Život v nepálské vesnici

Dny jsou tu úplně jiné než u nás doma. O dost kratší. Nepálci vstávají brzo, okolo páté ranní. Protože nejsem Nepálec, vylezu ze spacáku nejdřív kolem sedmé, i tak je to pro mě docela brzké vstávání. V Nepálu jsou však rána mnohem cennější než večery, po setmění není vidět na krok a je strašná zima. 

Snídaně se podává v osm, každé ráno sním o croissantu, cappuccinu, míchaných vejcích, sklenici pomerančového džusu nebo alespoň o chlebu. Moje fantazie je velmi bohatá, co se gastronomie týče, avšak Nepál je gastronomicky celkem chudý, zejména naše vesnička. Ke snídaně je Dhalbhát, každý den, přesně v osm hodin. Porce rýže, směs brambor, fazolí, čočky a dýně. Občas se nějaká ingredience změní, či přibyde. Stejné jídlo na nás čeká i večer před spaním. Přesně v sedm hodin. Hospodyňka vaří buď venku nad ohněm, nebo v kuchyni, která je často zcela oddělená od zbytku domu. Není kuchyň jako kuchyň. Podlaha je hliněná, zdi kamenné, nádobí kovové a sporák je buď plynový nebo klasické ohniště. O nějaké hygieně při vaření nemůže být řeč. Nejlepší je, se na přípravu jídla vůbec nedívat, a prostě sníst to, co vám přijde na talíř. Jíme tady už dva týdny a neměli jsme sebemenší zažívací potíže, ačkoliv při prvním pohledu do kuchyně nás zachvátila panika.

Ubytování je stejně prosté jako strava. Většina domácností se skládá z kuchyně a jedné místnosti, ve které spí celá rodina. Domy často nemají žádné topení, prostě se zahřejete večer u ohně a ulehnete do peřin. Naše rodina má celkem velký dům s několika místnostmi, avšak je tu současně tolik dobrovolníků, že museli přistavět další dům. Stavba je kamenná, rotundového tvaru, kameny slepené bahnem, pár dřevěných prken a plechová střecha. Uvnitř jsou kolem dokola dřevěné postele se slabou matrací. Připadám si po letech jako na táboře. Předevčírem jsme v chýši měli obrovského pavouka. Vzpomněla jsem si, jak mi jednou na táboře vlezl do spacáku slimák. Každý večer s hrůzou prohlížím postel. Jakmile nespatřím žádné pavouky, ani slimáky, zalézám hluboko do spacáku, a snažím se nevystrčit ani vlásek, jenž by mohl být napaden pavoukem.

Uprostřed noci se ozývá křik. ,,Are you OK?´´ Všichni jsou vzhůru, rozsvěcí se osm čelovek. Na Griet něco skočilo. Všichni jsme slyšeli v noci nějaké zvuky na plechové střeše, asi opice nebo krysa. Žádné zvíře jsme nenašli, a tak zase usínáme. Připadá mi, že se znovu učíme splynout s přírodou. Když vám totiž doma leze pavouk po stěně, můžete ho jednoduše zaplácnout, vysát vysavačem nebo jenom stát a ječet, aby někdo přiběhl.. jenže tady je těch pavouků tolik, a tak málo možností, že zkrátka jen doufáme, že není jedovatý, a že nám nevleze přes noc do pusy. A co se týká nočních návštěv zvířat? Schovávám se pod peřinu, a doufám, že mě nenajdou.

Daří se nám udržovat hygienu, ačkoliv nemáme vykachlíčkovanou koupelnu, teplou vodu ani toaletní papír. Vedle naší chýše je druhý kamenný domeček, sloužící jako koupelna. Je v ní evropský splachovací záchod, umyvadlo s mýdlem, a místo toaletního papíru malá sprška (pro holky: taková jako na gyndě ;-)). Ve vedlejší místnosti je sprcha. Ačkoliv je podlaha hliněná, voda studená a místo dveří je šátek, zvládám si občas holit i nohy a mýt vlasy. (Pokud tedy denní teploty vystoupají alespoň na dvacet stupňů..) Jedinou nevýhodou, teda, vlastně možná i výhodou zároveň, je, že koupelna nemá zrcadlo. Naučila jsem se tedy nasazovat kontaktní čočky i bez něj, a taky už jsem si dva týdny neňoupala obličej.

V Nepálu často vypadává elektřina, možná proto se na elektřině nevaří. Ani domácnosti nedisponují příliš mnoho spotřebiči, ani těmi, jenž jsou u nás naprostým základem domácnosti, jako třeba pračka. Prádlo se pere v řece, nebo v lavóru s mýdlovou vodou. Tak nějak si říkám, jak jsem si mohla doma stěžovat, že něco nestíhám, jakmile po hodině vyndávám ruce z ledové vody, a věsím patery ponožky a pár triček.

Život v Gaunshahar na první pohled připomíná staré časy. Muži na zádech nosí slámu, listí a dřevo, ženy nad ohněm připravují Dhalbhat či sladký masala čaj. Přes den pracují na polích, či posedávají před domem, u kterého běhají slepice, kozy či krávy. Ráno je zaženou na pastvu, večer do chlívku. Pokud zrovna nepracují na poli, posedávají před svými domy. V každém domě je malý obchod, restaurace či kavárna. Těžko říct, zda v těchto končinách opravdu očekávají nějaké turisty, či jen tak obchodují mezi sebou. Možná se jedná jen o rodinné zásoby potravy, ale věřte, že sklenici Coca-coly seženete v každé vesnici. Jakmile si najdete chvilku i na pohled druhý, zjistíte, že i do zapadlých koutů Nepálu pronikl moderní svět. Neprosadila se tu automatická pračka, elektrická trouba ani plynové topení, avšak chytrý telefon drží v ruce většina obyvatel, všech věkových kategorií. Na plechových či slaměných střechách jednoduchých stavení se tyčí satelitní talíř, a ženy během práce na poli vytahují telefony, aby si popovídaly přes whatsapp. Zpravidla všichni milují ,,picture. Je to paradox, jak si sociální sítě a internetová komunikace získala během pár let doslova celý svět.

Po večerním Dhalbhatu přichází noc. Vhledem k tomu, že jsem noční sova, úplně se vytrácí moje produktivní část dne. Okolo osmé, nejpozději deváté, celá vesnice spí. Dřív než si stihnu vyčistit zuby, je v naší chýši ticho. Signál wi-fi do ní nedosahne, a tak nezbývá nic jiného, než usnout také.