Ta ,,pravá´´ Indie

Třetího ledna se přesouváme nočním autobusem do městečka Aurangabad. Jak nás to napadlo? Já vlastně ani nevím. Tak nějak jsme googlili města v Indii a tvořili plán, až nás napadlo se podívat na zajímavá místa ve státě Maharasthra, abychom se případně nemuseli vracet. Zaujali nás z fotek Ellora caves, a i přesto, že vlaky byly vyprodané, rozhodli jsme se koupit bus a vyrazit se na ně podívat. Autobus smrdí jako indické nohy. Fuj. Sedadla jsou lehce poznamenaná používáním, ale našli jsme ho docela snadno a vzhledem k tomu, že je jedenáct večer, balím se do své tygrované deky a usínám. Ještě za tmy nás autobus vysazuje a čeká nás hledání hotelu, který jsme si přes booking zaplatili. Mimochodem, jsou to pěkní podvodníci. Všude lákají na bezplatnou rezervaci, kterou zaplatíte až na místě, a jakmile chcete rezervaci potvrdit, vyžadují údaje o kartě. Nápisu ,,kartu chceme jen jako záruku, ubytování zaplatíte na místě,´´ jsme věřili, a ,,bum´´, rezervace je dokončená i zaplacená. Naháněči se na nás seběhli jako vosy na med. ,,Tuktuk, rikšaa, you need guide?´´Konečně jsme se vymotali z hlavní silnice,  a hledáme náš hotel. V Indii není úplně snadné ptát se někoho na cestu. Indové totiž nikdy neřeknou, že neví, a tak vás raději s klidným svědomím pošlou úplně na druhou stranu. Zkrátka jsme nějakou tu hodinku chodili jako blbci dokola, a ptali se.

Ve městě je jedna mešita vedle druhé. Psi jsou výjimečně agresivní a štěkají na nás. Mám strach. Snažíme se dostat z jejich dosahu. Všechny ženy jsou kompletně zahalené, muži mají na hlavě háčkovanou čapku. Tolik muslimů? To je vážně divný. Hotel jsme konečně našli a nevyhnuli jsme se dohadám, že máme pokoj již zaplacený. Víte, co je nevýhodou platby předem? Nemůžete si pokoj prohlédnout reálně, a to je v Indii důležitý. Pokoje, které byli na fotografiích, byli samozřejmě ty nejlepší. My jsme však zaplatili asi 400 rupií za noc, což je asi 120 Kč, za oba. Náš pokoj je tedy malý kamrlík nahoře na střeše. Koupelna společná, voda studená, Wi-Fi žádná, povlečení staré a smradlavé. Místnost nemá ani okna, abychom vyvětrali, a tak pouštíme větrák naplno a opět usínáme. 

Odpoledne se jdeme podívat na kopii Taj Mahalu, Bibi ka Maqbara, kde sice platíme 300 rupií za osobu (pro místní je to asi za dvacku), ale stojí to za to. V zahradách je jen pár lidí, a tak strávíme spoustu času focením, povídáním, pozorováním čipmanků a malých pejsků. Venku je krásně. Teplota se vyšplhala asi na dvacet šest stupňů, a dokud nedostaneme hlad, trávíme čas u mešity. 

Biba ka Maqbara, Aurangabad

Večer jsme si zašli do restaurace na Chana masala a chapati (zatím jedno s našich nejoblíbenějších jídel) a řešili, co dál. V tomhle pokoji se nám zůstávat nechce, protože potřebujeme dobrou Wi-Fi, a tak zkoušíme couchsurfing. Dr. Eroe, asi největší couchsurfer z Aurangabadu, se stovkou referencí, nám nabídl, abychom přišli. Pokud budete mít někdy cestu přes Indii, určitě k němu zavítejte. V jeho bytě je všechno, co by si cestovatel mohl přát. Koupelna s teplou vodou, pračka, vybavená kuchyň a dokonce soukromý pokoj. Po týdnech naprosté abstinence dostáváme pivo. Byt je takové doupě mladého kluka, který si zpříjemňuje dny tím, že hostí couchsurfery z celého světa. Po obědě dorazil ještě Noam z Izraele, a tak máme k dispozici dvě motorky. Nasedám tedy s Noamem na Royal Enfield, zatímco Jirka s Deorem na vespu a frčíme nočním městem za dalšími přáteli. 

Jeden Ind si pronajal třípatrovou vilu, kde by rád otevřel hostel pro backpackery, chce proto znát náš názor na ceny a celkově, jak se nám líbí. Víte kolik stojí pronájem takhle obrovského domku, se zahradou? 300 EUR na měsíc. A tak až nebudeme mít v důchodu do čeho píchnout, budeme si užívat luxusní život v Indii. Hráli jsme šipky, pili pivo (dokonce i já), jedli dortíky a povídali si o některých kulturních rozdílech v našich zemích. Okolo půlnoci jsme zamířili domů, a jízda na motorce byla tentokrát už opravdu chladná.

Ellora

Ellora caves: Druhý den u Dr.Eroa nás čeká nabitý program. Po snídani vyrážíme k jeskyním, které jsou od roku 1983 právem na seznamu světového dědictví UNESCO. Je to víc jak třicet jeskynních chrámů. Nejkrásnější a nejznámější je číslo 16, které najdete přímo naproti hlavnímu vchodu. Vstupné nás stálo víc, než bychom si přáli, ale vzhledem k tomu, že ušetříme dost na ubytování, platíme 600 rupií za osobu a s nikým se nedohadujeme. Chrámy jsou vytesané do skály společně s tisícem soch, od největších po nejmenší, a takhle tady drží už několik staletí. Cítili jsme se jako trpaslíci z Pána prstenů. Magická místa. Do vzdálenějších jeskyní (tím myslím více než 500 metrů) už příliš turistů nedošlo, a tak si užíváme obrovské haly plné ozdobných sloupů zcela sami. I tady lezou po zdech čipmankové. Projít celý areál nám trvalo dobré tři hodiny a se západem slunce se konečně chystáme na pozdní oběd. Dr.Eroe nás dnes chce vzít kempovat, a tak na motorky připevňujeme svá zavazadla, včetně Noamovy kytary. Během jízdy sama sobě slibuji, že se naučím řídit motorku, je to úžasný. Mnohem pohodlnější než pěší chůze, zároveň však mnohem blíž lidem i přírodě než-li auto.

Resort, nabízející přespání ve stanech, je ohromný. Ideální místo na svatbu. ,,Lidi sem moc nejezdí, je to v horách, pro backpackery je to moc drahý a vzdálený, turisti zase nechtějí spát ve stanech, a tak sem často beru nějaké kamarády, děláme tu párty, grilujeme, a tak,´´ vysvětluje náš hostitel. Jsme překvapení, že tady můžeme kempovat zdarma, ale faktem je, že jsme jediní široko daleko. V areálu je restaurace, bazén, vířivka, louka plná stanů, v kterých je už připravená matrace i s dekami, ohniště, stoly, židle, dětské hřiště – zkrátka úplně všechno. Resortem navíc protéká potok, který si majitel upravil podle svých představ. Na stromech visí lampiony a světýlka. Každý z nás si vybírá jeden stan, uprostřed rozděláváme oheň a pouštíme se do netradičního grilování. Jsme vegetariáni, a tak krájíme cuketu, lilek, papriky a žampiony. Po večeři se jdeme projít k jezeru, kde pozorujeme hvězdy. To je úžasný. Cestování je někdy tak příšerný, že mám chuť se na všechno vykašlat a letět domů. Jenže pak přijde takovýhle okamžik, za který to stojí. Sedíme na břehu jezera v Indii, s klukem z Izraele a s Indem, díváme se na oblohu, užíváme si života. Je to takový pocit absolutní svobody. 

Ráno nám číšník přichystal jahodový shake, který nám naservíroval přímo k bazénu. Dr.Eroe má dnes narozeniny, a tak ani za ten nemusíme platit.

bazén v resortu

Odjíždíme zpět do Aurangabadu, kde si balíme své krosny a na rozloučenou dělám klukům palačinky s nutelou a ovocem. Dnes je čas posunout se zase o kousek dál a sbírat další a další zážitky. Chceme se přesunout do Rajastanu, konkrétně do Udaipuru. Vzhledem k tomu, že je to několik hodin jízdy, koupili jsme si nejprve jízdenku nočním spacím autobusem do města Baroda, kde se jeden den projdeme, a z nějž se dalším nočním autobusem přepravíme do Udajpuru. Snad nás to ponocování nezabije. 

Kluci nás ještě na motorkách odvážejí na autobus, a loučíme se.