Culture shock

Přistáli jsme v Káthmándú. Poprvé za hranicemi Evropy. Rodiče nás strašili, že tam určitě umřeme, že tam nebude nic k jídlu, že se tam nedá nic koupit. Báli se, jak si dobijeme telefony, i jak zůstaneme v kontaktu. My jsme tu třetí den a na kulturní šok, který na nás po příletu dolehl, si začínáme pomalu zvykat.

roušky jsou v některých částech nutností


Když se na nějakou událost díváme zpětně, mluvíme většinou o těch pozitivních zážitcích. Nikdy nikomu nevyprávíme o tom, jak se nám zrovna chtělo strašně na záchod, museli jsme vypisovat šíleně papírů, stát dlouhé fronty, ani o tom, že jsme měli strach, pochybnosti apod. Ono zkrátka pozitivní zážitky přebijí ty špatné. Jakmile se vám stane něco krásného, brzy zapomenete na všechny strasti, a řeknete si - ono to za to prostě stojí a patří to k tomu. Včera jsme viděli opice, dnes buddhistický klášter... a tak všem vyprávíme o tomhle. Jaká je ale kompletní realita? 

Po příletu jsme museli hned na letišti obstarat víza. Šlo to docela rychle. Pozorovali jsme ostatní, a zjistili, že musíme vyplnit dva papíry, jeden malej, jeden velkej. Potom, co jsme vystáli dlouhou frontu na zaplacení, přesunuli jsme se do fronty druhé, za jejímiž branami na nás čekalo Káthamandu. Budeme tu sice jen 40 dní, museli jsme ale zaplatit víza na 100 dní.
Batohy jsme našli, počasí je hezké. Jdeme hledat čtvrť Sitapaila, ve které bydlí náš couchsurfer Nischal.
Zásadně jsme odmítali nechat se vozit taxíkem, a tak jsme i s našimi čtrnáctikilovými krosnami putovali skrz centrum města až do cíle. Cesta nebyla nijak složitá, co se navigace týká, zkrátka pořád rovně, avšak co navigace neukáže, jsou davy lidí, motorek, aut, obchodníků, kteří se na vás všichni lepí tak, že cesta trvá dvojnásobně. Auto mě srazilo jenom jednou, když mě lehce z boku popostrkovalo, abych uhnula. Po hodině putování se setmělo, ale nevzdali jsme to a došli jsme až na místo. 

Nejen, že je centrum přeplněné a hlučné, ale je tu strašná špína. Cesty jsou vesměs prašné, a díky velkému množství dopravních prostředků se vzduch nedá dýchat. Nasazujeme si roušky a pokračujeme v cestě. Chodníky podél cesty jsou obsazené stánky, zaparkovanými skůtry a postávajícími lidmi. Na zemi se válí odpadky. Pořád na nás někdo troubí, a tak uhybáme sem a tam. Na osmém kilometru zjišťujeme, že netroubí na nás, troubí jen tak a úplně pořád. Tú,tútú,túúúúú.


Kilometr před Nischalovým domem nás odchytl místní vydřiduch Siam, dovedl nás k našemu domu a samozřejmě to nedělal jen pro dobrý pocit. Natahoval ruku, jenže my jsme neměli opravdu žádné rupie. Věřili jsme v dobrotu místních, ale v hlavním městě se to asi nedá.. je zkažené turisty.

Z balkonu na nás už z dálky mává Nischal. Má dneska narozeniny, a tak je dům plný lidí. Popřáli jsme mu se studentskou pečetí a plzeňským pivem na ochutnání. Na oplátku jsme dostali náš první Dhalbhát. Po náročné cestě bychom si nejradši dali horkou sprchu, kakao a pomazlili se pod huňatou peřinou, ale nejsme tady doma, a nejsme tady ani na dovolený, takže...
Koupelna je vykachličkovaná místnost s dírou v zemi (turecký záchod), na stěně, neodděleně, je sprcha. Voda teče jen studená. Umyvadlo nefunguje. Toaletní papír se tu nepoužívá, vedle záchodu je kohout a nádoba. Napustíte si do nádoby vodu, a omýváte se. Všude v koupelně je samozřejmě mokro, a když si potřetí vyměním ponožky, zjišťuji, proč chodí všichni naboso, asi mají pochcaný nohy. No a že se nesmí ukazovat podrážky? Asi se nikdo na spodek vašeho chodidla dívat nechce, ví totiž, kde bylo předtím..

Pod kohoutem si čistíme zuby, myjeme si nohy a snažíme se vstřebat náš nový domov. Nischal rozdělává na střeše oheň. Je to jediný zdroj tepla, protože v celém domě není topení a je asi 8 stupňů, přidáme se. S jeho přáteli popíjíme pivo, díváme se do ohně a zkoušíme nepálské sušenky, zatímco on českou čokoládu. Je hrozná zima. Ostatní jsou naboso, ale já jsem zase navlíkla ponožky. Dokonce jsem vytáhla i kulicha a bundu. Kolem půlnoci zalézáme do spacáku a usínáme. Vzduch je krásně chladný a svěží, postel je tvrdá a ve spacáku je teplo, a tak se nám spí krásně. Tentokrát nedbáme na režim. V Nepálu se vstává okolo páté ranní. My spíme až do půl deváté. Nespali jsme skoro dva dny a z časového posunu jsme pořád zmatení.

Druhý den se snažíme v koupelně lépe zorientovat a zorganizovat činnosti, které v ní budeme provádět. Sundaváme si ponožky před každým čůráním. Už se neptáme, co bude k jídlu. Tak nějak jsme zjistili, že je pořád to samé - Dhalbhát. Avšak snídaně mě mile překvapila, dostali jsme ovoce, chléb, burákové máslo, sušenky, sladké pečivo i čaj. 

Třetí den si na tento dům už začínáme zvykat. Poprvé jsem se sprchovala. Nejlepší je vstát brzy ráno, vyrazit na nějaký kratší výlet a po obědě se umýt. Odpoledne slunce krásně hřeje a vlasy uschnou. Dhalbát nám docela chutná, a tak sníme i studený. Zatím se nám nechce jíst pravou rukou, tak jak to dělají místní, a tak dostáváme lžíci. Jíst kuřecí paličky lžící, to je docela umění, a tak ve snaze otrhnout maso od kosti si vysypávám Dhalbhát do klína. Nešikovná jsem pořád stejně, to se asi na žádném kontinetu nezmění. Vodu desinfikujeme a ještě ji pijeme filtračním brčkem, bojíme se, abychom se nepo.... Je půl sedmé věčer, sníme si večeři a v osm ulehneme. Naučíme se stejnému dennímu režimu, jaký mají místní. Vstávat v pět a chodit spát v osm. Možná se i naučíme používat jejich koupelnu. 
No a s čím tedy máme největší problém, když to není jídlo ani hygiena? S projevováním lásky na veřejnosti.. V Nepálu není vhodné, aby se muž a žena drželi z ruku, natož aby se pusinkovali nebo líbali před lidmi. A tak na sebe jenom zamilovaně koukáme, a těšíme se na místo, kde nás nikdy neuvidí, abychom si jako dva puberťáci, dali pusu. No, takovéhle cestování prověří vztah. 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Splněný sen o digitálním nomádství💻

Omylem v Čechách

11 kroků k podnikání & cestování