Holohlavé město

Jakmile jsme vystoupili v Tirupati z vlaku, praštil nás do nosu smrad přepáleného oleje, chilli a kari. Hubení Indové v sukních, se zástěrou kolem pasu pobíhali mezi otevřenými kuchyněmi. Hrnce položené na zemi, mezi nimi se motala batolata, psi a muži s utěrkami kořenili dnešní oběd. Stejně je zvláštní, že v restauracích většinou vaří muži, obsluhují muži, prodávají muži, kde jsou ženy? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat, desítky žen totiž objevíme v chrámu. Na jihu Indie nosí ženy ve vlasech čerstvé květiny, mívají je omotané okolo copu či drdolu vždy, když nosí saree. Pokud má indická žena květinu za pravým uchem, znamená to, že je single, zatímco levé ucho označuje vdanou ženu.

Překvapuje nás však, kolik žen nemá vlasy vůbec žádné. U mužů to docela chápu, je tady horko, možná to mají z náboženských důvodů, stejně jako mniši v klášteře, ale i ženy? ,,Třeba mají rakovinu,´´ navrhuje Jirka. ,,Prosímtě, všichni jo?´´ zamítám jeho návrh, ale faktem je, že to tak vážně působí.

Procházíme areál od vstupní brány. Uprostřed nádvoří leží velká hromada bot, u které posedávají hinduistické rodiny. Z druhé strany přichází stará babička, vedoucí na provázku krávu. ,,Proč si jí vodí na provázku městem?´´ zamýšlím se. Je to vážně nezvyklé, protože v Indii chodí krávy všude a vůbec nemusí nikomu patřit. Jakmile však zaostřím na krávu zblízka, udělá se mi špatně. Už zase. Zvířeti ze zad vyrůstají další dvě nohy, trčící za krkem jako strašidelné pařáty. ,,Fuj, já se pobleju,´´ otáčím zrak jinam. Podobnou, možná i horší krávu, jsme viděli už v Jaipuru. Kráva, která rodila mládě, jenž se zaseklo na půli cesty. Tele samozřejmě nepřežilo, ale matka nějakým zázrakem ano, a zbytek svého mláděte vláčela s sebou. Každý normální Evropan by taková zvířata nechal utratit. V Indii je však kráva posvátná. Natož, když je něčím zajímavá. Narodí-li se někomu takovýhle paskvil, natře to na červeno, pověsí na to různé amulety a stepuje před chrámem. Lidé jim hází peníze a modlí se.Když už jsme u způsobů vydělávání peněz v Indii skrz náboženství, tak bych asi měla zmínit, že se hinduisté bojí transexuálů (Hijra). Vlastně nevím, jestli se jich bojí, mají z nich respekt či se k nim modlí, ale rozhodně to nepřejdou jen tak. Často jsme například viděli, jak mladá, zdravá žena prochází vlakem, pouze natáhne ruku či zatleská a ostatní jí začali dávat peníze. ,,Co to je? Čarodejnice? Žebračka?´´ ptáme se nevěřícně. Je to ladyboy, lidé věří, že jim přinese štěstí.

Pokud jste nikdy neviděli žádný bollywoodský trhák, pusťte si rozhodně PK. Film, který zábavnou formou ukazuje, jak jsou všechna náboženství světa nesmyslná. Nějak se nám nechtělo věřit, že by Indové, kteří nemají moc peněz, dávali rupie na každý červeně natřený kámen, ale ono to tak opravdu je. Chrámy jsou většinou rozdělené na několik oltářů, v každém z nich sedí kněz, jehož požehnání potřebujete pro dobrý život, a za nějž zaplatíte alespoň deset rupií. U každé sochy leží tácky s penězi, na každém nádvoří se tyčí truhla na příspěvky. Často tak rodiny nechají v chrámu desítky rupií denně. 



Rádi bychom se podívali do nejnavštěvovanější náboženské památky světa (alespoň to tvrdí internet), ale bohužel nemáme tolik času. Před chrámem se tvoří fronty, které jsou někdy i na několik hodin. Celé rodiny ve dne v noci čekají, leží či sedí ve frontách na brahmánovo požehnání. Hinduisté čekají na rituál dharamshala a darshan. Chrám je zasvěcen bohovi Višnu, respektive jeho reinkarnaci Lordu Sri Venkateswara. Věřící jej nazývají také GOVINDA. Tohle slovo často uslyšíte mezi lidmi. V frontě jsme tak skandovali společně s nimi: ,,Govindááá, Govindááá, Govindáá.´´

Jelikož jsme neměli čas ani chuť se tlačit mezi davy šílených fanatiků, rozhodli jsme se navštívit alespoň menší chrám ve městě. Před vstupem do chrámu jsme museli odevzdat mobilní telefony, batoh a mít na sobě tradiční indické oblečení (stačilo však zakrytí od hlavy k patě). Pracovnice chrámu nás postavila do fronty. Ani nevíme, na co čekáme, ale čekají tu všichni, tak nebudeme kazit morálku. Fronta se posouvá hlemýždím tempem. Po třiceti minutách nás to přestává bavit, po hodině máme šílenou žízeň a zjišťujeme, že není cesty zpět. Fronta se stále stáčí dovnitř do chrámu a jsme zvědaví, co nás uvnitř čeká. Čeká nás rituál. Myslíme si, že čekáme na Pooju, kterou jsme třikrát dělali na severu Indie, tentokrát nás však čeká Darshan rituál neboli požehnání.

(Darshan, (Sanskrit: “viewing”)also spelled darshana, in Indian philosophy and religion, particularly in Hinduism, the beholding of a deity (especially in image form), revered person, or sacred object. The experience is considered to be reciprocal and results in the human viewer's receiving a blessing.)




Nahý Brahmán, ověnšený pouze smotaným ubrusem kolem pasu nám sahl na hlavu a něco zamumlal, v dalším okénku nám sahl na hlavu pomocí nějaké kovové misky, vyžádal si deset rupií a poslal nás k dalšímu stanovišti, kde jsme do dlaně dostali svěcenou vodu. Nejprve se trošku napijete a zbytkem mokré dlaně potřísníte temeno hlavy. Dvě hodiny uplynuly jako voda a my se s davem huhlajících hinduistů suneme zase k východu.

Spousta žen má krátké vlasy nebo vyholené hlavy úplně na lebku. Tolik plešatých lidí jsem ještě nikdy neviděla. Dokonce i malé děti jsou úplně dohola. Mladí, staří, muži, ženy, celé rodiny bez vlasů a v typickém indickém oblečení. Muži často nosí košili a ubrus kolem pasu, ženy saree. 


O vlasy přicházejí přímo v chrámu, a to dobrovolně. Své vlasy obětují bohům, a to proto, že Lord Višnu o své vlasy přišel. Když si tedy hinduisté něco přejí a chtějí jakýmkoliv způsobem zlepšit svůj život, obětují své vlasy v chrámu. Je to otázka několika minut. V chrámech jsou kadeřníci, jež oholí denně desítky hlav žen, mužů i dětí. Dlouhé vlasy se potom prodávají do bohatých zemí na výrobu paruk. Ženy tak své vlasy vlastně darují chrámu, který na nich vydělá peníze. Je to zajímavá forma příspěvku (donation). 


https://www.bbc.com/news/magazine-35972848

Propletli jsme se skrz davy lidí až na autobusové nádraží, kde na nás čeká autobus do Čenaje s nápisem deluxe. To je vážně výsměch. Řidič autobusu odjíždí o patnáct minut dřív než má, ani mě nechce pustit na WC. Vzhledem k tomu, že pojedeme asi pět hodin a čůrat se mi chce už teď, tak prostě jít musím. Uraženě se za mnou dívá a klepe si arogantně na hodinky. Za záchod na autobusáku platím pět rupií a znechuceně se krčím nad dírou v zemi. V rohu se něco pohnulo. Zůstávám klidná. Asi je to myš nebo ještěrka, po dvou měsících mě nic nerozhodí. Je to šváb, asi šest centimetrů velký, fuj. Ani se neobtěžuju se splachováním, protože stejně není čím, voda došla a běžím do rozjíždějícího se autobusu. ,,Dřřřžž´´. Ležím na zemi, celá mokrá, ani nevím jestli od vody nebo od moči, a držím se za hlavu. Celý svět se točí a v dálce odjíždí můj autobus. Rychle se zvedám, nepouštím ruku z hlavy a spouští se mi slzy a nudle. Naskakuji do autobusu, nevšímám si otravného štiplístka, ani toho, že na našich rezervovaných místech někdo sedí. V tu chvíli si myslím, že mám snad otřesk mozku. Celá hlava mě bolí, brečím o sto šest a snažím se nezapomenout, jak se mi to stalo. ,,Ty jsi takový střevo zbrklý, achjo´´ nadávám sama sobě. Tak nějak vždycky zapomenu, že jsou Indové vesměs menší než já, a tak i jejich dveře jsou menší. Achjo.

Otřesk mozku nemám. Krev neteče. Neusnula jsem. Je to dobrý. Sice mě to bolí i šestý den poté, ale alespoň si už budu na dveře dávat pozor.

Autobusem jsme se dorazili do naší poslední indické stanice. Do Čenaje.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování