Chceš být učitelkou? Nepotřebuješ peďák

Nikdy jsem příliš nepřemýšlela nad tím, co budu jednou dělat, ačkoliv se mě na to všichni ptali. Jasné bylo, že mě baví jazyky a zeměpis, a protože mi od mala všechno padalo, věděla jsem, že rukama se neuživím. 

Z němčiny jsem odmaturovala za jedna a vyjela na Erasmus do Německa, kam jsem se po státnicích znovu vrátila. Němčina by nebyla zas tak těžká, pokud se tedy nepřestěhujete do Saska. Jakmile jsem začala rozumět přednáškám na univerzitě, hledala jsem i nějakou brigádu. Nošení talířů, vaření kávy a prostírání stolů jsem sice řekla NE už před dvěma lety, ale na jinou práci jsem si zatím netroufla. 

Zatímco jsem o víkendech sklízela ze stolu špinavé talíře a v týdnu opékala trdelníky na vánočním trhu, objevil se mi ve schránce E-mail. Nějaká jazyková škola v Chemnitz shání učitele češtiny. „To se jako někdo chce učit česky? Proč, proboha?” smály jsme se s holkami. „Tak ale můžeš jim zkusit napsat, za to nic nedáš, česky umíš.” A tak jsem se s barevnými obrázky, českou abecedou a kuráží vypravila na pohovor.

„Tadáá.” Je ze mě učitelka. Učitelka českého jazyka pro cizince. „Ahoj, jmenuji se Kika a jsem učitelka.” „Máte domácí úkol?” „Budeme psát test.” „Jestli se to nenaučíte, tak tady nemusíme vůbec být.” „Mluvte česky!” „Tschechisch. Česky.”

Páni. To je práce snů.  První týdny jsem měla strašný strach. „Vždyť já nejsem žádná učitelka. Vůbec mu to nejde. To je určitě moje vina. On se doma vůbec neučí. Co bych mohla udělat víc?” Tiskla jsem barevné obrázky, připravovala prezentace, sepisovala cvičení, kartičky, tabulky a skládanky. Měla jsem strach, že budu příliš přísná, a tak jsem se snažila být alespoň zábavná. Tahle kombinace se ukázala jako správně zvolená strategie. Byla jsem oblíbená. Po příjemně stráveném čase na hodinách se zároveň dostavily i dobré výsledky.

Můj student se učí dobře. Po třech měsících zvládá mluvit o sobě, o své rodině, o nakupování a dokonce umí i popsat cestu nebo si objednat jídlo v restauraci. Gramatika je však těžká a čeká nás ještě spousta práce. Po absolvování první jazykové úrovně se však chystá na veletrh do Prahy, představit svoji firmu. „Naučte mě nějaké věty o mé firmě, musím do září vše umět,” sdělil mi optimisticky.

Teď už vím, že nejsem špatná učitelka, když svého studenta nenaučím během týdne plynule hovořit o foukaných izolacích, a tak jsem mu upřímně řekla, že je to nemožné. Na to A1 opravdu nestačí. „Řekněme, že možná B1 by teoreticky stačila, ale potřebujete především rozumět těm lidem. A tak…”, zarazil mě, „a tak pojedete se mnou, jako moje tlumočnice.”

A tak se ze mě během pár měsíců stala učitelka v jazykové škole, tlumočnice rakouské firmy a překladatelka. Život je zkrátka o náhodách a o štěstí. O tom, koho potkáte. O tom, jak se prezentujete. A né jen o znalostech ze školy, titulech a certifikátech. Nevěšte hlavu, pokud zatím nevíte, čím chcete být. Ono to prostě jednou přijde a samo si vás to najde. Nikdy však není na škodu, jít tomu naproti. Minimálně tak, že budete v životě dělat to, co vás baví a věřit, že si tím jednou i vyděláte peníze.