Svatebčany v Nepálu

Nedávno jsem začala číst knihu o pozitivním myšlení, ve snaze odprostit se od mého věčného pesimistu. Hned v první kapitole byla řeč o osudu, a o tom, jak se v podstatě všechny události dají přijímat buď pozitivně a nebo negativně, je totiž jen na nás, jak se k tomu postavíme. ,,Hmm, určitě, to teda nevím, co je pozitivního na tomhle dni,´´ mumlala jsem si včera, jakmile se začalo stmívat a my stále nemohli najít žádné ubytování. 

Ráno jsme se totiž rozhodli, Lumbiní opustit. Vzhledem k tomu, že v Nepálu jízdní řád, ani ceník není nijak stanoven, stoupli jsme si k silnici a čekali na autobus, do nějž naskočíme. Přímý autobus do Chitwanu nám ujel, a protože nemáme chuť honit autobus rikšou, jak navrhuje její statečný řidič, volíme lokální autobus do městečka Bhairahawa, ve kterém přestupujeme na další autobus. Cesta autobusem je vážně legrace. Zastávka je vlastně kdekoliv podél silnice. Hubený Nepálec visí ven ze dveří autobusu a pokřikuje názvy měst, lidé naskakují a vyskakují, platí tak nějak ,,podle huby´´ a autobus není NIKDY plný. Pytle rýže, stroje, zvířata, kufry, tašky – jasně, že se nám to sem vejde, pokyvuje ´´štiplístek.´´ Ať jedete kamkoliv, vždycky to zabere celý den. Po několika hodinách stojíme u silnice v Bharatpuru, ačkoliv jsme si jízdenku zakoupili úplně někam jinam. Prý si máme vzít taxi, pokřikuje štiplístek ze dveří odjíždějícího autobusu. 

Bharatpur vypadá jako velké město. Plánujeme se tu na pár dní usadit, užít si dobrého jídla a rezervovat si nějaký klidný, levný pokojíček. V Pokhaře jsme sehnali pokoj za 600 rupií. Mohlo by to tu být ještě levnější. Procházíme tedy městem ve snaze ulovit nejlepší nabídku. 

Po třech hodinách, dvou odmítnutích, jedné nabídce za 3000 na noc a několika nachozených kilometrech je mi do breku. Minimálně se nám podařilo najít funkční bankomat a vybrat peníze, avšak vhodný hostel nemáme ani po setmění. Jdeme zpět na místo, kde nás odpoledne vyhodil autobus, když si všimneme nápisu HOTEL na vysoké budově. ,,Ok, poslední pokus´´, pomyslím si a vyjíždíme do třetího patra. Na recepci se nás ujme jeden z kluků, hovořících anglicky, a snaží se vystupovat velmi profesionálně. Používá odborné výrazy jako twin, double bed apod. Cena za pokoj typu standard je sice dvojnásobná než-li v Pokhaře , ale na jednu noc to berem…Po prohlídce pokoje mám stejný pocit jako tři veteráni – pokoj se štěnicemi, bez štěnic a nebo i s ramínkama? 

Pokoj je vnitřní buňka uprostřed hotelu. Z každé strany je obrovské okno do chodby, za nímž sedí banda Nepálců, čekajíc, co se bude dít. Nad dveřmi je ve zdi obrovská díra, vyplněná síťkou. V pokoji je nejen zima, hluk a průvan, ale ani neteče teplá voda a ručník jsme dostali jeden dohromady. Největším paradoxem je telefon, na který nám recepční v půl deváté večer zavolal, zda si přejeme nějaký hotelový servis, a nabízel nám výběr pochutin. Tak nějak mě přešla chuť, když jsme v naší ptačí voliéře, oblečeni do termoprádla, poslouchali mlaskání, chrchlání a kašlání deseti Nepálců, sedících přede dveřmi. Měla jsem neustále pocit jako když sedí přímo vedle mé postele, a tak ani špunty do uší nepomohly. No ramínka jsme dostali čtyři, štěnice jsem nepočítala…

Začínám věřit, že vše, co se má stát, se stane. Těžko říct, kdo vytváří náš osud. Zda je předem určeno, jak věci dopadnou a nebo se dějí nahodile. Jedno je však jisté – nakonec to všechno dobře dopadne, a jestli ne, tak ještě není konec. Kdybychom včera stihli přímý autobus, kdybychom našli hezké ubytování nebo kdybychom odjeli zpět do Káthmándú, nestalo by se nám nic z toho, co se dnes stalo. ,,Ono se asi všechno děje z nějakého důvodu,´´ pomyslím si, když se na nepálské svatbě cpu rýží.

Rozhodli jsme se navštívit národní park Chitwan, a i přesto , že tato turistická atrakce nebude zdarma, a možná ani lowcost, máme chuť vidět nosorožce, slony a s trochou štěstí i tygra. Vždyť vlastně budou vánoce. ,,Můžeme si tenhle výlet prostě koupit k vánocům, co myslíš?´´ A tak sedíme v autobuse do vesnice Sauraha, kterému se k vesnici zajíždět úplně nechce, vyhazuje nás tedy na hlavní. 

Jízda autobusem v Nepálu je vlastně docela podobná stopování. Stojíte u silnice, pokřikujete, kam chcete jet a nakonec dojedete někam jinam. Vyrážíme tedy pěšky směrem k vesničce, a odmítáme rikšu i tuktuk. Vždyť je to jen pět kilometrů. V dálce hraje hudba, a tak zvědavě přicházíme blíž.

Vypadá to na nějaký průvod. Z valníku traktoru se line hlasitá hudba a za ním tančí dav nepálských žen, oděných do sárí. ,,Jé, místní slavnost. Přidáme se?´´ Dřív než to dořeknu, holky už mě tahají do kola. A tak chvíli tančíme a poskakujeme za traktorem společně, načež zastavíme a tančíme před domem. ,,Páni, to bude asi svatba,´´ všimnu si plakátu nad vstupní branou. Ženy nás zvou na jídlo, a tak se seznamujeme s ženichem a nevěstou, zpucneme dva dhalbháty, jogurt s cukrem a rýžové čipsy, a poznáváme místní zvyklosti z první ruky. Konečně jsme narazili na ten pravý Nepál, který jsme hledali. Láďa Zibura psal o permanentních úsměvech místních a jejich pohostinnosti, zatímco nás se zatím každý snažil zamračeně oškubat, ošidit, něco nám vnutit nebo prodat. Dnes se vše v lepší obrátilo, usmívám se od ucha k uchu a radostně oslavujeme svatbu lidí, jejichž jména ani neumíme vyslovit. Pravděpodobně jsme pro ostatní atrakcí. Jsme z té dvoustovky hostů ti nejvyšší, nejsvětlejší a pozor – vegetariáni. Tvrdíme poté, co se k nám opět blíží kbelík s kozím vývarem. 

Nakonec jsme se pěkných pár hodin na svatbě zdrželi a dokonce během chvíle našli perfektní ubytování nedaleko vstupu do Národního parku. Novostavba uprostřed řepkových polí, s výhledem na les. Nikým nerušeni pijeme horký čaj, posloucháme večerní zvuky přírody a těšíme se, až nám nějaký nosorožec zavítá pod okna.