Nepálské zemětřesení

Druhý den se probouzíme opět vymrzlí, s vidinou teplé sprchy, již nám recepční slibuje už dva dny. ,,Pořád ledová,´´ hulákám z koupelny, načež se Jiřík vypravuje znovu na recepci, zeptat se, kde je ta slibovaná teplá. Recepční se vyhýbá odpovědi a diví se, že solární panel vodu dost neohřál, když je venku devět stupňů. Začínáme vyhrožovat, že se odstěhujeme, a Nepálec přichází s řešením – můžeme se osprchovat ve vedlejší budově. Sprchu s plynovou karmou nám doteď tajil, asi si jí za 800 rupií nezasloužíme, i přesto, že jsem naštvaná, touha po zahřátí je silnější. ,,Everything good?´´ptá se, když vylezu ze sprchy naježená jako dikobraz, husí kůži ke stropu a vlasy stále mastný. ,,Not good, change hotel.´´ Zabaleno máme během deseti minut, a během dalších deseti už jsme přestěhovaní ve vedlejším hotelu, ve kterém, kromě pokoje, kontrolujeme funkčnost Wi-Fi i horké sprchy.


Další den se vypravujeme do historického města Pátan, ležícího nedaleko Káthmándú. Autobus stojí asi čtyři koruny, a tak tentokrát šetříme nohy. Město je plné hinduistických i buddhistických chrámů, klášterů i historických budov. Centrum je rozhodně čistější než v hlavním městě, a tak si užíváme zametených chodníčků, kamenných uliček a hezkých obchůdků. Za celý den jsme potkali jen další dva turisty, což je fajn, ale trochu nám to kazí plány proklouznout na Durbar square bez placení. Některé chrámy jsou hodně podobné jako ty v Káthmándú, jiné jsou dřevěné nebo cihlové, ale z těch po zemětřesení příliš nezbylo. Většina budov je obestavěna lešením, z některých chrámů zbyla jen hromádka cihel, ačkoliv od katastrofy uplynuly už tři roky.



V Pátanu navštěvujeme Golden temple, který vyhodnocuji jako nejhezčí navštívený klášter vůbec. Malé útulné nádvoří skrývá spoustu pokladů, zatímco v podkroví odříkává desítka mnichů své mantry.  Bloumáme městem v úzkých uličkách, objevujeme výborné smažené MoMo, připravené ze směsi zeleniny a paneeru, a navštěvujeme jeden chrám za druhým. Další významnou památkou města je terakotový buddhistický klášter zdobený tisíci sošek Buddhy, stejně jako památník Mother of Buddha, k němuž se buddhisté s řetízky v ruce modlí. 

Večer sedáme na místní autobus, a odjíždíme zpět do Thamelu, káthmándské čtvrti cizinců. Přes den vám je nabízen taxi, rikša a suvenýry, po setmění se mění na drogové doupě. ,,Smoke haššš, maybe?´´, přitočí se nenápadně během cesty několik hlasů k mému uchu. Koupila jsem si však akorát rýžové lupínky, a zatímco většina Evropanů využívá místních klubů, my usínáme se slepicema, protože se ráno chystáme do Bhaktapuru.


V Bhaktapuru je mi do pláče. Úzké uličky, červené cihlové chodníky, ve stejné barvě vystavěné chrámy, ozdobené vyřezávanými dřevěnými trámy. Celé městečko je jako vystřižené z pohádky. Jedna budova vedle druhé k sobě ladí a historie dýchá ze všech koutů. Žádné motorky, žádná auta, jen klid, usměvaví lidé, vykonávající před domy svá řemesla a rodinné obchůdky. Úplná idylka, dokud ji nezkazilo ničivé zemětřesení o síle 7,8 v roce 2015. Některé chrámy se již povedlo opravit, a na většině rodinných domků se stále pracuje. Je vidět, že se místní snaží, dát město opět do kupy, ale vzhledem k nedostatku strojů budou zbytky katastrofy odklízet ještě pár let. Na stavbách pracují i ženy, které často dělají docela těžkou práci. 

Pokud nejste lowcosťáci jako my, můžete přispět na opravu některých chrámů nebo si jen zaplatit vstup do města, za 1500rupií. V budoucnu, až budeme vydělávat spoustu peněz, rádi přispějeme na všechna krásná místa, která jsme navštívili, ale vzhledem k tomu, že teď je jedna kapsa prázdná, a druhá vysypaná, dostali jsme se do centra zdarma.


Na zpáteční cestu opět stačí dojít k hlavní silnici, zeptat se prvního autobusu, zda jede do Káthmándú, a je to. Nevím, jak je to možný, ale nikdy jsme na autobus nečekali víc jak pět minut. Autobusy stojí většinou připravené kolem silnice, štiplístek okolo pokřikuje, a během chvilky se autobus naplní a odjíždí (možná jediná výhoda místního přelidnění). Doprava v Nepálu je vážně levná, a čím dál jedete, tím je na počet kilometrů levnější. 

Sobota je naším posledním dnem v Nepálu, a tak si dáváme odpočinkový den na terase hotelu, abychom si naposledy vychutnali místní znečištěný vzduch. Himaláje jsme viděli jen v Gaunshahar, a z okénka letadla, jakmile vylétlo nad mraky smogu, tvořící se nad městem. Roušku jsme použili jen párkrát. Když ji mám na puse a dýchám, mlží se mi brýle, a tak jsem střídavě buď neviděla a nebo vdechovala tuny prachu, které jsme potom oba kašlali a smrkali ještě týden.



Poslední point, který bych na Nepálu vypíchla je, že nejlepší věci, jsou ty nejlevnější. Před odletem do Indie jsme si na letišti za poslední rupie objednali náš oblíbený nepálský čaj a milk tea, zatímco jinde stojí okolo 20,- , na letišti byl za 80,-. Čaj v Nepálu je pohádka pro chuťové buňky, nejen spousta cukru, ale i koření, mňam. Zatímco na letišti nám naservírovali čajový pytlík s horkou vodou. 

Pokud se sem někdy vrátíme, tak pravděpodobně jako typičtí turisté. Zaplatíme si z letiště taxi do Pokhary, koupíme si v místní cestovce permit k vysokohorským trekům, strávíme pár týdnů v horách a poté opět odletíme. Jsme však rádi, že jsme zažili Nepál takový, jaký doopravdy je, a že jsme mohli nějakým způsobem, i když jen malinko, přispět k rozvoji této země. 



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování