Nepál - čtvrtý týden

Díky přístupu k internetu jsem si diagnostikovala zánět dutin. Třetí den s bolestmi hlavy, ucha a zubů odcházím ze školy hned po poledni a léčím se dostupnými metodami – nandáním čepice. Možná je na čase změnit prostředí. Ledová sprcha, chladné noci v chýši a neustálý kontakt s nemocnými dětmi mi nedělá moc dobře, od prvního dne jsem nachlazená. 

Cesta autobusem z Besisaharu do Pokhary nás příjemně překvapila svoji cenou, pětihodinové hopsání na klíně dalších Nepálců už tak příjemné nebylo. Bus byl opravdu lokální, byli jsme jediní bílí, a také jediní, kteří očekávali, že budou sedět. Do Pokhary jsem se moc těšila, všichni ji moc chválí, a tak jsem zvědavá, jak se od hlavního města, kde nás zatím všichni chtěli jen oškubat nebo přejet, liší. Navíc jsme si na dvě noci rezervovali private room s vlastní koupelnou v Nepalaya Eco hostel.

Po příjezdu jsme pravděpodobně vyčerpali zásoby horké vody, jelikož v dalších dnech již netekla. Doufali jsme, že si vypereme prádlo a dobře se najíme. První večer jsme společně s Rowanem zašli na pizzu. Nikdy si nedávejte v Nepálu evropské jídlo, pravděpodobně originál nikdy neviděli, a tím pádem ho ani neumějí připravit. Pizza stála 250 rupií, byla asi ohřátá v mikrovlnce a byla dost podobná té nejlevnější a nejhorší pizze z Lidlu, která stojí asi patnáct korun. Tak jako snědli jsme to.

(Článek o stravování a cenách v Nepálu napíšu zvlášť .. jídlo je mé oblíbené téma, a rádi se s vámi podělíme o tipy, jak se nejlépe a nejlevněji najíst ).

S praním jsme to také zrovna nevyhráli, v našem hostelu je všechno zpoplatněné, a co by si člověk mohl udělat sám, je zakázané. Zakázáno prát v ruce, zakázáno nosit do hostelu vlastní jídlo a pití apod. Zkrátka nic pro nás lowcosťáky, a tak se v neděli ráno poohlížíme po novém ubytování. Vzhledem k tomu, že jsme závislí na čaji, a to tak, že vypijeme asi 2 litry čaje denně, potřebujeme něco, kde bychom si mohli vařit. 

Přes couchsurfing se nám tentokrát nic najít nepovedlo, a tak zkoušíme airbnb. Dvoulůžkový pokoj za 5 eur/noc vypadá slibně a tak si rovnou rezervujeme čtyři noci a plánujeme se v Pokhaře trošku usadit. (AirBnB je ubytování u obyvatel měst, kteří vám poskytnou pokoj ve svém domě, většinou je velmi levné a nabízí možnost nahlédnout do života místních lidí). Pokud jste ještě nikdy nevyzkoušeli a plánujete někam odcestovat, zaregistrujte se zde: https://www.airbnb.cz/c/kikas60?currency=EUR, čeká vás sleva na první ubytování 28 euro. 

Jsme tu třetí den, ale zatím jsme z města moc neviděli. Vyhovuje nám pomalejší cestování. Posedáváme na břehu jezera, válíme se v posteli, nikam se neženeme, potřebujeme si odpočinou, vyprat, dobře se najíst, a až bude nejlepší počasí a konstelace hvězd, můžeme vyrazit prozkoumávat památky.

S dvanácti kily na zádech procházíme kolem Phewalake, hledajíc nové útočiště. Cesta vede podél silnice, kolem které jsou zprvu samé hotely, restaurace a kavárny, po pár kilometrech se okolí mění na rýžová pole plná krav či buvolů. Jsem zpocená, sotva popadám dech. GPS ukazuje, že jsme na místě. Ptáme se několika místních, kde je Gurungs family, ale všichni jsou zmatení a posílají nás sem a tam. Vylezeme na kopec, abychom zase slezli. Jsem zoufalá. Nakonec zjišťujeme, že jsme ve špatné čtvrti, asi tak o tři kilometry. Vracíme se s batohy zase zpět do centra, ze kterého jsme ráno vycházeli a bloudíme po čtvrti Bangladi. ,,Tenhle den nám byl čert dlužnej,´´ zlobím se, když po čtvrté prohledáváme uličky kolem hlavní cesty, abychom zjistili, že názvy ulic ani čísla domů v Pokhaře prostě nejsou. Hledáme tedy dům podle fotografie. 

Narazili jsme na bláznivou červenovlasou evropanku, původem z Dánska, která tu žije. Snaží se nám pomoct, a zároveň povyprávět svůj příběh. Před sedmi lety se v Nepálu, během dovolené, zamilovala do opuštěného psa, a rozhodla se tu zůstat. Nevím, čím ji jeden pes tak okouzlil, protože opuštěných psů jsou tu stovky, ale díky ní jsme dům konečně našli. Gurung´s family house.

Nevím proč, ale mám z hostitelky pocit, že nás nevidí moc ráda. Celý den nereagovala na zprávy ani volání, a stále vypadá překvapeně. ,,AirBnB?´´ ptáme se opatrně. Vypadá to, že jsme to opravdu našli, ale zatím se nás nikdo neujal, aby nás odvedl k vysněnému pokoji, a tak sedíme na terase domu a čekáme, co bude. Gita si s někým smsskuje, a tak konverzaci zahájím sama. Vysvětluji, že jsme přes airbnb, a jestli nás odvede do našeho pokoje, načež se mi dostane odpovědi, abych se zeptala v airbnb, proč jí ještě od září nezaplatili.  ,,What?´´ S Jirkou se na sebe vyděšeně díváme. Paní asi vůbec neví, jak ubytování přes airbnb funguje, že peníze chodí na účet, a těžko jí vysvětluji, že už jsme ubytování zaplatili, i přestože držím účet v ruce.  Pravděpodobně očekávala poslíčka s hotovostí. Když odmítáme ubytování platit znovu v hotovosti, nechá nás ještě pár minut sedět na terase a tváří se, že situaci s airbnb řeší. Záhy zjišťujeme, že se jen dívá na svůj facebook. Dochází mi trpělivost. Se slzami v očích se zvedám, nahazuji krosnu na záda a odcházím. Nejenže jsme ten dům hledali celý den, ona je ta paní ještě úplně vypatlaná. Dobře. Klid. Jsme v Nepálu. Věci tady asi fungují trochu jinak. Prostě lidi neplatí online, nic si nerezervují, nechápou to. Zapadneme do první kavárny s teráskou, abychom na Wi-Fi stornovali pokoj v Gurung´s family house a našli nové než se setmí. 

Podnik se jmenuje Chat and Chill bar. Je tu pouze pár pokuřujících Nepálců, popíjejících svůj odpolední čaj, a jedna hippie cestovatelka. Shazujeme batohy i pohorky a po celém dni usedáme do příjemných měkkých polštářků. Za poslechu americké hudby hledáme nějaké levné ubytování. Nakonec se vše v dobré obrací. ,,You need room?´´, číšník nám nabízí dvoulůžkový pokoj za 700 rupií. No, chceme ho nejprve vidět.  Na zahradě za barem je několik bungalovů, malá místnost se dvěma postelemi a vlastní koupelna. Páni. Evropský záchod, horká sprcha, zrcadlo. Okamžitě kýváme a ještě usmlouváme cenu na 600 rupií, pokud zůstaneme pět nocí. Postele srážíme k sobě, vyrobíme si stoleček ze šuplíků a dopřáváme si horkou sprchu. Paráda. Možná je všechno zlý pro něco dobrý…

Následující den jsme odpočívali, vyprali veškeré oblečení, (kdybychom se s sebou vezli špunt do umyvadla, tak jak někteří cestovatelé radí, mohlo to být i v teplé vodě) a ochutnávali místní kuchyni. Stále jsme však nevyřešili, jak si dát ráno dva litry horkého čaje, a nezaplatit za něj majlant. Všude jsou tu zásuvky. Možná by byla užitečnější spirála, než-li vařič, který s sebou vezeme. Achjo, na moment zalituji, že jsem ji s sebou nevzala. ,,Možná by se dala někde ve městě koupit,´´ napadne Jiříka. No vážně. Během pár hodin máme spirálu, v přepočtu asi za 65 kč a rázem se náš pokoj mění v ráj na zemi. Teplá sprcha, teplý čaj, peřina, záchod.. člověk si úplně jinak váží věcí, jež jsou v běžném životě úplně samozřejmé.