Cesta k sobě samé aneb jak mě cestování mění

Ani bych neřekla, že už je to víc jak rok, co jsem začala aktivně cestovat. Před třemi měsíci jsem se rozhodla vycestovat úplně,  na neznámo dlouhou dobu, přesně tak, jako to udělaly stovky dobrodruhů přede mnou, na jejichž přednášky jsem vždy s chutí chodívala. Několikrát jsem tak z jejich úst slyšela: ,,Cestuji, abych poznal sám sebe.’’ Donedávna to pro mě bylo obrovské klišé, a jakýsi abstraktní pojem, pod nějž jsem nedokázala nic konkrétnějšího přiřadit. Dokud jsem si neuvědomila, jak moc mě cestování změnilo. Můj pohled na svět, i mě osobně. Samozřejmě to není jen cestování jako takové. Tím, že člověk cestuje, shromažďuje kolem sebe další dobrodruhy, naladěné na stejnou vlnu, i  poznává desítky zajímavých a inspirativních lidí během cest.  No a za poslední rok jsem přečetla mnoho knih o seberealizaci, komunikaci, partnerství, přátelství a jiných vztazích, což jistě také udělalo své.
Moje cesta za poznáním sama sebe stále probíhá.. Vlastně pořád nevím, co bych do budoucna chtěla dělat, ačkoliv mám tisíce nápadů a plánů, a tak asi budu cestovat, dokud se nedokopu k realizaci alespoň jednoho z nich.


Vzhled
Začnu asi tím, že jsem dřív dost dbala na svůj vzhled, i na vzhled ostatních. Nechci říct, že si nechám srůst obočí na Brežněva, a přestanu pomlouvat bejvalky svýho kluka, ale přeci jen, snažím se. Všechny se tváříme, že nám na vzhledu nezáleží, protože je cool, říkat, že se díváme hlavně na dobré srdce a charakter. Jenže teď ruku na to dobré srdce: ,,Proč si teda děláme každé ráno makeup? Proč si kupujeme drahé fashion hadříky? K čemu gelové nehty? Ehm, a kolikrát jste si kluka s dobrým srdcem vybraly na pozici přítele, a kolikrát na pozici friendzoňáka?
Před dvěma lety pro mě bylo noční můrou vyjít nenamalovaná do Edeky na nákup, zatímco teď jsem nepoužila makeup několik měsíců. Vlastně ani žehličku na vlasy, fén, parfém.. Nebojte, žiletku a deodorant jo! No a jak mi je? Je to skvělý. Dokázala jsem se smířit s tím, jak vypadám. Líbí se mi moje barva vlasů, ačkoliv je mám jako pochcanou slámu. Jenže ejhle, konečně nemám žádné odrosty. Líbí se mi moje oči, které mohou spinkat kdykoliv a kdekoliv, aniž bych z nich musela smývat černotu. Srovnala jsem se se svým akné, které asi budu mít do konce života, ačkoliv je puberta už dávno za mnou. Zkrátka jsem se stala mnohem spokojenější, protože jsem neměla na výběr. Na cestách nemám v batohu místo, abych vláčela kosmetiku, ani čas, abych ji na sebe patlala.. A tak se mi obrovsky ulevilo, ušetřím spoustu času i peněz a nakonec ona ta přírodní krása má vážně něco do sebe.. Žádné odrosty, rozmazaná řasenka ani obtisknutá rtěnka na zubech.. jen JÁ.
S tím souvisí i fakt, že jsem přestala lidi soudit podle obalu tak snadno jako kdysi. Pro nás holky je těžké, nezačít hned pomlouvat jiné holky, ale já se teď vážně snažím zamýšlet, jaký životní příběh kdo má. No a změnil se podstatně i můj šatník, zatímco před třemi lety jsem neměla jediné legíny, či sportovní triko, teď nemám nic jiného. Funkční oblečení, ačkoliv vzhledově neodpovídá stránkám módních časopisů, je u cestovatele základ. Atak jsem své sukně do pasu, průhledné halenky a kilové pozlacené náhrdelníky vyměnila za půlku Decathlonu.

Sociální sítě
Zrušila jsem si instagram, ačkoliv jsem ještě před rokem toužila být hvězdou sociálních sítí, která bude placená za to, že cestuje a hashtaguje produkty. Svět není tak růžový, jak se na instagramu zdá. Nechci se nad ostatní povyšovat a ukazovat, že mám lepší život, než oni. Ani se nechci před nikým ponižovat, brečet doma do polštáře a závidět. Žiju takový život, jaký žít chci. Tečka. Věřím, že to tak děláme všichni. Někdo rád cestuje, někdo rád cvičí, vaří, chová mazlíčky, sleduje seriály, nakupuje či sbírá motýly. Jenže instagram nám ukazuje všechny tyhle lidi naráz, přímo říká: ,,tohle všechno je možný dělat, ostatní to dělají, tak proč to neděláš taky?´´ A bum. V hlavě kolotoč výčitek, myšlenek, proč ještě nemám svatbu, nečekám dítě nebo nevlastním auto, aby se to za deset minut přeměnilo v nářek, proč ještě nejím tiramisu, nekrmím želvy na Galapágách nebo nehladím plameňáky na Arubě. Tyhle myšlenky mě dohnaly k tomu, že jsem chtěla mít také skvělé fotky, nasbírat s nimi stovky závistivých lajků a odškrtnout si, že žiju správně.
Jaká je realita? Vyfotit stovku fotek, vybrat jednu, upravit jí, namačkat několik hashtagů, které jsou fotku od fotky skoro stejný (prostě ty, který mají nejvyšší počet užívání), a bum.
Spousta stráveného času, kvůli věci, která přináší více špatného, než-li dobrého. Věřím, že nějaká pěkná fotka může někoho potěšit či inspirovat, ale ve více lidech vyvolá negativní emoce jakými jsou závist či sebelítost.
Vlastně toho vůbec nelituju, ačkoliv si občas říkám: ,,Tyjo, to je fotka úplně na instagram,´´ když se mi náhodou povedlo vyfotit Taj Mahal ze správného úhlu. Jenže pak se podívám o kus vedle. Zatímco mám na sobě zimní bundu a tlusté ponožky, hubená Evropanka mrzne v šatech a bosky ťape po dlažbě směrem k paláci. Nepřirozeně stojí na špičkách, nad hlavou drží šátek, usmívá se. A znovu. Několik dlouhých minut přešlapuje sem a tam, točí se dokola, vyskakuje do vzduchu. Vidím všechny ty typické instagramové pózy, a začneme se s Jirkou nahlas smát. Achjo. Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu, a radovala se, že už tohle nemusím řešit.

Eko spasení světa
Naučila jsem se být zodpovědná k naší planetě. Já vím, že používání plastů se teď omílá v každých médiích, a vím, že jeden člověk nic nezmůže, blabla. Jenže to je jako s volbami, když si tohle řeknou všichni, že jeden nic nezmůže, tak k nim nikdo nepřijde. Nejsem žádný ekologický fanatik, ani nevinný neplastouživatel, ale snažím se to omezit, jak jen umím. Stalo se pro mě samozřejmostí používat vlastní lahev, kterou doplňuji vodou z kohoutku, odmítat plastové sáčky i jednorázové tašky, nepoužívat jednorázové plastové nádobí a podporovat produkci výrobků, které se běžně dělají z plastu, ale někdo je začal dělat z něčeho jiného. (např. zubní kartáček z bambusu, kovové či bambusové brčko,..) No a taky mám menstruační kalíšek, ale to asi nezajímá ani ženy nad padesát, ani muže, a tak nebudu rozebírat, co to je.

Náš život na zemi je podmíněn dostatkem kyslíku, vody a potravin, a proto jsem se začala zamýšlet nad tím, co jím. Asi před půl rokem jsem viděla dokument, pojednávající o budoucí potravinové krizi. Mluví se o tom, že třetí světová válka bude o potravu. Neustále se rozrůstající populace, ubývající úrodná půda a tenčící se zásoby vody způsobí, že nebudeme mít co papat. Možná bych mohla mávnout rukou, protože než se to stane, tak už budu pod drnem žejo. No, nejprve jsem mávla.
Maso jsem přestala jíst až v Asii, kdy mi všechno do sebe krásně zapadlo. Poprvé jsem viděla smrt na vlastní oči, poprvé jsem jedla čerstvě zabité zvíře, poprvé jsem se přiblížila k realitě zacházení se zvířaty, jež jsou určena ke konzumaci. Fuj. Bleju. Do toho mnou opět rezonovaly myšlenky onoho dokumentu, jenž ukazoval, kolik spotřebujeme vody a potravy zejména na chov krav a dalšího dobytka. Jak jsou zvířata modifikovaná, aby byla co nejrychleji na talíři. V jedné indické fabrice zabili denně milion kuřat, a to je Indie jednou z nejvegetariánčtějších zemí. Zkrátka a dobře, mě to takhle dává smysl.
Spousta lidí nejí maso proto, že jsou milovníky zvířat. Spousta lidí nejí maso, protože jim nechutná. Já jsem přestala jíst maso proto, že se mi nelíbí jíst mrtvoly. Ačkoliv mi vždycky chutnalo, nedokážu ho víc pozřít, potom, co jsem viděla cestu, kterou se dostává na talíř. Ti, kteří zvíře dokáží zabít a připravit, ti jediní mají právo na to, aby ho jedli. Já na to nemám koule a na světě je spousta jiných dobrých potravin.

Minimalismus - tak nějak jsem omezila všechno. Nakupování mě nikdy nebavilo, a nedokázala jsem si to přiznat. Holky přece rády nakupují, ne? Přestat nakupovat, ať oblečení nebo cokoliv jiného, je to nejlepší, co můžete pro planetu i pro sebe udělat. Tím, že neutrácím za blbosti, které nepotřebuju, jsem si do prasátka s nápisem CESTOVÁNÍ ušetřila nemalé peníze. No a jak jsem mluvila o tom, že potřebujeme kyslík, abychom žili.. Tak ten je u nás v Česku zatím docela fajn. V Asii už je to horší. A proč? Fabriky vyrábějící věci, které my kupujeme, jedou na plno. Když fabriky jedou naplno, z jejich komínů jde do ovzduší pěknej sajrajt. A dokud to budeme kupovat, oni budou vyrábět..

Mám jeden poloprázdný batoh, a jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla. Minimálně proto, že nemám za nic zodpovědnost. Když si něco koupím, pak je to věc, která má všestranné využití a vím, že jí budu minimálně jednou týdně, nejlépe denně, používat.

Vztahy
Na cestách jsem potkala buddhisty, hinduisty, křesťany, muslimy i židy, no a taky pár blbců, podvodníků a šejdířů (mimochodem to nikdy nijak nesouviselo s náboženským vyznáním). Čím různorodější lidi člověk potká, tím různoroději musí umět komunikovat. Nemyslím tím jenom to, že jsem se naučila lépe anglicky, a taky trochu rusky a španělsky, ale hlavně to, že se stále učím být empatická a naslouchat druhým. Po přečtení knihy od mistra komunikace Carnegieho, si stále v hlavě opakuji jeho moudrá slova jako: ,,projevujte upřímný zájem o druhé, přiznejte svoji chybu,..´´ a snažím se své dovednosti zlepšovat každý den. Hledám na lidech to, co se mi na nich líbí, a snažím se o tom zjistit víc. Čím víc se člověk ptá, tím víc se dozví. A nedozvíte se informace jen o druhém, naopak, občas mě myšlenky druhého chytí za srdce a přivedou k sobě samé. Nastane takový ten AHA moment, kdy si řeknete, že to vlastně cítíte stejně, jen vás to nikdy nenapadlo. A tak si myslím, že jsem teď více otevřená než kdy předtím..

Když už jsme u těch vztahů. Vyměnila jsem desítky, možná stovky těch povrchních za pár opravdu hlubokých. Možná, že se ze mě stává introvert..Začala jsem preferovat budování vztahů s lidmi, kteří mě nikdy nesrážejí na zem, ale naopak pozdvihují do nebes, a daří se mi mnohem lépe. Zbavit se lidí, kteří se mi vysmívali, shazovali mé názory či nevěřili v mé schopnosti bylo to nejlepší rozhodnutí. Poslední rok se snažím trávit čas jen s lidmi, se kterými opravdu chci a pokud se s někým necítím příjemně, upaluju pryč. Mimoto prožívat láskyplný vztah s jedním člověkem, který se stejně usilovně snaží budovat partnerství, tak jako se snažím já, je sice hrozná dřina, ale vrátí se milionnásobně. Člověk nikdy nepozná ten zásadní rozdíl mezi milovat se a souložit, dokud opravdu nemiluje. 

Životní styl (SEX, DRUGS, ROCK&ROLL)
Přestala jsem pít. Někdo by řekl, že jsem dospěla, někdo by řekl, že jsem přišla o všechnu zábavu ve svém životě. Já skoro nepociťuji rozdíl. Je to rok, co jsem se naposledy ztřískala tak, že jsem o sobě nevěděla, uprostřed Andorrských vrcholků, a vůbec bych si to nechtěla zopakovat. Ušetřená peněženka i játra jsou mi odměnou. S tím souvisí i abstinence kouření, já totiž stejně kouřila jenom z frajeřiny, když jsem pila. Nepiju, nekouřím... ale sexuálně žiju, to zase všech radostí života jsem se díky bohu nevzdala. A ačkoliv bylo pár dní života v klášteře hezkých, natrvalo bych v něm nezůstala.

Škola, práce, dítě.. Jdi s davem
Vždycky jsem jela po přesně nalinkované čáře života. Odmaturovat, v osmnácti udělat řidičák, po střední nastoupit na vysokou, odjet na erasmus, napsat BP, udělat státnice, nastoupit na magisterské... Všechno se to změnilo během mrknutí oka. ,,Vážně chci mít takhle nalajnovaný život?´´ptala jsem se sama sebe.

Kompletně jsem změnila názor na smysl vysokoškolského vzdělání. Přestala jsem hodnotit úspěch lidí podle titulu, pracovní pozice či dosažené kariéry. Dívám se teď na lidi trochu jako politici v Bhútánu: ,,Je šťastný vs. není šťastný? Snad každý člověk na světě přirozeně směřuje k tomu, aby byl šťastný, a jestli se mu to povede jako instalatérovi, popeláři, manažerovi banky či ajťákovi, to je fuk, ne? Sama jsem se rozhodla být šťastná. Mým hlavním cílem tedy přestal být magisterský titul, skvěle placená práce apod. Mým cílem je být šťastná, a to jakkoliv. 

Zároveň mě můj nový pohled na svět naučil, abych nesoudila lidi dřív, než je poznám. (Já vím, že tahle moudra jsou známá stovky let..jenže jen o tom slyšet nebo mluvit a opravdu to dělat..to je mega rozdíl) Dávám více respektu, zodpovědnosti a úcty ke všem lidem. Nikdy člověk neví, jaký mají lidi životní příběh. Stejně tak, jako nemůže nikdo soudit mě, dokud nezná celý můj život, nemůžu já soudit ostatní. (Také velký krok a poznání..jež se stále učím aplikovat.)

Nechci celý život čekat na den, až budu mít peníze, zkrátka se raději naučím být šťastná i bez nich. Nechci ani čekat na to, až budu v důchodu, prostě si našetřím, odejdu z práce a udělám si malý důchod na rok, dva, kdykoliv během života. Nechci ani čekat na den, až budu hubenější, krásnější nebo vtipnější, zkrátka se učím, mít se ráda taková, jaká jsem. 

Cestování mění a formuje moje já. Ukazuji mi, kdo jsem. Denně nastávají situace, jež mě nutí sejmout masku a odhalit, kdo jsem a co cítím. Rozhodně se měním a ještě změním. Měníme se celý život.

Podepsané moje současné JÁ, únor, 2019. 

Komentáře

  1. Váš blog je veľmi inšpirujúci! Mám tiež v pláne ísť do Španielska tento rok v lete a teraz ušetrím nejaké peniaze tým, že spolupracujem so spoločnosťou instaforex https://www.leaprate.com/news/forex-sports-sponsorship-forexmart-backs-slovenian-ice-hockey-team-hkm-zvolen/ Je to dôveryhodná spoločnosť, s ktorou už dosť dlho spolupracujem.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

11 kroků k podnikání & cestování

Omylem v Čechách