Lisabon - Toulouse, autostopem

,,Ve Španělsku se nedá stopovat,´´říkali nám zkušenější stopaři. Nojo, jenže my jsme chtěly vidět ten krásný Lisabon, přístav v Portu, pomerančové plantáže, nedostavěnou Sagradu Familiu i lyžařská střediska v Andoře, a tak jsme to musely risknout. 

Život začíná tam, kde končí strach

Náš výlet začíná v Německu, ve městě, kde žijeme posledních šest měsíců. První den se vydáváme vlakem do Görlitz, malého města na hranicích Německa a Polska, do kterého máme vlakovou dopravu zdarma. Do krosny balím zhruba 13kg. Je zima. Původní plán byl vyrazit nalehko, abychom netahaly zbytečně těžké věci s sebou na zádech, protože v Portugalsku bude určitě teplo. Tomuto naivnímu výroku se s odstupem času musím upřímně smát. Kdyby nebylo bývalo v Polsku -12 stupňů, tak bychom si v Portugalsku musely oblečení dokupovat.. Takto však jedeme dokonale připravené.

Doufám však, že se bude oteplovat a oteplovat..Plán je takový, že skoro žádný není. Nemáme zajištěné ubytování, nemáme letenku zpět, nemáme nastudované průvodce, nemáme vlastně ani moc peněz. Cestou si nastudujeme, co chceme navštívit a za běhu vymyslíme, jak se tam dostat. Jenom to počasí trochu nepřeje spaní venku. Na spacáku je sice napsáno do -11, nehodláme to však riskovat. Oblékáme termoprádlo, jarní bundu a pro jistotu ještě bundu podzimní. Navrch pláštěnku a šálu a je nám akorát. Hranice Polska a Německa. Mrzneme. Po hodinové procházce jsme zamrzlé asi jako naše iPhony. Ohříváme se v infocentru, v galerii, v pekárně.. K obědu houska a máslo a marmeláda, 91 centů. Výhodou je, že nikde nikdo není. Kdo by taky cestoval, když zamrzaj lidem i nudle v nose. 

Naštěstí jsme splašily super airbnb. Slečna nám uvařila vývar.. prý je kosa..nakoupila takovou snídani, že se pro nás stává i večeří.. a jsme nadšený. Sedíme u topení a modlíme se, abychom zítra rychle chytly stop dál.. nebo u silnice budou dvě ledové sochy.

Wroclaw
Včera večer se k nám připojil Jiřík, aby nám pomohl svým krásným úsměvem dostopovat do Wroclawi. Povedlo se to kupodivu rychle.. i přesto, že jsme tři. Zima jako prase, ale -4 nás nerozhodí. Město je super. Nachodili jsme asi 12 km, vylezli na věž a z tepla pokoje hostelu, který sdílíme s dalšími sedmi lidmi, jsme konečne onliiine. Wroclav je krásná. Nejvíc se mi líbili všudypřítomní malý trpaslíčci všech možných profesí a koníčků. Na hostelu si dáme nějaké víno. A jdem spinkat. Přemluvili jsme Jirku, ať s námi jede ještě zítra do Krakowa. Takže .. wohoo.

Nedělní ráno začalo mrazivě. Stejně jako předchozí dny. V tichosti jsme už potřetí balili krosny a šepotem se domlouvali na další cestě. Na kus kartonu z včerejšího nákupu píšeme Krakow, z druhé strany Katowice. Uvidíme, co se chytne. Ostatní spolunocležníky rozmístěné na čtyřech dalších palandách budíme smíchy. Přes noc se orosilo okno, na jehož parapet jsme odložili večer věci a ihned zamrzlo. Štefky šála je přimrznutá k oknu, a tak zatímco se snaží neodnést s sebou polovinu pokoje či nevysklít starodávné okenice, svíjím se na zemi smíchy.

Najít dobré místo na stop je polovina úspěchu a být hezká blondýna s fešákem z Lalalandu a sexy brunetou, ukazující zadek, ta druhá. Tím chci jen říct, že jsme první auto stopli během patnácti minut.. a taky to, že jsme pěkní.

Audi A5 nás svezlo cca 40km před Katowice, kde u Mcdonaldu, zvesela, za zpěvu českých lidovek, chytáme další auto. Týpek je asi trochu zhulenej, dejme tomu, že jenom přepracovanej. Pouští nám polský rap, taky despacino, a perfect.. a tak jedem docela bomby. Schytala jsem zase přední sedadlo, procvičiji polštinu.

“My ichame do Krakówa, y studuję v Niemcich, a nema penezi.” Ostatní vzadu hýkají smíchy, já jsem však zachránila situaci. Týpek po nás chtěl totiž prachy na benzín. My ale žádný neměli.. a ani jsme nemuseli lhát. A tak jsem stočila konverzaci a chválila mu jeho styl hudby, auto, život, během nějž nevystrčil nos z Polska a asi jsme ve finále všichni spokojení.

Krakow

Odpoledne procházíme Krakow. Hrajeme si na dětském hřišti a soudíme, poté, co jsem za střízliva vypadla z dětského kolotoče, že jsou pěkně nebezpečné.. a děti jsou blázni. K večeru se zahříváme horkou čokoládou v nákupním centru a řešíme, kde budeme spát. Venku v -12 totiž rozhodně neee.

Spaní jsme sehnali přes couchsurfing u sympatického ukrajince, který se do Polska nastěhoval v září, kvůli práci. Schválně si pořídil byt se dvěma ložnicemi, aby mohl ubytovávat couchsurfery. Je v Krakowě sám a tak si takhle zajistí společnost alespoň párkrát do měsíce.

Rozhodli jsme se snížit hmotnost krosny ještě víc, i přesto, že jsme skromně zabalené už byly.
Jirka zítra odjíždí do Prahy, a tak vezme to, co nutně nepotřebujeme, s sebou. Nechávám si jen jedny legíny, termo vrstvy, troje ponožky a dvě tílka. Prostě někde cestou vypereme nebo nakoupíme v sekáči.. Pod 7kg to bohužel stále není, ale dostala jsem se na 10kg.
Zvažuju, zda nevyhodit i jídlo, plecháček, příbor a spirálu.. ale za ty dva týdny bych přeci jen hlad dostat mohla. Lékárnička, čelovka, hamaka a spacák se stávájí nepostradatelným základem.. a pláštěnka se tentokrát bude asi taky hodit.

Tak uvidíme ..... ✈️✈️✈️

Lisabon

V pondělí jsme vyměnily Polsko za Portugalsko, a tím si o 20stupňů polepšily. Teploměr hlásí +15 a já mám pocit, jako bych ze zimy spadla rovnou do jara. Barevné domečky, úzké ulice, zelená tráva, parky a vůně moře. Miluju. K večeři nás čeká cotfish, typické portugalské jídlo, které pro nás vaří náš couchsurfer Vitor. Bydlíme u něj, v klidné čtvrti, 8km od centra.. v bytě s dvěma koupelnama..zdarma. Je to neskutečný, prožívat něco, o čem jste do nedávna jen četli na internetu, na vlastní kůži.

Vitor je super. Vypráví nám u vína o studentském životě tady a my na chvilku litujeme, že jsme na erasmus nejely do Portugalska. Město jsme prochodily křížem krážem a můj dojem je takový, že je to skoro jako v Liberci.. buď prší a nebo je to do kopce... pak je to ale zase z kopce .. a tak výsledný dojem vlastně docela fajn.

Nejkrásnější místo je samozřejmě na tom nejvyšším kopci u hradu sv. Jiří. Strávily jsme tam celé odpoledne, a to proto, že jsme zaplatily za vstup celých 5EUR. Nemůžeme se dočkat teplé sprchy a čaje. Dnes jsme na řadě s vařením.. Ale nakonec dojídáme jídlo ze včera, a tak k tomu alespoň kupujeme pivo.Ráno v Lisabonu začalo neslavně. A to tak, že rozbitým talířem.. 

Snažila jsem se umýt nádobí, ale vzhledem k tomu, že mě celým životem provází nešikovnost ve stylu Pata a Mata, upadl mi hrnek.. který se, pozoor, nerozbil. Jenomže spadl na talíř, a rozbil ten. Zpanikařila jsem a místo toho, abych se přiznala, jsem se rozhodla zatloukat. Schovala jsem tudíž rozbitý talíř do krosny a vyhodila ho po cestě z domu. Já vím. Karma mě nemine. Avšak Stefi říká, že mi střepy přinesou štěstí.

Píšeme ceduli, jdeme na stop a jedeme s Franciskem kamiónem. Co na tom, že má jen jednu sedačku. Sedím na posteli, nohy na ledničce, dostáváme chlazenou cocacolu a povídáme španělsko-anglicky, občas to však proložíme německým “scheiße”. Chlapík je to veselej, skládá mi komplimentů, že bych se v nich mohla koupat. Miluje moje vlasy. Asi proto, že jsem si je včera umyla. Bohužel jede dost pomalu, staví na benzínce pro noviny, pak chce na kafe, pak na oběd a já začínám mít pocit, že do Porta nikdy nedojedeme. Když musí cestou ještě naložit zboží, tak se loučíme. Vybaví nás dalším kilem pomerančů a pusou na tvář. A my stojíme u silnice v úplném prdelákově.

Stoply jsme týpka, který sice neumí ani slovo anglicky, ale mojí lámanou španělštinou a translatorem se domluvíme. Muziku poslouchá pěknou, a tak nás veze skoro 200km do města Aveiro. Vyskakujeme v centru.

Obrigada. Obrigada.

Jde se jíst. Na jídlo jsme si zašly do obchoďáku, přímo v centru. U kanálů, díky nimž se městu přezdívá portugalské Benátky. Za 5EUR si objednávám menu s kuřecí polévkou, rybou, vínem a kávou. Polévka byla studená, smažená ryba také. Jako přílohu jsem dostala červené fazole a k tomu chipsy. No zajímavá kombinace. Avšak co jsem si zaplatila, to také sním.

Aveiro
Probouzím se několikrát za noc. Třesu se zimou, vlhnou mi vlasy a zvažuju, zda je lepší mrznout a dýchat čerstvý vzduch a nebo v teple zatuchlý spacák. Koukám na hodiny. Je 5:40. Dlouho jsem se takhle nemodlila, aby už bylo ráno.

Přemítám v hlavě včerejší večer. Myslím, že ten ranní rozbitý talíř musel přinést štěstí.

7.3 - 17:00

Po jídle jsme procházely městem a hledaly barevné domečky, které nám vyhodil google jako nejlépe hodnocenou památku. Poté, co je člověk v hlavě projede photoshopem, vypadají jako ty, co hledáme. Jinak ne. Blíží se večer, do Porta už asi nedojedeme a venku prší. Platíme nejlevnější hostel a já zjišťuji, že nemám peněženku. Vyhazuji obsah krosny a třikrát ji přehrabuji. Asi omdlím. Naštěstí mám pas, ten nosím v kapse a v Lisabonu jsem si do něj prozíravě strčila českou kreditku. Na té mám sice hovno, ale na cestu domů by to bylo...Na dně krosny objevuju váček s hotovostí. Nikdy si totiž nedávám do peněženky vše, co mam. To znamená, že jsem přišla o nějakou část hotovosti, studentské karty, řidičák, VZP kartičku a kreditku. Fuck.

Blokuju kartu u Sparkasse a vydáváme se na pátrací akci po Aveiru. Naposledy jsem platila za jídlo v obchoďáku. Jdeme tam. Po cestě kouřím, protože jsem na nervy. Do toho prší, a mam chuť stopnout první auto domů. Náš hostel je malej, špinavej a smradlavej. Je tam větší zima než venku a já jsem uprostřed Portugalska asi se 100€.. Miluju.

V obchoďáku portugalsky vysvětluju, co se stalo. Kde jsem seděla. Že mi to asi někdo vzal z batohu, nebo mi upadla na zem. Těžko říct. Všichni z obchodu se mi snaží pomoct. I přesto, že se normálně na kamerový záznam nemohou dívat, sekuriťák zavolá pár známým a pátrání se rozjíždí. Ani nečekám, že by se našla.. Volá portugalsky na ztráty a nálezy a na policii. Netrvalo to ani půl hodiny a moje peněženka je na světě. Málem jsem sekuriťákovi dala pusu, ale udržela jsem se. Policisté mi jí přivezou na nejbližší stanici. Wow. Je tam všechno. Peníze i doklady. Policista mi přeje pěkné prázdniny a já nemůžu uvěřit, jaké mam štěstí. Portugalci jsou fakt mega hodný. Sekuriťák dostal bonboniéru. A my jsme zalezly do hostelu.

Teď se tady třesu. V termoprádle a spacáku. Modlím se, abych nechytla blechy. A aby už bylo ráno.

Díky karmo. Díky štěstí.Cestujeme dál..

Porto
Sedím na gauči v tureckém sedu, vedle mě holka z Německa balí jointa, k poslechu hrají dvě kytary a piano portugalské songy. Tvoříme kruh pohody, která by se dala krájet a jíst po kilech. Lidi z jižní Ameriky jsou fakt skvělý. Jednou se tam vypravím. Dokážou navodit takovou atmosféru, že se u nich po chvilce cítíte jako doma a nebo minimálně jako u starých známých.

8.3.dopoledne
Jsme v Portu. Konečne jsme sem dostaly. Dnes jsme měly znovu štěstí na hodné portugalce.. nebo že by všichni byli hodní?! A nebo že by ve své podstatě byli všichni lidé hodní?!

Cestou z hostelu hrůzy v Aveiru jsme narazily na dva lowcosťáky. Srazily jsme se na ulici a nevěnovaly jsme jim pozornost. Jdeme k nájezdu na dálnici, stopovat. Kluci nás zdraví francouzsky, ale nereagujeme a tak nás dobíhají a chtějí se kamarádit. Rádi by se k nám přidaly na stop. Prý s holkama to jde líp. Tak to už víme. Moje vlasy stopují samy. Hahaha. No namítám, že stopovat ve čtyřech je blbost a rozdělovat se taky nechci.. Jihoameričan jde na vlak, asi spěchá. Němec se nás chytil a nehodlá se pustit. Jmenuje se Anton, jede z Brazílie, kde byl 4 měsíce a teď stopuje zpět domů. Je to docela punkáč, větší než my. Spí venku, pod mostem, u bankomatů.. a asi se moc nemyje, říká mi kromě intuice i vypálená nosní sliznice. Přibraly jsme ho však do party a hltáme jeho story z cest.

 Stopování skoro ve městě, ve třech, ve všední den.. chvíli trvá, ale pak přece jen chytáme auto. Mamka s dcerou, a jedou asi 20km před Porto. Začíná pršet, takže jedem. Kecáme trochu anglicky s dcerou, španělsky s mamkou .. a žijeme v domnění, že nás vyhodí někde na benzíně předtím než sjedou. Nakonec zajíždíme až k nim do vesnice. Ukazují nám svůj dům a staví u obchoďáku.. domluvily nám odvoz až do Porta, abychom v dešti nemusely znovu stopovat. Dcera nám vysvětluje, že nás její bratr odveze až do Porta. Wow. U obchoďáku přelejzáme z jednoho auta do druhého, líbáme obě ženy na tvář a hurá na cestu. Anton se s námi dělí o svačinu. Je docela fajn. Za jídlo si nás získá kdekdo. Asi jako kamioňák Fransisko, který nám na cesty nabalil kilo pomerančů.

Moje paměť mě opět zrazuje a jméno řidiče nevím už po pěti minutách. S krosnou na klíně sedím vepředu a udržuju konverzaci i tak. Ladím mu do rádia Nirvanu, poté, co ze mě udělal DJe jízdy, a povídáme o všem možném. Cestou nám ukazuje fabriku na portské víno a vyhodí nás na nejlepším místě. U mostu přes řeku do centra Porta. Vyhazujeme ceduli, nandaváme pláštěnky a hurá do města. Antona jsme bohužel(bohudík?!)ztratily hned u první památky. Vlakové nádraží v Portu je asi nejkrásnější vlakové nádraží, jaké jsem kdy viděla. V obchoďáku tradičně obědváme housky a salám, dáváme si nezbytné kafe a vyrážíme hledat dnešní domov. Máme zajištěný couchsurfing...

K bytu Ariela Lopeze, kterého hned překřtíme na “malou mořskou vílu”, se dostaneme po pěti kilometrech. Je to klidná čtvrť za univerzitou. Bydlí v baráčku, který poznáme podle brazilské vlajky v okně. Ariel nám nabízí pokoj svého spolubydlícího. Pochopily jsme to tak, že je na prázdninách někde pryč a tak se zabydlujeme.

Procházíme si centrum. Po dvaceti kilometrech v nohách máme dost. Nakupujeme na večeři, vařím a stihly jsme ještě desetkrát vyhodit pojistky a tadá.. Konečně pohoda. Večeře je na stole. Počítala jsem s tím, že budeme tři, čtyři.. a je nás sedm.

V kruhu sedí dva brazilci, dva portugalci, němka a my dvě. Dohromady se bavíme anglicky, nebo se dělíme na holky(němčina) a kluky(portugalština).

Zjistily jsme, že druhý brazilec obývá pokoj, který obýváme my. A jejda. Tady asi došlo k nějakému nedorozumění a než se chudák vrátil z práce, tak se mu dvě češky nakýblovaly do postele a rozvěsily si svoje vypraný spoďáry po pokoji. Prý vypadáme unaveně a tak si máme jeho pokoj nechat. Stěhuje se se spacákem do kuchyně a žal zapíjí do čtyř do rána. Jak jinak než za doprovodu zpěvu. Achjo.

Ve čtyři ráno obracím mokré spoďáry, ucpávám si uši brazilskou vlajkou, která mi z okna spadla na hlavu, a usínám. Je mi v podstatě fajn. Až na déšť bubnující do parapetu. 

Porto je další město, které vede neustále do kopce. Město je krásné, ale dojem trochu zkazilo počasí. Památkou, jež se mi líbila nejvíc, se stává asi kostel, celý tvořený kachličkami. Modrobílé dlaždičky září na dálku a tuším, že se kostel jmenuje kostel sv. Kateřiny. Město je krásné i v noci. Všude je spousta studentů v tradičních hábitech. Dokonce jsme se na MDŽ přimotaly na nějaký koncert. Moc pěkné. Květinu jsme ale nedostaly. Ty tradiční hábity s kapucí prý inspirovaly J.K.Rowling, která stejné hábity oblékla i Harrymu Potterovi a jeho přátelům. A já miluju Harryho Pottera, a tak teda miluju i Porto.

Ráno se mi vůbec nechce ze spacáku. Jsem rozlámaná. Jedinou radost mám z toho, že nám díky elektrickému přímotopu uschnulo vyprané spodní prádlo. Jupí. Jdem do čistého. Akorát Ariel asi nebude rád, až dostane účet za elektřinu.

Kluci mají dohromady dva hrnky, jednu lžíci a kastról. Když chce člověk něco použít musí si to umýt. Avšak na snídani to stačí. Plecháčky si vezeme vlastní.
Je nám tam tak fajn, a venku tak prší, že se k silnici dostaneme až kolem jedné. V pláštěnkách odchytáváme lidi na benzínce a snažíme se jim vecpat do auta. Marně. Pak zkoušíme stop s cedulí Espanha. Nó, asi jsem moc optimistická, když jsem doufala, že se dnes dostanu do Salamancy - 300km. Tak zkoušíme stopovat bez cedule a za cíl si dáváme město Mirandela. Tam už se snad cedulechytne. Zastavujeme karavan. Sranda. Aktivní manželský pár a pes se jménem Princezna. Poprvé jedu obytňákem. Paní Anně je 65, malinko anglicky mluví, ale raději používáme ruce. Občas mluví prostě portugalsky. Když nerozumíme, tak nám to napíše. Bohužel ani psané portugalštině moc nerozumím, ale z neverbální komunikace většinou pochopím alespoň téma.

Dělí se s námi o svačinu. Snědly jsme jim čtyři hrušky a ještě vyfasovaly jogurt. Ňam. Prohlížíme si obrázky v časopise, koukáme z okýnka a pozooor , pak José dělá selfiiičko. Škoda jen, že jedeme jako šneci a do 100km vzdáleného města se dostáváme pomalu k večeru. Na benzínce automaticky hned oslovuji lidi. Šíleně prší, je zima a jsme někde uprostřed ničeho. Kolem dokola jsou hory, mlha, mokro. Odchytnu slečnu, která si šla koupit cigarety. Společně hledáme řešení, kam vlastně máme jet. Nabízí nám, abychom jely společně na sever, směr Braganca.. my však chceme pokračovat na východ, směrem Madrid a tak odmítáme. Googlíme v okolí ubytování, googlíme vlaky a autobusy.. Nevíme kam jet, kde spát...

Slečna nás nakonec odváží až do Mirandely na autobusové nádraží. Zkouší i volat kamarádovi, jestli bychom u něj nemohly přespat. Ten však nebere mobil. Achjo. Svitne naděje, že se ještě dnes dostaneme do Španělska. Pokud obětujeme nějaké peníze za lístek. Naděje však brzo pozhasíná. Autobusové nádraží vypadá asi jako Berounský vlakáč. Spoje jsou buď do Porta a nebo do Lisabonu. Super no. Odtud přece jedeme, my chceme na druhou stranu. Paní v okýnku nemluví anglicky, nemluví ani španělsky a asi nemluví vůbec.. Kouká do mobilu a seru jí. Zkouším další okýnko. Mladík mluví anglicky a snaží se mi pomoct. Potom co mi oznámí, že ani do jednoho, mnou vybraného města, nic nejede, propadám panice. Jsme na konci světa. Mirandela. Údolí mezi horama.
Kluk mě zve do svojí kukaňě, abych viděla na monitor a ukazuje mi mapu Portugalska. Nevychází z toho nic jiného, než že jsme v háji. Do hraničního města jede bus v neděli. Tzn. za dva dny. Do Španělska nejede vůbec nic. Vrátit se na jih nechci zase já. Na severu se zase odchýlíme od směru na Madrid. Nojo, jenomže na východ, směr Salamanca, prostě odsud nic nejede. Stopovat v 7 večer považuju za blbost. Kort když leje jako z konve a dálnice je za hory a za doly.

Tak my tady asi zůstaneme no. Asi už navždy. Pak si kluk vzpomene, že nějaký bus přes hranice jezdí. Je to sice konkurenční společnost, na kterou neprodává lístky... avšak..naděje pro nás. Ehm. Bus jezdí v úterý, čtvrtek a neděli. Tak jó no. Tak si nás kluk asi vezme do kukaně až do tej neděle.

Jsme nucené sáhnout hluboko do kapsy a zaplatit guest house. Ten nejlevnější, samozřejmě. Poprvé máme soukromí. Vlastní koupelnu. Topení .. ( oh bože, Portugalsko.. a topení ) Je tady teplo, a hromada dek a krb a super majitelka, která mluví výborně anglicky. Hotýlek je rodinný.. o všechno se tu stará paní Dona společně s dcerou. V kuchyňce je mísa s ovocem, čaj, káva, dort a spousta dobrůtek - máme si nabídnout cokoliv chceme, zdarma. V kuchyni vidím pračku, a tak se ptám na možnost praní.. I se sušičkou je to za 5€. Hmm. Tak nic. Vypereme si v ruce a využijeme konečně topení. Do rána to uschne.

V supermercadu naproti kupujeme paštiku a housky a paní Dona nám nabízí vyprání zdarma. Asi smrdíme a nebo pochopila, že jsme fakt socky. Svlékáme se do naha a necháme si vyprat skoro vše, co už týden nosíme. Za ochotu jí kupujeme čokoládové bonbony a drhneme do čista i sebe.

Pod hromadou dek usrkávám horký čaj a myslím na čokoládový dort pod průhledným deklem. I přesto, že je deset večer, zvažuju jeden malý kousek. Cítím se poprvé jako na dovolené a né jako v boji o přežití. Otázkou stále zůstává, jak se tady odsud dostaneme.. to ale až ráno. Ten dort jsem si samozřejmě dala a byl nejvííic mňam.

Ráno vyrážíme brzo. Musíme vymyslet způsob, jak se dostat z Mirandely do Španělska. Do města Zamora a nebo Salamanca, abychom mohly dál pokračovat na východ, do Madridu. V Mirandele se šplháme na kopec, vedoucí k dálnici. Stopujeme už po cestě do kopce. Asi není moc možností, kam by auta jela. Minimálně by nám nějaký dobrák mohl ušetřit ten kopec. A ejhle. Zastavil nám hezký mladý muž. No dobře. Bylo mu asi 40, ale hezký byl. A vlastně, pro někoho i mladý. Má sice namířeno na druhou stranu, do města Villa real, kterým jsme včera projížděly, ale do kopce, k nájezdu na dálnici, by nás odvést mohl. Nasedáme. Neodmítáme žádná auta, která nám zastaví. Chlapík ale neumí anglicky. Snažím se španělsky. Taky se na to moc netváří. Vypadá, že nechce mluvit vůbec. A tak mlčím. Je mi však podezřelé, že najel na dálnici a veze nás směrem na západ. Pozoruju mapu. Ježišmarjá, ten chlap nás snad veze směrem na Porto zase, nebo co. Říkám mu, ať nás vyhodí na benzínce a pořád opakuji, do jakého hraničního města chceme dojet. Mirando de Dourro chlape, haló. To je na druhou stranu. No, Stefi říká, že když dojedem zpět, tak aspoň můžeme zvolit jinou cestu do Španělska. Já jsem ale proti. Nikdy se nechci vracet, chci jít stále kupředu, ať je ta cesta složitá, jak chce. Věřím, že nás na ní čeká dobrodružství, a že jsem si jí nevybrala náhodou. Zkrátka chci postupovat stále na východ, ať to trvá, jak dlouho chce.

Chlapík mi píše číslo silnice a ukazuje palec nahoru. Pochopila jsem, že nás chce odvést k silnici, která do Mirandy vede. Asi se tady vyzná. Budeme mu důvěřovat. Možná jsme stály blbě a nikdy bychom se nedostaly tam, kam chceme. Páni a opravdu. Za chvilku vidíme cedule s nápisem Miranda de Dourro a číslo silnice. Najíždíme na ní. Na překladači hledám, jak bych mu poděkovala. Jmenuje se Louis. Vysvětluji mu, aby zastavil někde u nájezdu a nebo na benzínce. Na dálnici totiž nemůžeme stopovat. On si pokyny pročte. Kývne. A jedeme dál. Mám pocit, že jedeme už hrozně dlouho. Kilometry neustále ubývají. Mapa hlásí správně vybranou trasu a já mám radost, že se blížíme k hranicím blíž a blíž. Avšak. němel Louis v plánu jet na druhou stranu? Do města Villa real? Stefi se vzadu směje: „Nojo, když tady nejsou žádný benzínky, po cestě je jedna za 100km. To nás ten chudák buď někde vykopne a nebo nás odveze až tam.” A tak už zbývalo pouhých 50km na hranice, do Mirandy. No, on nás tam asi fakt odveze. Nakonec říká, že nás hodí až tam. Radujeme se. Bohužel, naděje vzápětí pohasla. Viděl ukazatel na benzínku a tak nás vyhazuje asi 50 km od hranic se Španělskem. Jak ten den šťastně začal, tak pokračování tak slavné nebylo. Uvízly jsme v malé vesnici, kde nikde nikdo nebyl. Vydaly jsme se pěšky zpátky k nájezdu na dálnici a doufaly, že nějaké auto do toho 50 km vzdáleného městečka, pojede.

   Abychom si zkrátily cestu a nasbíraly nějaké nové zážitky, stoply jsme si dědka s koňem. Nasedly jsme na povoz, Štefka vzala do ruky klacek a za rytmu koňského klusání jsme se blížily k dálnici. Dědeček, ani kůň však nereagovali na moje: „Stooop. Aquí. Estoy aquí.” Jeli dál. Dovezli si nás až před svůj statek do vesničky Santiago a my jsme sice byly v Santiagu, ale taky pěkně v prdeli. Nájezd na dálnici tady nemají, sice tu dálnice vede, ale je oplocená, a stejně, stopovat na dálnici, auta jedoucí víc než 100 km/h, to je nesmysl. Jdeme tedy ze Santiaga pěšky. A kam? No, to těžko říct. Prostě jdeme směrem na Španělsko a jakmile projede auto, pokusíme se ho stopnout.  Poté co jsme šly pěšky za větru i za deště a střídavě stopovaly několik aut, podařilo se nám překročit hranice. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Stoply jsme si bezzubého dědka, který kvůli nám málem naboural do svodidel. Sympatického dědka, který uměl anglicky. Mladého tatínka se synem. Holčinu, která neuměla anglicky nic, ale kryt na jejím telefonu měl anglický nápis, zvláštní. Kousek před hraničním městem jsme si stoply chlapíka, o kterém jsme si samozřejmě myslely, že nás chce zabít a nebo znásilnit.. ale pršelo, takže jsme nasedly a chtěly svést pár kilometrů. Docela obstojně mluvil anglicky, a tak jsme si povídaly. A ejhle. Má cestu do Salamanky. Tak to se svezeme, ne?

Když dostaneme strach, tak si nahlas opakujeme: “Budovat důvěru k lidem!“ Za poslední dobu nám média a okolí neustále vnucují, jak jsou všichni špatní a zlí. Tak tenhle chlapík byl přesný opak.  Během pár kilometrů jsem přestala mít špatný pocit.. cedule ukazovaly směr Salamanca, a kdyby nás chtěl zabít, už by to udělal v těch vesnicích, kde projde noha jednou za rok. Nakonec nás zve na kafíčko, vyptává se na naše cesty, obdivuje, že jezdíme stopem a nic neutratíme .. a asi vypadáme tak bídně, že nás doveze až do centra a dostáváme 20€. Wow. Sice jsme odmítaly, ale prý si máme koupit nějaké jídlo. Vzhledem k tomu, že mám od Aveira zablokovanou kartu a zbývá mi už asi jen 90€ v hotovosti, tak se to hodí. Lidi jsou hodný. Chce to jen důvěřovat.

Salamanka je jedno z nejkrásnějších měst, co jsem viděla. Užíváme si skleničku vína v restauraci a objednáváme si tapas (krokety). Spaly jsme přes airbnb u černošky jménem Patricie. Byt v pohodě, ale ona k nám příliš vstřícná nebyla. Naopak. Měla jsem pocit, že jí nejsme sympatické, a tak ještě že jsme ráno hned odjely.

Madrid

Ze Salamanky jsme dorazily do Madridu během 2-3 hodin. Na to, jak všichni stopování v Portugalsku a Španělsku kritizovali nám to jde docela dobře. Stoply jsme si sympatický manželský pár ve věku našich rodičů, vlastně možná prarodičů, těžko říct. Chlap byl učitelem angličtiny a paní psycholožka. Krásně jsme si povídali celou cestu, o všem možném. Poznali se na vysoké škole, na univerzitě v Salamance, kde se také vzali. Jsou spolu asi 40 let. Mají jednoho syna. A přestěhovali se do Madridu. S couchsurfingem je to horší, vyčerpaly jsme si týdenní limit zpráv, a tak si musíme hledat airbnb.. náš byt je 5 km od centra, pohoda. Zdržely jsme se dva dny, nachodily asi 40 km, některé památky viděly už i dvakrát a můžeme jet dál..

V Madridu se mi nejvíc líbil Crystal palác, a celkově park, ve kterém byl umístěn. Je tam veliké jezero, na kterém jezdí lodičky, spousta zeleně, soch, stromků. Mám ráda, když je ve velkém městě kus přírody. Druhý den se v Madridu scházíme s Franciskem, mladíkem z Kalifornie. Chtěl se sejít a kamarádit se. Asi jsme mu nebyly moc sympatické, protože se po půl hodině a pár fotkách vytratil. Na můj vkus moc aut, moc lidí, moc všeho.. a tak se přesuneme do trošku menšího města. Pokračujeme na východ.

V Madridu jsme použily metro, abychom se dostaly na okraj města, k nájezdu na dálnici směrem Zaragoza. Stouply jsme si teda pěkně blbě. Stojíme za zatáčkou, před se stát nedalo, protože po krajnicích parkují auta a dál už je zase dálnice. Stojíme těsně u cedule, hlásící 60. Snad se někdo smiluje. Zatím kolem jezdí jenom taxikáři, před kterými ruku se zdviženým palcem schovávám za záda. Udiveně pokukují. Po čtvrt hodině stopování nám zastavuje auto. Nasedáme. Typický taťka na cestě do práce, do průmyslové zóny, asi 50 km za Madridem. Vyhazuje nás na benzínce a my máme zase pocit, že jsme se ocitly na konci světa. Projíždí tady jedno auto za čtvrt hodiny. Tak snad to nedopadne jako v Portugalsku. Zastaví nám umolousaný chlap, kterému div neskočíme pod kola, protože prostě čekat nechceme. Sice nemá cestu do Zaragozy, ale odveze nás na větší a živější benzínku, prej. Cestou nám nabízí olivy a cigaretu. Otevírá si pivo a vypráví o dceři. Žije sám, rozvedl se, a ženský asi už nechce nikdy vidět. Oukej. Nevadí. Hlavně že nás odvezl tam, kam měl a zkoušíme štěstí. Zaragoza je ještě asi 240 km. Zkusíme nějaký kamion nebo někoho, kdo pojede delší trasu. Už mě tohle šourání se nebaví. Když už člověk s někým naváže kontakt a uvelebí se v sedadle, tak by tam chtěl alespoň hodinku zůstat..

Na benzínce zastavil kamioňák, nechal kamión nastartovaný a utíkal na záchod. Unést ve Španělsku kamion, ještě když ani jedna neumíme řídit ani osobák, to si teda netroufneme, a tak čekáme dál a usilovně máváme cedulí s nápisem Zaragoza. Zastavuje nám starší tlusťoučký Španěl. Štefka jde dopředu a já jednou odpočívám a přenechávám roli mluvčího na ní. Pán se na mě stejně pořád otáčí, a tak stihnu akorát zarezervovat ubytování v Zaragoze, a jsem zapojena do konverzace. Naštěstí jede až přímo tam. Povídat si chce celou cestu, a to španělsky. Máme celkem legraci. Skládáme slovíčka za sebe, spojujeme je pár slovesy, které známe a nejlepší jsou číslovky, ty známe dobře, a tak se ptáme na věk celé jeho rodiny, na vzdálenosti různých měst apod. Na to, že se španělsky učíme teprve čtyři měsíce, jsme si skvěle pokecali. Dovezl nás až do centra města, kde nám ještě předal své telefonní číslo, kdybychom v Zaragoze měly nějaký problém, nemáme se bát ozvat, olíbal nás na obě tvářičky a my jsme se vydaly hledat Miguela, u kterého dneska spíme. Nejlevnější pokojíček v Zaragoze, asi 13eur pro obě.

Cestou jsem si zvrtla nohu, sedám si na zem a skuhrám, asi jsem jenom špatně došlápla, zrovna jsme šly po prašné cestě a z prudkého kopce. Kotník zavazuju a pokračujeme dál, když to nenateče, tak to nic není. Zaragoza se řadí krásou hned k Salamance a možná ještě před ni, protože výjimečně neprší. Je docela teplý letní večer, procházíme se kolem řeky a obdivujeme všechny historické stavby. Město je podle mě naprosto skvělé na život. Asi jako Písek v Česku. Jestli jste ještě v Písku nebyli, tak se tam někdy v neděli zajeďte projít. Všude samé parky, fontány, kavárny, skoro žádní turisté.. ideální, klidné a útulné. Ceny v barech jsou super a tak si dáváme točené pivo za euro a k tomu tapas. Jedna větší jednohubka, obložená vším možný, také za euro. Dneska jsme se rozšouply, ale rozhodně to stálo za to. Né jako v Madridu. 

Zapomněla jsem totiž zmínit, jak jsme se v Madridu rozhodly rozšoupnout. Druhý den jsme bloumaly hlavním městem, že si někde dáme typickou španělskou kuchyni, když jsme to v Portugalsku neudělaly. Našly jsme si menší restauraci za centrem, ceny okolo 10euro za porci. Objednávám si Paellu, ta není, tak nakonec volím Patatastortilla, tortillu z brambor, a Stefi kuřecí plátek s hranolkama, aby moc neexperimentovala a najedla se. No, nenajedla se ani jedna z nás. Moje tortilla byla syrová a bez chuti. Štefky kuře zkažené, hranolky nacucané olejem a po třech soustech se nám tak zvedal žaludek, že jsme snědly jen chléb a odešly. Bohužel jsme jídlo zaplatily, i přesto, že jsme nesnědly skoro nic. Číšník neuměl anglicky a naší lámanou španělštinou se tam dohadovat, to jsme nechtěly. Holt doma bude zase chleba s paštikou. Nevadí.

V Zaragoze jsme si tapas užily mnohem víc, a o polovinu levněji. Noční procházkou jsme došly k Miguelovi, do našeho nového domova. Kdyby nám tam nebyla taková zima, tak by to bylo skvělé, takhle to hodnotím jako ucházející… Ráno se vydáváme na stop do Barcelony, čeká nás dalších 300km a musíme se tam stihnout dostat před večeří. Můj kamarád Marek nám slíbil, že nás vezme s sebou na večeři zdarma, když přijedeme včas. A kdo by si nechal ujít jídlo zdarma..

Místo na stopování jsem vybrala včera večer, je to nájezd na dálnici, vzdálený 5 km. Jdeme pěšky. Dostáváme se tam asi kolem desáté a stopujeme víc jak hodinu. Nejen, že nám nikdo nezastavil, ale mám pocit, že si nás lidi ani nevšímají. Možná jsme už moc unavené, možná máme špatnou náladu, těžko říct, ale dala bych cokoliv, abych si už mohla odpočinout, jentak se válet s telefonem v ruce, jentak si třeba číst a s nikým se nemuset bavit. Ono se to nezdá, ale stopování je hrozně náročná činnost, kort při takhle rychlém cestování, kdy se každý den přesouváte z místa na místo. Pořád navazujete kontakty s novými lidmi, každému opakujete pořád to samé – kdo jste, odkud jste, co děláte, kam jedete…za pochodu hledáte ubytování a zase vše nanovo. Dnes se nám nechce mluvit ani jedné. Štefka chce spát. Já chci aktivně odpočívat s telefonem nebo knihou v ruce. Na to je jediné řešení, jedeme autobusem. Sice nás čeká dalších 6 km pěšky na autobusovou zastávku, ale autobus jede za hodinu. Jdeme. Nestíháme doběhnout na autobusák, a tak jedeme MHD. Jsme zpocené jak myši, obě naštvané. Vyčerpaně usedáme do autobusu za 16euro a Stefi usíná. Je to fajn, nemuset se s nikým bavit. V klidu svačíme, koukáme z okýnka, píšeme všem přátelům a známým, že žijeme a zase trochu zpomalujeme, ačkoliv jedeme. Jsme na cestě 12 dní, nastopovaly jsme přes 1600 km a nachodily asi 180 km pěšky. 

Na delší dobu jsme to zakempily v Barceloně. Jsme tak unavené, že už nemáme ani sílu stopovat. Každý smalltalk nám připadá jako ztráta času. Pořád dokola opakujeme to samé, ať v angličtině a nebo ve španělšině. Mám pocit, že se přesouváme příliš rychle. Každé ráno zabalit krosnu, nasnídat se, napsat ceduli a vyrazit. Polovinu dne strávit na cestě, obědvat ve čtyři, nachodit 15km po městě a večeřet pozdě. Moc se nevyspat a ráno zase vyrazit. Je na čase si trochu odpočinout, a tak využíváme Barcelony. Né jenom proto, že je to krásné město, nabízející spoustu možností, ale také proto, že tady máme kamaráda, ne jehož gauči a v jehož posteli, můžeme nocovat. Nemluvě o luxusu, jakým je koupelna, pračka či kuchyně. Rozhodneme se zůstat v Barceloně tři dny.

Marek je kluk, kterého jsem poznala v roce 2016 na Buddy víkendu. Strávili jsme tři dny v Nebílovech na zámku, kde jsme měli různé aktivity, workshopy, táborák apod. Marek odjel na letní semestr do Barcelony na Erasmus, a protože čte můj blog, ví, že hodně cestuju, a že nemám moc peněz. Když se dozvěděl, že jedeme do Barcelony, nabídl nám střechu nad hlavou a my ho se Stefi rády, po možná roce, uvidíme. První večer vyrážíme do baru, kde je všechno zdarma. Mám pocit, že se mi to snad jenom zdálo. A vy si budete myslet, že jsem asi hodně pila.. což nepopírám.. ale opravdu.. všechno zdarma! Stačilo se zaregistrovat na internetu a dostaly jsme zdarma večeři (dvakrát jsme si šly přidat), víno, dezert a ještě čisté tričko navrch.Ta Barcelona má něco do sebe. Samozřejmě, že se jedná o marketingový tah. Večeří zdarma nalákají spoustu lidí, vínem zdarma je trochu opijí a po půlnoci doufají, že si dají spoustu drinků, jež jeden stojí cca 11euro. To však nepočítali s tím, že my přesně o půlnoci půjdeme domů. Děkujeme za večeři, pití i tričko. Adios.

Ranní výhled z okna je asi nejlepším výhledem z okna za poslední týdny, a to je paradoxně zadarmo..

Posnídáme zbytek zásob, jež se v krosně ukrývaly a vydáváme se objevovat další nové město. Vzhledem k tomu, že jsme 10 dní žily v dešti a větru a v Polsku vlastně i mrazu... táhne nás naše srdce směrem k pláži. V Barceloně se nikam neženeme. Dojdeme k hlavní památce a dominantě města, Sagrada Familia a užíváme si sluníčka v přilehlém parku. Dnes jsme si místo housky a sýra koupily předpřipravené saláty caesar, kterými se cpeme. Vytáhla jsem z krosny čisté černé elegantní tričko a džíny, které jsem si šetřila na výjimečnou příležitost. Škoda, že se mi v Zaragoze lehce natrhly a ranním tureckým sedem jsem v nich udělala díru až do pr***. No nevadí. Prohledávám krosnu a zjišťuji, že outfit mohu doplnit termolegínama na spaní a nebo smradlavýma oboustrannýma legínama, které jsem nosila dva týdny. Štefka má také dvoje gatě. Na sebe si vzala legíny a tak je tak hodná, že mi půjčuje svoje džíny. Během cest po těch houskách trochu přibrala, a tak se v nich stejně necítí pohodlně. Poté co si nasadím sluneční brýle a vyčešu culík se cítím fajn. U Sagrada Familia tak děláme spoustu fotek. Zepředu, zezadu, z boku.. spolu a bez sebe.. zhora a zdola.. No možná by to už i stačilo.

Procházíme městem, sedáme na každou lavičku, na kterou dopadají sluneční paprky a odpočíváme. Na stromech zrají mandarinky a pomeranče, okolo jezdí Katalánci na kolech, venčí pejsky a nebo popíjejí kávu. Ve všech oknech visí vlajky. Většinou jsou to vlajky katalánské, v některých oknech španělské a na některých větších visí dokonce oboje. V ulicích v poslední době pučí čím dál častěji demonstrace za osamostatnění Katalánska, které se chce od zbytku Španělska odtrhnout. Rivalita mezi Madridem a Barcelonou je všeobecně známá, a nejen ve fotbale.. Tak uvidíme, jak to dopadne. Mezi lidmi je cítit napětí, ale pokud se vyhnete tématu politiky a fotbalu, tak je vše v naprostém pořádku.

Došly jsme na pláž, kde si zouváme boty a propocené ponožky. Máchám si nohy v moři. Je pěkných 18 stupňů, a tak se poprvé svlékáme do tílka a na zbytek oblečení si leháme. Zavřu oči a cítím se jako na letní dovolené. Kolem pobíhají černoši a ze všech stran slyším: „Coco, bella, coco.. beer, water, coca cola… mojito, sangria, mojito, sangria… masage, masage…” . Já se ani nenamáhám říkat ne, prostě jenom ležím a dělám, že neslyším, ono je to nejlepší. Až poté, co vám neodbytná thajka začne masírovat nohy, tak jí jasně vysvětlete, že nemáte peníze a že jste si ty nohy dlouho nemyli. Ona potom uteče.

V pozdním odpoledni jsme procházeli podél pláže a jako vždy hledaly vhodné místo na čůrání. Ono vlastně když cestujete, tak je to takový věčný koloběh základních lidských potřeb, neboli spodní příčky Maslowovi pyramidy. Hledat záchod, pití, jídlo.. vymyslet, kde budete spát, a jak se tam dostanete.. a tak pořád dokola. Výborným místem na uspokojení vícero potřeb najednou je McDonald. Zdarma se tam vyčůráte, pořídíte tam dobrý a levný a ozkoušený jídlo, a občas si můžete i dopřát nějakou mňamku. My jsme si koupily ledové Moca se šlehačkou a čokoládou a šly si to vypít do lehátek na pláž. To je vážně dovolená.

Okolo páté jsem zavolala Markovi, jestli se s námi chce sejít a podívat se na západ slunce. Já mám moc ráda západy slunce a ještě u moře? S výhledem na Barcelonu? To musím. Chtěla jsem se původně vyšplhat na horu Tibidabo, ale Marek ví prý o lepším místě, kam nechodí skoro žádní lidé a je to ještě větší dobrodružství. Abychom západ slunce stihli, musíme docela hnát. Sešli jsme se v centru, na Plaza de Catalunya, a jeli společně vlakem. Potom jsme šli lesem, po skále, po kořenech, po kamenech.. do prudkého kopce. Štefka nadávala, funěla a hekala. Já jsem po celém dni měla taky dost, ale moc dobře vím, že za nejkrásnějším výhledem, vede ta nejstrmější cesta. Tak jsme si povídali s Markem vpředu a hnali, abychom západ slunce stihli. Štefku jsme nechávali za námi. Ona se vynadává a potom bude za výlet ráda. Trošku mám pocit, že je ta cesta nekonečná. Slunce zapadá za deset minut, už jsme poměrně vysoko, výhled je nádhernej a Marek jde pořád dál. Proč?! Těsně než slunce zapadlo jsme dorazili na výběžek skal na nejvyšším místě na kopci. Páni. Slunce zapadlo a my jsme se kochali nádherným výhledem. Nahoře strašně foukalo, a tak jsme nafotily se Štefkou pár krásných fotek a poté nandaly šátky na uši a cupitaly zase dolů. Setmělo se. Domů je to ještě kus cesty. Z hory jsme slezly během hodiny a potom jely autobusem. Ta Barcelona je na MHD náročná… použily jsme zatím nejvíc MHD za celou naší dovolenou..ale máme hlad. Musíme nakoupit, než v 9 zavřou obchody a taky uvařit. Udělali jsme si kuřecí plátek, brambory a majonézu (tatarka holt není no), popili víno.. a já jsem potom psala seminárku do dvou do rána, abych využila toho, že mám přístup na nějaký počítač. (Děkuji Marku).

Ráno jsme vstali všichni najednou, společně posnídali a poseděli na balkoně a vlastně Marka přemluvily, aby nešel do školy, ale vydal se s námi za krásami Barcelony. To přemlouvání nebylo zas tak těžké. Šli jsme pěšky do Güell parku, k domu Gaudího (domu, ve kterém žil, abych byla přesná). Na hlavní vyhlídkové terasy, s kachličkami, které jsou v BRC tak známé, jsme se nedostali. Vstupné stojí asi 9eur. To nedáme. Stejně tak jsme nešli ani do jednoho z jeho jím navržených domů, ani do muzeí… Zkrátka nám to stačí zvenku. Prošli jsme spoustu parků, zahrad, náměstí. Poprvé jsem viděla papouška ve volné přírodě. Lítali nám v parku nad hlavami a hnízdili vysoko v palmách. Parky doplňovaly živé sochy, hudebníci, prodejci náramků a všeho možného.. asi jako v každém větším městě. Já to mám ráda. Prostě to k tomu patří.

Na facebooku jsme našli, že by mělo dnes v jednom baru být tapas zdarma. To zní jako super akce, pro někoho, kdo nemá večeři a ani peníze. Vydali jsme se ten bar hledat, dali jsme si tam skleničku vína za 3 eura a jediné, co jsme dostali, byla miska popcornu. Áchjo. Já vážně věřím asi všemu. Takže nakonec utíkáme do krámu, nakoupit těstoviny a musím uvařit já. Je na čase začít si pomalu balit, loučit se s pohodlím a s krásou Barcelony, protože Marek zítra odjíždí do Valencie a my do Andorry a Toulouse. Rozhodly jsme se ukončit naší cestu po Pyrenejském poloostrově právě tím, že přejedeme hory v Andoře a našly jsme levnou letenku z Francie, na pondělí. Letenka stála 20euro a přiletíme do Berlína, ze kterého je dobré spojení až k nám do Chemnitz. Jediný problém je, že letenka je bez zavazadla, a tak přebytečné věci, zbraně, bomby a nože, musíme cestou vyhodit. Škoda. :D

Barcelonu opouštíme v sobotu ráno. Bylo nám tady dobře, ale je načase ještě něco zažít a v pondělí odletět. Na konec města jdeme pěšky. Na stopování je to tady teda pěkně blbý. Nejprve je kruhový objezd, pak je přechod, pak kousíček silnice, která vede z kopce a potom začíná tunel. 

No skvělý. „To mi teda řekni, kam si stoupneme,” nadávám. Nemáme ani ceduli, protože jsme cestou nenašly žádný karton. Dívaly jsme se asi do pěti kontejnerů, ale všechny byly čerstvě vyvezené. Achjo. Napadá mě, jestli nemáme alespoň kus papíru, na který bychom napsaly směr. Stefi vytahuje kopii pasu, která je z druhé strany čistá. Píšu na ni do kroužku F, jako Francie a stoupáme si těsně před tunel, kde je malý odstavný pruh s telefonem SOS. Tady má auto možnost skvěle zastavit, a snad nějaké zastaví dřív, než policie. Zastavil nám Miguel, fešák, který se vrací z Indonésie. Ukazuje nám svůj pas i letenky, prý abychom mu věřily, že nás nechce zabít ani unést. Haha. Chvíli si děláme srandu a tuhle jízdu si vážně užíváme. Mluví skvěle anglicky, je moc hezkej, a má zajímavý život. Možná jsme prostě dobře naladěné po odpočinku v Barceloně, a tak se nám ani nechce moc loučit. Odvezl nás na benzínku, kde je velká šance, že stopneme někoho do Andorry. 

Vysoké hory se zasněženými vrcholky už jsou na dohled, a tak si na benzínce dáváme kafe a croissant. Paní nám věnovala krabici, kterou rozřezáváme a vytváříme cedule Andorra a Toulose. Ať jsme připravené. Na benzínce se nás hned chytl místní pobuda, který si chce povídat. Anglicky sice mluví dobře, zhulenej je ale už tak týden, a kdoví jestli jenom zhulenej. Trochu se ho bojim, ale čím větší má člověk strach, tím většího drsňáka musí hrát. Tak mu vyprávím kam jedeme, kde jsme byly a potom s díky odmítám nabídku, že nás sveze. I kdyby jel až do tý Andorry, kam on teda rozhodně nejede, tak bych s ním do auta nesedla. Jdeme na výjezd z benzínky a zvedáme ceduli. Pobuda stojí metr za mnou a čumí. Achjo. My se ho snad nezbavíme a ještě nám nikdo nezastaví, protože si budou myslet, že patří k nám. No naštěstí po několika minutách čumění zmizel. Máme štěstí a přibržďuje vedle nás dodávka. Je to v podstatě obytňák a dodávka v jednom, jediné co vím, je, že to byl VW, protože ta značka byla namalovaná na volantu. Nad našima hlavama byla postel, která se dala vyklopit a prý je tam i lednička a tak. Jaká to náhoda, tenhle kluk se jmenuje taky Miguel. Je to přesně člověk, naladěný na mojí vlnu, a tak mám radost, že jsem si tentokrát sedla dopředu.

  Za prvé je vzadu v kufru obrovský pes, který Stefi očuchává a za druhé, s Miguelem si celou cestu máme co říct. Jede až do Andorry, na lyže a domů k rodině. Páni, perfektní stop. Povedlo se stopnout kluka, se kterým je sranda a povídáme celou cestu a je místní, koho lepšího potkat. Je mu 28, cestuje, jezdí na motorce, žil v Kanadě a Austrálii, má byt v Barceloně, kde pracuje v turismu, pochází z Andory a jezdí tam, protože miluje lyže. Rád čte, má rád psychologii a filozofii.. a tak se asi ani jemu nechce v Andoře na benzínce jen tak loučit.

Řešíme, kam nás doveze. Chceme si vyfotit nějaké hory v Andoře, abychom si odškrtly další navštívenou zemi, a pokračovat do Francie, do Toulose, kde máme domluvený couchsurfing.

Miguel nám nabízí okružní jízdu po Andoře. Ona teda zase tak velká není, haha. Ukazuje mi na volantu, na znaku VW (díky tomu, si to pamatuju), že je Andorra jako véčko. Přijedeme zespoda, vlevo nahoře má rodinu, a tam si potřebuje vyzvednout lyže a vpravo je středisko, kam jede lyžovat a je tam i výjezd směrem na Francii. Tak souhlasíme, že se s ním svezeme k jeho rodičům. Třeba nás tam nechá i vyčůrat. Je to třeba. Miguel nám však najednou nabízí, jestli bychom nechtěly zůstat v Andoře přes noc. Protože je to sympaťák a Andora se nám líbí, tak souhlasíme. Kdy se vám to poštěstí, dostat se do rodiny místních a přespat někde zdarma? Myslím, že taková nabídka se neodmítá a jsme moc rády, že jsme ji neodmítly.

Přijíždíme do vesnice Canillo, kde se procházíme, pijeme kávu a čekáme, až Miguel dolyžuje a vyzvedne nás tady. Všechny věci jsme nechaly u něj, v jeho domě. Nefunguje mi telefon, protože Andora není v EU. Konečně má člověk chvíli čas psát blog nebo se hrabat ve fotkách a zrovna stojí 1KB internetu asi 300,- a našly jsme si kavárnu bez wifi. Mě trefí.

Včera v Barceloně svítilo sluníčko a bylo krásných 18 stupňů. Dnes padá sníh, a jsou asi 2 stupně. Místo lidí v šortkách potkáváme lidi v lyžařském oblečení a kuklách. Je to tady dost podobné jako v Alpách, ve vesnici, do které jezdíme lyžovat. Všichni na ulicích jsou v oteplovákách, všechny obchody nabízejí lyžařské vybavení, všechny kavárny lákají na teplé nápoje. Naštěstí na nás Miguel nezapomněl a na smluveném místě nás v 5 vyzvedl. Odvezl nás k sobě domů. Nevím, jestli se tomu dá říkat dům. Je to obrovské sídlo, s výhledem na vrcholky hor. V domě je výtah (3 patra), dole v přízemí je obrovský pokoj, který teď patří nám.. Jsou tam dvě postele, stoly, bicí, kytara, plátno, paleta a štětce, různé míče a sportovní náčiní.. a místnosti zkrátka říkají herna. K herně patří i vlastní záchod, a tak se tetelíme blahem, že konečně můžeme jít v klidu kakat. Škoda, že nám milionáři nedali i toaleťák…

První patro tvoří obrovský obývací pokoj s francouzskými okny a krbem, a romantickou atmosféru dotváří výhled na zasněžené hory. Venku sněží a my se hřejeme u krbu. To je jako z pohádky. Kuchyně, jídelna, dva velké stoly, vybavení jako z filmu. Tak nějak nemůžu uvěřit tomu, že jsme tady a jak jsme se sem vlastně dostaly. To, že další dvě patra tvoří ložnice a v každé je vlastní koupelna, to je samozřejmost, ne? J Miguelovo taťka, taky Miguel, (haha, taky máte pocit, že se každý jmenuje Miguel?!), byl moc milý pán. Vyprávěl nám o cestování, o rodině, k níž patří ještě tři dcery a dva psi, a o práci. Zajímá mě, jak se na takovéhle bydlení a rodinné dovolené v jižní Americe vydělává. Prý stačí mít supermarket a hotel v Andoře.

Odjeli jsme do města, do hipsterské kavárny na pivo, potom nám jeho taťka uvařil večeři (pečený kanec v krbu a grilovaná zelenina), mňam. K večeři jsme vypili tři piva, u krbu sledovali španělské zprávy a popíjeli ještě společně víno. No, myslím, že si půjdeme lehnout. Stefi se zvedá a jde se vysprchovat, asi by ráda šla spát. Je kolem půlnoci, a myslím, že je to fajn nápad. Avšak Miguel s námi má jiné plány. Navíc je sobota večer. Navrhuje, že pojedeme do hlavního města na pivo. Moc se mi nechce, ale říkám si: „Kdy se ti tohle povede, jít v Andoře na párty.” A tak řeknu, že pojedu. Vím, že nemá ani cenu, Štefku přemlouvat. Je to trochu babča, a tak chodí spát kolem desáté.. Dnes už přetahuje. My se s Miguelem přesouváme do hlavního města Andorra la Vella, kde mě vzal do baru na živou hudbu. Pijeme gin s tonikem, na který mě pozval a postáváme u baru. Moc si nepovídáme, protože je hudba dost nahlas. Ptá se mě, jestli mám přítele. A jéje. Tak odpovídám, že ano a předpokládám, že jestli si od toho něco sliboval, tak pojedeme za chvíli domů. Miguel se však baví dál a po koncertě navrhuje, že mě vezme ještě do jednoho svého oblíbeného baru, a pak půjdeme spát. Vůbec nevím kam, a jak dlouho jsme jeli. Jsem hrozně unavená a už docela opilá. Věřím však, že on ví, kde jsme. V baru bylo tolik lidí, že tu snad byla polovina tohohle malého státu. Slaví se St.Patrick´s day. Pivo teče proudem, lidé poskakují se zelenými klobouky a čapkami, a tak vypijeme asi dvě velká piva a poskakujeme taky. Hrajeme fotbálek, šipky a typickou hospodskou hru, kdy se zatlouká hřebík do špalku, takovým křivým kladivem. Každý má jenom jeden úder a kladivo se střídá. Kdo zatluče hřebík jako první, tak vyhraje. No, nešikovná jsem, i když jsem střízlivá. Divím se, že jsem nikoho tím kladivem nezabila. Byla to docela zábava. Jakmile jsem ale dopila třetí velké pivo, měla jsem pocit, že se vznáším. Tancovala jsem na stole. Na špalku s hřebíkama. Skákala do vzduchu. Zpívala. No, myslím, že je na čase odjet domů. V baru nebylo moc holek, a blonďatá holka jsem byla opravdu jediná.. takže se na mě neustále lepily davy kluků, aby se mě zeptaly, jestli mám přítele. Začínám si říkat, že to nebyl tak dobrý nápad, vyrazit na párty bez Štefky. Naštěstí Miguel pochopil, že je načase, odjet domů. Jeli jsme pomalu a dlouho. Myslím si, že byl taky pěkně opilý, ale v Andoře evidentně alkohol za volantem vůbec nevadí. Každý se tu beztak zná s každým. Dorazili jsme domů a já jsem byla šťastná, že můžu jít do postele. Byla jsem tak opilá, že si skoro nic nepamatuju. Probudila jsem Štefku, mluvila jsem na ní anglicky a chtěla vodu. Pak jsem hned usnula. Nepamatuju si nic, co se během noci stalo. Ráno nade mnou stojí Štefka. Je 9. Přišla jsem ve 4. Je mi hrozná zima, bolí mě žaludek, bolí mě hlava a bolí mě každý pohyb. V puse mám jak v polepšovně. Mám hlad a žízeň, ale na cokoliv pomyslím, zvedá se mi žaludek. Štefka mi říká, ať vstanu a jdu si uklidit, co jsem tady udělala. Nechápu, o co jde.

Ze Štefky vyprávění: „Prostě jsi přišla, vypadala jsi docela v pohodě. Četla jsi mi smsku od Miguela. Psal něco v tom smyslu, že víš, kde je jeho pokoj. To že tě balí, jsem ti říkala už v autě. Jsi fakt naivní, ještě že na tebe nic nezkoušel. Potom si říkala, že máš žízeň, tak jsem ti dala svojí vodu a usnula jsi. Najednou mě v noci probudilo, jak štracháš v krosně, asi si hledala vodu. A začala si blejt. Mluvila si anglicky a pak už si jenom opakovala: „Štefi, prosím. Štefi, prosím.” A blila a blila. Potom, co jsi si nablila do krosny, si zvládla jít na záchod. Nakonec sis lehla do postele, byla ti hrozná zima, a tak jsem ti dala i svojí peřinu a lehla si do spacáku.”

Ano, prosimvás, takže já jsem si nablila do krosny. Jako správný cestovatel jsem pokřtila svoji krosnu. Výborný. Zvedá se mi žaludek. Je mi ze sebe samotné špatně. Fuj. Půjčeným ručníkem uklízím co se dá. Naštěstí mám oblečení zabalené v pytli. Pytel oplachuju. Krosnu otírám vlhkým ručníkem. Nejvíc to naštěstí schytal ručník.. ale protože jsem měla krosnu otevřenou, tak sbírám kousky grilovaného kance a cukety skoro odevšud.

Sprcha, záchod, voňavka, deodorant.. Zamaskovat poblité povlečení. Umýt koupelnu. Půjčený ručník bych nejradši vyhodila  a nebo si ho odnesla s sebou a cestou ho vyhodila.. avšak, moje krosna smrdí dost, nemusím s sebou nosit ještě ručník plný blitek. Tak jsem ho zmuchlala do koupelny do rohu. Stejně mají uklízečku, která jim zítra přijde uklidit, tak snad to nějak zvládne. Je mi trapně. Je mi špatně. Chce se mi spát. Takovou kocovinu jsem neměla snad v životě. Už nikdy nebudu pít.

Nemůžu se ani napít vody, aniž by se mi nezvedal žaludek a tak zatímco Štefka třikrát snídá, já sedím na barové židli, ve vile milionářů, a čekám na smrt. Čekáme vlastně na Miguela, až se probudí, a někam nás odveze. Jsme ve vesnici, kde nic není, vysoko v horách. Potřebujeme, aby nás odvezl na silnici, na hranice Andorry a Francie. Dnes se musíme dostat do Toulose.

V půl 12 jsme se dočkaly. Odmítám džus i snídani, a soukáme se do auta. Už chci vážně být někde jinde. Přejezdy v 2000 m.n.m mi nedělají dobře. Svítí sluníčko. Sjezdovky a lyžařská střediska vypadají krásně, ale mě je fakt špatně. Na hranicích se to trochu zlepšuje. Nadýchaly jsme se čerstvého horského vzduchu, nakoupily zásoby a vyrážíme na stop. Během pěti minut máme auto do Toulouse. Přímý spoj. Mladý pár s dítětem. Sjíždíme serpentiny, v autě je 27 stupňů a do toho si řidič zapálil.. Štefka nadává, že smrdím pivem, ať nedýchám. Přestávám mluvit a soustředím se jenom na to, abych nezvracela. Usnula jsem a povedlo se mi dokonce přežít i procházku po Toulouse.

V Toulouse jsme se sešly s naším couchsurferem Gabrielem. Je to naše poslední noc, na téhle cestě. Gabriel je starší (cca 40), ale moc milý chlapík. Trochu mi připomíná Leonarda, z Teorie velkého třesku, kdyby se nikdy neoženil s Penny. Rád jezdí na Comicscon, hraje deskové hry, online hry apod. Je to IT technik. Avšak, ukázal nám město, udělal nám domácí pizzu, a to, že jsme si s ním musely zahrát deskovou hru a umýt nádobí, to je za přespání to nejmenší. Vysprchovaly jsme se a v deset jsme si ustlaly na rozkládacím gauči. Byly jsme tak unavené, že jsme spaly asi 11 hodin.

Dopoledne jsme se zabalily. Karimatky, které jsou zbytečně velké a né moc drahé, jsme nechaly Gabrielovi pro příští couchsurfery, a vydaly jsme se na letiště.

Letiště v Toulose není moc velké. Snadno jsme se tam tramvají dostaly a spadl nám kámen ze srdce, že náš let do Berlína stíháme. Posledním problémem je nůž, který má Štefka v kapse. Do letadla jí s ním nepustí, a vyhodit ho nemůže. Půjčila si ho totiž od mého Jiříka, když jsme byli v Polsku. A tak nůž strčila nějaké Němce, která stála ve frontě na odbavení. Vyřešeno. Cestou na prohlídku vyhazujeme obě lahve s pitím  a svlékáme svršky. A do háje. Já mam v kapse od kabátu pepřový sprej. No, to jsem dobrá teda. Štefi říká, abych ho vyhodila. Já ho vyhodit nechci. Tak ho v kapse nechávám a postupuji dál. Až ho najdou, budu se tvářit, že jsem na to zapomněla a ať ho nějak zlikvidují sami. Myslím, že bude lepší a rozumnější, když s tím něco udělají oni, než kdybych ho tady volně vyhodila do koše.. Ale ejhle, nikdo si ho nevšiml.

Jsem na druhé straně letiště, s pepřákem v kapse. Jsem v letadle, a mám u sebe na palubě pepřák. Nebyl by to docela průser? Člověk nesmí mít ani deodorant, a pepřák projde. Jsem z toho v šoku, ale nehodlala jsem ho použít, a tak jsme po dvou hodinách klidně přistály v Berlíně na letišti Schönefeld.

V Berlíně jsme se nechtěly zdržovat. Jsme unavené, nemáme další čisté kalhotky, nesehnaly jsme couchsurfing, a tak bychom musely platit ubytování. Stopovat se nám už taky víc nechce. Je pozdě. Kupujeme si lístky na autobus do Chemnitz. Blablacar žádný totiž nejel.V Berlíně nás kromě nákupů v Primarku a bratwurstu čekalo ještě další překvapení. Náš kamarád z Prahy, Vašek. Přijel nás na letiště přivítat a na ruce si napsal – Kika a Štefík. Je to blázen, ten kluk. Škoda však, že mu překvapení úplně nevyšlo. Vašek pravděpodobně čekal u jiného východu, než kterým jsme vystupovaly, a protože jsme ho absolutně na letišti nečekaly, tak jsme odjely do centra. V 6 mi volal, a ptal se, kde jsem. Odpověď, že v Berlíně, ho moc neuspokojila, protože čekal v Berlíně na letišti už několik hodin. Naštěstí jsme se těsně před odjezdem autobusu setkali, a jeli i s Vaškem do Chemnitz.

Flixbus jede přes Drážďany, asi 5 hodin. Povídáme si, vyprávíme zážitky a těšíme se na sprchu a praní.

A tak od března opravdu nepiju alkohol a vy konečně víte proč.