Život v New Dillí

Do Dillí přijíždíme za tmy a řidič autobusu nás vyhazuje někde uprostřed křižovatek. Silnice vypadají úplně jinak než ve zbytku Indie. Namalované pruhy, osvícené krajnice, svodidla, avšak připomínka, že jsme stále v Indii, stojí hned za námi: ,,Rikšaaa, sir, good price.´´ Už nemám sílu mu vymlouvat, že čekáme na kamaráda, který nás vyzvedne, a tak se zmůžu jen na ,,Čalo´´, což slušně znamená ,,vypadni´´.

Rishabh pro nás přijel i se svým bráchou parádním nablýskaným autem, tuším, že to byla Honda, bylo černý a mělo kožené sedačky. Kolem půlnoci jsme se dostali k nim do bytu, kde nám zavazadla do pokoje odnesl mladý kluk. ,,Kdo to je? Že by další brácha?´´ přemýšlela jsem. Byt zabírá celé spodní patro činžovního domu, a náš pokoj je hned naproti kuchyni. To je bezva. Rishabh má jen jednoho bráchu, a tak ti dva mladíci, kteří nám odnášeli batohy, uvařili čaj a donesli večeři, jsou sluhové. Zní to hrozně. Je to jako z nějaké pohádky či filmu pro pamětníky, ale v Indii je docela normální mít doma služebné, a to i v rodinách středních vrstev. Není nic výjimečného na tom, že máte doma paní na mytí nádobí, uklízečku, pána, který udržuje auto, zahradníka či někoho na hlídání dětí, ale mít dva sluhy, k dispozici dvacet čtyři hodin denně, to je teda slušný. 


Ráno mě sluhové nenechali ani vyčistit zuby a ve dveřích se mě zeptali, co si dám k snídani. Nemluví anglicky, a tak jsem se naučila trochu hindi. ,,Do kali chai with číný, krpjaa´´. Aneb dva černé čaje s cukrem, prosím. 

Po snídani jsme se seznámili s Rishabhovými rodiči, kteří jsou strašně milí. Tentokrát jsme se ocitli v rodině zarytých hinduistů. Ještě aby ne, patří k nejvyšší kastě. Jeho maminka má sice s náboženstvím trochu co dělat, je guru. Jeho tatínek však pracuje ve vládě a nikdo z rodiny knězem není, kastu brahmánů jim však už nikdo neodpáře, a tak máme opět štěstí, protože můžeme poznat jejich náboženství, tradice a kulturu zblízka.

Do centra Dillí se nám moc nechce, ale když už jsme tady, kupujeme si kartičku na metro a jsme příjemně překvapení. Jestli je v Dillí něco fakt cool a wow, tak je to metro, na které jsou obyvatelé náležitě pyšní. Řekla bych, že systém je podobný jako v Londýně. U okénka si koupíte a nabijete Oyster card, kterou přikládáte při vstupu i výstupu z metra k terminálu, podle délky trasy se automaticky strhnou nabité penízky. Metro je super moderní, čisté a ani ne moc přeplněné. Na každé stanici probíhá kontrola, jak lidí, tak zavazadel, a tak je ve vagonech zajištěná bezpečnost na 100%. V zásuvkách si můžete dobít telefon, v prvním vagonu, určeném pouze pro ženy, zase nerušeně relaxovat a užívat si malé vítězství Metoo kampaně. Rozhodně nepotkáte žádné špinavé bezdomovce, tak jako u nás. Do metra se dostanou jen slušní lidé. 

Vydali jsme se k údajně nejvyššímu minaretu Indie - Qutub Minar. Možná proto, že je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO chtěli po bílých 600 rupií za vstup. No tak to ne. Stačilo nám dávat tisíce za Taj Mahal, a tak se u dlouhé fronty turistů otáčíme, abychom se zase pěkně prošli ke stanici metra. V okolí jsou různá tržiště, rozpadlé chrámy či park, a tak se procházíme předtím, než se vrátíme k Rishabhovi domů. Nachodili jsme asi třináct kilometrů, svezli se tři hodiny metrem, a pokud mám doporučit zda jet či nejet, volte možnost číslo dva. 

,,Nepotřebujete něco vyprat?´´ dejte to sluhům. ,,Jestli chcete něco jen na ruční praní, oni to udělají, no stres,´´ nabádá nás náš kamarád, zatímco se v kuchyni chystá večeře. Jelikož jsme odjakživa zvyklí, dělat všechno sami, je nám to blbý. Ale teda boty, boty jsem si měla dát vyčistit. Teď to budu muset dělat já. Achjo. ,,Can I have some water, please? Can you just wash this, please?´´ připadám si trochu jako otrokář. ,,Co blbnu, vždyť říkám prosím,´´ napomínám sama sebe a uklidňuje mě to.


Mnohem nadšenější jsme byli následující den z Lotus temple. Vstupné je zdarma, chrám obklopuje obrovská upravená zahrada plná květin a keřů, průzračně čistá voda a davy turistů. Do areálu však nelezou žádní divnolidi, tuktukáři ani bezdomovci, a tak si užijete klidnou návštěvu architektonického skvostu. V okolí je obrovský park plný fontán, laviček, stromů, pejskařů, mladých lidí a maminek s kočárky. Po dlouhé době jsem viděla místo, které mi říká: ,,tady by se dalo žít.´´ 
Ačkoliv jinak si život v Indii upřímně nedokážu představit. Je příjemné mít na všechno lidi, chodit do práce jen na pár hodin denně, nestresovat se a myslet si, že bůh všechno vyřeší, ale né pro nás, my v boha nevěříme a po Česku se nám začíná trošičku stýskat. Přeci jen, už je to pár týdnů, co jsme odletěli. 


Procházka parkem nás dovedla k pěknému ,,krišňáckému´´ chrámu. Na mapě ho najdete pod názvem ISKCON temple. Uvnitř je galerie obrazů, a pokud budete mít štěstí, můžete se zúčastnit některého z rituálů či zpěvů. Vstup je zdarma. Zpívá se: https://youtu.be/Zdcth9NndEA

K večeru jsme se zajeli podívat na Gate of India, ke které jsme se metrem dostali během pár minut. Mohli jsme se tam dostat ještě rychleji, ale to bych musela nejprve myslet a potom jednat. Jenže víte, já to mám většinou naopak. A tak jsem zavelila, že jedeme na stanici metra, která se jmenuje Dilli Gate, když se jmenuje takhle, tak tam určitě bude ta brána, no ne? Jenže jsme vylezli z metra, rozhlíželi se, jak jsme mohli, pár metrů pochodovali, a pak mě napadlo, podívat se do mapy. ,,A jejda, já jsem to nějak popletla,´´ vypadne ze mě a jsem ráda, že je Jirka takový kliďas. A tak jdeme zase zpátky do metra, zase se necháme prohledat a osahat, batoh projede scannerem a my se vracíme o několik stanic zpět. 


Na ulicích se ještě uklízí lavice a zábrany z 26. ledna, z oslav dne republiky. Naštěstí jsme se těmto oslavám, kdy byla půlka města uzavřena, vyhnuli. U brány se tlačí davy turistů a prodavačů, a tak se procházíme zpět klidnějšími ulicemi k parlamentu. 

Poslední den v Dillí jsme zasvětili poznávání naší adoptivní rodiny a zejména nás samotných. Už jsem zmiňovala, že maminka je Guru, ne? A tak jsme si domluvili sezení a odvážně se zeptali na naši budoucnost. V bytě se nachází kromě tří ložnic totiž také chrám a meditační místnost, jež slouží právě k těmto účelům. Služby jsou prý zdarma a fungují na bázi dobrovolných příspěvků. Těžko říct, zda si takhle člověk vydělá víc nebo míň, ale posuďte sami, kolik byste byli ochotni zaplatit, kdyby jste například nemohli počít dítě, zkoušeli všechno a ,,bum´´: guru vloží všechnu svou sílu do toho, aby jste počala. A bum. Vy jste opravdu během pár týdnů těhotná. 

Nám bylo předpovězeno, že zůstaneme spolu. Budeme mít dvojčátka holčičky a jednoho kluka. Jirka bude podnikat, pravděpodobně s nějakými potravinami či alkoholem, a já budu zaměstnaná. Vidí život plný spokojenosti. Měli bychom si domů pořídit čtyři zelené papoušky, kteří nám zajistí hodně peněz, a také bychom měli vykácet stromy, které nám stíní před okny. 

Přečtu si tohle za deset let, až mi bude 33 let a jsem zvědavá, kolik dětí nebo papoušků budu mít. Jestli se to vyplní, tak si jsem jistá, že se do Indie vrátíme s velkými díky. (pochlubit se našimi ratolestmi)


Návštěva v Dillí nám ukázala zase úplně jinou Indii. Smog je tady tak velký, že skoro nevidíte na opačný konec ulice. Některé dny je to lepší, některé horší. Většina smogu je z aut a rodina, ve které žijeme, to zrovna nezlepšuje, mají tři. Ačkoliv jezdí autobusy i některé rikšy na elektřinu, je tu tak přelidněno, že to nepomáhá. Ve městě každoročně zemře asi deset tisíc lidí právě kvůli znečištěnému ovzduší. Možná je to důvod, proč si rodinka koupila chalupu vysoko v horách, v první části Himalájí. A dokonce nás tam s sebou na čtyři dny vzali. Ale o tom zase až jindy :) 




Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

11 kroků k podnikání & cestování

Omylem v Čechách