město jezer, Udaipur

Toto místo máme spojené zejména s naším couchsurferem Rahulem, se kterým jsme zažili spoustu dobrodružství. Třeba jsme s ním spali v jedné posteli, smažili bramboráky, viděli indické policisty, kterak mlátí jeho ožralé kamarády tyčemi, málem se nechali zatknout, hulili hašiš, sledovali západy slunce a dozvěděli se veškeré podrobnosti o svatbě Priyanky Chopra.

Autobus je dvoupatrový. Zakoupili jsme si dvojpostel v horním patře, která se nachází v nejzadnější části autobusu. Nejprve jsme nadšení. Postel je sice dlouhá asi jen 170 cm, a tak si musíme pokrčit nohy, ale jinak je to docela pohodlný. No, to jsme si mysleli do té doby, než se autobus rozjel. Hlavou jsme málem prorazili strop, a tak zaujímáme bojové pozice vleže a doufáme, že v silnici nebude moc dalších děr. Doufali jsme marně. Dvanáct hodin neustálého skákání. Překřtili jsme autobus na kostitřas. Bylo to asi jako když by vás někdo strčil do krabičky od sirek a třepal s ní nahoru dolů. To, že jsme se v rakvi za dvanáct hodin příliš neprospali, asi ani nemusím zdůrazňovat. Mimoto nemají v autobuse záchod, a tak pokaždé, když se někomu chce, řekne řidiči, který přibrzdí u krajnice. Vzhledem k tomu, že mám extrémně hyperaktivní močový měchýř, zastavila jsem autobus třikrát během prvních dvou hodin. Za třicet minut mi tečou slzy a říkám si: ,,Já už to nevydržím.´´ Je mi trapně znovu zastavovat autobus, zároveň vím, že to nezvládnu vydržet ani několik minut, natož hodin, a tak nastává první životní pokus, vyčůrat se do lahve. 

Za tmy procházíme spícím městem, kde je všechno zavřené. Ve slumech podél silnice začínají lidé rozdělávat oheň na zahřátí. ,,Nechoďte nikam za tmy, a nechoďte do slumů,´´ říkali nám. No, pozdě. Klid nalézáme u chrámu, protože věříme, že by nám u chrámu nikdo neublížil. Sedáme si tedy na lavičku a čekáme, až se nad jezerem, ve kterém je asi třicetimetrová socha boha Šivy, rozední. Od půl osmé začínají otevírat první kavárny.

Udajpur, před západem slunce
Celé dopoledne jsme proseděli tam. Dvakrát jsme snídali, vypili dvě kávy a jeden džus, mimo jiné vymysleli, kam pojedeme příště. Během připojení na Wi-Fi zkoušíme domluvit další couchsurfing. Zatím jsme během tří týdnů v Indii platili jen jednu noc, a tak bychom u toho rádi zůstali. Odpoledne se procházíme po Barodě. Venku je krásné počasí, a tak se vydáváme směrem k paláci, u kterého jsou rozlehlé zahrady. Chceme si zaplatit vstupné a celý den odpočívat v zahradách, kde nás nebudou otravovat řidiči tuktuků, ani prodejci všeho možného. Do zahrad je bohužel vstup zakázán, protože se kolem paláce hraje golf, a o muzeum nestojíme. Snědli jsme si tak před vchodem svačinu a pokračovali v hledání nějaké lavičky, na které si schrupneme. Při představě, že jedeme dalším nočním autobusem, mě polévá horko.

K večeru hledáme další podnik, ve kterém bychom se najedli a na pár hodin usadili, než pojede náš autobus. Objednávám si tedy capuccino a sýrové samosy, které jsou tak malinké, že se tomu snad ani nedá říkat jídlo, nemluvě o pizze, kterou v Indii dělají o průměru deset centimetrů. ,,Zase mi někdo volá,´´ rozčiluju se. Koupili jsme si totiž indickou SIMkartu. Za málo peněz hodně muziky. Za 80 Kč měsíčně máme 1,4 GB dat/den a 300 volných minut denně. Nevýhodou je, že jsou Indové otravní všude. A tak mi neustále chodí nějaké SMS, někdo mi volá a moje SIM chce přehrát zvuk nebo co. Šílený. Tentokrát byl ale hovor oprávněný a od operátora nebyl. YOUR BUS CANCELED, přistálo ve zprávách. No, dohadovat se s indickými dopravními podniky, jak si to představují, zrušit autobus tři hodiny před odjezdem, to nemá cenu. Musíme však zjistit, jestli nám vrátí peníze, které jsme za jízdenky zaplatili, a sehnat si v Barodě buď hotel nebo další spojení do Udajpuru.

Hory nad městem Udajpur
Šílíme. Nejprve nemůžeme najít další stejně levný autobus, potom nám nefungují platby kartou, nakonec se nemůžeme spojit s dopravními podniky, a když po hodině úsilí máme jízdenky na náhradní autobus, volají nám, že se mění řidič a nástupní místo, a kdoví co, tak nás čeká po celodenním chození dalších pár kilometrů navrch. V Indii si lidi strašně rádi telefonují. Tím, že je tu volání levné a dostupné pro všechny, je to jejich největší hobby. Musíme tedy řidiči zavolat, aby nám sdělil nástupní místo. Achjo. Ještěže máme našeho indického kamaráda Saranshe, který to za nás vyřídil a přeložil nám konverzaci s řidičem do angličtiny. Věřte mi, že na tomhle místě byste zastávku nečekali. Jsme na konci města, pod dálničním mostem, kde se kromě pouličních krav schází tuktukáři, prodejci ze slumů a divnolidi. Autobus má zpoždění. Saransh kvůli nám nespí a je neustále v kontaktu s řidičem, kterému připomíná, aby pod mostem nabral dva cizince, kteří nemluví hindi. Okolo jedné ranní nám tuktukáři začínají nabízet přespání. ,,You sleep in my house.´´

Začínám mít trochu strach. Voláme Saranshovi, jak to s tím autobusem vypadá, a modlíme se, aby nás někdo vyzvedl. Ráno nás očekává další couchsurfer Rahul, který pro nás přijede až na autobusovou zastávku, a tak se snad tentokrát trochu vyspíme. 
Jízda autobusem byla lepší, než jsme očekávali. Tentokrát byla silnice kvalitnější, a vzhledem k mírné dehydrataci, způsobené přípravou na jízdu, jsem čůrala jen dvakrát.  

Rahul nás nabral do svého stříbrného Hyundai, aby nám ukázal svůj byt. V bytě je taková zima, že jsem nesvlékla ani jednu vrstvu, naopak oblékám další pár ponožek. Dva pokoje. Přímo za vchodovými dveřmi je koupelna, kde je sice evropský záchod, teplá voda však ne. Od vchodových dveří se vchází přímo do ´´obýváku´´, alias místnosti s několika sedacími pytli různých barev. V místnosti nejsou okna, žádné skříně, gauč ani televize, a tak to křtíme na huličskou místnost. V druhém pokoji jsou na zemi rozložené tři matrace, na krabicích od bot postavený monitor a skříň. Hodně staromládenecké bydlení. Teplou vodu si ohříváme spirálou v kýblu, kterým se následně poléváme. Rahul musí odejít do práce, a tak ve spacácích uleháme na jeho matračky a na několik hodin se musíme prospat.

Rahulův obývák a moje palačinky
Probouzíme se okolo čtvrté a Rahul nás zve na oběd. Restaurace nebyla taková, do kterých chodíme běžně, a tak nás obsluhovali Indové ve stejnokrojích, rozložili nám na kolena ubrousek a na závěr nám opláchli ruce vodou ze zlaté konvičky. Jídlo v Rajastanu je fajn. Ostatně jako jídlo v celé Indii. Typické pro Rajastan jsou Dal Bati Churma. Kuličky z těsta, které se rozdrobí najemno a polijí se omáčkou. Zní to divně, ale ono je to vážně chutný. (Jen nevím, kdo z Česka by se s jídlem takhle piplal.)

V Indii žijí rodiny pospolu. Většinou zůstávají děti se svými rodiči až do svatby. Po sňatku bydlí syn stále u svých rodičů, kam si přivede svojí ženu (i s tučným věnem), a zakládají spolu rodinu. Dcera naopak po sňatku od rodičů odchází. Není tedy moc zvykem, že by mladí Indové žili sami, tak jako Rahul. Ten si však v Udaipuru založil byznys, a tak jeho konzervativní rodiče souhlasili s tím, aby se přestěhoval, bez několika telefonátů s maminkou každý den, se to však neobejde. Rahulův byt se tak stává doupětem všech jeho přátel. Jakmile si chtějí vypít pivo, zahulit trávu nebo hrát hry na počítači, míří k němu. Není tedy divu, že nás hned první večer se všemi seznamuje. Kamarád Siddhart si půjčil od kolegů v práci otevřený jeep, do kterého nás nabírá. Sice mrzneme, ale za ten zážitek to stojí. Řídíme se po indických ulicích, ve stoje se držíme na korbě jeepu a míříme do baru Nirvana. Jirka popíjí s kluky rum, zatímco já horký čaj. ,,Jak můžou ty Indové sedět venku? Vždyť je osm stupňů,´´ huhlam si pod šálu a škoda, že nemůžu říct, že se těším do vyhřátého bytu. Ten je totiž stejně studený, jako venkovní lavičky. 

Rahul organizuje svatby, party a oslavy, a tak nás bere do své kanceláře, kde nám s kolegou ukazují videa z největší indické svatby všech dob. Dcera indického milionáře si vzala hollywoodského herce. Do Udajpuru tak přiletěla dokonce i Hillary Clinton. Wow. Takhle velkou, drahou a honosnou svatbu, to si snad ani nikdo z vás nedokáže představit. Ale zkusím to. Jedna pozvánka stála sto tisíc českých korun. Byla to velká krabička s pozvánkou, několika fotografiemi, příběhem, několik zlatých šperků, drahých kamenní atd., pro každého zvaného hosta… Zadejte si do googlu Priyanka´ s wedding a uvidíte, na čem se náš nový kamarád podílel. 

Akorát nechápu, proč žije tak, jak žije. Musí přece vydělávat hodně peněz. Vzápětí se však během konverzace na jiné téma dozvídáme, že lidé v Indii neradi mění bydlení a neradi si zvyšují životní standard. Bavili jsme se hodně o lidech z ulice. ,,Oni žijí ve slumech celý život, a jsou tak spokojení. Někdy už mají dokonce mobil, televizi nebo auto, ale prostě je nenapadne koupit si byt. Někdy dostanou byt od státu. Ježe oni ten byt pronajmou a dál žijí ve slumech.´´ Zajímavý. Tak možná ani Rahul nemá potřebu zajišťovat si v bytě teplou sprchu, postel nebo filtr na vodu.

snídaně - Masala Dosa
Udajpur je krásné město. První večer nás Rahul vzal do hor nad městem, abychom viděli západ slunce, další den nás odvezl do města, k jednomu z mnoha jezer, abychom si prošli centrum. Jenže mám zkaženou náladu, jsem unavená a vyčerpaná. Naštvaně si u jezera sedám a přemýšlíme, co dál. ,,Takhle to nejde, být pořád u někoho na návštěvě,´´ stěžuju si. Víte, on couchsurfing není pro každého. Je potřeba si uvědomit, že je to sice ubytování zdarma, ale vy těm lidem něčím platíte. Platíte jím svojí přítomností, svými zážitky, chtějí se s vámi pobavit, chtějí vás ukázat přátelům, očekávají, že jim něco uvaříte apod., a tak to pro cestovatele znamená, že ztrácí svobodu rozhodování, volný čas i soukromí. ,,Dneska to ještě zvládneme, a slibuju, že si potom najdeme nějaký pokoj jen pro sebe,´´utěšuje mě Jirka. A tak zvedáme zadek a jdeme se alespoň krátce projít do paláce, a kolem jezer. Zbytek odpoledne jsme proseděli v kavárně nad cappuccinem a diskutovali o tom, co budeme dělat dál. (Nechte se překvapit… )

bramboráky - být Čech a být vegetarián - to moc kreativity není. 
Rahul byl vcelku přátelský chlapík a ušetřil nám spoustu starostí i peněz, ale spaní v jedné posteli a party každý den, to není nic pro nás. Poslední den mu však jako díky chystáme české bramboráky a palačinky s ovocem. Nevím jak on, ale my jsme si pochutnali náramně. Večer jeho kamarádka slaví narozeniny, a tak kupujeme čokoládový dort a vyjíždíme do resortu, patřícího nějakým známým. Je to náš třetí večer, kdy ponocujeme proti své vůli, a tak se už ani nesnažíme přetvařovat. S díky odmítáme všechny posilovače dobré nálady, a s padajícími víčky vyčkáváme, až maminka zavolá všechny kluky domů a Rahul odveze i nás. Domů sice jedeme, avšak z celým osazenstvem. V restauraci na druhém konci města ještě nakupujeme jídlo a alkohol s sebou. Poté, co do sebe náš řidič začal lít rum rovnou za volantem, se rozhodujeme vystoupit. ,,To jsou fakt puberťáci, to není možný,´´ nadává Jirka a hledá nějaký uber. ,,Tak vystoupíme, Ok?´´,,Hele kluci, my bychom si rádi vystoupili a dojeli to třeba taxíkem, Ok?´´, sotva jsem to dořekla, rozmýšlím se. Přímo před námi stojí na silnici dvě auta, která blokují cestu. Jedno auto je otevřená dodávka, druhé auto jen stojí a bliká. Před auty muži v béžových uniformách mlátí bambusovými tyčemi další lidi. ,,Pouliční rvačka, loupež, krádež, vražda,¨proběhnou mi hlavou nejčernější scénáře a vystupovat se mi už zase tolik nechce. Jenže bitka byla oprávněná. Byla to indická policie, zatýkající naše další kamarády, kteří v jeepu překročili rychlost (a hádejte v jakém stavu.) Náš řidič nakonec naštěstí bezpečně dojel do bytu. Party skončila. A my ihned uleháme do spacáku. Ráno totiž odjíždíme. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Marbella / Málaga a 10 tipů na výlet do okolí

11 kroků k podnikání & cestování

Splněný sen o digitálním nomádství💻