Silvestr s indickými rodiči

Příchod Nového roku jsme oslavili vcelku netradičně. Poprvé od dob puberty jsem nezapíjela půlnoc, ani neodpočítávala poslední vteřiny roku 2018. Společně jsme se Saranshem vařili mojí oblíbenou omáčku, a naučila jsem se ji. Přeci jen se pár vegetariánských receptů bude po návratu domů hodit. Uvařit večeři v Indii není jen tak. Vaření je jako magie, než se umíchá ta správná směs chutí, může uplynout i několik hodin, a tak trpělivě čekáme a nakonec se okolo deváté začínáme cpát. Nejprve máme předkrm, druhý předkrm, paneer a chapati, a když se sotva valíme z gauče, usuzujeme, že máme tentokrát dost. V areálu Megapolis hraje hudba, a tak se jdeme podívat ke vstupní bráně, kde místní provizorně postavili stage s repráky a osvětlení. Vypadá to jako taková venkovní diskotéka, na které jsme chodívali, když nám bylo patnáct. Je to legrační slavit Silvestra bez alkoholu, ale v této komunitě se alkohol nekonzumuje. Dokonce nám Sanjay zakázal i nealkoholické pivo, a proč? Protože ty lahve vypadají jako pivo a on to nebude lidem vysvětlovat. Nechceme být kaziči zábavy, a tak se na rytmech indické hudby řítíme do davu puberťáků, rodičů s dětmi i všelijakých tetiček. Naštěstí je indická hudba dostatečně rytmická, a tak nás nenechala chladnými, trsáme se Saranshem, jeho mamkou a tetičkou a užíváme si poslední chvilky v tomto roce. Jeho taťka zatím natáčí na kameru, ale k tancování se nepřidal. Nadšeně koukám na telefon hlásící 23:59 a očekávám, že hudba utichne a my budeme odpočítávat půlnoc, gratulovat si, šílet, pouštět petardy a tak.. Jenže nejsme v Česku. Naskočilo 00:00 a s nikým to ani nepohnulo, tancují dál. Během následujících deseti minut jsme si popřáli Šťastný Nový rok, objali se a nadšeně sledovali každé prásknutí ohňostroje. Doma jsme si připili ovocným sektem a šli do postele. V Čechách odbije půlnoc až za pár hodin, a tak nikomu ani nepíšeme, abychom nevypadali bláznivě.

Prvního ledna nás čeká výlet. Bydlíme v Pune týden, a zatím jsme kromě obchoďáku a restaurace nic moc neviděli. Vyrážíme tedy na ruiny kláštera. Samozřejmě jedeme autem. Páni, my tady snad zapomeneme chodit po svých.. Příjezd k turisticky nejznámějšímu místu Pune komplikuje doprava, a fakt, že je svátek, a pravděpodobně nejsme jediná rodina, která se chystá na výlet. Hledáme místo k parkování dobrou hodinu, a tak navrhujeme, abychom zaparkovali pár set metrů nebo kilometr dál, není to zase tak náročné dojít pěšky, ne? Ono to hlavně bude i rychlejší, když ze zadního sedadla sledujeme šrumec před námi. No. Na naše rady není brát zřetel, a tak znovu objíždíme přilehlé uličky a i přes upozornění, že parkoviště před vstupem je plné, zajíždíme dovnitř. To jsme ovšem neměli dělat. Auta za námi si myslí, že se nějaká místa uvolnila, a tak vjíždí vzápětí po nás, auta před námi se otáčí, či couvají a my jsme uvězněni uprostřed. Zatímco okolo projíždí motorky, kola, rikši, prochází těsně u auta lidi i děti, není snadné z parkoviště vycouvat zpět na silnici, a tak to zabere další půlhodinku, párkrát chcípne motor, a opět hledáme místo na parkování.


Okolo páté se konečně dostáváme do objektu. Velká zahrada, obestavěná vysokými zdmi, na kterých je promenáda. V zahradě se nachází pozůstatky chrámu, který shořel. V podstatě zbyly jen základy v zemi. Místo je to hezké a hlavně klidné. Nejezdí tady totiž auta, ani tady nejsou odpadky. Indové jsou ulítlí na fotky, a tak se fotí všude. Selfie u zdi, selfie se stromem, selfie na lavičce. My jsme se naučili fotit jen věci, které za to opravdu stojí. Po stovkách promazaných fotek už víme, kdy a co fotit, a tak tentokrát necháváme mobil v kapse a užíváme si místo spíše očima, nežli hledáčkem fotoaparátu. To se však nelíbí tetičce: ,,vy nemáte kameru nebo co?´´, ptá se. ,,Máme,´´ udiveně odpovídáme. ,,Tak jakto že si nic nefotíte, to se vám tady nelíbí nebo co, tak to řekněte rovnou, že se vám tu nelíbí,´´ spustila. No, je těžké jí vysvětlovat, že kdybychom fotili jako ona, máme za půl roku cest plné dva harddisky a stejně bychom neměli čas se na fotky kdy podívat. Domů přijíždíme opět za tmy, a nařizujeme si budíka na šestou ranní. Zítra nás totiž čeká další výlet. 

Ráno prý vyjíždíme v půl osmé, a tak máme být připravení. Věděli jste, že akademická čtvrthodinka, kterou mají Španělé, se v Indii protahuje až na půl hodinu? A tak zatímco jsme probraní, umytí, oblečení a popíjíme čaj, ostatní osazenstvo bytu teprve vstává. Snídaně dnes nebude, protože máme snídani v resortu all inklusive, hlásají. Vzhledem k tomu, že jsme zvyklí snídat, jakmile se probudíme, trpíme během dvouhodinové cesty do resortu jako psi. Při pohledu na hodinky kroutím očima. Vstávali jsme v šest, a kolik je? Je devět. My teprve vyjíždíme z města. Snad tu snídani stihneme, a né jako na svatbě. Achjo. Nejprve vyzvednout tetičku. Á, tetička si zapomněla telefon, a tak čekáme na tetičku podruhé. Natankovat. Á, tetička si zapomněla peněženku, a chce se vrátit domů. To už jí však všichni rozmlouváme a hladově upínáme zrak střídavě na tachometr a hodinky. 

Přijíždíme do zbídačené malé vesnice. Po silnici přebíhají krávy a kozy. Domky jsou jednoduché, často jen s jedním pokojem, do kterého se chodí spát, přes den jsou všichni venku. Venku nad škopkem umývají nádobí, na ulici perou prádlo, vyloupávají hrášek nebo prosívají pšenici. Za vesničkou, která nám připomněla týdny strávené v Nepálu, je vybudovaný rozlehlý resort. Vjíždíme auty do zcela jiného světa, platíme 800 rupií (asi 250 Kč) a můžeme v areálu strávit celý den. Náš kamarád nás nalákal hlavně na neomezené jídlo, šlapadla, motokáry, jízdu traktorem a klidné hezké místo v přírodě. No, a tak jsme se nechali zlákat, a utratili peníze, které bychom normálně měli na dvě noci v hotelu či na čtyři obědy. 

Snídaně se podává až do dvanácti patnácti, asi tak nějak počítají s tím, že Indové neradi vstávají, a tak se cpeme. Na talíř si nandavám pohu, toasty, nějakou pálivou polévku/omáčku a další pochutiny. (V Indii se jí dost jinak než u nás, u nás si dáte jednu věc, a dáte si jí hodně – hlavně se najíst, nacpat břicho. V Indii se jí spousta druhů jídel, a od každého trošku. Je to takové ochutnávání a dráždění chuťových buněk.) Káva je opět jen ohřáté mléko s cukrem. V resortu se všichni hromadně přesouvají dle stanoveného programu. Kromě naší rodinky je tu ještě pár lidí, možná tak dvacet, třicet, a tak po snídani míříme k dědečkovi, který nám ukazuje, jak se vyrábí džus z cukrové třtiny. V Indii to na ulici uvidíte dost často. Jsou to takové dlouhé a rovné bambusové tyče, které strkají do hlasitého přístroje. Zepředu do bandasky vyteče džus a zmačkané tyče se recyklují na výrobu papíru. Přidejte si do džusu trochu zázvoru a citronu, chutná to skvěle.


Chceme se s Jirkou trochu odtrhnout od ostatních a po dlouhé době si užít trochu soukromí. Hlavně nechceme kazit rodinný výlet. Nejprve si jdeme tedy prohlédnout areál. Vylezli jsme na rozhlednu, abychom se podívali, kde je bazén, kde jsou šlapadla apod. Chybí nám pohyb, a tak procházíme okolo polí, kde pěstují domácí cibuli, česnek, brambory i zeleninu, vidíme i několik domácích (pro nás domácích), pro Indy exotických zvířat, jako jsou krocani, a dostáváme se k prvnímu zklamání. Motokáry jsou malé plastové traktůrky s pedály, v ohraničeném areálu. Mě to zase tolik srdce netrhá, ale Jiřík smutní. ,,To nevadí, tak se vyblbneme na šlapadlech,´´ navrhuju. Šlapadla jsou všehovšudy tři, a tak si jedno vybíráme, nasedáme a vzápětí nám skáče na záď hubený otravný Ind, který neumí anglicky. ,,Slez ti říkám,´´ hudruju na něj. Pantomimickou konverzací nám naznačuje, že nás na šlapadle nemůže nechat samotné. Sebral tedy Jirkovi tyč na řízení šlapadla z ruky a strká hlavu mezi nás, a čumí. Všichni Indové čumí. Jsem úplně naštvaná. Jezdíme v padesátimetrovém kolečku, vody po kolena, s řidičem šlapadla. Po druhém kolečku, kdy se Inďák nedá přesvědčit, aby nám šlapadlo svěřil, si vyskakujeme. ,,Co budem dělat?´´. V resortu asi není moc prostoru pro kreativitu a organizování vlastního času, a tak se budeme muset zařadit do davu a dělat to, co ostatní. Na kobercích v zadní části areálu se právě podává snack – jogurt, vařená kukuřice, nějaké dobroty (já si ty názvy už nepamatuju..). Následuje kouzelnická show. Sanjay chce, abychom se šli podívat, my však máme za cíl bazén, a tak s díky odmítáme. ,,Vážně vypadáme na to, že bychom se chtěli dívat na kouzelníka?´´, kroutím hlavou, a moje dospělácké já je rozzuřené. Napadá mě, že indické děti asi nijak neprochází pubertou. Jak je možné, že nemají k rodičům žádný vzdor? Tak nějak jsem myslela, že je puberta geneticky daná.. ale tady to funguje tak, že dokud nejsi ženatý, jsi dítě, ať je ti pět a nebo třicet. U bazénu se nám líbí. Opalujeme se a koupeme se dobré dvě hodiny, během nichž nám asi šestkrát obsluha řekla, že se podává oběd, že je kouzelník a tak… a asi udiveně civěli, že se nezúčastňujeme připraveného programu. V bazénu bylo vody po pás, a stejně do něj nikdo nešel, asi neumí plavat, natož aby se opalovali. Haha.


Kolem třetí si převlékám bikini, a konečně jdeme na oběd, aby neměli Indové trauma, že už jsme dvě hodiny nic nejedli. K obědu jsou nějaké druhy placek, omáček i polévek. Nandaváme si od každého trochu, stejně jako všichni, a vychutnáváme si k tomu třtinový džus. 

Po obědě se přidáváme k jízdě traktorem. To že jsme od toho očekávali něco jiného, ani nemusím snad zmiňovat. Za traktorem je povoz s barevnými lavičkami, do kterého nás usazují. (Samozřejmě je ze všech stran pobitý prkny, abychom nevypadli a pro jistotu s námi jede i hlídač zadního vchodu, kdyby někoho napadlo vyskočit za jízdy.) Jízdu ke kilometr vzdálenému jezeru považujeme za plýtvání palivem, ale nechceme se už stranit rodiny, aby na nás nebyli naštvaní, a tak se necháváme odvést i zpět. To je tedy adrenalin. Nejlepším zážitkem bylo dvojkolo. Zkusili jsme si totiž, jak by se nám společně cestovalo na kole. No, moc dobře ne. A tak si do budoucna pořídíme raději každý svoje. 

Dokonce se nám vysvětlilo, proč jsou Indové tak opatrní. Asi čtyřicetiletá žena totiž před chvílí spadla z houpačky. Seběhly se k ní rodiny z celého resortu, podávají jí vodu a pomalu volají doktora. Tak to je masakr. Příští rok budou určitě mít i zaměstnance, který bude obsluhovat houpačku – aby se náhodou nikomu nic nestalo. Naštěstí je v Indii lidí dost. A tak si mohou dovolit zaměstnávat lidi i na takhle bizarní činnosti.


Odpoledne v resortu jsme zakončili čajem a sušenkami, a domů jsme se vraceli za tmy. Je na čase udělat plán na další cestu, a tak okolo půlnoci ještě strašíme a řešíme, kam se po Indii vydáme. Indie je tak obrovská, to je neuvěřitelný. Malý kousek na mapě a ono je to 500 kilometrů…

Hodně nám při plánování pomohl web www.nacaj.cz, kde je spousta užitečných informací o Indii. Založili jsme si tak například profil na indických drahách a poohlížíme se po spojích, které by nás zítra z Pune odvezli. Ráno moudřejší večera. 



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování