Moje indická máma

V této rodině jsme strávili asi deset dní, během niž jsme oslavili nebo spíš neoslavili Vánoce i Nový rok, zúčastnili se dvou svateb, dozvěděli se o domluvených sňatcích, zakusili indický styl pobavení se a snědli nespočet indického jídla. 


Saranshova rodina není hinduistická, jsou to džinisté. Džinismus je v podstatě životní filosofie, která vznikla v reakci na hinduismus. Základní myšlenkou džinismu je nenásilí a respektování života, proto jsou všichni džinisté vegetariáni. S masem jsme se tedy během našeho pobytu nesetkali, což nám, nově přesvědčeným vegetariánům, ani nevadí. Na hlavu padlý je však fakt, že nekonzumují cibuli, česnek, brambory, mrkev a ostatní potraviny, jež rostou pod zemí. Víte proč? Když chcete tyhle potraviny získat, tak musíte rostlinku nahoře zabít, což se s myšlenkami tohoto náboženství příliš neslučuje. Naštěstí je tahle rodina trochu více openminded a bramborami se cpeme denně.

První dny trávíme poklidně a rodinně. Každé ráno společně posnídáme, projíždíme městem (pěšky nikdo nikam nechodí), jíme, jíme a jíme. Jedno odpoledne trávíme u bazénu a hrajeme tradiční indickou hru carrom. Než jsem se naučila do žetonů správně cvrnkat, byla hra skoro u konce, a tak si dáváme ještě druhou partičku. Hra je to skoro až nekonečná, ale zábavná. Překvapuje nás, co jsou Indové ochotni udělat pro dobré jídlo, a žasneme, jak vlastně rodina tráví svůj volný čas. Ráno vstáváme kolem osmé a všichni se sprchují. V Indii je zvykem mýt se ráno po probuzení, nikoliv večer před spaním, jak jsem zvyklá. Snídaně se podává okolo desáté, a tvoří ji obsah všech plechových mističek, skrytých pod stolem. Různé slané i sladké keksy, placky, ladu, rýžový koláč, ovoce, kokosová voda a čaj s mlékem. (chai neboli masala neboli milktea – mě to teda vůbec nechutná a preferuji čaj s vodou.)


Po snídani vyrážíme do města na oběd, když už sedíme v autě víc jak hodinu, ptám se, kam jedeme. Jedeme na rajastanskou specialitu Dal Bati, do jedné restaurace. Ok. Po dvou hodinách v zácpách hledáme místo na parkování. Marně. Několikrát objíždíme blok, abychom se po dalších třiceti minutách usadili v restauraci. Čumim jako puk. Dvě a půl hodiny v autě, kvůli obědu. To je jako kdychom jezdili běžně na kávu nebo oběd z Prahy do Chemnitz, nebo jen tak do Karlových Varů. Achjo. 

,,Raději si dejte jen jednu porci, je toho opravdu hodně,´´radí Smita, Saranshova máma. Nu dobrá tedy. Moc nevíme, co je pro Indy velká porce, ale aby zase neřekli, že jsme nenažraní, dáváme si jedny Dalbati. Přinesli nám hliněnou nádobu s rozpáleným Ghee (přepuštěné máslo) a v něm čtyři kuličky. Kuličku si prsty rozdrobíte na talíř (pravou rukou! Na jídlo saháme jen a jen pravou rukou a na levé sedím, aby mě to nepokoušelo), zalijeme oranžovou omáčkou a podáváme. Zatímco ostatní se zdají přecpáni po první kuličce, já se cítím jako otesánek. Člověk sem jede půl dne, aby si dal jednu kouličku s omáčkou? To teda ne. Cpeme do sebe všechno, co na stole zbylo a doufáme, že donesou ještě dezert. Nevíme, zda si jídlo budeme platit sami, či nás rodinka zve, nechceme tedy vypadat nenažraně a objednávat  si další porci, tváříme se proto spokojeně a specialitku pochvalujeme. 

Po ,,vydatném´´ obědě opět vjíždíme na ucpanou silnici plnou troubících motorek, aut a rikš. Ve všem tom zmatku se prochází pár krav, které prostě objedeme a nikdo z toho nedělá vědu. Tetička by si v centru ráda koupila knihu, a tak se celá rodinka souká džunglí aut až k vlakovému nádraží. Mimo jiné popíjíme patnáct minut čaj, než si tetička knihu vybere..načež jí Saransh řekne, že by jí stejnou objednal z internetu za polovinu, a ať ji nekupuje a znovu popojíždíme z parkovišť směrem k domovu. Do Megapolis přijíždíme za tmy a nemůžeme uvěřit tomu, že jsme celý krásný slunečný den strávili v autě, abychom si snědli mastnou kuličku. 

Většina dní tady vypadá jako honba za dobrým jídlem. Indická kuchyně je jako magie, tisíce vůní a chutí. Masala koření existuje snad na všechno. V supermarketu jsou tři plné regály. Masala na omáčky, masala na ryby, masala na ovoce, masala na čaj.. atd. Jídlo se v Indii vždycky sdílí. Nedostanete talíř s vlastní porcí, ale prázdný talíř, na který si nandáte od každého jídla trochu. To platí jak doma, tak v restauraci. Nikoho nezajímá, že jste si objednali to a to, je vás tam pět, a tak vám přinesou pět příborů. Pro nás Čechy je často jídlo jen něco teplého do žaludku, hlavně se zaplácnout a nasytit. Pro Indy je jídlo rituál. Porce jsou malé, všechno je šíleně pracné, kreativní, ochucené. Pro nás to však často znamená rozdrážďěné chuťové buňky a prázdný pupek..



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování