Růžové město, Jaipur

Z Pushkaru jsme se autobusem vydali do Jaipuru, kde nás očekává Abhinav ve svém novém airbnb apartmánu. Ze všeho nepohodlí jsme už tak unavení, že jsme si poprvé pořídili luxusní bydlení. Na střeše rodinné vilky stojí jednopokojový apartmán s vlastní koupelnou, ve kterém před námi bydleli pouze dva hosté. Pokojíček je krásně uklizený, navoněný, moderní a dokonce má malé elektrické topení. Připadám si jako v pohádce. Paní domu pro nás upletla květinové věnce na krk, připravili nám varnou konvici, pytlíčky čaje i kávu, dokonce jsme dostali vyprané hebké ručníky a v ceně je i snídaně. Na jednu noc pro dvě osoby jsme platili osm euro, a vzhledem k tomu, kolik jsme vypili balené vody a snědli jídla, to bylo vlastně zadarmo. Abhinav se ženou se o nás starali moc hezky, a v apartmánu jsme si užili pohodu, zahřáli se a dokonce si i trochu odpočinuli. Na dva dny se z nás stali turisti. Jezdili jsme rikšou, měli pořád co jíst, musím říct, že to má něco do sebe. A vzhledem k tomu, že jsme v Indii, bylo to pořád levnější, než běžný den v Německu a jízdenka na MHD. (5 km taxíkem stojí asi 30 Kč)

První den jsme posnídali a vyrazili k paláci Hawa Mahal, poštěstilo se a využili jsme své stále platné ISIC průkazy, abychom ušetřili několik set rupií za vstup.  Jaipur je město pevností a paláců. Všude okolo jsou hory, na kterých uvidíte vysoké kamenné hradby. V centru jsou zase zahrady, okrasné paláce a růžová čtvrt. Domky jsou jeden jako druhý a v podloubí najdete obchůdky a tržnice. Všechny stavby byly natřené na růžovo kdysi před návštěvou britského prince. Procházet městem není nic snadného, buď se prodíráme mezi davy nakupujících lidí v průchodu a nebo se snažíme udržet na kraji silnice, kde na nás troubí tuktuky, motorky a hrozí srážka s pouliční krávou.

Jantar Mantar je astrologické centrum staré stovky let. Je to obrovský park, ve kterém jsou vybudované velké sluneční hodiny a nástroje na měření vzdálenosti slunce, planet i času. Strávili jsme tam několik hodin zkoumáním stínů na časové ose. 27 metrů vysoká budova měří čas s přesností na dvě vteřiny. Hinduismus je silně propojen s astrologií, hvězdami a vesmírnou energií. Hinduisté věří, že jsme všichni součástí mléčné dráhy, a existuje dalších tisíc sluncí. 

Dlouho jsme nemohli najít žádnou restauraci, která by odpovídala našim finančním možnostem, a tak jsme nakonec zapadli do pizzerie, kde jsme stejně platili evropskou cenu. Pizza ale byla dobrá, i přesto, že byla vegetariánská. V Indii máte na výběr asi z deseti druhů vegetariánských pizz, a tak si i vegetarián najde svoje.


K večeru se chystáme na opičí chrám. Cestou nás vítá několik městských divokých prasat, krav, opic i psů. Opice jsou na lidi tak zvyklé, že se nechávají krmit. Cestou zpátky mi dokonce jedna opička skočila na záda. Měla jsem strach, že mě kousne, a tak jsem zapištěla a ona mi utekla. Na kopci je temple of sun, kde můžete pozorovat západ slunce a okolní hory plné barevných draků, které dětem zřejmě uletěli při drakiádě.


Na závěr dne si voláme uber. Po západu slunce je zima, asi čtrnáct stupňů. V chrámech se navíc musíte zout, a tak jsme zmrzlí, poté co jsme bosky ťapkali na ledových dlaždicích. Abhinav a Rhina nás pozvali k sobě na čaj a konverzace s nimi byla tak fajn, že jsme u nich i večeřeli a odcházeli k sobě nahoru okolo desáté. K jídlu byla omáčka s kuřecím masem. Sama sebe jsem překvapila svojí reakcí: ,,děkuji, ale já maso nejím.´´ Udiveně se na mě podívali. ,,Jak někdo z Česka může nejíst maso?´´ nechápali. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme v Česku maso vždy jedli, ale po příjezdu do Asie se stala spousta věcí, jež nás dovedla k zamyšlení se a maso jsme na nějaký čas omezili. I přesto Jirka po několika týdnech maso zkusil, já však zůstala pouze u rýže. ,,Návrat domů bude těžký,´´pomyslela jsem si.

Abhinav a Rhina mají vztah založený na lásce (love marriadge). Mají spolu šestiletou holčičku a žijí sice tradičně s jeho rodiči, ale každý obývá své patro, a tak mají soukromí, což je v Indii spíše vzácnost. Rádi by se někdy přestěhovali do Evropy, ale zatím na to nesebrali odvahu, a tak je přemlouváme alespoň k cestování. Jsme překvapeni kolik toho o Evropě ví.


Ráno společně s rodinkou vyrážíme na Amber fort, pevnost za městem, která je obrovská, přímo gigantická. Je sobota, a tak mají všichni volno. Moc jsme se však neprospali. Abychom viděli východ slunce, vstávali jsme okolo šesté ranní. Hradby nad pevností jsou rozsáhlé a táhnout se až daleko za město. Pevnost sama zabírá celou horu, která je tunelem propojena s další pevností. Po hradbách se vozí líní Evropani na slonech. Trhá nám to srdce, a líbí se nám, jak Rhina mluví se svojí dcerou: ,,Proč není dobré jezdit na těch slonech?´´,ptá se. ,,Protože se k nim nechovají hezky, bijou je a nedávají jim papat,´´ odpovídá malá, ale zároveň se jí v očích leskne zvědavost, která napovídá, že by to chtěla zkusit. My také nepodporujeme otrokářství, ať už lidí nebo zvířat, a tak si na jízdu necháváme zajít chuť. Stejně tak nikdy nepoužíváme rikši tažené lidmi. 


V pevnosti jsme byli mezi prvními, a tak jsme pozorovali východ slunce a užívali si desítky prázdných nádvoří. Zachovalé turecké lázně, fresky na zdech, slavnostní pokojíčky, vše ve skvělém stavu. Po návštěvě pevnosti se přesouváme k Naghar fort, která otevírá v deset hodin. Opět jsme tak první návštěvníci, a divíme se, kolik jsme toho stihli, když se ve dvanáct hodin blížíme k domovu, abychom si zabalili. Vstávat brzy ráno má vážně něco do sebe.

Obědváme společně s rodinkou, která nás pozvala k sobě dolů na Dal s rýží, loučíme se s naším apartmánem snů a litujeme, že jsme si už koupili lístky na autobus do Agry, nejraději bychom tady zůstali pár dní.

Města v Indii bývají mnohem větší než Praha a obydlená jsou stejně jako celá Česká republika. Náš oblíbený způsob dopravy, pěší chůze, tak není možný úplně všude. Nikdo není zvyklý chodit pěšky, a to jednak kvůli šílené dopravě a také špatnému stavu ovzduší, které je hodně znečištěné. Kolem cest tak často nejsou chodníky, a když ano, jsou zabarikádované prodejními stánky, zaparkovanými motorkami či auty, a tak jako tak je člověk nucen sdílet krajnici s divokými psi, krávami, motorkami, a parkujícími tuktukáři, kteří se vás za každou cenu snaží svést, i kdyby k vedlejšímu vchodu. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování