Gaunshahar – první dojem
Po čtyřech dnech v Káthmándú nás čeká brzké ranní vstávání. Budíček máme na 4.45, abychom se stihli nasnídat, sbalit, rozloučit s naší nepálskou rodinou a ujít 5 kilometrů na zastávku Gongabu, ze které v 7 hodin vyjíždí mikrobus do města Besisahar. Jsme tak zvyklý chodit pěšky, že nás ani nízké ceny za taxi nepřesvědčí, ho využít. Pěšky máme jistotu, že tam dojdeme, a ještě je to bez výdajů. Jízdenku na autobus pořídíme za 500 rupií(100 Kč). Je legrační, že je na všech autobusech, i těch nejhorších, vylepené logo free wifi, toalet, sprch atd., ačkoliv samozřejmě disponují jen sedadly a volantem. :D Cesta trvala asi 6 hodin, a byli jsme tak unavení, že jsme ji skoro celou prospali, když zrovna autobus zuřivě netroubil, nepadal ze silnice nebo neprojel metr hlubokou dírou. I kdybychom si připlatili za turistický autobus, který stojí kolem 20 dolarů, nebude to o nic lepší, silnice je totiž stejná..
V Besisaharu nás hned nahánějí průvodci, ve snaze vytáhnout z nás nějaké dolary za své služby. Nevypadat jako turista jde docela těžko, když jste běloch s krosnou na zádech. Zalezli jsme do první neturistické kavárny, kde bylo úplně prázdno. Nechtěli jsme pít latté nebo capuccino, zeptali jsme se prostě v první ,,hospodě´´, jestli mají kafe a spokojili se s černou rozpustnou kávou za 60 rupií.
Další kroky nás vedli k hotelu Tukuche, před kterým nás měl ve čtyři vyzvednout jeep. Vybrali jsme si jízdu na korbě jeepu, s pytli rýže. Stála totiž o 100 rupií méně, než sedadlo uvnitř, tak proč ne. Byl to po horských prašných cestách, v převýšení 600 metrů, docela zážitek. V jeepu jsme poznali Rowena z Austrálie, máme společnou cestu, jede také do Heaven Hill Academy.
Cesta jeepem trvala necelou hodinu. Po cestě jsme vysazovali pytle s rýží, místo kterých naskakovali na korbu místní děti. Shamserův syn nás odvedl na terasu jejich domu. Byli jsme šokovaní, kromě nás tří je tu spousta dalších lidí. Dobrovolníci z Belgie, Německa, USA, Řecka, Francie, Hongkongu, Tajwanu a dalších zemí. Dokonce jsou tu další dvě Češky, Linda a Kateřina. Musíme se smát. Člověk letí přes půlku světa, jede autobusem a jeepem přes hory a doly, a potká další Čechy. No zatím není místo, kde bych žádné nepotkala. Jsme tak malá země, a přitom plná vášnivých cestovatelů.
Uvařili jsme si čaj, a pokusili se seznámit. Jack z USA, Olga z Řecka, další pár. Ukazují nám místo, kde budeme spát. Vyděšeně se na sebe díváme, když se otevřou dveře do zahradního domku, kde je asi 10 postelí kolem dokola. Postel je vlastně dřevěná deska s nožičkama, na které je matrace (podobně tlustá jako podsedáky na židle). Zažíváme culture shock číslo dvě. Srážíme dvě postele k sobě, pokrýváme matraci ještě naší karimatkou a vybalujeme spacáky. Je to všechno o zvyku, opakujeme si. Záchod se sprchou jsou v menším kamenném domku, vedle toho našeho. Záchod je sice evropský, ale nemá dveře, jen látkový závěs. Sprcha je ledová, a tak se nám do ní zatím nechce.
Dhalbhat číslo 7 – poprvé v Gaunshahar. Uvědomujeme si, jak bylo jídlo u Nischala luxusní. Čočková polévka v mističce, rýže, čtyři nebo pět hromádek s různou zeleninou, kuřecí maso, vejce či ryba. Také jsme dostali jogurt, sušenky nebo ovoce. V Gaunshahar i o tom můžeme nechat leda tak zdát, Dhalbhat je rýže s bramborami, cizrnou, hrachem, zalitá nepálskou UHO. Navíc rýže je většinou o dost víc, než omáčky. Všichni první porci zhltnout během chvíle. Přidáváme se do fronty na přídavek. Po setmění je v horách zima, a tak si dochucujeme rýži lžící chilli na zahřátí. Naštěstí je jídlo vždy čerstvé a teplé, docela i chutné, jinak bychom tu nepřežili.
Po večeři sedíme v kruhu. Představujeme se, popisujeme svůj den, a řeč zakončíme poděkováním (komu, nebo za co, jsme dnes vděční). Po Shamserovo proslovu se připravujeme na zítřejší školní den. Eddiee hlásí úkoly, které je třeba udělat a dobrovolníci diktují svá jména. Zatím nevíme, o co jde, a tak se držíme trochu zpátky. Dostali jsme každý jednu library class a potom se půjdeme podívat na hodiny ostatních dobrovolníků, abychom si školu prohlédli a zjistili, co a jak.
Po večeři jsme se šli trochu projít, hlavně abychom si česky sdělili své první dojmy a uklidnili se, že to určitě bude fajn. Je to trochu jako druhý erasmus, před kterým jsme utekli z Německa. Tolik nových lidí, seznamování a angličtiny. No, uvidíme ráno. V 9 hodin je už všude tma. Všichni spí. Potichu se vkrádáme do spacáků. Od pusy mi stoupá párá, když šeptám: ,,Tak teda dobrou noc.´´
Komentáře
Okomentovat