Dobrovolníkem v Nepálu

První noc byla chladná. Nohy mi úplně mrzly. Z Česka jsem si dovezla zánět močáku. Během noci vylézám ze spacáku čtyřikrát, abych s čelovkou odběhla do vedlejšího kamenného domku na toaletu. Vůbec nemůžu spát. Nemá to cenu, protože za chvíli půjdu znovu na záchod. Tak jen tak ležím a zvykám si na přítomnost dalších osmi lidí v naší chýši. Už je to dlouho, co jsem byla na táboře nebo sdílela s někým pokoj. S tolika lidmi asi nikdy v životě. V sedm už jsou všichni venku z postelí. Vaříme si čaj a čekáme na ranní Dhalbhát. Snídaně se podává v osm. Mám co dělat, abych rýži s omáčkou do staženého žaludku nacpala, ale vím, že po zbytek dne nic k jídlu nebude, a tak se snažím. V noci jsem ze zimy nastydla, smrkám a mám teplotu. Připadám si jako hypochondr. Hned v prvních dnech začínám s močákem, a jakmile se to trochu zlepší, musím sáhnout po horkém nápoji a nosním spreji. Možná je to nějaké zkouška, jestli to tu zvládnu…



Všechny dny začínají stejně. Ráno vstáváme v sedm, omýváme si obličej v ledové vodě, vyměňujeme termo prádlo za venkovní outfit a po snídani jdeme do vzdálenější vesnice Gandana vyzvednout čtyři děti – Dineshe, Ranzhanu, Ramilu a Antimu. Po procházce míříme rovnou do školy. Vyučování začíná v 10 hodin.
Po příchodu do školy společně s dětmi tancujeme makarenu, head and shoulders, kneeskand toes.. připravujeme se na vyučování. Každá hodina má 40 minut a všechny děti mají 8 vyučovacích hodin, šest dní v týdnu. Tenhle ranní rituál je mou nejoblíbenější částí dne, děti tancují, zpívají nepálskou hymnu, dávají si různé kvízové otázky, a na to, že dnes stráví ve škole dalších několik hodin, vypadají šťastně.

Největší paradox je, že děti stojí vyrovnané v řadě, a ukazují učitelům své nehty. Mám pocit, že nic nemůže být špinavější než nepálské dítě. Nohy mají černé jako uhel, pokud je z části nezakrývají úplně protrhanými ponožkami, oblečení zaprášené, potrhané a smradlavé, u nosu zelenou nudli, dlouhou jako cikán šálu a na hlavě zpravidla naraženého kulicha, i když je dvacet stupňů, to asi aby nechytili vši. No, tak alespoň, že ty nehty jim kontrolují.



Po prvních dvou dnech máme pocit, že jsme spíš na škodu, než k užitku, což je pro nás jako dobrovolníky velmi demotivující. Před každým vyučováním vyzvedáváme děti od místní učitelky, při jejíchž hodinách tiše sedí, píšou a chovají se slušně. Jakmile se otevřou dveře, zavoláme si naší skupinku dětí a strhne se davové šílenství. Děti pobíhají sem a tam, skáčou, chytají nás za ruce, věší se na nás, perou se o to, kdo bude první ze dveří a promění se v bandu dravé zvěře. Získat si u nich respekt, když neumíme nepálsky, je nadlidský výkon. Když po třetí křičím ,,Bí kváájet plííís!´´, tak si vzpomenu na střední školu a na svoji učitelku Velinskou, která na nás křičela pořád a bylo to úplně k ničemu. Nevím, jestli je mezi námi jazyková či kulturní bariéra nebo jestli děti na základce dělají takový bordel normálně, ale je opravdu těžké udržet jejich pozornost. Po pár dnech, když už známe jejich jména, se situace trochu lepší. Pravděpodobně jim dochází, že už bychom je mohli nepálské učitelce napráskat, a tak po okřiknutí jménem zavládne ticho. ,,Co to bylo za nápad, jít dobrovolničit do školy,´´ chytám se za hlavu. 

Když se nám podaří děti něčím zaujmout, máme radost, že jsme je naučili něco užitečného.  Většinou je učíme, jak pracovat s počítačem. Většina dětí chce stejně hrát hry nebo se dívat na videa, takže je to úplně stejné jako na informatice u nás. Udržet jejich pozornost déle než deset minut, to je zázrak. Také rádi děláme library class, kde s dětmi čteme knihy, malujeme obrázky, zpíváme nebo si hrajeme. Je to taková forma družiny mezi jednotlivými hodinami, aby se děti trochu rozptýlili.



Myslela jsem, že ty nejmenší děti, budou nejlepší a nejroztomilejší, a tak jsme si aktivně vzali na starosti jesle. Po prvním dni děti nesnáším. Představte si, že sedíte na třech metrech čtverečních společně s dalšími patnácti dětmi, kteří po vás lezou, skákajíc vás tahají za vlasy, a když si zrovna nevšímají vás, tak se mezi sebou perou, a potom brečí. Většině dětí je kolem 3-5 let, a tak anglicky umí jen pár písniček, čísel a barev, jinak mluví nepálsky. Nikomu nerozumíme, a snažíme se s nimi zpívat. Jakmile udržíme jejich pozornost na pár vteřin, jeden z nich se snaží strhnout ji zpět na sebe. Mezi dětmi je navíc malý Unesh, který má Downův syndrom, ostatní děti bije, krade jim věci, a utíká ze třídy. Nemáme zrovna čas vygooglit, jak zacházet s postiženými dětmi, a tak se snažíme alespoň žádné dítě neztratit a žádné nezabít. Nakonec mi Unesh strhává brýle z obličeje a než mu je stihnu vytrhnout na zpět, tak je odře o kamennou zeď. Přes celé levé sklo jsou silné rýhy… Chce se mi brečet.

Jakmile ze třídy odejdeme, děti se utiší a nepálská učitelka okamžitě získává jejich pozornost. Přemýšlíme, jak to udělat také, ale bez znalosti nepálštiny to asi nezvládneme. Děti se učí pořád dokola to samé, většinou odříkat abecedu, číslovky a barvičky. Dobrovolníci mají za úkol, zejména v knihovně a v jeslích, děti rozptýlit, pohrát si s nimi, kreativně něco vytvářet a procvičovat znalosti aktivně.  Naučila jsem se malovat nějaká zvířata, která děti vybarvovala. Většinou s nimi kreslíme, čteme jim knihy, nebo hrajeme karty. Na počítači se naučili odesílat E-mail, vyhledávat na google maps nebo pracovat s wordem. Snad si alespoň něco z toho budou pamatovat.



Po dopolední směně ve škole nás čeká oběd. Naše sousedka Bimala pro nás vaří za 100 NPR na osobu. Většinou se střídají dvě nepálská jídla, Chowmein s vejcem nebo bramborové placky se zeleninovou směsí, obojí je výborné, a je to něco jiného než Dhalbhat, takže si oběd dáváme s chutí každý den. 

Na jednu stranu je Shamserova myšlenka založit tuto akademii silně revoluční, možná i na Českou republiku, natož na Nepál. Jedná se vlastně o soukromou školu, kde je úplně jiná forma vzdělávání, než na státní škole. Tahle myšlenka se nám oběma líbí, a to je možná důvod, který nás sem přivedl. Otázka, jak správně vychovávat a vzdělávat děti, nás zatím nutně netrápí, ale je tak důležitá a zároveň rozsáhlá, že budeme odpověď sbírat spoustu let. 

Heaven Hill Academy x ZŠ v ČR – Tím, že do školy přijíždí spousta dobrovolníků, ze všech koutů světa, rozumí děti od tří let docela dobře mluvené angličtině a děti od šesti let plynule mluví. Dokáží odpovídat na základní otázky a udržovat konverzaci, zejména proto, že jazyk denně používají v praxi. Zároveň to vede i k dalším benefitům, které by ani v české škole nebyly na škodu. Děti si zvyknou na různé barvy pleti, dozví se informace o cizích zemích z první ruky a naučí se vycházet s lidmi jiných kultur. Během vyučování se mi líbí koncepce málo žáků, více učitelů. V počítačové učebně je zpravidla 5-6 žáků a dva učitelé, a tak je možný individuální přístup a pomoc všem žákům. Navíc se děti učí anglicky už od tří let, a od šesti let se učí práci s počítačem. Žáci, kteří jsou ve vyučování slabší a pomalejší dostanou automaticky hodiny doučování, které si některý z učitelů vezme na starost. Líbí se mi individuální přístup ke každému jednotlivému studentovi. Učitelé si všímají i problémů, které děti mají doma, a pokud jim něco chybí, či nemají peníze, směřuje ředitel školy příspěvky od dobrovolníků přímo do jejich rodin.
Děti mají jen několik předmětů, a to takových, které považuji za nejdůležitější. Marně si vzpomínám, co jsme na základce dělali v přírodovědě, vlastivědě, občance apod. Děti se učí matematiku, jazyky, počítače a předmět nazvaný věda, který shrnuje nejdůležitější fakta. 

Nepál: Mezi touto školou a klasickou školou, podporovanou státem, je rozdíl ještě větší. Do Heaven Hill Academy může chodit naprosto každý student, všech kast, rodin i náboženství. Do školy chodí dokonce tři děti s Downovým syndromem, a několik dětí, které přestoupili ze státní školy (jsou to zpravidla ti, kteří potom potřebují doučování). Ve státní škole učitelé stále používají tělesné tresty, zastaralé učebnice a žádnou praktickou výuku, vše probíhá formou drilu, a jelikož nedávno proběhly srovnávací zkoušky obou škol, je potvrzené, že Shamserovo škola má mnohem lepší výsledky. Navíc děti vyučování docela baví, což je důležité, pokud ve škole tráví šest dní v týdnu, od rána do večera.



Škola končí ve čtyři, stejnými písničkovými rituály, jakými začala ráno. Občas chodíme vyprovázet děti zpět domů, jejich maminka nám potom uvaří sladký čaj, a tak ta procházka stojí za to, ačkoliv děti musíme nést, zpravidla malou Ranzhanu, protože je po celém dni unavená. Večerní Dhalbhát je kolem sedmé, sdílíme po něm své zážitky s ostatními dobrovolníky a rozdělujeme si práci na další den, kolem osmé odcházíme do chýše.

Večerní rituál probíhá velmi rychle. Navlékneme si termoprádlo, vyčistíme zuby, zhasneme čelovky a zalezeme do spacáku. Někdo z dalších osmi obyvatel chýše v noci chrápe, a tak se občas vzbudím a mlaskám. Když to nepomůže, tak jdu na záchod, vrzání dveří a světlo z čelovky zpravidla ostatní na chvíli probudí, přestanou chrápat a já mám čas znovu usnout. Kolem čtvrté ranní dělají krysy, ptáci a pavouci diskotéku, a tak se celá plechová střecha otřásá, a v teple spacáku čekáme na východ slunce. Ráno tiše vylézáme ze spacáků, čichajíc další porci Dhalbhátu….

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování