Ateistka v buddhistickém klášteře

Po klidném a pohodovém týdnu v Pokhaře je na čase posunout se zase za novým dobrodružstvím a za hranice svých komfortních zón, což přesně vystihuje nepálský autobus. Tentokrát se kodrcáme krásných devět hodin, během niž přemýšlíme, zda si tuhle vyhlídkovou jízdu, všemožnými oklikami, za 750 rupií vůbec zasloužíme. Pole, rýžová pole, buvol, staveniště, prach, rýžová pole.. a tak pořád dokola. Míříme do oázy klidu, Lumbiní, v němž se narodil Buddha. 



,,Rikšaaaa, tuktuk´´. ,,Madam, sir, hallo, rikšaaaaa´´, povykují na nás vychrtlí Nepálci hned po výstupu z autobusu. ,,Achjo, ani tady od toho není klid,´´ povzdychnu si, když odmítáme desátého naháněče turistů. Pomalu se stmívá, nemáme zajištěné žádné ubytování, ale věříme, že nás nechají přespat v korejském klášteře, o kterém jsem od některých cestovatelů slyšela. 


Po bezesné noci, rušené kanadsko-korejským chrápáním mých spolubydlících, vylézám aktivně ve 4:05 z dřevěné postele.  Celé údolí pohltila mlha, skrz níž jsou přímo přede mnou vidět jen obrysy budovy. Úplně sama procházím po nádvoří do velké síně. Za několik minut začíná ranní rituál. Tiše sedím na podložce v tureckém sedu, pozoruji mnicha, jenž obchází klášter a bubnuje, aby svolal ostatní k modlitbě. Zřejmě to funguje. Z postele vylezl konečně i Jirka. Stoupnout, kleknou, lehnout, ruce k sobě, ruce dlaněmi vzhůru. Pohyby nejsou tak těžké, se zpíváním v korejštině budeme možná chvíli bojovat. 



Po ranní modlitbě následuje snídaně, jež se dost podobá večeři z přechozího dne a vlastně i následujícímu obědu. Rýže, zelenina, brambory s květákem, cuketa, chilli a celerový vývar. Jídlo je překvapivě chutné, protože po třetím soustu necítíte, co jíte, ani kdyby to byla kaše z písku. Akorát čaj, který chutná jako slitá voda ze špaget, necháváme ostatním strávníkům. 

Vypravili jsme se tedy do obchodu, abychom si čaj nakoupili dle svého gusta. Vybíráme samozřejmě ten nejlevnější, aniž bychom si přeložili název. 

,,Jirko, já musím na záchod,´´ kroutím se už podruhé cestou k japonskému chrámu. ,,No, za dvacet minut tam budeme´´, zatímco já už zpoceně utíkám k nejbližším PUBLIC TOILET, protože kdyby se mi chtělo jen čůrat, nemusela bych mít strach, že tzv. ,,nasrávačky´´ budou brzy ,,posrávačky.´´ Pravděpodobně jsme jen špatně převařili vodu, a tak ji pro jistotu dezinfikuji, aby se to zítra neopakovalo. 

Ranní rituál je v plném proudu. Mnich v oranžovém hábitu zahajuje modlitbu, a zatímco se skláním k zemi, vzdávajíc Buddhovi hold, Jiří běží k východu. ,,Co je?´´, divím se u snídaně. ,,Asi jsme koupili projímavý čaj,´´ směje se. Tak už aspoň víme, proč byl tak levný.


Lumbini je v podstatě obrovský oplocený areál, připomínající zoologickou zahradu, s rozdílem, že se nechodíte dívat na zvířátka, ale na buddhistické chrámy ze všech koutů světa.  Na jižní straně areálu se nachází chrám, v němž se údajně narodil Buddha. Je to jediný objekt, do nějž se platí vstupné. Vstupné je rasově rozděleno, a protože jsme bílí, tak žádnou slevu prostě neukecáme, platíme ten nejdražší vstup, celých 500 rupií na osobu. U okénka musíme nahlásit národnost. ,,Merodeskonam Czech Republicho´´, nahlásíme. Bohužel, v počítači tahle země není. Volíme tedy Slovensko jako možnost číslo dvě. Nepálec se nevrle dívá, proč si vymýšlíme takové země, a vyfasujeme Neederlands. Souhlasně pokyvujeme, že zvolil dobrý kompromis, a bosky vstupujeme do areálu. 


Na severu areál končí bílou stavbou World Peace Pagoda, názvem i vzhledem dosti podobné té v Pokhaře, žeby se opičili? Nakonec zjišťujeme, že je stejných staveb po světe desítky, nejvíc v Japonsku. 

Všechny chrámy mají svoji specifickou atmosféru. První den jsem se zouvala tolikrát, že si tentokrát neberu boty vůbec. Nohy mám sice černé, ale zbytek těla ne, a tak se z nás stávají celebrity. Přemýšlím, zda je pro Indy a Nepálce větší atrakcí kámen, na němž se narodil Buddha, či bílý vysoký člověk, zatímco kolem nás pobíhají davy puberťáků se selfie tyčema a křičí: ,,Sir, Madam, picture.´´ 


Paradoxně nejkrásnějším chrámem v celém areálu byl ten německý. Nevíme, jak početná je komunita buddhistů v Německu, avšak jejich peněženka bude pravděpodobně nejnaditější. Barevný chrám obklopuje zelený trávník, květiny, fontány, sochy a vstup hlídá strážník. 


Na druhé místo jsme zařadili Kambodžu. Vnitřek chrámu je sice tmavý, avšak sedící Buddha je tentokrát obklopen stromy, světýlky a krásnými malbami. 

Třetí místo získává Korejský chrám, a to proto, že v něm bydlíme. V chrámu dostáváme tři teplá jídla denně, od pěti do sedmi teče horká voda, ve které se můžete rochnit – sedět v lavoru a polévat se, zúčastnit se buddhistických rituálů a celkově se sžít se životem místních mnichů, kteří zasvětili svůj život učení. 

Areálem protéká vodní kanál, po němž se můžete plavit lodičkou. Skoro jako v Benátkách, akorát že Nepálci jsou líní pádlovat, a tak loď pohání motůrkem o síle kuchyňského mixéru. Je docela sranda to pozorovat, a ačkoliv mezi chrámy opět nachodíme přes deset kilometrů, nevyužijeme žádného nabízeného způsobu dopravy. Asi už jen z principu a ohleduplnosti k místnímu ovzduší, jemuž by neuškodilo, kdyby pěšky chodilo více lidí. 


V Lumbini se nám líbí všudypřítomný klid. V areálu volně žijí opice, desítky druhů ptáků a papoušků, pár opuštěných psů, ale také jedovatých hadů, kaloňů a pavouků – ale psst, tvářím se, že neexistují, a když budu věřit, že neexistují, tak žádné určitě nepotkáme. Zůstáváme čtyři dny. Podle fotek by se mohlo zdát, že jde o nepálské vězení. Věřte nebo ne, nám je tady dobře. Je tu vše, co cestovatel potřebuje. Dobré a teplé jídlo, postel s peřinou a moskytiérou, horká voda, lavor, mýdlo a šňůra na prádlo, Wi-Fi, zásuvky a klid. Pokud se tedy do Nepálu chystáte, nezapomeňte kromě vysokohorských treků i na nějaké ty památky. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování