Stopem do Jugošky

V létě 2018 jsme se zúčastnili populárního závodu cestovatelů začátečníků. Měli jsme během deseti dní, se sto eury v kapse, procestovat co největší část Evropy, plnit u toho bláznivé výzvy, poznávat nové lidi a také sami sebe. Sledovaní GPS přístrojem jsme se vydali do rakouských Alp, přes Slovinsko až do daleké Bosny, odkud jsme se vraceli přes Srbsko a Maďarsko domů. 

Už jste někdy stopli celou kapelu? 

V pátek 3.8 jsme se probudili v Praze na Náplavce, na lodi tajemství. Ostatní cestovatelé spali poskládaní po celé lodi a i přesto, že jsme šli spát mezi posledními, zbylo na nás místo v posteli. Spacáky byly krásně vyhřáté, do oken kajuty už svítilo sluníčko a během několik hodin by měl odstartovat Lowcostrace, na který jsme se těšili několik dlouhých měsíců. Vše začalo v únoru, kdy jsme se rozhodli na Lowcostrace přihlásit společně, ačkoliv jsme ani nevěděli, jak dlouho spolu vůbec budeme chodit. Natáčeli jsme několik videí, ze kterých jsme stvořili promovideo a dalších několik měsíců čekali na jeho zveřejnění. Naši přátelé a rodina poté hlasovali a vybírali nejlepší týmy, které závod budou reprezentovat v kategorii Racepackers. Pomocí internetového hlasování jsme skončili na třetím místě a umožnilo nám to, spolu s dalšími sedmnácti týmy, navštívit Slávkovo kemp v Plzni, kde jsme během víkendu plnili výzvy, hráli hry, seznamovali se s pořadateli závodu a jeho hlavní myšlenkou. Během čtyř hodin jsme splnili čtrnáct výzev a ukázalo nám to, že se nemusíme ničeho bát, že během 10ti denní cesty rozhodně zmákneme vše, co nám přijde pod ruce. Asi si to myslel i Miky a ostatní, protože nás do Racepackerů vybrali.

www.lowcostrace.com

Včera jsme byli u Jirky doma a balili si nejúsporněji vše, co bychom mohli potřebovat. Rozhodli jsme se vzít jen jednu krosnu, 10,5 kg pro dva lidi. Krosna je lehká proto, že nebereme žádné zásoby. Pro každého jeden zimní a jeden letní out-fit, pláštěnku, spacák, ručník a plavky. Vše ostatní seženeme po cestě, pokud budeme něco vůbec potřebovat.   Jiřík se probouzí, utrácíme poslední peníze za snídani a do batohu přihazujeme GPS, která bude po dobu našeho cestování sledovat polohu.

               Na ceduli píšeme nápis Alpy. Stopovat v centru Prahy, to bude pěkně náročné, pomyslím si, zatímco hledáme nějakou větší silnici v okolí Karlova náměstí. Třetí auto jsou policajti. „Achjo, stahuje okénko, to nám asi jde vynadat,” pomyslím si. Myslela jsem si to špatně, policajti nás nabírají do auta a odváží někam k dálnici. Avšak, to by nebyli policajti, aby něco nezpackali, takže nás odvezli na úplně jinou dálnici, než jsme chtěli. Přesouváme se tak načerno metrem na Zličín, kde stopujeme na Plzeň. Spolu s námi stopuje kolem metropole další vlna lowcosťáků. Nakonec jsme chytli pána, který nás odvezl za Plzeň a ještě jsme během cesty na benzínce nabrali Happy team, které jsme alespoň kousek popovezli na lepší stopovací místo. Ve třetím stopnutém autě byla mladá, čerstvě vdaná učitelka, která má také ráda cestování. Odvezla nás na hranice s Německem. Na hranicích Jirka chytá auto ještě dřív, než se vrátím se záchodu. Dva chlapíci, kteří jedou někam za Mnichov, střílet z luku. Jedeme s nimi až na benzínku před Mnichov, kde vyndáváme svačinu. 

                Plníme první výzvu – stopni si luxusní auto. Jedeme cca 100km porsche Cayenne S, které jsme stopli během několika vteřin – jednoduše jsme se pána zeptali, jestli by nás přibral na cestu s sebou. Byl to zajímavý šéf firmy, které vyrábí sladkosti (Trolli).

                Už jsme v Alpách. Na benzínce vybíráme peníze na Zipline – 55 EUR, a snažíme se dostat k prvnímu checkpointu – Krimml vodopád. Stopli jsme si Itala, který se vrací zpět domů. Jé, do Itálie bychom mohli jet, někam k Milánu, avšak – máme své plány, musíme plnit checkpointy a výzvy, abychom měli nějaké body, né se jenom tak zajet podívat třeba do Milána. :-D Pán nás odvezl do vesnice Wiesling. Vystupujeme z auta a je 20.30. Denní výzva zní – uspořádej párty s místními. Vytahujeme z batohu lahev Metaxy a snažíme se v malé horské vesničce najít někoho, kdo by měl chuť na párty. Zvoníme na první dům – paní nepije a manžel není doma. Jdeme dál, na zahradě sedí několik lidí, asi celá rodina, zveme se tak dál a nabízíme panáka, vysvětlujeme, kdo jsme a co děláme. Paní Margit a mladík Roman si s námi připíjí. Vysvětlujeme, jak a proč cestujeme a oni nás zvou dál. Paní Margit nám dává večeři – pečivo, salám, sýr, máslo, pivo a mangový likér, dokonce i kremrole, které si cpu do batohu, protože už v břiše nemám místo. Na zahradě seděla ještě jejich neteř Shannin  a babička, které bylo asi 95, a i přesto nás hezky přivítala. Najedli jsme se, popili, nahráli report do aplikace a rozhodli se ještě takhle večer pokračovat ve stopování dál. Margit nám nabízí nějakou pomoc, nebo přespání. Přespání odmítáme, protože chceme dojet na Krimml. Autem nás tedy odváží na nejbližší frekventovanou benzínku, dává nám lahev domácího šnapsu a my během pár vteřin chytáme další stop. Švýcar, původem z Ruska, který jede lyžovat někam do Rakouských Alp nás odváží do vesnice Zell am Ziller. V kufru měl basu piv a tak nám dvě dal. A jéje, odmítat něco, co vám lidé dají, se nemá, a tak začínám zase pomalu pít alkohol…

Ve vesnici stopujeme asi další dvě hodiny, občas nám někdo zastaví, ale daleko nejede.. max. 20 km. Je lepší zůstat v civilizaci a přespat do rána, než skončit o půlnoci někde na silnici, kde se nedá přespat. Okolo půlnoci to tedy vzdáváme a jdeme hledat místo na spaní. Vydáváme se směrem za vesnici, do lesa. Hledám nějaké pěkné stromy, za které bychom přivázali hamaku. A hle, v dálce vidím světýlko. Pomaličku se šourám tím směrem, a kdyby na mě někdo promluvil, tak si asi káknu do bot, ale v budově nikdo není. Je to nějaká kavárna, která je v noci zavřená, z boku jsou záchody a asi tam někdo zapomněl zhasnout a zamknout, protože, kdo by přece v noci chodil do lesa do kavárny, hm? A tak hned první noc máme teplou vodu, elektřinu, toaletní papír a ustlali jsme si na verandě. Budíka nařídíme na pátou.

Druhý den jsme samozřejmě zaspali. Když má na starost budík Jirka, tak zaspíme vždy. Jiříkovo budík je totiž tak potichoučku, že ho já, se svojí hluchotou vůbec neslyším, a on, protože je Koala (pořád spí a moc rád), tak jej zamáčkne a spinká dál. I přesto jsme první auto odchytli kolem osmé ranní. Sympatický starší pár jel na vandr, a tak nás vyhodili na křižovatce, ze které to bylo pouhých 10km na vodopád. Bylo by to super, kdyby k nim nevedla placená silnice Alpenstraße, jejíž průjezd stojí asi 11 EUR. Kdokoliv projel, měl buď plné auto, anebo zahýbal doleva. Na silnici jsme stopovali asi 2-3 hodiny. Kolem chodily kravičky, projížděli cyklisti i motorkáři, a tak jsme všem mávali. Zachránil nás až dědeček amerického looku, který v mládí procestoval snad celý svět. Vyprávěl nám o Indii, Nepálu a všem možném. V mapě nám ukázal, kudy potom pokračovat na Slovinsko a zavezl nás až k vodopádu, ve kterém jsme se kolem poledne vykoupali. (Koupali jsme se pouze v mlze z vodopádů, protože proud vody byl tak silný, že jít blíž se nedalo). Voda byla i tak pekelně studená. Dojedli jsme zásob z domova, to znamená pytlík ořechů, dvě proteinové tyčinky a sýr. Seznámili jsme se s kluky z dalšího týmu (Ještě ne), a pokračovali jsme ve stopování směrem na Slovinsko. 

Na ceduli jsme napsali Villach. Hned na konci vesnice jsme stopli dodávku dělníků (17-30 let), díky kterým jsme se naučili další stopařovo pravidlo – kromě pravidla: Nikdy nedávej jako první do auta krosnu, protože by ti mohli odjet, platí i: Nikdy nedávej do auta jako první svojí holku, protože by ti mohli odjet. :D Kluci si samozřejmě udělali z Jirky jenom srandu a nechali ho nastoupit taky, ale strach jsem chvíli měla. Ve vesnici, do které nás odvezli, přecházíme k větší a frekventovanější silnici. Cestou bychom rádi splnili nějakou výzvu, a tak se ptáme lidí, kteří pokládají zámkovou dlažbu, jestli nechtějí pomoct. Nechtějí. Ok. Stopneme další auto a vezeme se na benzínku. Jsme stále v Alpách. Rádi bychom se dostali někam blíž ke Slovinsku. Než se Jirka vrátil z WC, všimli si mě dva pánové a prohlíželi si ceduli. „Jedete na Villach?” ptám se jen tak ze srandy. He, oni tam fakt jedou a dokonce jedou až do Itálie k moři, a tak volám na Jirku, že máme stopa. Nabízí nám pivo, jägra, klimatizaci i dobití telefonů. Skvělý. Také je načase plnit nějaké výzvy, a tak jim říkáme o tom, co vlastně máme dělat a jak. Zajímá je, jaké výzvy tam máme, a chtějí nám s něčím pomoct. Řidič mi nabízí, abych šla šoférovat. No, z piva jsem zatím měla jenom tři loky, to je tak akorát na to, abych sebrala odvahu. Sedám za volant, chci řídit jenom kousek /video a fotky/ a auto vrátím. Řidič mě však nechává a dostáváme se až k alpským serpentinám, kde cítím problém. Nevím, jestli se do zatáčky plyn přidává anebo ubírá, jestli před nebo za. Jsem z toho nervózní a potím se a kola úplně pískají. Jednou mi to chcíplo a bojím se, že až mi to chcípne v kopci, tak už se nerozjedu. Přidala jsem tolik plynu, že jsem vlítla na obrubník. Panebože. Na dalších odstavňáku stavíme a kontrolujeme stav auta. Naštěstí se nic nestalo. Už řídit nechci. Vracím auto a sedám si dozadu. Huuu. Výzva jenom za 200 bodů? Chci tak 2000.

Chlapíci (jeden Slovák a druhý Maďar) nás nechávají v italském městě Amaro, na jednom velkém kruháči. My potřebujeme směrem na východ a oni jedou na jih. Jdeme na benzínku na záchod, a protože jsme hladoví a už nemáme žádné zásoby, zkusíme si poprvé sehnat jídlo. Jirka se seznamuje s obsluhující babčou a snaží se jí italsky (se slovníkem) vysvětlit, jestli by mohl umýt nádobí, aby dostal nějaké jídlo zdarma. Babča po něm žádnou práci nechce, vyfotí se s ním, poslechne si náš příběh a udělá nám dva toasty se šunkou a sýrem, a na cestu dostáváme ještě nějaký karbanátek (název jsem zapomněla, ale začínalo to na P). Stopli jsme si mladou Italku, která poprvé ve svém životě vzala stopaře. Viděla naší krosnu a přimělo jí to zastavit. Má ráda cestování a lezení, stejně jako já. Jede za kamarádem do Sella Nevea, odkud zítra brzy vyráží na skály a do hor. Motivujeme jí k tomu, aby stopovala a cestovala, vyprávíme zážitky a ukazujeme, že to není nebezpečné. Od druhého checkpointu jsme díky ní asi 30 km. Vidíme létat helikoptéru přes obrovskou horu, přes kterou se potřebujeme dostat a tak se pokoušíme ji stopnout. Pán nás tam ale nechce pustit. Nerada někoho přemlouvám a vnucuju se, a tak chápavě odcházíme. Stopujeme dál směrem na Bovec, před devátou v lese na pařeze vypisujeme report a zapovídáme se s českým cyklistou Jirkou, který jede nějaký závod na kolech – z Bruselu až do Řecka. Má po cestě 4 checkpointy a jezdí strašně moc kilometrů na kole denně. Hustý. Ptal se nás, jestli nemáme mapu. Neměli jsme. Jirka našel cestu a jel přes horu dál, my jsme si stopli během chviličky dvě Němky, které jedou na dovolenou. Povídali jsme si kupodivu anglicky a odvezli nás až do Bovce. V Bovci potkáváme další lowcosťáky, kteří přijeli splnit druhý checkpoint. Chvíli si povídáme s holkami z Moravy a potom jdeme hledat nějakou sprchu. Ptáme se ve stánku s jídlem, a před hotelem narážíme na stopaře ze severu (už si nevzpomínám, z jaké země byli, ale možná Švédsko nebo Estonsko, už nevím). Povídáme si s nimi o tom, kam jedou, jak dlouho jsou na cestě a nabízíme panáka metaxy. Zajímá je téma lowcostrace a dělí se s námi o jídlo, které mají, výměnou za metaxu.

V nedalekém kempu by nás vysprchovat zdarma nechali, ale až zítra dopoledne… A tak jdeme do centra. V centru se připravuje nějaký koncert. Doplňujeme vodu, dojídáme karbanátky z benzínky a tyčinky od seveřanů a přemýšlíme, kde budeme spát. Pódium nabízí možnost splnění další výzvy – Zapař s kapelou na podiu. Jako první začínáme tančit, tleskat a skandovat místní zpěvačce a po pár písních se k nám přidávají známé tváře, holky z týmu LÁSKY a Slováci z týmu Ride-y jsou také v Bovci. Sjeli sice Zipline už dnes odpoledne, ale zůstávají tady přes noc. Paříme společně a snažíme se dostat na podium, bohužel to nevyšlo, během koncertu nás na podium nepustili a když skončil, kapela se nenechala přemluvit dlouhým skandováním – „Ještě jednu, ještě jednu” asi od 8mi lidí. Pořadatelé uklidili aparaturu. Výzvu jsme sice nesplnili, ale našli jsme si místo ke spaní. Holky se seznámili s partou Slováků, kteří mají pronajatý celý dům a nechají nám horní patro. Je nás 6 a postele jsou 4. Kromě Dee jsme se všichni zmáčkli a vešli na postele ještě s jedním Slovákem. Dee ležela chudák na zemi, asi se nechtěla tulit. Ještě před tím, než jsme šli spát, jsme plnili výzvu – válej sudy s alespoň šesti lidmi a zpívej u toho českou písničku. Před hospodou jsme sebrali partu cizinců, naučili jsme je zpívat Pec nám spadla a váleli jsme sudy po silnici. Ještě, že jsme se měli kde vysprchovat, protože jsme byli od asfaltu úplně černý. Holky šly psát report okolo půlnoci a my jsme si v kuchyni povídali s kluky. Jeden víno vyrábí a druhý prodává, to je ale hezká práce.. a my ho pijeme :D. Spát jsme šli okolo jedné a vstávali jsme asi v půl 7, abychom ráno v 8 vyrazili džípem na kopec, sjet nejdelší Zipline v Evropě.

Třetí den – v půl osmé vyrážíme z bytu, kde jsme posnídali kus uheráku, sýr a coca colu. A to vše, zdarma. Na cestu jsme ještě dostali broskev, papriku a rajče. Schovávám to na horší časy a utrácíme své první peníze za Zipline. Dostáváme sedák, helmu a rukavice a vyrážíme auty na dvacetiminutovou cestu terénem. V autě se seznamujeme s dalšími Čechy, kteří si přijeli užít adrenalinový víkend. Nejprve nás čeká instruktáž a Jiřík odvážně jako první sjíždí dráhu. Nejprve jsem měla trochu strach, jako vždy, když se do něčeho takového pouštím, ale nakonec to bylo úplně skvělé. Jednou jsme jeli společně a asi čtyřikrát zvlášť. Užili jsme si to. Na Zipline byl další Lowcost tým a to holky z Plzně (Joypackers), se kterými jsme se dali do řeči, poté, co nás vyfotily. Měli jsme úplně skvělou náladu a byli namotivováni splnit co nejvíce výzev a přesunout se za hranice, do Chorvatska. Denní výzvou byl Oldtimes – nepoužívat internet, online mapy, online překladač apod.. zkrátka tak, jako za starých časů, a protože jsme chtěli 1000 bodů, tak jsme telefon používali pouze na fotky a videa. 
Vysvlékáme se ze sedáku, vracíme helmu a od Češky ze Zipline dostáváme jablko. Chystáme se sehnat ještě nějaké jídlo, buskovat a plnit nějaké výzvy, ještě než odjedeme dál. Máme našlápnuto na splnění dvou výzev, holky jsme přemluvili, aby skončili padákem, protože jsme to sami v červenci zkoušeli. Dvě výzvy v jednom – přemluv někoho, aby za tebe splnil výzvu a adrenalinový sport. Áha. V tom nám holky z Joypackerů, které se na denní výzvy vykašlaly, řekly, co se stalo. Podávají nám telefon, kde Lowcostrace stránka oznamuje úmrtí jedné členky. Ani jeden jí neznáme, googlíme, co se stalo, a přemýšlíme, co budeme dělat. Chvíli nám trvá, než zpracujeme, co se vlastně děje. Tragicky zemřela Iva H., jsme v šoku.
(Pro mojí babičku – Babi, busker, je pouliční umělec, který se tím hraním na ulici živí.)
               
Začal foukat silný vítr a blýsklo se, poprchává. Rychle balíme věci, navlékáme krosnu do šprcky a lovíme pláštěnky. Pod stříškou před pizzerií se schováváme. Prší jenom krátce. Po hodině stopování nám zastavil mladý Ital, 24, Sebastiano. Odváží nás pár kilometrů za město, na benzínku. Benzínka je slovinská, i přesto, že jsme ještě před pěti minutami byli v Itálii. No, tyhle hranice, kolem města Trieste, nám byl čert dlužnej. Brzy pochopíte proč.              
Stopli jsme si obytňák plný Italů. Obytňák pro 5, jede jich tam 7 a tak nabrali ještě dva stopaře. Jedou do Srbska na Guču, kde je festival trumpet. Popíjíme s nimi pivo, na které nás pozvali a posloucháme balkánskou hudbu. V autě je jedna holka Pauline, a dalších 6 kluků. Jeden z nich pochází z Rakouska a jmenuje se Fabio, zbytek jsou Italové z různých koutů Itálie a Marco, který hraje na violu, je ze Sicílie. Kluci během cesty hrají na klarinet, tubu, violu, kytaru, tamburínu, a postupně ze všech skříněk vyndávají další a další hudební nástroje. I přesto, že jsme obrovský přeplněný karavan, hrající živou muziku na všechny strany, skrz hraniční kontrolu do Srbska jsme prošli. Vzhledem k tomu, že jedeme rychlostní 60km/h, tak do Bělehradu dnes asi nedojedeme. Nám to ale vůbec nevadí, je s nimi sranda.
Do centra se dostáváme i tak, hodný pán, který jede do nemocnice s bolavým okem, nám zastavuje po chvíli. Hned jsem od něj dostala broskev, kterou chtěl pravděpodobně sám sníst, a nenechal se odbýt. Pracoval jako číšník v nějaké restauraci na druhé straně města a odváží nás přímo do centra. Na telefonu nám ukazoval fotky svojí rodiny. Asi se to V Srbsku tak dělá, že si lidé ukazují fotky rodiny, protože i na předešlém stopu jsme si prohlíželi – dokonce papírové – fotky dětí.

Sháníme jídlo. Od pána prodávajícího ovoce a zeleninu jsme dostali bednu plnou banánů. Sedíme na schodech v centru, scházíme se s dalšími týmy, a probíráme naše možnosti. První reakcí je – odstoupit? Ježiši marja, to ani náhodou. Vždyť to byla nějaká nešťastná náhoda, to přece neznamená, že je celý LCR nebezpečný. Nevzdáme to, a prostě jedeme dál.

Odpoledne jsme už neměli chuť plnit výzvy, ale na další stop jsme šli. Dojeli jsme na benzínku, ze které jsme chtěli pokračovat k moři. Na ceduli jsme si napsali SEA a odchytli skvělého Slováka, profesionálního buskera, který měl sice mrňavé auto, ale stálo to za to, protože si s námi udělal výlet a odvezl nás až do Trieste k moři. Na pláži jsme rozdělali hamaku, vykoupali se a povídali si. Začalo na nás doléhat to, co se stalo a čím dál tím víc jsme přemýšleli o tom, co bude dál se závodem, co asi prožívají organizátoři, a jak bychom se měli nejlépe zachovat. Měli jsme strašný hlad. Koupili jsme si pizzu. 

Na benzínce jsme si rezignovaně sedli a rozhodli se po dlouhém dni zapnout telefony. Víte, co znamená slovo „průser?”, věřte, že nevíte, dokud vám nepřijde zpráva od Jirkovo rodičů, že ve zprávách viděli, co se stalo. Ono když jsou vaši rodiče celou dobu proti Lowcostrace a potom se stane takováhle tragédie, je to přilévání vody na jejich mlýn, nebo jak se to říká. A tak rezignovaně sedíme na benzínce OMV, na hranicích Slovinska a Itálie, a přemýšlíme, co se to vlastně stalo, a jak s tím naložit. Volám si o radu mojí babičce a voláme našemu takzvanému křenovi, třetí části našeho páru, Štefince. Dáváme si každý chvilku pro sebe, abychom si v hlavě urovnali myšlenky, a sepisujeme si, co by bylo nejlepší udělat. Jirka napsal jeden odstavec, zatímco já jsem jich napsala asi deset, i přesto se hlavní myšlenka nás dvou shoduje – ze závodu chceme odstoupit. Divíte se, jak se mohl náš názor během pár hodin takhle změnit? Důvod je úplně jednoduchý. Přestali jsme přemýšlet pouze sobecky, a začali na věc nahlížet očima ostatních. Za prvé jsme přestali mít náladu a chuť na veselení se – na buskování, na zpěv, na plnění výzev. Za druhé – i když tuhle chuť po pár hodinách nebo dnech znovu získáme, kam budeme videa a fotky nahrávat? Ihned za černobílé příspěvky oznamující úmrtí? Za třetí – přemýšlíme, jak to asi vidí pořadatelé závodu a snažíme se vžít do jejich role. Pokud bychom my byli na místě pořadatelů, závod bychom pravděpodobně zrušili, nebo odložili. Avšak nevidíme do organizace závodu do hloubky. Závod má spoustu partnerů a sponzorů a možná proto, to bude komplikované. Řekli jsme si: „Co myslíš, že by od nás chtěl Miky?” – buď by chtěl, abychom závod dojeli na 100% a ukázali, že v tu myšlenku stále věříme a byla to jen ošklivá náhoda, anebo abychom odstoupili a ukázali, že jsme jedna velká komunita lidí. Třeba nechce nikomu nic přikazovat, ale chce, aby nás to napadlo samotné. Tyto dvě myšlenky se v nás praly. Nakonec jsme se rozhodli nebýt stádo ovcí a být ti první, kteří otevřeně, upřímně a nahlas vyjádří svůj názor k této situaci. Rozhodli jsme se prolomit ledy a veřejně odstoupit ze závodu, a to z morálních důvodů, a věřili jsme, že tím inspirujeme i ostatní týmy, aby udělali to samé. Pořadatelé nemohou nikoho nutit, aby závod ukončil, a asi ani nechtěli, proto nám dali na výběr a my jsme si vybrali. Na FB jsme napsali důvody, kvůli kterým si přejeme ze závodu odstoupit, a čekali jsme, jak se vyjádří ostatní (minimálně Racepackers).

 Z úcty k rodině pozůstalé nám bylo blbé dělat, jakože nic, a nadále se honit za body. Domů se nám však nechtělo, a tak jsme rodinu a přátele informovali o tom, že jsme v pořádku a rozhodli se, udělat si vlastní dovolenou, bez veřejného sdílení.

Sepsat na FB tenhle příspěvek a vyrovnat se s tím, že můj sen, pro který jsem poslední půl rok žila – vyhrát Lowcostrace 2018 – je v čudu, dalo psychicky zabrat. Z posledních sil jsme stopli asi poslední auto, na této benzínce. Je 21.55 a ve 22.00 zavírají. Řidič nás odváží zpět směrem na Trieste, a tak jsme zase v Itálii. Tak nějak už vlastně nikam nespěcháme, takže je to fuk. Motáme se ze Slovinska do Itálie dva dny. Odvoz jsme měli přímo před kemp, ze kterého jsme se však otočili na patě a šli směrem do vesnice – cestujeme totiž stále lowcost, tak si přece nebudeme platit kemp.

Noc v hamace byla chladná. Ráno mě probudí první sluneční paprsky, mimoto taky budík a Jirkovo chrápání. Utábořili jsme se na fotbalovém hřišti, mezi sloupy jedné z pergol. Buď nám narostly zadky (spíš mě) anebo jsme na Lowcostweekendu byli vážně opilí, ale nechápu, jak jsme mohli spát v hamace pro jednoho, ve dvou, a vyspat se. Tentokrát jsem zmuchlaná jak papír od sekaný a mám pocit, že kdybych si lehla na zem, udělám líp.

A jéje, zatímco skládáme do krosny poslední věci, přijíždí auto. Pravděpodobně budeme muset správci hřiště vysvětlovat, proč jsme sem vlezli dírou v plotě a co tady v 7 ráno děláme. Konverzace se však omezila na nechápavý pohled a dvě věty: „Hey, we are really sorry – do you speak english?”, „No”. A tak jsme odešli a začali stopovat s cedulí HR. Od včerejška se snažíme přejet hranice do Chorvatska, točíme se v začarovaném kruhu Itálie a Slovinska.

                Když jsme se dostali po dvou hodinách alespoň do nějaké vesnice, tak si kupujeme kávu a croissant a plánujeme trasu. Chtěli bychom jet do Chorvatska, koupat se v moři, opalovat se a nic neřešit. Stopování v Itálii ale opravdu není snadné. Ve Slovinsku je to lepší. A v Chorvatsku je to zase špatné. Další pravidlo stopaře – Čím víc turistů, tím je to horší pro cestovatele.

                Dnešní den se nese ve znamení vtipných nápadů na ceduli, dnes zabrala nejlépe cedule coffee, lunch a tak pro změnu píšu HOLIDAY. Nudný nápis HR asi nikoho moc nezaujal, zatímco teď nám zastavuje pán takřka okamžitě a veze nás až do Chorvatska do Zadaru. V klimatizovaném autě pouštíme písničky z naší flashky, odpočíváme a dobíjíme telefony i energii. Konečně nějaký dobrý a dlouhý stop. Pán je taxikář a řidič uberu, i přesto nás vzal zdarma.

                Á, málem bych zapomněla na vtipnou historku z benzínky. Čistila jsem si brýle, jelikož jsem trpěla nudou během stopování, a v tom, jak tak mým zvykem bývá, mi upadly na zem, ostatně, tak jako většina věcí, které vezmu do ruky. Brýle jsem sebrala a pokračovala ve stopování. „Asi mi něco spadlo do oka,” pomyslela jsem si a mnula jsem si neustále pravé oko. To je fakt divný, nic mě tam nebolí a stejně vidím rozmazaně. Dám si kapičky. Strkám si prst pod brýle a mnu si oko podruhé. Důvod rozmazaného obrazu je jasný, z pravého oka mi vypadlo sklíčko. Achjo. Klekám na zem a provizorně spravuji brýle, abych našla Jirku. Relativně to na chvíli drží.

                V Zadaru přijíždíme přímo až před kemp Bořík. Pán nám dává svoji vizitku, prý až budeme potřebovat někam zase odvést, máme se ozvat. Přemýšlíme nad tím, že si zaplatíme kemp, ale 7 eur na noc za to, že si natáhneme hamaku mezi stromy? To si ji mohu natáhnout kdekoliv zdarma, pomyslím si. Dojídáme zbytky svačiny, kterou jsme si koupili na Slovinsku v supermarketu (houska, paštika a salám) a zvažujeme, kde se ubytujeme zdarma. Přes rušné turistické resorty procházíme na pláž. Zatímco ostatní lidé ji opouštějí a balí své lehátka, ručníky a nafukovací plameňáky, my si rozbalujeme cestovatelské osušky a skáčeme do moře. Slunce zapadlo, tak využíváme sprchy na pláži zdarma. Procházíme se po pláži, povídáme si a hledáme vhodné stromy na hamaku. Po půlnoci usínáme. Jirka v hamace a já na nafukovacím lehátku, které si na pláži někdo zapomněl. Je tropická noc, nepotřebujeme ani spacák. Spí se mi krásně, až do páté hodiny ranní, kdy kolem začnou chodit první turisté, nově příchozí návštěvníci hotelových resortů, pejskaři a běžci. Opouštím nafukovačku, balím naše věci a sprchujeme se. Tentokrát důkladněji. Holím si i nohy.

Po ranní hygieně na pláži jsme se rozhodli poprvé vyprat prádlo. Přelézáme zídku do kempu a na toaletách v kempu pereme. Dvoje ponožky, dvoje kalhotky, dvě trička. Zatímco se budeme opalovat na pláži, prádlo uschne.

                Nakupujeme v supermarketu ovoce, sušenky, ledový čaj a housky a vydáváme se hledat ten nejhezčí a nejodlehlejší kousek pláže. „Haha.” V Chorvatsku takový snad ani neexistuje. Prádlo se suší, my skáčeme do vody, plaveme, opalujeme se, spinkáme, povídáme si – klasický český pár na letní dovolené. Chybí tomu jen ty řízky a to, že my nebydlíme v hotelovém komplexu, ale v krosně na pláži.Po našem relaxačním dni jsem ještě víc rozlámaná než po celodenní stopování. Z horka mě bolí hlava, kůži mám spálenou, jsem líná a nic se mi nechce. Okolo páté zjišťujeme, že to vážně asi není nic pro nás a začínáme nesnášet všechny lidi okolo nás, ať už Čechy, Slováky anebo Němce – zkrátka všechny zabedněnce, jejichž konverzace musíme na přeplněné pláži poslouchat.

Vydáváme se na stop. U silnice kousek za kempem jsme chytili auto během půl minuty. Odváží nás na benzínku na město. Na benzínce strávíme asi 2 hodiny. Zatím možná nejdelší čekání. Stopujeme s cedulí SPLIT, a tak prohlížíme neustále všechny spzky aut. Po dlouhých hodinách, když už se pomalu stmívá, nás vyzvedne Chorvat, který je lodním inženýrem. Opravuje lodě. Veze nás dobrých 3O km na dálnici, na frekventovanější cestu směrem na Split. Tam se ani nemusíme moc snažit a během chvilky nás samotné oslovuje pár. Menší bruneta s krátkými vlasy (učitelka) a třicetiletý týpek. Kluk se snaží zapůsobit angličtinou. Povídáme si. Jedou až do Černé hory a tak zvažujeme, že bychom jeli také. Oni se však na noc zastavují ve Splitu, kde ve stanu přespí do rána. Doporučují nám kemp na přespání, ve kterém budou spát, a my se rozhodneme, ubytovat se v něm také. Věříme, že s nimi dnes vypijeme nějaké pivo a že nás zítra ráno vezmou s sebou do Montenegro. Po příjezdu do kempu svačíme, vybalujeme spacáky do pronajatého stanu a povídáme si. Máme se dnes večer sejít s dalším týmem (holky, které známe ze Zipline).

Naši stopnutí kamarádi se s námi příliš bavit nechtějí. Slečna zalezla ihned do stanu, a tak se snažíme odchytit alespoň kluka a zeptat se, v kolik ráno vstávají a jestli bychom se mohli přidat. Vlastně jsme si s nimi docela dobře rozuměli, byli nám věkově blízcí a tak věřím, že by si zpříjemnili cestu a my vlastně také. Jirka na ně číhá. Vlastně jsem nečekala ani nic jiného než: „Ano, jasně, že se můžete přidat.. stejně tam máme cestu.”  Ale bohužel. Viděli v nás pravděpodobně nějaký zdroj příjmu, a tak se snažili vycouvat z toho, že stopaře brát nechtějí, protože dali jízdu na blablacar, ale že se stejně asi nikdo neozve, takže by nás vzali, když jim to zaplatíme tak, jako blablacar. Nechtěli moc, chtěli asi 50 KUN za osobu. Avšak – máme další zásadu. Autostop je zdarma. Pokud za to někdy někomu dáme peníze, už nemůžeme říct, že jsme jeli stopem, přestane to být to, co to je. Na stopu se nemá platit penězi, oni by nás měli vzít pro to, že jim máme co povídat a co předat, že si chtějí zpříjemnit dlouhou cestu a poznat nové lidi, a né vydělat nějakou to stovku… Achjo. Zklamali nás, a tak s díky odmítáme. Myslíme si, že se jim na blablacar nikdo nepřihlásil, a že potom měli černé svědomí, že vzali tak fajn dva stopaře a potom najednou po nich chtěli peníze. Škoda. Avšak, jak vždycky říká Jirka – Nejlepší je neočekávat vůbec nic.

V kempu to ještě žije. Okolo jedenácté večer dorazil holky Elfky, které nás zvou na pivo. Pivo nás nic nestálo, protože nám ho majitel kempu dal zdarma. Sice jsme se ve čtyřech dělili o dvě piva, ale byly zdarma, a to je skvělé, ne? Povídáme si. Sdílíme zážitky. A uleháme do našich pronajatých stanů.

Ráno využíváme provizorní koupelny sestavené z palet a všeho možného, abychom ze sebe udělali člověka na další cestu. U moře nás to nebaví, a tak se rozhodujeme pokračovat v cestování. Ráda bych na svůj seznam navštívených zemí přidala něco nového, a tak se rozhodujeme pro Bosnu a Hercegovinu, Srbsko anebo Černou horu. Holky nás varují, abychom do Bosny nejezdili, prý se tam vůbec necítily dobře. No, zkusíme to, přece jenom jsme holka a kluk, tak na nás snad nikdo pískat ani pokřikovat nebude. Ze Splitu se dostáváme zase velmi těžko, je šílené vedro, potíme se a schováváme se u silnice do stínů od značek, v tom na nás zavolá řidič pizzy, a ptá se, kam potřebujeme odvést. Má sice Smarta, ale když se tam nějak poskládáme, odveze nás alespoň za město na dálniční benzínku. Souhlas. Poutáme se na přední sedačku ve dvou a krosna zabere zbytek auta. Ještě, že nemáme dvě. Na benzínce si kupujeme toast a coca colu. Páni, je to bezva, když si člověk může koupit studené pití, a nemusí chlemtat teplou vodu z kohoutku. Zkoušíme oslovovat Němce a Rakušany, jež tak trochu považujeme za své krajany, a tak jakmile se objeví spzka DE nebo A, jeden z nás startuje a zkouší, kam lidé jedou a jestli náhodou nemají dvě místa volná. Zajímavé je, že se nám většinou podaří chytit stopa, když se zrovna vůbec nesnažíme. Seděli jsme oba zády u skla benzinky, o krosnu opřenou ceduli s nápisem BIH. Nějaký kluk si toho všiml a sám nám nabídl odvoz na dálnici k hranicím s Bosnou. Byl to sympatický pár. Oba milovali auta a tuning. Jirka si s nimi pokecal, a já jsem sledovala krajinu za okýnkem. Vyhodili nás u nájezdu na dálnici, kde se opravdu začali objevovat ukazatele na Bosnu. Paráda. Během několika minut projelo jen jedno auto, a je naše. Úplně úžasný stop, na který se vyplatilo počkat. Pán jede až do Bosny, domů, kam se vrací z práce. Je to stavební inženýr, mluví skvěle anglicky a dokonce i trochu německy, protože byl v Německu za prací. Má doma tři děti, nejmladšímu synovi je 10 dní. Je to úžasný, otevřený, milý chlapík, se kterým si povídáme celou cestu, smějeme se a je to přesně takový ten stop, který vás dostane zpátky do komfortní zóny, takže se cítíte úplně jako s rodinou na výletě. Povídáte nenuceně a všechno funguje, jako běžně. Pán se nás ptá, jestli máme hlad. Vždycky jsem byla skromná a bylo mi blbý, upřímně si říct o to, co chci. Styděla jsem se vždycky nabídnout si chlebíček na rodinné oslavě, nechat se od někoho na něco pozvat, zeptat se, kde jsou toalety apod. Cestování bez peněz mě ale naučilo jednu důležitou věc – Nebát se říct si, to, co chci a co si myslím. Pokud odpovím, že hlad mám, a pán se rozhodne, dát mi něco k jídlu, není to přece vnucování ani škemrání. Já jsem si o nic neřekla. Jenom jsem odpovídala upřímně na otázky, které mi pokládal, nebo? Odpovídám tedy, že jsme ráno snídali, ale hlad máme. Jakmile řeknete v Bosně, že máte hlad, dostane hned něco k jídlu. Neexistuje, abyste byli na návštěvě v Bosně a měli hlad. Pán zastavuje u první pekárny a kupuje nám místní typické jídlo – Burek. Je to v podstatě teplé listové těsto, do kterého je zabalený sýr anebo mleté maso. K tomu ještě dva jogurtové nápoje. Vybrala jsem si ten menší a levnější, ale to mi neprošlo. Pán chce, abych si vzala ten větší a abych si vzala dva. Jakmile to dojíme, dostáváme ještě další porci. Páni. Jsem přejedená a bylo to skvělý. Nasedáme zpátky do auta a pokračujeme v cestě. Pomalu přijíždíme do Posušje. Pán se zajímá o náš způsob cestování, vyprávíme mu svoje příhody. Asi je mu líto, že by nás už měl vysazovat, a tak nás ve svém rodném městě ještě zve na kafe. Podotýkám, že se on ptal nás, jestli máme čas, jít s ním a kávu. No, my času máme spoustu. Objednáváme si dvě vanilkové ledové kávy. Mňam. A aby toho nebylo málo, pán nás odváží na úplně luxusní stopovací místo směrem na Mostar a ještě nám s sebou dává tašku plnou pečiva, abychom neměli cestou do Sarajeva hlad. Na tento stop a setkání budeme ještě dlouho vzpomínat. Úžasný člověk a úžasné přivítání do Bosny.

                Směrem na Mostar zvedáme palec a zastavuje nám autobus plný turistů. „Private bus for you guys”, směje se řidič. Wow, to jsem fakt nečekala. Sedáme si na přední sedačky, všechny zdravíme a děláme hromadné selfie. V Mostaru doplňujeme vodu na autobusovém nádraží a děsíme prodavače jízdenek tím, že stopujeme po Bosně. 

Prý máme být opatrní. Oukej. Během pár minut se nám naskytne před očima vtipná scénka. Babča (cca 65), která sedí ve starém zaprášeném mercedesu, stažená okýnka, kouří jednu za druhou a volá: „Dony, Dony”, a neustále popojíždí metr po metru, zatímco se Dony, její pes, né a né vrátit do auta. Chvíli stojíme na protějším chodníku a smějeme se. Pak Jirka rozhodne, že babče toho psa do auta naženeme. Já zleva, ty zprava. Otevíráme zadní dveře auta a voláme: „No šup Dony, do auta Dony.” A tak nás babča odváží alespoň za Mostar, na jedinou silnici směrem na hlavní město. Na benzínce se k nám nachomýtl místní opilec, původem z Ukrajiny, který se chtěl seznámit, a tak nám dává cenné rady, ale naštěstí během pár minut mizí. Stopli jsme si kamion. Jedeme z Mostaru přímo do Sarajeva. Řidič nám nabízí další jídlo, veze krabici nějakých sladkých perníčků, a tak si každý alespoň čtyři dáváme. Cesta Mostar-Sarajevo je nádherná. Opravdu překrásná cesta plná skal, blankytně modrých jezer a stromů. Úžasná příroda a atmosféra. Po příjezdu na okraj Sarajeva máme chuť si trochu odpočinout a po dlouhých dnech s lidmi mít nějaké vlastní soukromí. Cestovat jako pár a nikdy nemít ani chviličku sami pro sebe je trochu frustrující. Rozhodli jsme se, že si zaplatíme airbnb. Bosna je úplně super levná. Celý apartmán (ložnice, vlastní koupelna, kuchyňka), s klimatizací, ledničkou, lahví vína, i fénem stála 500,- na noc. Dojídáme pečivo, pijeme víno, sprchujeme se, holíme, pereme oblečení a spíme asi 8 hodin, konečně. Ráno nám trvá všechno hrozně dlouho. Sprchujeme se ještě jednou, snídáme – máme totiž čaj a kávu, a tak si dáváme obojí, balíme a sušíme prádlo.

                Po procházce Sarajevem si vyzvedáváme krosnu opět u Nedima doma. Krásný rodinný dům na kopci, hned vedle centra Sarajeva. Ze zahrádky jsme dostali hrušky, švestky a hroznové víno a ještě nám na cestu natočil ledovou vodu.

V Sarajevu se nám líbilo moc. Historické centrum je nabité atmosférou věřících, a to jak muslimů, tak křesťanů. V úzkých uličkách posedávají místní, a turisté si prohlížejí všemožné zboží. Jídlo je cítit na míle daleko a je výborné a levné. Oběd pro dva, ze kterého nám praskali pupíky, stál v přepočtu asi 5 EUR. Bohužel je v Sarajevu také stále živá poválečná atmosféra, většina domů ještě není opravená a jsou prostřílené fasády většiny domů. Stavby, které se během války nepovedlo dokončit, chátrají dál. Avšak, tohle město má potenciál. Ještě pár let a věřím, že se mu povede lépe a lépe. Stačí, aby se turisté nebáli dojet dál, než na Makarskou.

Stopování do Bělehradu přes Bosnu a Srbsko, bez dálnice, to bude dlouhý boj. Přesouváme se pěšky několik kilometrů na hlavní silnici. Zastavuje nám auto asi během hodiny. Mladý kluk, který neumí moc anglicky. Nejede moc daleko, jenom za město, ale nám to hodně pomůže. Vyhodil nás na nejlepším místě, na kterém mohl. Ještě jsme ani nezvedli palec, a už nám staví další auto – prostě Bosna, skvělý. Manželský pár, pracující na americké ambasádě v Sarajevu. Právě jedou navštívit přátele, asi 30 km daleko, a tak nás přibírají na cestu. Po cestě se začínají objevovat ukazatelé na Bělehrad, a tak už asi můžeme říct, kam jedeme. Nebyli jsme si úplně jistí vztahy mezi Srbskem a Bosnou, a tak jsme si nechtěli hned v Sarajevu psát na ceduli Srbsko. Pár nás vyhazuje na odstavném plácku před cedulí Bělehrad, a tak měníme taktiku, a na ceduli píšeme SRB. V Bosně je autostop populární. V okruhu sto metrů jsou další dva stopaři. Za války nejezdily autobusy ani vlaky, a tak se lidé do školy a do práce dostávali jedině stopem. Tak nějak to tady zůstalo populární.

Hudebníci jeli vlastně stejnou trasu jako my, a ve všech větších městech si na ulici vydělávali hraním. Peníze, které si vydělali, použijí na festival. Kolem desáté večer přijíždíme na křižovatku do města, ve kterém nás kluci mají vysadit. Potřebujeme pokračovat směrem na sever, na město Čačak, zatímco oni jedou na jih, na Guču. Karavan staví v jedné vesničce, u benzínky, a vybalujeme kempingovou výbavu. Z karavanu vytáhnou kluci stůl, lehátko a osm židliček. Zvou nás ještě na večeři. Vaří těstoviny s omáčkou, salát a mají víno i pivo. To se neodmítá. Italská večeře uprostřed Srbska.

Kolem se motá nějaký děda v tepláčcích a prohlíží si nás, zatímco telefonuje. Máme trochu strach, že na nás chce zavolat policii, a tak ho zveme ke stolu a nabízíme mu pivo. Děda na nás mluví srbsky. My s Jirkou mu docela rozumíme, ale Italové ani Rakušan fakt ne. Děda odbíhá poprvé a přinese nám chipsy a pivo. Představil se jako Lazo a pořád nás zve na nějakou zítřejší párty na bazéně. Taky nám vypráví, jak hraje fotbal a celkově pořád něco vypráví a směje se. Kluci hrajou, vytahují z obytňáku další nástroje a dělají ve vesnici půlnoční koncert živé hudby. Každé projíždějící auto mává, směje se a dokonce i policajti si přijeli poslechnout přídavek. Když šel někdo okolo, tak se zastavil a poslechl si hudbu. Další místní chlapíci, jdoucí z hospody, přinesli domácí slivovici, a tak legrace pokračovala do čtvrté ranní. Kolem třetí jsem tak unavená, že už nemůžu udržet oči. Ujeli jsme s nimi asi 100 km a přitom jsme s nimi strávili půl dne. To je sranda. Ulehám na jednu postel v karavanu a doufám, že budou hrát a zpívat až do rána, a nebudou postel potřebovat, ono vlastně, kdo by řídil, kdyby chtěli odjet, když všichni pili.

Ve čtyři nás někdo budí a vyhazuje z karavanu, prý pokračují zase na Guču. Jsem úplně rozespalá, vyndala jsem si čočky, a tak nic nevidím. Během chvilky mají zabalené všechny židličky i nádobí, a tak je objímám, některé i dvakrát, protože když měli dva lidi modré tričko, nevěděla jsem, kdo je kdo, a jdeme hledat místo na spaní. Lehla bych si naprosto kdekoliv, protože jsou Srbové přátelští a místní policie také, ale horší to bylo se psy. Kolem náměstí pobíhalo asi deset divokých psů, ze kterých mám strach, a tak by bylo nejlepší se vyspat někde, kam nemůžou. Hledáme park a stromy. Našli jsme bar, ve kterém se sice svítí, ale nikdo tam není. Chceme se vyspat na terase baru. Odněkud však slyšíme zakašlání a bojíme se, že majitel spí nahoře, a tak jdeme hledat dál. Nakonec složíme hlavu ve starém obchodním centru, které vypadá nepoužívané nebo je v rekonstrukci. Všude je vrstva prachu. Zavíráme vchodové dveře a uleháme na nejvzdálenější lavičky. Z patra nad námi se ozývají ťapičky, vrtění ocásky a zrychlený dech. I přesto, že se psů bojím, tak jsem usnula během minuty. Spala jsem asi dvě hodiny, které Jirka sotva zamhouřil oko, a pokračovali jsme v cestě dál.

Ráno je konečně benzínka, u které jsme strávili noc, otevřená. Snídáme croissant a cappuccino, a s cedulí Čačak (v azbuce), se vydáváme na stop. Zastavil nám mladý Srb, který jezdí pracovat na zaoceánské lodě. Teď jede zrovna na víkend za svojí přítelkyní. Mluvil docela dobře anglicky a měl zajímavou práci, během které hodně cestuje, a tak nám dost vyprávěl, zatímco nás odvezl do Čačaku. Konečně nadepisujeme na ceduli Bělehrad a pokračujeme ve stopování. Jsem rozespalá a mrznutá, ráda bych si někde lehla do trávy a spala. Zkoušíme, jestli nám někdo zastaví. Pán, který jede na letiště před Bělehrad, nás nabírá. V krámku za městem nám kupuje chlazenou minerálku a sobě cigarety. Pouštíme písničky, sedám si dozadu a během chvilky usínám. Spinkala jsem asi půl hodiny, ale bylo to příjemný. Cesta mimo dálnice trvá dlouho, a tak i přes krátké vzdálenosti, trávíme v autě spoustu hodin. Pán nás vyhazuje na benzínce pár kilometrů před Bělehradem, kde dojídáme poslední zbytky svačiny.

                Do Bělehradu nás veze blonďatá paní, která jako malá holka jezdila stopem se sestrou do školy. Vyhodila nás na úplném začátku města, na první zastávce autobusu. My však MHD použít nechceme, a tak stopujeme s cedulí – CENTAR. Mám první negativní zkušenost se stopováním. Ačkoliv stopujeme jako pár, s cedulí, s batohem, vlajkou a v sportovním oblečení, zastavil u krajnice nějaký hnusný, tlustý cikán, který si mě spletl s děvkou. Naštvaně jsem od okénka poodešla a vytvořila další pravidlo – Když to bude chlap, tak se jdeš ptát ty, Jirko. Cikán na mě ještě troubil, kdybych si to třeba náhodou rozmyslela, a tak jsem ho musela vyfakovat, aby mu došlo, že nemám zájem.

                První dojem z Bělehradu nám kazí všudypřítomná špína, smrad a to, že se nám chce na záchod. Snažíme se najít nějaký McDonald, kde trochu načerpáme síly na prohlídku města. Kolem řeky není nikdo, všude probíhají nějaké stavební práce a rekonstrukce. V parku v centru jsou samí muži, jsem široko daleko jediná holka, kromě jedné babči. Na lavičkách je rozvěšené prádlo. Buď tady žijí bezdomovci, imigranti anebo nějaký vyhnanci, ale nelíbí se mi tady. To, co jsme na první pohled viděli, vypadá jako město duchů. Konečně jsme našli Mekáč, ten je všude stejný. Převlékám se, piju ledovou coca colu a hledáme na internetu, co by mohlo být v Bělehradu hezkého. Problémem v Bosně a Srbsku je internet, můj tarif funguje pouze v zemích EU, a tak musím po několika dlouhých letech hledat zase wifi, když potřebuji na internet.

                Na druhý pohled je Bělehrad pěkné, klidné město, které je hodně zelené. Vyšlápli jsme si na hrad, ze kterého je na řeku i přilehlé parky hezký výhled. Hradby jsou fotogenické, a kdy se vám povede mít hlavní město na fotkách bez turistů?! Málokdy. Procházíme se po areálu a směřujeme do centra, kde si chceme zajít na nějakou večeři. V první restauraci, kde si objednáváme pizzu, nefunguje platební terminál, a tak odcházíme. Abychom vysvětlili, jak cestujeme. Máme s sebou 2,500 CZK, které jsme si nevyměnili na žádnou měnu. Poté, co jsme se závodu odstoupili, jsme začali používat platební kartu, a tak jsme vázáni na restaurace a obchody, ve kterých se dá platit kartou, abychom nemuseli vybírat místní měnu. Při platbě kartou je stejně vždy nejlepší kurz a vzhledem k tomu, jakou rychlostí měníme navštívené země, v nichž jsou různé měny od marek po dináry, je to nejlepší varianta. Nakonec jsme si objednali asijské kuře s rýží a zeleninou. Po večeři chceme stopovat dál. Směrem na Maďarsko.

                Stopovat ve městě je fakt nejhorší, a tak, pokud chcete dojet stopem opravdu daleko, snažte se velkým městům vyhýbat a nikdy nezajíždějte do centra. Držte se benzínek, dálnic a hlavních tahů. My jsme pospíchat přestali a já mám města moc ráda, a tak je to už druhé hlavní město, které jsme navštívili a už podruhé se nemůžeme dostat ven. Jdeme několik kilometrů podél hlavní silnice směrem na dálnici, vzdálenou 17 km, zkoušíme za centrem stopovat. Nefunguje to. Na silnici jsou tři pruhy, a ten nejbližší k nám je určen pro taxíky a autobusy. Snažíme se před taxíky schovávat, ale jezdí jich tady tolik, že to nejde, atak jakmile nějaký začne přibržďovat, kroutíme, že ne a ukazujeme ceduli HU. Nakonec jeden z taxikářů zastavuje. Máváme na něj, že svést nechceme, aby odjel. On však zaparkuje a vystupuje z auta. „To bude zase nějakej mamlas,” říká Jirka a jde mu vysvětlit, že jsme stopaři. Taxikář nás chce kupodivu odvést zdarma, protože pochopil, že potřebujeme na nějakou benzínku k dálnici, a tak nás nabírá a my se několikrát ujišťujeme, jestli opravdu „No money.” Má cestu na letiště a jezdí tuhle trasu několikrát denně, teď je zrovna prázdný, a tak proč by nás nevzal. Jmenuje se Mejiko. Má dvě dcery. Vysazuje nás na rušné OMV, kde nám zastavuje Broňa.

 S Bronislavem se svezeme pěkný kus cesty, skoro k maďarským hranicím. Jede na víkend domů z práce. Chce nás odvést co nejdál, na co nejlepší benzínku, a tak míjí svůj sjezd a zajede si dalších 15 kilometrů, abychom to měli blíž. Nojo, jenže Broňa zapomněl, že další benzínka je v opačném směru a on už bohužel musí opravdu sjíždět. No nic. Tma jako v pr – deli, a on nás vyhodil na dálnici, kde jezdí auta minimálně 130 km/h. To je blázen, opravdu věří tomu, že nám tady někdo zastaví anebo se nás prostě chtěl jenom zbavit? Protože jsou nám naše životy drahé, přesouváme se z dálnice pryč, směrem k nájezdu a jsme odkázáni na auta, která budou z nejbližších vesnic na dálnici najíždět. Je asi deset večer, takže je na nájezdu jenom jeden celník vybírající poplatky za průjezd dálnicí, dva toulaví psi a my dva. Nemáme žádné jídlo, nemáme vodu. No, tak si buď stopneme nějaké auto, které tady zázrakem projede, ukecáme celníka, aby nás v budce nechal přespat, anebo půjdeme pěšky do nějaké vesnice. V okolí deseti kilometrů není vůbec nic, jenom dálnice. 

Skáču pod kola prvnímu projíždějícímu auto, po 40 minutách vysedávání u svodidel. Auto nezastavilo. Další projíždí bílá dodávka, má dvě místa, atak buď teď, nebo nikdy. Stojím za závorou, přímo na silnici. Řidič stahuje okýnko. Mluvím srbsky, Němce tu nemá nikdo rád, a Američany vlastně taky ne, takže je nejlepší vždycky ukazovat, že jsem Češka. Český holky a český pivo má rád každej. Na pánovi je vidět, že stopaře normálně nebere. Možná z nás měl strach. Chvílí váhá, a potom nás nabírá do auta. Prosíme ho, aby nás odvezl alespoň na nejbližší benzínku. Nejprve se diví tomu, že cestujeme stopem. Ptá se, proč to vlastně děláme a jaký to má smysl. Pána obdivuju. Někdo, kdo poprvé v životě vzal stopaře, a kdo se vlastně setkává s druhem lidí, jako jsme my, udělal velký krok. Pán jede vyzvednout dodávkou nějaké zboží až do Rakouska. Převáží nás tak přes Srbsko-maďarské hranice, kde jsou kolony jako blázen. Zdržení minimálně hodinu. Aaaa. Já už chci vystoupit, chci si kdekoliv, kde mě nesežerou psi, natáhnout spacák a spinkat. Po probdělé noci máme vážnou spací krizi. Pán moc nemluví. Občas odpoví na dotaz, který mu položím, ale jinak se tváří, jakože v autě ani není. Blbý co? Na hranicích se začínají objevovat romské rodiny, které si „vydělávají” peníze od řidičů, stojících v kolonách. Mezi stojícími auty pobíhají muži, čistící čelní skla. Na krajnicích čekají děti i ženy s batolaty. Všude okolo jsou kočárky, jízdní kola a bordel. Je jich tam několik desítek. Ušmudlají okno, vezmou si peníze a pobíhají od jedné řady aut k druhé. Pokud někdo nemá zájem o vyčištění okýnka, tak vzbuzují soucit hladovými dětmi, které tahají s sebou v náručí jako pytel brambor. Náš řidič je nejen introvertní, ale také velmi netrpělivý, po pěti minutách čekání přejíždí do pruhu vpravo, který je určen pro náklaďáky. Ačkoliv se vezeme v dodávce, nějak mu to prochází. Každých pět minut usínám. Musíme vylézt z auta, ukázat se celníkovi a dostaneme razítko do pasu. Srbsky se dohaduje s řidičem o tom, proč nabral stopaře. Oba se bojí, že pašujeme drogy, prý je podezřelé, že máme jenom jeden batoh, pro dva lidi. Auto projíždí nejprve váhou a poté i rentgenem, a protože bohužel žádné drogy nemáme (kdybychom měli, tak je dávno sním, abych pořád neusínala), tak jedeme dál. Řidič jede docela rychle, ale i přesto je každá minuta, kdy bych neměla usnout, nekonečná. Jirka má podobnou krizi jako já, a tak se nemůžeme dohodnout, kdo z nás bude vzhůru. Vzájemně se štípeme a snažíme se udržet konverzaci. Pán staví asi 60 km před Budapeští na benzínce, už ho také bolí oči. Rozhodneme se vystoupit z auta, poděkovat a ustlat si někde na zemi. Zítra ráno budeme v cestě pokračovat. Na benzínce je spousta aut a na trávě spí několik dalších lidí, někdo pod dekou, někdo dokonce ve stanu, a tak usuzujeme, že také dlouho čekali na hranicích a posunulo to jejich plány na příjezd do plánované destinace. Cenné věci máme v ledvince a tu si necháváme na sobě. Vlezeme do spacáku, který jednoduše hodíme na alumatku a pod hlavu si dáme krosnu. Zouváme si akorát boty a svazuji je ke krosně, snad mi je nikdo neukradne. Usínáme během minuty a je nám úplně jedno, že kolem projíždění kolony aut, i že na jedné louce spí další hromada pochybných existencí, pro které jsme pochybnými existencemi zase my.

                Vyspali jsme se krásně. Ráno vstrkuji hlavu ze spacáku a divím se, jak jsem mohla usnout na takovém místě, hranice mé komfortní zóny zdají se býti posunuté o pěkný kus cesty než předešlé roky. No, každou cestou se měním. Balíme spacáky, hážeme věci do krosny a hledáme záchod. Doufáme, že by na benzínce mohla být sprcha. Sprcha tam sice je, ale nepoužívaná, jsou v ní naházené nějaké zásoby. Pravděpodobně jsme vstali zrovna ve stejný čas, jako třicet dalších lidí na této benzínce, a tak se toalety Shellky na chvíli mění na letní festival, všude jsou davy lidí, které si chtějí vyčistit zuby, učesat vlasy a umýt alespoň ruce. Povedlo se mi omýt se vlhčenými ubrousky, nasadit čočky a udělat ze sebe člověka. Jiřík zatím objednává cappuccino a croissant. Ptáte se, jestli to snídám i doma? Ne, ale ráda bych. A navíc, na benzínce vločky s mlékem nemají. Maďarsko je stále levnější než Německo, a možná i než Česko, atak se nechceme upejpat úplně na lowcost zero. Upejpáme se na lowcost střední třídy.

                Po snídani chytáme z benzínky stop až do centra Budapešti, přímo před náš objednaný hostel, který jsem cestou v autě našla. Už se nemůžeme dočkat nějaké sprchy. Pán pracuje jako řidič, a tak soudíme, že kamioňáci a řidiči to prostě mají v povaze, brát stopaře. V hostelu se vyskytl problém, naší rezervaci na dnešní den nemají a mají plno. Jirka se ptá, jestli se můžeme alespoň vysprchovat, a tak z toho těžíme aspoň sprchu zdarma. Po sprše s námi řeší majitel hostelu, jestli by se nenašlo přece jenom nějaké volné místo. V Budapešti je zrovna nějaký festival a všechny ostatní hostely i airbnb jsou úplně plné nebo stojí desetinásobek toho, co normálně. Nevím jak, ale bydlíme. Sice nemáme soukromý pokoj pro dva, ale dvě postele v noclehárně pro 6 lidí. Nevadí. Uzamykáme krosnu do skříňky a jdeme do centra města pěšky. Budapešť je nádherná. Tento rok už jsem tady podruhé.

Procházíme kolem řeky, od velké tržnice, až k hradu. Od hradu jdeme k parlamentu. V zimě tady nebylo tolik turistů a vše bylo suché a šedivé, dnes před parlamentem kvete levandule a tak se na chvíli zastavujeme, čicháme vůni levandulí a povídáme si. K večeru pokračujeme městem zase zpátky k hostelu a stavíme se na gyros. Stál asi 400 HUF, což je strašně levný. Víme proč. Nebylo to dobrý. Snědli jsme to, koupili jsme si v supermarketu cider a za poslední drobné nakoupili snídani. Výjimečně jsme v Maďarsku disponovali hotovostí, a to proto, že v hostelu chtěli platbu pouze hotově. Za 10 000 HUFŮ jsme měli noc pro dva, večeři, snídani a pití.

Mám hrozně ráda, když s Jiříkem něco společně tvoříme. Ať už jde o úplné maličkosti nebo o nějakou společnou práci, cokoliv děláme společně, je mnohem zábavnější a lepší. Na hostelu jsme společně povlékali postel. Tak jsme se u toho nasmáli, že ani nevím, co je na tom tak vtipného. Možná je to vážně ta společná radost z maličkostí. Ty drobný chvilky, kdy si uvědomíte, že jste šťastní, protože jste na všechno dva. Já držím povlečení a hrabu se na druhý konec, Jiřík má v ruce peřinu a chceme ji společně nacpat dovnitř povlečení. „No, tak si připrav chňapíky.” Strkám prsty do rohů a chňapíkama přebírám peřinu. Směju se nahlas výrazu chňapíky a třesu deku dolů do povlaku. Kéž by nás ten společný humor nikdy nepřešel a smáli jsme se ještě alespoň sto let tak, jako u chňapíků.

Pravděpodobně byli všichni návštěvníci na festivalu, protože hostel zel prázdnotou. Šli jsme spát okolo desáté a společnost nám dělal jen jeden postarší Ind, který pořád svítil. „Jirkoo, řekni mu něco,” a spala jsem dál.

Předposlední ráno naší cesty jsme se rozhodli mířit zpět do České republiky. Na hostelu posnídáme okolo sedmé ranní vycházíme k dálnici. V centru nám stopování příliš nejde. Po půl hodině měníme místo. Po další hodině strávené na mostě to vzdáváme, jdeme kus pěšky. Podotýkám, že se tam dalo zastavit úplně v pohodě, už třikrát tam zastavilo auto, aby někoho nabralo, a nebo vyhodilo, bohužel né nás. Jdeme asi 5 kilometrů až k nájezdu na dálnici, kde je McDonald, benzinka a tříproudová silnice. Tak tady to musí jít. Jedna věc je, že v brzkých ranních hodinách to jde vždycky špatně – a tak další pravidlo stopaře by mohlo být – Stopujte radši večer, až do půlnoci, a ráno si přispěte, než jít spát hned, jak se setmí a ráno brzo vstávat. Lidé jsou ráno rozespalí, jedou do práce, nekoukají kolem sebe a nemají chuť se s někým bavit. Další věc je, že je neděle. V neděli se nic nedělá. V neděli se chodí všude do kostela, na setkání s blízkými a neberou se cizí lidi do auta – je čas na rodinu. Na benzínce za Budapeští jsme strávili další dvě nebo tři hodiny, které jsme se snažili aktivně stopovat, oslovovat řidiče na benzínce, mávat vlajkou, zpívat, křičet, nadávat, povídat si, opalovat se, až se nakonec Jirka schoval, pár aut na mě zatroubilo a zapískalo a za pět minut jsem měla stopnuté auto. Maďar, který nám zastavil, jede směrem na hranice se Slovenskem. Vyhazuje nás na benzínce, kde vytahujeme ceduli CZ. Českou vlajku si věsím kolem pasu, sledujeme spzky a věříme, že dojedeme co nejdřív do Brna, kde se máme sejít s přáteli z Erasmu. Na benzínce nám trvá stopování dobrých 20 minut, které se vyplatili. Stopli jsme si německou dodávku, předělanou na obytňák s koly do terénu. Měl jenom jednu sedačku, a tak Jirka sedí vzadu mezi ložnicí, kuchyní a záchodem a z repráků mu duní hudba přímo do uší. Týpek si dodávku přestavěl sám, jezdí s ní na festivaly a různě po světě. Cestuje sám, a má tam všechno, co potřebuje. Bavíme se německy, atak si můžeme povídat o všem možném. O cestování, studiu, životu v Česku a Německu, o hudbě. Pracuje v nějaké firmě, která vyrábí a staví tyhle obrovské reproduktory. Jede také z Budapeště až do Stuttgartu, a tak nás vyhazuje v Brně, na první zastávce autobusu. Během cesty nám nabídl chlazenou fantu.

Přijíždíme do centra města. Máme sraz u hlavního nádraží s mojí spolubydlící z Německa, s Kiki. Tak nějak cítím, že jsem zpět v komfortní zóně. Jdeme na frappé, na smoothie, na pizzu a povídáme si o všem možném, co jsme zažili za těch 14 dní, co už spolu nebydlíme. Večer se přesouváme k Jiříkovu spolužákovi Martinovi, který nám připravil luxusní českou večeři a spaní na rozkládacím gauči, kam bychom se vešli třikrát. Dokonce nám půjčil i čistá spací trička, a tak se cítíme, jako doma.

Po probuzení nás čeká snídaně do postele, káva, ranní pokec a vyrážíme na poslední stop. 

Brno-Praha. Dneska budeme mluvit asi už jenom česky. Zrovna jsme si na sebe vzali trička Lowcostrace, a to proto, že jsou ještě čistá. Tak věříme, že stopneme fajn lidi, kteří se nás nebudou na nic vyptávat. Po poprasku v pražském metru se Lowcostrace stal docela oblíbených tématem v médiích, a tak už ten výraz znají i naše babičky. První stop je luxusní oranžové auto s chlapíkem jedoucím z fitka, zaveze nás na dálnici, kde nás nabírá obchodní manager, který prodává stavební materiál, zejména okna a dveře. Má právě teď dovolenou, a tak byl v Brně něco vyřídit a jede zpět domů, do Meziříčí. Před sjezdem nás vyhazuje na benzínce, kde chytáme další stop. Asi jeden z nejlepších stopů vůbec. Majitel IT firmy, který jede do Prahy na nějaké vyšetření. Vzhledem ke kolonám na D1 jsme s ním strávili docela dost času. Vzal stopaře asi po deseti letech, prý ho tak nějak něco osvítilo, a i přesto, že spěchá, chce nám pomoct. Vyprávíme mu o tom, co děláme, a hned nám nabízí svoje hranolky z McDonald. Sním mu je. Má krásného dvouletého syna Matiase, ukazuje nám fotky, povídá nám o své práci, rodině, snech. Dobrý stop se pozná tak, že nemusíme vést hovor neustále my. Pán kladl spoustu zajímavých otázek, protože mu bylo jasné, že na to, kde spíme a kde jsme byli, se nás ptá každý. Zajímal se o Lowcostrace, o stopování, o minimalismus a o to, proč cestovat bez peněz. Byl to zajímavý rozhovor, ze kterého si Mirek určitě něco odnesl, a tak věřím, že nelituje toho, že vzal stopaře. Třeba si příště na dovolenou do Chorvatska vezme o pár věcí méně, až mu bude praskat auto ve švech a vzpomene si na nás a naší jednu krosnu pro dva lidi.

Moc se mi líbí motivovat a inspirovat ostatní k tomu, aby žili víc minimalisticky, aby neutráceli za hlouposti, aby neničili planetu. Sama jsem se inspirovala a naučila od cestovatelů, nomádů a bloggerů z internetu, vyzkoušela si to, a teď mohu doporučit zase dál lidem, kteří si ode mě něco přečtou nebo se mě na cestování zeptají. A tak na závěr chvilka konverzace s Mirkem.

„Čím třeba člověk má začít doma, čeho se zbavit?” Úplně skvělá je brožurka o minimalismu od Krkavčí matky (Veronika Hurdová), kde jsem se nechala inspirovat já. Nejlepší je začít u věcí, které opravdu, ale opravdu nepoužíváme. Každý si nejprve řekne: Jo, jenže já používám všechno. Ok. Kolikrát denně? Týdně? Měsíčně? Začněte ve skříni. To, co jste neměli víc jak tři měsíce na sobě, vyhodit. To co vám nesedí, nesluší, není, to, co se vám nelíbí – všechno darovat, vyhodit. Dále šperky, kabelky, boty. Nechte si od všeho maximálně dvoje nebo troje. Pokračujeme dál. Jak často používáte lyže, snowboard, kolečkové brusle, lední brusle, … vážně na jedno použití ročně potřebujete vlastní? Co si to od někoho půjčit anebo sdílet? Knihy, filmy, CD – vážně to nenajdete na internetu? Vážně čtete jednu knihu dvakrát? Nebo kolikrát za život? Domácí spotřebiče jako kuchyňský robot, tyčový mixér, odšťavňovač.. koupili jste to někde v akci, vyhráli v tombole a nebo jste to strašně moc chtěli, pak jste to třikrát použili a zabírá to místo v kuchyni, a lapá prach anebo ještě lépe, dali jste to do krabice, a jednou se to bude hodit, že?

Čím méně věcí, tím více lidí, lásky, radosti a peněz, které můžete dát do zážitků. Ty se totiž nezkazí, ani nerozbijí, ani neopotřebují, ty zůstanou na věky věků.

Jsme zpátky v Praze. Naše cesta je u konce. Ujeli jsme víc než 3000km stopem. Potkali jsme hodně nových a zajímavých lidí různých profesí, koníčků a zemí. Mluvili jsme anglicky, německy, česky a ´´slovansky´´. Zase jsme posunuli hranice naší komfortní zóny a zbavili se některých strachů a předsudků. Poznali jsme další kousek Evropy a další kousek sami ze sebe.