Z chladného Nepálu do exotické Indie..

Přistáli jsme v Mumbaji 23.12. Z chladného Káthmándú jsme se přesunuli do Indie, abychom navštívili Saranshe, se kterým jsem v Chemnitz bydlela, a společně druhému kamarádovi přijeli na svatbu, na kterou nás pozval loni, ještě dřív, než měl nevěstu (o domluvených sňatcích bude extra článek). Po přistání v Mumbaji se děsíme další byrokracie, kvůli vízům, avšak obavy byly zbytečné. Před příjezdem do Indie si jednoduše obstaráte víza online, k čemuž na webu ministerstva zahraničí najdete podrobný návod. Víza jsou platná na dva měsíce od vstupu do země a stojí 80 $, a tak už po příletu víme, že se tady asi chvíli zdržíme, abychom je náležitě využili. Na letišti se pak jen člověk zařadí do fronty e-visa, usměje se na kameru, obtiskne všech deset prstů, a je s razítkem vpuštěn do země. Saransh na nás mává na terminálu s cedulí ,,Dobrý den, Kozy ven´´, a tak je uvítání do Indie plné smíchu. Na letišti se snažím vybrat z bankomatu, ale jsem celá nervózní a než se rozkoukám, jestli chci vybrat s konverzí měny či bez, bankomat přestal fungovat. (Vždy dávejte BEZ!)

Setkání se Saranshem podstatně změnilo dosavadní styl naší cesty, ihned z letiště si najímáme tuktuk, a poté pokračujeme autobusem. Brzy pochopíme proč – doprava je na evropské poměry hrozně levná a město má asi 19 mil. obyvatel, a tak bychom se pěšky asi těžko dostávali k bytu jeho babičky, která pro nás chystá čaj.

První večer jsme strávili s jeho přáteli prakticky zavření v klimatizovaném autě, kterým jsme popojížděli zácpou po městě. Občas jsme vylezli, abychom si vyfotili nějaký kostel, snědli zmrzlinu nebo se přesunuli do klimatizovaného baru. Sami bychom do podniků, jako jsou tyhle, nikdy nevlezli. Dokonce nám po příjezdu poslíček zaparkoval auto. Nejsme si jistí, jestli naši indičtí přátelé žijí stejně, i když tu nejsme a nebo nám jen chtějí ukázat to nejlepší, co město nabízí. Možná oboje. Každopádně, je to příjemná změna.

Ráno se taxíkem opět přesouváme k pár zajímavých místům. Bollywood nás ničím extra nezaujal. Věděli jste, že Mumbaj a Bombaj je to samé město? Já jsem to zjistila až tak před půl rokem :D. Pokud Indové vypráví o Bombaji, mají na mysli staré dobré časy, zatímco Mumbaj označuje město jako takové. Spousta restaurací, hotelů, obchodů, troubících aut a motorek, nic pro pěší. Na břehu stojí brána do Indie postavená pro britskou královnu, a u ní spousta nadšených Indů, kteří se s námi chtějí vyfotit. Nakonec se procházíme po pláži a parkem, a neřešíme, kam půjdeme nebo co uvidíme, roli průvodce převzal Saransh, a tak jdeme tam, kam jsme vedeni.

Večer trávíme s jeho rodinou, kde se mi jeho strýček snaží prodat sárí na míru, jeho babička připravuje čaj a překvapuje nás, jak Indové jí. Miska brambor s cizrnou, miska křupínek, miska pálivé omáčky a pytel nafouklých brambůrek Puri. Brambůrku vezmete, uděláte do ní dírku, nasypete trošku směsi a křupínek, zalijete pálivou vodou a do pusy. Nestačím žasnout, že se z jedné misky brambor a pytlíku křupek nají celá osmičlenná rodina, a když mám sedmou kuličku a dochází brambory, přestávám se cpát. Je Štědrý večer, a já sedím v malém bytě na okraji Mumbaje s třemi generacemi Indů. Někdy si říkám: ,,Co já tady vlastně dělám,´´ a přemýšlím, proč cestuju.. jak jsem se sem vlastně dostala a proč. Ono má asi všechno svůj důvod, a po návratu z cest si člověk bude mnohem víc vážit všech maličkostí, které má doma. 

Okolo osmé se přesouváme na svatbu. Těžko vysvětlit, kdo se vlastně vdává, ale jen pro představu, jak velké jsou indické svatby: náš kamarád Saransh má tátu, ten má v práci kolegu, a ten má dceru, a ta dcera se vdává. Nakonec se z toho vyklubal hezký Štědrý večer plný jídla. Po příjezdu nám poslíček zaparkoval auto, po červeném koberci jsme prošli do sálu, kde číšníci roznášeli koktejly (samozřejmě, že nealkoholické) a kde bylo tolik jídla (samozřejmě, že vegetariánského), že jsme se přecpali k prasknutí. No, vypadá to, že jsme se sem přijeli jen najíst. Nevěstu ani ženicha jsme pomalu ani neviděli, a ihned po večeři odjíždíme domů do Pune. 

Na okraji Pune je vystavěna obří komunita. Vysoké bílé věže se čtrnácti patry a devatenáct tisíc obyvatel, město ve městě, to je Megapolis. Oplocený areál, z nějž nemusíte nikdy ven. Najdete tu polikliniku, sportovní areál se všemi druhy hřišť, školu i školku, obchody, trh, bazén, park – vše uměle vybudované a pečlivě střežené ochrankou. Pro místní obyvatele ráj na zemi, pro cestovatele jako jsme my utrpení. Najednou se ztrácí svoboda nabitá cestováním a v přítomnosti rodičů se cítíme opět jako malé zlobivé děti, ačkoliv jsou to naši indičtí rodiče, nic to nemění na tom, že nám organizují dny, připomínají mytí rukou či rozmlouvají cestování lowcost.