Hampi, na motorce i na kole

Ruiny města, které bylo ve své době větší než Paříž. Staré, opuštěné chrámy bez jediného turisty, rozpálené slunce, opičí rodinky a půjčovna motorek za 150 Kč / den. Všude kolem balvany z prehistorické doby, řeka a banánové plantáže. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v celé Indii. 


nejkrásnější výhled, 2 v 1

Po dlouhých deseti hodinách jsme se dokodrcali do Hampi. Pomalu zapadá slunce a nad našimi hlavami se tyčí první historické chrámy. Hledáme hotel, ale jak se díváme všude kolem, vidíme jen pár otravných prodavačů, tuktukářů a naháněčů turistů. Po pravé straně je pár nízkých domečků, před námi komplex chrámů a za námi holé kopce plné kamení. Občas v dáli trčí kokosová palma, jinak to vypadá jako z westernových filmů. Suchá a pustá krajina plná hor. ,,Neříkals, že jsou tu hotely?´´ otočím se na Jirku. Chodíme s krosnami sem a tam, stále po stejné cestě. Sluníčko nám asi vygumovalo hlavu, protože nás vůbec nenapadlo jít hledat hotel někam jinam. Na internetu jsme se dočetli, že jsou všechny hotely na druhé straně řeky. Je však šest hodin a poslední loď odjela. Nepředstavujte si však nějakou obrovskou řeku s parníkem. Byl to docela obyčejný malý potůček, na kterém si chamtivý Indové udělali byznys. Vypadá to, že tady kdysi býval most. Nevím, zda jej zbourala nějaká přírodní katastrofa nebo ti Indové, avšak na místě mostu zbyly jen betonové pilíře, tvořící jediný stín v okolí. Pět líných Indů požvykuje trávu a nenamáhají se zvednout zpod stínu kamene. ,,Kitna?´´ zkouším to hindsky, aby se mě nesnažili natáhnout, a nebo alespoň přimhouřili oko nad nějakou tou rupií. Tváří se, že mě neslyší. Ráda bych se jim podívala do hlavy. Vypadá to, že je tam úplně prázdno, a jakmile se objeví bílá huba, vidí jen takové ty dolary v očích, přesně ty, co měl kačer Skrblík, když plaval ve své pokladnici. ,,Hej, how much is the boat?´´ ptám se znovu. ,,100 rupií, když budete čekat, 150 v kádi, která popluje hned.´´ ,,To si z nás dělá prdel ne? Hodinová cesta autobusem stála šestnáct rupií a za pár metrů po řece budeme dávat tolik? To teda ne.´´ Zula jsem si boty, pověsila si pohorky kolem krku a rozhodla se řeku přebrodit. Kromě kluzkých kamenů a silného proudu to začal komplikovat ještě Jirka. ,,Vrať se prosimtě, spadneš.´´ Chvilku jsem ještě chodila bosa kolem řeky, zatímco se deset mladých Indů postavilo metr od nás a se zájmem sledovalo naši hádku v češtině. Vymyslet konstruktivní řešení, co teda budeme dělat, kde budeme spát a jestli dáme těm Indům co chtějí nebo pojedeme zpátky do Hospetu, to je právě teď nadlidský výkon. Jsem uražená, že mě nenechal přejít řeku, a vůbec, že se bál jít se mnou. On je naštvaný, že mu nedůvěřuju, že to dopadne dobře, a že se nějaký hotel určitě najde. Nechce se mi nic vymýšlet. Jsem vyčerpaná ze všeho organizování a plánování. Těžkou krosnu už potřetí nahazujeme na záda a jdeme zpátky na autobus. Mlčky kopu do kamenů kolem a proklínám všechny Indy, všechny tuktukáře, všechny prodavače a vlastně i všechny cestovatele, kteří na facebooku ukazují, jak je cestování super, a nikdy neřeknou, že je to občas pěkně na h**no. Abych si zopakovala rodný jazyk typického Čecha, vyjmenovávám všechny nadávky, na které si vzpomenu, a když ani po půl hodině nepřijel autobus, jdeme znovu k řece. Opakujeme po třetí: ,,No, thank you´´, na všechny nabídky.

 ,,300 rupií.´´ ,,Vaří se ve mně krev, a začínám chápat, proč je tu těch Indů pět, zatímco loď obsluhuje jen jeden. ,,Já ti dam přes hubu,´´ řvu na něj česky, jestli si z nás dělá prdel. Ind se tváří nezúčastněně, ví, že ho nezbiju, protože má pět bodyguardů, zatímco my jsme jenom dva. Tolik mu prostě nedáme, tak si lehneme na břeh řeky na karimatku a počkáme do rána, já na tohle nemam nervy. Byla jsem tak unavená, že jsem byla ochotná vyspat se kdekoliv. Přijít na jakýkoliv hotel, čekalo by nás stejně ještě smlouvání a na to já už nemám sílu. ,,Hey guys, what the fuck?! They are steeling your money, right?´´ volá na nás starší chlapík s plátěnou taškou v ruce. Chtěl si na druhý břeh zajet pro pivko, a když zjistil, jak Indové přestřelili cenu, začal se s nimi hádat ještě usilovněji, než my. Ukázalo se, že je ze Švýcarska, a tak přecházíme do němčiny. Asi si myslel, že jsme Němci, protože se sám zeptal, zda je to pro nás komfortnější. Pro mě určitě jo. Německy jsem nemluvila dost dlouho, je to nezvyk. Zoufale mu vykládáme, co se stalo. Pán se na nás dívá, jako když jsme spadli z Marsu. ,,Hotely jsou ale i na téhle straně řeky,´´ povídá. Nevěřícně se na něj díváme. ,,Vážně?´´ a následujeme ho k hotelu, ve kterém prý s manželkou bydlí. Tvrdí, že jich je okolo spousta. V prvním domečku je sice obsazeno, hned u druhého se nám ale poštěstí. Manu se nás ochotně ujímá a odvádí nás do chodbičky za svojí restaurací. ,,Náš budget je asi 500-600 rupií za noc´´, říkám narovinu. V pokoji je sice jen postel plná mravenců, koupelna a ještě k tomu prosklené okno z každé strany, ale bereme to. Jedno okýnko vede do ulice, za ním Manuova žena prodává saree, která ušila. Občas se ozývá klapání šicího stroje. Na opačné straně je okno do chodby, které je sice z kouřového skla, ale bez závěsů. Občas někdo prochází sem a tam, ale svlékám se do naha, lehám si do postele plné mravenců a zabořím hlavu do smradlavého polštáře. Po tváři mi tečou slzy. Asi mám úpal nebo úžeh, já nevím. Teplota mi opět vyskočila nad třicet sedm a nejsem schopná ani jíst, jen hltám zbytky vody a občas seberu síly na zabití některého z mravenců, žeroucí můj nahý zadek. Musela jsem na chvíli usnout. Převalím se na druhý bok, ,,křup´´ ozve se pod mou pravou rukou. ,,Co to je?´´ nadzvedám se líně, abych zpod sebe vytáhla právě rozlehnuté brýle. No super. Mám je sotva tři měsíce a už jsem je stihla rozlehnout. Já jsem věděla, že čočky jsou pro mě lepší. Anebo ty gumový brýle, co nosí malé děti. Takový ty vzadu na gumičku. U těch bych ručičku rozhodně neurvala. Kurva.

zpět do historie...
Stojím pod ledovou sprchou, dnes už potřetí. Vždy se mi udělá na chvíli líp. Už nějak chápu, proč byl náš pokoj levnější, než zbytek hotelů ve městě. Kromě mravenců v posteli je tu úplně nesnesitelné horko. Nad námi je plechová střecha, do které celý den praží sluníčko. V pokoji se oknem z chodby ani nedá vyvětrat, a větrák na stropě to zachránit nedokáže. Bude lepší sebrat síly a udělat si výlet. 

Znovu se dostáváme k řece s převozníkem. Dnes mu však nejsme ochotní dát víc než padesát. Na internetu psali, že místní platí dvacet a turisté padesát, jenže jakmile si řeknou o sto a člověk nic nenamítá, rádi si vezmou víc, samozřejmě. A tak my platíme sto, zatímco ostatní běloši se v klidu nechávají natáhnout, ale což, asi mají v Izraeli dost peněz, pomyslím si při pohledu na plešatého chlapíka. Na druhém břehu se na nás sbíhají naháněči. Tentokrát nabízejí však něco, co už jsem dlouho chtěla vyzkoušet a nesebrala odvahu: skútr nebo motorky. Vzhledem k tomu, že už je skoro dvanáct hodin, spadly ceny půjčovného na polovinu. ,,Já chci, prosím, prosím, půjčíme si to?´´ přemlouvám Jirku, kterému se do toho moc nechce. Nakonec jsem ho přebila argumenty, že prázdnější silnice nikde v Indii nenajdeme, takže jdeme do toho. Na prašné cestě si zkouší, jak se to řídí. Vzhledem k tomu, že je to automat, tak to umíme během minuty. A jedem. 

,,Já taky, já taky,´´ jsem jako malá. Zmáčknout brzdu, tlačítko a ,,vžžžž´´. Já jedu. No fakt. To je tak super. Po prázdné silnici mezi čajovými plantážemi a rýžovými políčky drandím sem a tam. Jirka si za mě asi sednout nechce, a tak čeká u silnice a pozoruje, jestli spadnu nebo dojedu zpátky k němu. Mě to hrozně baví. Chci řídit, prosím, prosím. Otravuju celý den, až mě nakonec pustí a usazuje se dozadu. No, moje důvěra k němu je asi větší, protože jsem se nedržela a ještě natáčela, zatímco on se pevně drží a pozoruje cestu. ,,Zpomal.´´ Nojo, jsem trochu zbrklá, to je fakt, ale je to super. Člověk si dojede do města během chvilky, a ještě k jezeru, a do chrámu. Ani za tři dny bychom toho tolik nenachodili, co ujedeme na motorce.

touhle krásnou cestou jsem řídila asi 20km
Druhý den je motorka jasnou volbou i na druhém břehu řeky. Tam je však půjčovna jenom jedna, a jakoby to ten chlapík tušil, jak moc o tu motorku stojím, vystřelil s cenou na trojnásobek. ,,Too expensive,´´ kroutím hlavou. On se však přemluvit nenechá. Moc dobře ví, že jí během dne nějakým bílým udá, a to přesně za tuhle cenu. ,,Achjo.´´ Abychom nemuseli v tom vedru chodit pěšky, půjčujeme si alespoň kolo. Během prvních deseti minut nás hned čeká kopec a já lituji, že jsme si nepůjčili tu předraženou motorku. Sotva popadám dech, abych nakonec z kola slezla a do kopce jej tlačila. Předjíždějí nás místní i turisté na motorkách. Jsme pro smích. Úplní sportovní nadšenci. Ha ha. 

Hampi je nádherný místo. Zapomínáme na naše hádky i na všechno špatný, co se nám přihodilo. Indové nás sice štvou, ale za tuhle krásu to potom stojí. Všude okolo jsou hory a kopce plné kamenů. Ty kameny jsou starší než samo lidstvo, než dinosauři, než všechno. Na internetu jsme se dočetli, že jsou tu tak dlouho, jako pevnina. Vypadají, jako když je na sebe někdo naskládal schválně.

banánové plantáže
Občas se mezi kopci a kameny objeví nějaký pět set let starý chrám, či celé tržiště. Nikde nikdo. Procházíme se mezi ruinami jediní. To je zvláštní. Tak nádherný místo, tak dochované sochy a chrámy a budovy. Před pěti sty lety to bylo společně s Pekingem největší město Asie. Žilo tady asi půl milionu lidí, což je dvojnásobně víc než tehdy v Paříži. Bylo to hlavní obchodní centrum portugalských mořeplavců, čemuž i věříme, když vidíme obrovské tržnice, zabírající prostor asi tří fotbalových hřišť. Nikde žádné vstupné, cedule ani security. Zajímavá atmosféra. Po chvilce přemýšlení docházíme k závěru, že místo pro Indy asi není tolik významné, protože nemá žádný náboženský význam. Je to jenom staré dobyté město, jenom kus historie. Nedělají se tu ale žádné rituály, nepřežil tu žádný Bráhman, ani se tu nikdo nepřevtělil v krávu…. A tak to pro ně zkrátka asi není tak důležité. 

chrámy v Hampi
Přejíždíme k řece, kolem které jsou další desítky chrámů. Na stromech sedí opice, vzájemně si požírající blechy. Na levé straně sedí celá rodinka, pojídající buráky z novinového papíru. Vytáhnu foťák, abych si opičku vyfotila, a mezitím si k ní přisedne druhá a začne pózovat. No vážně. Jsou úplně jako malí lidé. Ještě chvilku pozorujeme opičky, požírající zbytky kokosů a banánů, které lidé přináší do chrámů jako oběť bohům. Jsme rádi za každé místo poskytující stín. Možná proto sem příliš turistů nezavítá. Jih Indie je vážně horký, i v únoru. Zpocení se doklopýtáme na obrovskou mýtinu. Po levé i pravé straně stojí betonové sloupy, jakési průchody, sloužící jako trh. Před námi je komplex chrámů. Většina z nich se schovává za cihlovou zdí. Vypadá to úplně nereálně, jako z nějakého filmu o Mauglím nebo tak.

Ujeli jsme na kole asi dvanáct kilometrů a já mám pocit, že jsme ujeli alespoň dvě stě. Jsem propocená skrz na skrz, čelo i ramena mám úplně spálená, a tak se snažím zakrýt zbytky kůže vším, co mám. Je mi o to větší horko, ale mám strach, že budu mít na čele fleky. Konečně stavíme na jídlo. Thali na jihu Indie se podává na banánových listech, asi proto, aby nemuseli mýt nádobí, a taky proto, že tu banány rostou všude. Strašně to pálí. Nakonec se cpu jen suchou rýží s trochou zeleniny a zbytek pálivého curry nechávám. Není to paradox, že je jídlo pálivější tam, kde je vedro? Neměli by se Nepálci zahřívat pálivým a na jihu chladit? No, nevadí. 

K večeru odevzdáváme kola a na dvě hodiny usínáme pod roztočeným větrákem. Náročný den.

koupel u řeky
Všichni muži se oblékají do sukní. Vypadá to jako ubrus obtočený kolem pasu. Někdy si jej zastrčí za pas, a mají rádoby minisukni, většinou jej však nechávají spadlý ke kotníkům. Možná je to proto, že se často chodí koupat do místní řeky. Ženy se koupou v saree, muži v tomhle hadru. Dokonce jsme viděli, jak na březích řeky prodávají mýdlo, šampon a ručníky, hned vedle vyskládaných špalků dřeva, jež se používá ke spalování mrtvých těl. Lidé se koupou v řece tam, kde je blízko nějaký chrám. Často chodí z řeky přímo do chrámu, vykonat nějaký očistný rituál, a naopak. Vypadá to epicky, když se zástupy lidí, z jejichž oblečení kape voda hrnou do kláštera, často u toho zpívají mantry, lehají si na zem, kropí si čela vodou apod. Nějak se nedá popsat, jak mumraj u posvátných míst vypadá. Indové na tato místa přijíždějí zdaleka i s celou rodinou. U chrámů jsou vystavěné stany a různé přístřešky, nebo si lehají jen tak na zem, kamkoliv do stínu. Rituály mohou trvat i několik dní a když k tomu připočtete několik hodin ve frontě na Bráhmanovo požehnání, je z toho týdenní výlet raz dva. Kolem stanů se motají divoká prasata, hledající v odpadcích něco na zub. Na louce u potůčku se pasou buvoli a kolem chrámu prochází průvod, v jehož čele je hlavním aktérem kozel. Na krku nese zvoneček, a z Nepálu už víme, co ho dnes čeká. Obětování se bohům. 

Díky motorce, šílenému vedru a koupelím v řece jsme konečně zažili tu pravou Indii, na kterou dva měsíce čekáme. Díky Hampi. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování