Mezi nosorožci a krokodýly

- aneb jak by vypadala ZOO kdyby neměla zdi


Sauraha a národní park Chitwan si nás doslova získali. Našla jsem přesně to, co jsem na severu Nepálu postrádala. Modrá obloha, slunce, přátelští lidé, klid a pohoda. Už nějaký čas vím, že má na mě počasí velký vliv, a tak tuším, že dřív jak v létě se domů nevrátíme.

Po příjezdu do Chitwanu se nás aktivně ujal kluk v teplákách, posedávajíc před prvním hotelem. Nejprve jsme nadšení, jak krásný a levný pokoj jsme sehnali, ale po třetím zaklepání na dveře proklínám chvíli, kdy jsme sem vstoupili. Pravděpodobně si myslí, že ubytoval minimálně dánskou princeznu. ,,Jakou si přejede snídani madam? Jaký byste ráčila mít zítra program, madam? Přejete si tohle a nebo tohle, madam?´´, vytahuje deníček a aktivně nám plánuje den. ,,Takže madam, vstanete v šest hodin, v šest třicet vás čeká snídaně…´´ Kdybych měla k dispozici kyj, tak ho pravděpodobně umlátím už po druhý větě. Naštěstí mu Jirka diplomaticky naznačí, že zítra nechceme mít žádný plán, ať se nezlobí. Hoteliér asi vůbec nechápe, co tu tedy děláme, ale naštěstí nás nechá spát. 

Sotva ráno otevřeme oči, klepe na dveře, aby se zeptal, co ráčíme snídat, a pak nám ještě dvakrát přijde oznámit, že už to má skoro hotový. ,,Já ho normálně zabiju..´´, říkám si v duchu, když znovu vytahuje svůj plánovací deníček, aby nám vnutil průvodcovské služby. Chudák asi netuší, že plánování je to, co mě na cestování baví nejvíc, a rozhodně mi nikdo nebude brát mojí ´´práci´´, takže ne, děkujeme, nic nechceme. Vypadáme snad jako německý turisti, co nejsou schopný chodit sami? No dobře, tak asi vypadáme..

První den jsme se vydali prozkoumat Saurahu a okolí národního parku. Na břehu řeky se sluní několik krokodýlů a na protějším břehu mlsá nosorožec suchou trávu. Podotýkám, že zatím jsme nezaplatili permit pro vstup do NP, jen se na břehu řeky zdarma díváme. Pětikilometrovou procházkou jsme došli i k chovné stanici slonů, ze které mám rozporuplné pocity. Sloni jsou zde chovaní jako atrakce pro turisty, a pokud jim zrovna nikdo nesedí na hřbetě, jsou okovy přivázáni ke kůlu. Zážitkem byl příchod divokého slona Rolanda, ze kterého mají respekt i všichni chovatelé. Okamžitě zalézáme do úkrytu. Nepálci na slona pokřikují a hází mu kameny mezi oči. Rolando nás zdržel v centru dobrou hodinu, a tak jdeme za tmy domů. (Takováhle outside prohlídka NP nám byla naším hoteliérem nabídnuta za 2500NPR, my jsme si ji zorganizovali sami za 50NPR, což byl poplatek do sloního centra.)

Druhý den jsme si půjčili kola. Abychom našeho hoteliéra nějak zaměstnali, nechali jsme jej, aby nám půjčení zprostředkoval. Samozřejmě nás chtěl natáhnout a řekl si za kolo 450NPR na den. ,,Kluku, ty jsi upadl ne? Vždyť je to normálně asi za 300..´´povídám mu. On nám však kola dovezl až k hotelu, a tak jsme mu dali 350, aby neřekl. Potom, co nám přišel třikrát oznámit, že kola jsou připravena a ať už na ně teda jdeme, u mě skončil. Řekli jsme mu, aby k nám do pokoje už nechodil, nic nám nenabízel a pokud budeme něco chtít, řekneme si.



Na kolech projíždíme okolní, turismem nedotčené, vesničky. Třeseme se po polních cestách plných kamenů a děr neznámo kam. ,,Hey man, where are you from?´´ zazní klasická otázka a Jiřík slézá z kola. Výjimečně se tedy zastavujeme a dáváme se do řeči s místním mladíkem. Po pár minutách mění své plány jet k holiči a zve nás na návštěvu k sobě domů. Nejvtipnější bylo setkání s jeho babičkou, která usoudila, že jsem na ženu příliš oděná v černém, a tak alespoň moje nehty musejí být červené. Sedá si ke mně a lakuje mi nehty na nohou i na rukou, mimoto lepí mezi mé oči červenou tečku. Cítím se jako na kosmetice, akorát kolem běhají buvoli, voní sláma a pod nohama se mi pletou slepice. Cyklo-výlet jsme zakončili u nepálské kremrole, kokosové rolády a teplého čaje. Celý náš odpolední dýchánek vyšel na 80NPR, což znamená, že se pán buď přepočítal nebo jsou vesničky, nedotčeném turismem, ještě dvakrát levnější než zbytek Nepálu.


Ačkoliv jsme při posedávání u řeky viděli už dva nosorožce, z toho jednoho opravdu zblízka, a několik krokodýlů, platíme si vstup do národního parku. Procházka džunglí je sice trochu dražším zážitkem, než by se nám líbilo, ale bude to náš vánoční dárek. 
Třetí den tedy za východu slunce přeplouváme řeku na kánoi, vykutané z jednoho kusu dřeva. Mlha, která by se dala krájet, dodává džungli ještě tajemnější atmosféru, když člověk ví, že je řeka plná krokodýlů. Nejprve nás čeká deštný prales, ve kterém se setkáváme tváří tvář s nosorožcem. Schováváme se mezi stromy a pozorujeme jej, kterak nezúčastněně požvykuje trávu. Přicházíme tedy blíž, abychom se s ním vyfotili. Pro fotografy nebude problém se zoomem vytvořit krásné fotky, s naším I-phonem je to horší. Nakonec po chvilce schovávám mobil do batohu. Jen si vychutnávám adrenalin - patnáct minut stará tygří stopa v bahně před námi. Volíme tedy jinou stezku, nad kterou v korunách stromů skáčou opice. S tygrem, ani medvědem jsme se bohužel (bohudík) nesetkali, zato jsme viděli tukana, jeleny, nosorožce, opice, gaviály, krokodýly, nejrůznější druhy ptáků i motýlů. Se západem slunce se po řece vracíme zpět do Saurahy. 



Po pěti týdnech na cestách přichází první ponorka. Zatím jsme bez sebe nebyli pomalu ani na záchodě (většinou totiž nejdou zavřít dveře a stěny jsou papírové), a tak si lezeme na nervy. Jiříkovo videa o autech asi nedokážu náležitě ocenit, stejně jako on by raději nebyl u mého dvouhodinového skypu s kamarádkami. Rozhodla jsem se tedy opustit hotel a udělat si day off. ,,Páni, já chci cappuccino, mrkvový dort, lososový sendvič, pizzu… hlavně hodně jídla a hodně internetu,´´ říkala jsem si v duchu, zatímco kolem mě projížděl slon a já si vzpomněla, že jsem v Nepálu a né v Plzni na náměstí. V baru, ve kterém fungoval internet, stál oběd třikrát tolik, než platím normálně, a tak se po hodinovém kafíčku a pár hlasových zprávách zvedám, abych zašla na Parathu za dvacku o pár ulic dál. Zrovna vypadla elektřina, klasika. Požvykuji svůj oběd ještě několik minut, a nakonec čekám dobrou hodinu, než Wi-Fi naskočí. Povedlo se. 

Poslední večer plánujeme návštěvu místního kulturního centra, kde se konají lidové tance obyvatel Tharu. Představení však začíná v sedm, a číšník teprve přinesl objednaný Dhalbhát. Dávám si tedy nášup, a nakonec trávíme poklidný večer v našem nejoblíbenějším pokoji. Víte, on sice měl nějaké mouchy, ale velký a čistý dvoulůžkový pokoj, horká sprcha a splachovací záchod, to není v Nepálu samozřejmostí… 

Vím, o čem mluvím. Právě sedím v Káthmándú v hotelu v zimní bundě a peřině. Venku jsou čtyři stupně a teplá voda je prý na solární panel, a tak mám počkat, až bude slunce. Čas vlhkých ubrousků tedy opět nastává….



x

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování