné vztahy, ale což. Zvedám se v pyžamu z postele, vytahuji peněženku, abychom zaplatili naše nejdražší ubytování v Indii, když v tom se paní domu ozvala, že je to málo, a že by ráda ještě dvě stě rupií za to, že jsme si vyprali prádlo. (Na což jsme se podotýkám předem zeptali a o placení neříkala vůbec nic.) Vyjeveně na sebe koukáme. ,,Dej jí to, nedá se nic dělat,´´říkám Jirkovi a držím svůj vztek na uzdě. Kdyby to byl hoteliér, hádala bych se s ním, a nic mu nedala. Kdyby to bylo airbnb, napsala bych jim takovou recenzi, že by se tam už nikdo neubytoval. Teď jsme bohužel v pozici, kdy musíme mlčet a šoupat nohama. A tak se po probuzení balíme, a litujeme, že jsme věřili pořekadlu ´´Jaká matka, taková dcera. ´´ Tahle matka se má totiž od své dcery hodně co učit. Nabízet ubytování bez teplé vody, ručníků, topení a napůl ve stavbě za tolik peněz, to by se měli stydět, nadáváme ještě cestou z Agry do Dillí.


Přemýšlíme, zda napsat feedback alespoň jejich dceři z Jaipuru, a nakonec to po vychladnutí emocí konstruktivně uděláme. Rhina s Abhinavem se nám moc omlouvají za nepříjemnosti, a my zkrátka víme, že v Indii se na každé ubytování musíte přijít předem podívat vlastníma očima. Je nutné vyzkoušet teplou vodu, internet, zásuvky a zkontrolovat čistotu. Pokud je vše v pořádku, začíná proces smlouvání ceny, která by se za dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou měla pohybovat kolem 500 rupií. No, čeká nás další měsíc v Indii, a tak se nabité znalosti a zkušenosti budou naštěstí ještě hodit. 

Autobus se pomalu ale jistě sune do Dillí. Za okny je hustá mlha a teplota klesá k deseti stupňům. Naštěstí přestalo pršet zrovna když vylézáme z autobusu. Čekáme na zastávce až si pro nás přijede další hostitel. Tentokrát nás snad zase takové překvapení nečeká. Je to totiž Rishab, náš společný kamarád z univerzity, který také studoval v Německu. Právě dokončil svůj magisterský titul, a tráví nějaký čas u rodičů v Novém Dillí. Jeho rodina nás pozvala k sobě domů, a tak se těšíme na další nové zážitky v typické hinduistické rodině.

pohled od Taj Mahalu do areálu


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Marbella / Málaga a 10 tipů na výlet do okolí

11 kroků k podnikání & cestování

Splněný sen o digitálním nomádství💻