Itálií od jihu na sever

V létě 2017 jsme se díky levným letenkám vypravili na Sicílii. Původní plán byl projet Itálii stopem, ale nakonec jsme zvolili místní vlaky. Během dvou týdnů jsme dojeli z Palerma do Milána, pěšky prošli Řím, Neapol i Pompeje. Ochutnali místní dobroty, obdivovali toskánské vinice a několikrát přenocovali venku. 

2170 km vlakem
184 km pěšky

Snažím se sbalit a vzít si toho co nejmíň. Přeci jen je to moje první cesta, člověk ještě neví, co bude potřebovat..snažím se inspirovat tím, co mi loni stačilo na Ukrajině.. polovina oblečení mi zbyla nepoužitá. Když jsem jezdila na vodu, také jsem vždy táhla zbytečnosti. A tak tvořím seznam. Babička, která cestuje po světě víc než čtyřicet let, mi dává cenné rady a děda přibaluje papírovou mapu, protože spoléhat na ty naše telefony může jenom blbec. Nakonec nad rámec seznamu propašuji dvoje šaty, a když už mám ty šaty, tak k nim přeci nemohu mít sportovní sandály, a tak přihazuji ještě žabky. Kdyby mě náhodou na pláži pozval na rande princ na bílém koni, přibaluji ještě vodě-odolnou řasenku, dvě kapky makeupu a druhé sluneční brýle. Myslím, že mám vše. Seznam ukládám, upravuji a uvidíme, jak moc se promění na příští cesty. Než vyrazíme, zkouším postavit stan. Venku prší a tak volím garáž jako místo, kde si poprvé zkusím svůj domeček. Jde to vcelku dobře, na obalu je sice psáno, že postavení stanu zabere deset minut a mě už běží pětadvacátá, ale nenechám se tím stresovat. Horší je, že mi zbude jedna tyč. Stan bez problémů stojí a jedna tyč, cca metr a půl dlouhá přebývá. No nic. Přečtu si návod ještě jednou a pokusím se mu lépe porozumět. Rozčílená nad tím, kde má sakra stan kravatu a kde kapsu, jsem napsala svému spolucestovateli Ondrovi, se záměrem ho trochu pobavit a zároveň připravit na cestu s blondýnou.

Usoudili jsme, že tyč není třeba. Stan stojí i bez ní. Krosna je připravená, řízky zabalené, můžeme vyrazit.

Do Prahy nás veze Ondrovo ségra autem. Dáváme si KFC v Metropoli a vydáváme se metrem na Florenc, kde kupujeme dva Cidery do autobusu.

Cesta do Norimberka uteče rychle, nejdřív si povídáme, potom zkoušíme usnout. Jakmile jsem trochu zabrala, řidič nás vyhazuje v Norimberku. Prší a je zima. Hledáme McDonald, abychom se zahřáli kafem a myslíme si, že před sebou máme tu nejhorší noc z celé dovolené. Prosedíme hodinu v mekáči a rozhodneme se přesunout na letiště. První metro přijíždí kolem páté ranní a na letišti si zabereme dlouho lavici. Snažím se spát, Ondra hlídá věci. Hodinu se pokouším usnout, ale marně. Vystřídáme se, ale Ondra se nevyspí o nice lépe. Je nervózní ze svého prvního letu. Kolem běhají malé děti a řvou. Bolí nás záda. Máme hlad. Sníme první várku řízků a jdeme se odbavit. Všechno proběhlo bez problémů a nervozita i nadšení stoupá. Píšu našemu couchsurferovi Robertovi do Palerma, že čekáme na letišti a kolem třetí odpoledne přiletíme. Dnes máme naštěstí zajištěné ubytování u něj doma. Trochu se toho bojíme, ale po probdělé noci budeme vděční za každé místo ke spaní.

Přiletěli jsme do Palerma. Už jenom letiště nás uchvátilo. Z jedné strany krásné hory a z druhé strany pláže. Hledáme autobus do centra. Cesta trvá asi půl hodiny, stále jsme v kontaktu s Robertem, který bydlí kousek od Palermo centrale, kde máme vystoupit. Jsme trošku zmatení a řidič autobusu neumí anglicky. Nakonec vystoupíme tam, kde máme. Roberto nás má vyzvednout autem v baru poblíž zastávky. Dáváme si tedy zaslouženě pivo, jehož polovinu obsahu zvrhnu Ondrovi do klína. Zkrátka jel na dovolenou s trdlem, a tak si bude muset zvyknout, že se mi stávají takové věci.

Roberto má zpoždění. Uklidňuji se tím, že je to Ital. Po hodině to ale nevydržím a volám mu, prý už je na cestě a vyzvedne nás. Už se bojíme, že nepřijede. Dáváme mu v duchu posledních deset minut a nervózně pošlapujeme před barem. Přijíždí i se svými přáteli.

Odveze nás k sobě domů, kde na nás čeká relativně útulný pokoj, dvě postele strazené k sobě, dvě skříňky. Pokoj pro couchsurfery. Roberto je přátelský, nabízí nám k dispozici svoji kuchyň, koupelnu a vše co je jeho. Sedíme u něj v pokoji, kouříme a debatujeme o cestování. Poté konečně vyrážíme do víru velkoměsta. Roberto nás svezl autem, abychom viděli tu džungli aut. Ve dvou pruzích jedou minimálně tři auta, dva skútry, kolo a ještě se tam snaží nacpat autobus. Mezi červenou a zelenou vlastně není žádný rozdíl. Kdo víc spěchá, ten má přednost.

Byla to parádní procházka nočním Palermem. Na hlavní třídě to žilo. Na jednom historickém náměstíčku hrála živá hudba, koupili jsme si drink a nasávali atmosféru Palerma. Viděli jsme katedrálu za nočního světla a pak jsme postávali před krámkem s holkama z Austrálie, Robertem a dalšími jeho přáteli. Vypili jsme dvě lahve vína a přesunuli se do jejich oblíbeného baru, kde prý uvidíme nejlepšího barmana z Palerma. Pepína. Vypili jsme každý dva drinky. První se jmenoval Bahama mama. Druhý už si nepamatuju. Byla jsem ráda, že jsem se po náročném dlouhém dni a pár skleničkách dostala do postele. Zvládla jsem si jen zout boty a rozepnout spacák a okamžitě jsem usnula. Když jsem se ráno probudila, Ondra ještě spal. V pokoji bylo vedro a dusno. Žaludek jsem měla jako na vodě, ale zároveň jsem měla hlad. Po studené sprše jsem se snažila něco sníst, ale měli jsme jenom suchý chleba. „Hlavně musíš hodně pít,” opakovala jsem si. Natočila jsem si plnou lahev vody, a zatímco byl Ondra ve sprše, cpala jsem do sebe kousky chleba a zapíjela ho vodou, abych neměla škytavku. No nebyl to dobrý nápad, okamžitě se mi udělalo ještě hůř. Měla jsem trochu podezření, že budu zvracet, ale říkala jsem si, že je to blbost, že jsem už musela vystřízlivět. Řízky a chleba jsem vysypala do spacáku a v poslední vteřině jsem chytla do ruky sáček a zvedla se z postele.  V podstatě by se zas až taková tragédie nestala, kdyby sáček nebyl děravý a veškerý jeho obsah nevytekl na podlahu - „krásné první ráno,” pomyslela jsem si, když jsem se snažila zachránit, co se dá. Nohama jsem kopala na stranu naše věci, abych je uchránila před katastrofou plujících zvratků, jednou rukou jsem svírala sáček a druhou si držela bříško, do kterého jsem dostávala neutuchající křeče. No nic. Běžela jsem do koupelny, kde jsem včera viděla hadr. „Proč jsem do té koupelny neběžela už předtím?”, to je možná dobrá otázka. Asi jsem se styděla. Ondra akorát vycházel ze sprchy, a tak jsem ho poprosila, aby se ještě do pokoje nevracel, a během pár minut jsem se snažila katastrofu uklidit, i přesto, že bych nejradši skočila z okna, nejen že mi bylo trapně, ale bylo mi opravdu špatně.

Katastrofa zažehnána. Ještě si na chviličku lehnu a odpočinu. A budu se modlit, abych dnešní den přežila.

Tak a teď si shrneme, proč mi bylo špatně – aneb chyba cestovatele začátečníka – voda z kohoutku není vždy pitná. Spíš není pitná. Sice jsme stále v Evropě.. ale radši pijte balenou vodu, ať se nepoblejete jako já. 

Vyrážíme od Roberta z bytu na pořádnou procházku po Palermu. Prošli jsme si zapadlé uličky, hlavní památky a došli jsme až k přístavu. Ondra říká, že by s tím stopováním počkal, Roberto přece říkal, že tady na to nejsou zvyklí. Tak se rozhodujeme projet Sicílii vlakem. Jdeme na nádraží, kde nám o dvě minuty ujel vlak. Čekáme teda další dvě hodiny. Kupujeme si pivo. Kouříme. Povídáme. Jsme spolu teprve třetí den, a tak si pořád máme co říct.. a jsme plní nových zážitků a dojmů z Palerma, kde se nám moc líbilo.

Večer okolo deváté přijíždíme do Messiny, poslední město na Sicílii, ze kterého jezdí trajekt na jih Itálie, do Calabrie. Plánujeme v Messině kempovat. Špatná zpráva je, že v Messině žádný kemp není. Tak se rozhodneme projít po městě a postavit stan někde v ústraní. Po čtyřech kilometrech dojdeme do parku, který je přes noc zavřený. Cestou jsme objevili jen jednu jedinou lavičku, která je už obsazená jiným bezdomovcem. Zoufalí si sedáme před nějaký kostel na schody a vyndáváme svačinu. Potřebujeme se alespoň najíst. Racionálně rozhodujeme, že tady stan nikde nepostavíme. Bude nejlepší se vrátit zpět na nádraží, na které jsme přijeli a přečkat noc tam. Na dlouhých dřevěných lavičkách se pár lidí povaluje. Mezi nimi i slušně oblečená a nalíčená blonďatá paní, přikrytá dekou. Usuzujeme, že si přilehneme k ní, z druhé strany. Ondra hlídá věci a já mám zkusit spát. Zalehnu krosnu, k zipu přivážu provázek a držím ho v ruce, telefon schovávám do podprsenky a zabírám. Občas se podívám, zda je všechno v pořádku. Ondra sedí naproti mně, drží věci a také podřimuje. Vypadá to, že to tady do rána zvládneme. Kolem třetí ráno otevřu oči a přímo za mojí hlavou sedí černoch, který mě pozoruje. Kolem nás jich postává asi dalších pět. Okamžitě se zvedám, sednu si a batoh zaklíním mezi stehna. Ondra sedí vedle mě. Strachy na sebe trošku pomrkáváme a pak děláme jakože nic. Povídáme si, plánujeme cestu apod. Černoch na nás začne mluvit, něco nám podává. Jsme překvapení. Nejdřív vypadají, že nás chtějí okrást a zabít a teď nám nese dárek? Oslovuje Ondru „my friend” a podává mu do ruky parmezán, překvapeně se na sebe několik vteřin díváme, protože zjišťujeme, že je to náš parmezán. Ten hajzl nám ho ukradl z nákupní tašky a teď nám ho přišel vrátit. Náš sýr! Oba milujeme jídlo a to, že si někdo dovolil, nám na něj sáhnout, nás rozčiluje doběla. Zvedáme kotvy a ve tři ráno se rozhodujeme opustit nádraží. Pochodujeme s čelovkou a batohy na zádech směrem k přístavu. Trajekt by měl jezdit každou hodinu. Přicházíme k přístavu a musíme se dostat ke správné lodi. Konečně navigace hlásí, že jsme za chvíli v cíli. Po silnici však běhá smečka divokých psů a nechceme se mezi ně hrnout. Oba se psů bojíme. Rozhodneme se areál obejít a vlézt do něj z druhé strany, pokud to teda půjde. Ujdeme několik set metrů navíc, ale nakonec za 2,50 kupujeme lístek na trajekt a zapadáme na záchody, kde si alespoň čistíme zuby a omýváme obličej po náročné noci. Na jih Itálie do vesničky Villa san Giovanni dorazíme kolem půl šesté ráno. Právě vychází slunce a my hledáme místo, kde bychom si odpočinuli. Jdeme podél pobřeží a hledáme pláž. Z jedné strany nákupní centrum, z druhé strany pouze příjezdové cesty k trajektům. Podél pobřeží vedou koleje. Za nádražím není žádné místo, kde by se šlo dostat na pláž. Jdeme tedy podél kolejí a konečně dohlédneme na moře. Špatnou zprávou je, že mezi mořem a kolejištěm je postavená zeď. Už to chceme vzdát a vysílení si sednout kamkoliv na zem. Rozhodli jsme se ale přeběhnout koleje. Byl tam malý železný žebřík, díky němuž se zeď dala přelézt. Podívala jsem se tedy na druhou stranu zdi a čekala tam na nás malá písečná pláž, velký šutr a nikde nikdo. Krásný výhled na pár kilometrů vzdálené břehy Sicílie, kterou jsme právě opustili. Přelézáme tedy zeď, přehazujeme krosny a uleháme na pláž jen tak ve spacáku. Bylo to nejkrásnější a nejromantičtější ráno mého života. Jen-tak jsme tiše leželi a pozorovali červánky, poslouchali, jak metr od nás šplíchají vlny, poletují rackové. Nikde nikdo. Jen my dva. Jako na konci světa. Tři hodiny jsme takhle leželi a užívali si té bezstarostnosti. Jak po tak hrozné noci, může přijít tak nádherné ráno. Jak je vlastně na světě krásně. Že všechno zlé je pro něco dobré. Že by nám stačilo tam takhle ležet donekonečna. Zapomenout na všechno a na všechny a jenom tak žít..Nemuseli jsme vůbec mluvit, ani se hnout, oba dva jsme cítili tu atmosféru nekonečně krásného světa.

Všechno krásné musí jednou skončit, a po koupeli v moři jsme se rozhodli odjet zase o kus cesty dál.

V místním obchoďáku jsme nakoupili a rozhodli se pokračovat vlakem. Ani jeden z nás nemá se stopováním zkušenosti. Všude byli cedule, že je stopování zakázáno. Italové nás varovali, že na to na jihu ani lidé nejsou moc zvyklí. Hlavně vede tam buď dálnice, kde se stopovat nedá a nebo malé šoustky, kde bychom museli stokrát přestupovat a strávili bychom několik dní na cestě. Obětujeme tedy nějaké peníze navíc a pomocí platební karty kupujeme další lístek na vlak. Jedeme do cca 500 km vzdálených Pompejí, s přestupem v Salernu. Měli jsme mít v okolí couchsurfing, ale když couchsurfer zjistil, že necestuji sama, tak mě najednou ubytovat nemůže. Vlastně by mohl, ale Ondru bych musela někde nechat. Haha. Rozhodujeme se tedy pro kemp a konečně stavíme stan. V Pompejích jsou dva kempy nedaleko nádraží, hned vedle je Carrefour, pár metrů potom vstup do areálu starých Pompejí. Parádní místo.

Nakoupíme si večeři a lahev vína a jdeme se ubytovat. Poprvé a naposled stavíme stan se vším všudy - kolíkujeme. Využíváme sprch a sprchujeme se během našeho pobytu třikrát. Opijeme se a uleháme. Ráno snídáme před obchoďákem a vyrážíme na dlouhou procházku Pompejemi, která zabere celé dopoledne. V areálu si dáváme první teplé jídlo. Lasagne za 6. Jsou docela dobré. Ondra má nohy plné puchýřů. Moc ho mučím. Není zvyklý chodit. Já zatím v pohodě, zato už jsem asi čtyřikrát zakopla. Jsme super dvojka. Fakt. Zaplatíme kemp a vyrážíme na nádraží.

Ondra projevil přání jet na Amalfi coast. Nemám tušení co to je, a tak googlím. Je to pěkné pobřeží s domečky vystavěnými v kopci. Čisté moře. Vypadá to fajn. Potřebujeme si odpočinout, než vyrazíme na další památky a tak souhlasím. Není to daleko. Jedeme asi půl hodiny vlakem do Vietri sul Mare – Amalfi. Nádraží je na kopci nad městem. Naskytne se nám krásné panorama města a pláže. Hledáme cestu k pobřeží a cestou vyhlížíme místo, kde bychom se mohli případně utábořit, protože jsem stihla zjistit, že v okolí žádný kemp není. Už jsme ponaučení, že hledat místo na stan po tmě, není žádná sláva, a tak pochodujeme několik kilometrů dolu z kopce na pláž a zvažujeme, kde bychom přečkali noc.

Užili jsme si krásné odpoledne na pláži. Jsme naprosto nadšení z toho, jak všechno krásně stíháme. Dopoledne v Pompejích, dobrý oběd, odpoledne na pláži. Dokonce jsem si i zaplavala. Věci necháváme na pláži, která je z jedné strany krytá betonovou zdí, z druhé strany mořem a kameny a tak si dovolíme jít do moře oba. Ondra není z plavání úplně nadšený a tak ve vodě moc dlouho nevydrží. Nakonec si rozložíme karimatku a ručníky na ploché kameny a opalujeme se. Okolo šesté balíme věci. Šli jsme se projít po městě a hledali obchod. Rozhodli jsme se, že zajdeme na večeři. Jsme v Itálii a ještě jsme neměli pizzu. Objednáme si tedy dvakrát sýrovou a po třech kouskách jsem plná. Nasoukala jsem do sebe ještě čtvrtý a zbytek si nechávám zabalit. S plnými bříšky a koupeným krabičákem za 1,50 se vydáváme zpět do kopce. Rozhodli jsme se, že nejodlehlejší místo bylo nádraží. Procházíme kolem něj, zjišťujeme, kdy jede poslední vlak a kdy první. Ubytujeme se totiž někde tady. Potom, co nás začnou žrát komáři, si pohráváme s myšlenkou, že pojedeme zpět do Pompejí. Do kempu ve kterém jsme se ráno probudili. Vlastně nám tam bylo dobře. Byla tam sprcha. Jeee. No tak nic, poslední vlak jel v 9. S čelovkou se vydáváme prozkoumat okolí nádraží. Za nízkou zídkou je nepoužívaná polní cesta, kolem ní malá louka z obou stran. Dalo by se tady přespat. Minimálně pod širákem. Ondra navrhuje postavit stan, jinak nás něco sežere. No tak rychle stavíme stan. Ve vysoké trávě, na kořenech, na hrbolech. Nekolíkujeme. Stan vypadá jako když jsem ho stavěla na Votvíráku v roce 2014 s třema promilema v krvi. Nevadí. Vlezeme tam, vypijeme krabičák a modlíme se, aby na nás nikdo nepřišel. Paranoidně vyhlížíme ze dveří. Když se trochu zklidní atmosféra, tak zjišťuji, že je to vlastně docela fajn. Hvězdy svítí. V dálce je vidět osvětlené pobřeží a vlevo věže katedrály. Kolem vůně trávy.

Ráno v 5 mě Ondra budí. Za chvíli jede první vlak. Měli bychom sbalit stan a vypadnout, než nás někdo uvidí. Pomalu svítá. Rychle házíme věci do krosny, balíme stan, sbíráme věci, boty, krabici s pizzou a přeskakujeme zídku, ze které skáčeme rovnou do vlaku, jedoucího do Neapole.

Na Amalfi se nedala koupit jízdenka. Nebylo tam otevřené nádraží a kupodivu tam nebyl ani automat. Koupíme si jí teda ve vlaku. Jenže už jedeme hodinu a stále nepřišla průvodčí. To bychom mohli ušetřit, začneme se bavit. Hmm a co vystoupit, koupit si lístek z toho místa, kde vystoupíme a tím pádem platit o několik desítek km méně?! No výborný nápad. Vystupujeme asi 3 zastávky před Neapolí. Koupíme lístek za 4 eura a čekáme na další vlak. No.. Češi.. máme fištróna, nebo jak se to říká :D

Unavení a rozlámaní jsme konečně dojeli do Neapole. Posilníme se pořádnou snídaní v bistru hned u nádraží. Capuccino a croissant zpříjemní i to nejhorší ráno. Poté bloudíme po městě. Navigace zmatkuje a já taky. Jsem rozespalá a vlastně ani nevím, kam jdeme. Možná je mi to i trochu jedno. Nachodíme asi o 5 km víc, než bychom chtěli. Vidíme malé zapadlé uličky, spousta odpadků a bordelu, šílená doprava, hodně aut a lidí. Poté se konečně zorientujeme a jdeme se podívat k přístavu. Nejprve na Castel Nuovo, nejdeme ani dovnitř a potom na Castel dell Ovo, který jsem překřtila na Olivu. Cesta k tomuhle hradu je nádherná. Podél pobřeží. Všude kameny, loďky, čisté moře. Vidíme Vesuv. Tentokrát z druhé strany. Udělali jsme spoustu krásných fotek, zpotili se jako prasata, spálili si krk a ramena a užívali si nádherného výhledu z vršku hradu. Když jsme si dodali energii, tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě, a taky jsme se rozhodli, že bychom rádi spali v noci na posteli. Prošli jsme dalších pár kilometrů skrz město, abychom naprosto vyčerpaní a hladoví sedli na vlak do Říma. Jedno z míst, na které se brutálně těšíme. Teprve šestý den a my už jsme toho tolik zažili.. a už dneska večer budeme v Římě.. neskutečný. Zarezervovala jsem airbnb. Pokoj za 700, kousek od Vatikánu a vzhledem k tomu, že se nebojíme chodit pěšky, tak pro nás i relativně v centru. Konečně jsme v posteli. Na pokoji je i lednice. Nabíjíme telefony, powerbanky. Strávíme spoustu času v koupelně. Pereme, sušíme, relaxujeme.

Řím

Ráno vstávám kolem páté. Ondra ještě spí a nechci ho budit. Bolí mě břicho a nemůžu spát. Pouštím si hudbu a lehám si na vedlejší postel, abych ho mohla pozorovat. Trošku chrápe, tak si zarážím sluchátka hlouběji a čekám, až se probudí. Posbíráme všechny věci, které během noci záhadně uschli a chystáme se vyrazit do Vatikánu. V bytě si můžeme nechat věci do večera a tak jsme nadšení, že nebudeme tahat krosny s sebou. Procházíme Vatikánem až k Andělskému hradu, před kterým se necháme nafotit s Římany za 5 euro. (To je naposledy, co jsem těm podvodníkům naletěla, naposledy!) Procházíme městem podél řeky až na Piazza del Popolo,  kde je hezká vyhlídka na město. Pak většinou následujeme větší dav lidí a hrneme se za nimi. Zvládli jsme i Piazza Navona, Fontánu di Trevi, do které jsme pravou rukou přes pravé rameno hodili českou korunku a Pantheon. V pozdních odpoledních hodinách jsme došli do malého parku, ze kterého bylo vidět na Forum Romanum a v dálce i na Koloseum. Demokraticky jsme rozhodli, že to necháme na zítra, protože jsme oba byli unavení a měli jsme hlad. Vrátili jsme se pěšky zpět k Vatikánu, sebrali krosny a povečeřeli na stejných schodech, na kterých jsme ráno snídali. Jsem vyřízená. Bolí mě nohy a hlava. Cítím se, jako bych měla úpal. Mám křeče v břiše, točí se mi hlava a mám pocit, že usnu během pár vteřin. A my nemáme kde spát. Super. To jsou ty chvíle, kdy proklínám tenhle způsob cestování a říkám si, že jsem uplně blbá, že nemáme místo, kde složit hlavu. A pak se zasměju nad představou, že hlavu můžeme složit všude, ale kdoví jak bychom dopadli. Okamžitě googlím kempy v okolí, kde by se dal postavit stan. Hledám další airbnb. A dokonce se dívám i na booking.com, proti kterému jsem lehce zaujatá. Dneska jsem ale tak vyřízená, že bez záchodu a bez sprchy nebudu moct pokračovat. Místo Kolosea uvidím leda tak víčka zevnitř. Snažím se tvářit statečně a v klidu najít nějaké místo na ubytování. Booking překvapil a vyhodil mi poslední dvě místa v Camping village, 5 km od centra. Ubytování v bungalovu za 1000/noc. Tak 500 na osobu je vcelku fajn, Mhd jsme tam za chvíli, je tam bazén, a krám a restaurace..ooh.. Podávám telefon s informacemi Ondrovi a doufám, že nemusím nic vysvětlovat. Z mého výrazu asi pochopil, že bych dala i 1000 nebo 2000, abych se mohla někde pořádně prospat a vy****. Na autobus jsme čekali asi hodinu, během jízdy se málem rozpadl a pak jsme ještě přejeli naší zastávku. Člověk potom neví, jestli se má smát a nebo brečet, když se drží za břicho, které by nejradši vyskočilo z těla a ještě proskočilo mozkem zpátky. No nic. Dojdeme to pěšky. Nasadím rychlý krok a očekávám další nepříjemnosti. Rozhlížím se po okolí a každé křoví mi připadá jako super postel pro přečkání dnešní noci. Už si chci totiž sakra lehnout a v klidu umřít. No dobře, tak to nebude tak horký. Konečně vidíme ceduli s nápisem Camping village. Recepční nezná moje číslo rezervace a mně se málem zastavuje srdce. Naštěstí hned dodává, že to nevadí, že nás ubytují i tak. Dostáváme bungalov č. 98 a mapku. Najít ho je dalším problémem. Jakmile shodím krosnu ze zad, běžím na záchod a posílám Ondru na procházku. Bungalov má vlastní záchod, sprchu, klimatizaci a tři postele. Huhuuu. Království. K večeru se mi udělá trochu lépe. Sním si salát, potřetí se vysprchuji a ulehám do postele. Spali jsme krásných 8 hodin, a kdybychom si nenařídili budík, tak prospíme dva dny. Při představě, že zase nasadíme krosnu na záda a budeme pochodovat celý den Římem, se mi dělá zase špatně, a tak se rozhodujeme pro úschovnu zavazadel. 

3 zavazadla – 15 e. (Dvě krosny a stan)

Pokračujeme procházkou ke Koloseu. Je to paráda vzít si na sebe šatičky a sandály a nést jenom telefon a selfie tyč. Cítím se lehká a svobodná. Do té doby, než si dáme hnusné mastné špagety za 6 euro a mě je zase špatně. Koloseum, Forum Romanum a atmosféra města to ale hned vynahradí. Strávíme celý den procházkou po památkách. Fotíme se na sto způsobů. Posedáváme na lavičkách. Je to fajn. Musíme si vyzvednout věci do devíti, do večera. Takže máme spoustu času. Okolo půl 8 se rozhodujeme ještě navštívit španělské schody. Koupíme si McDonald (já jsem fakt hazardér :-D ) a sedáme k dalším sto lidem. Poté co odmítneme asi 30 nabídek, jestli nechceme růži, vodu, pivo, hodinky, selfie tyč nebo powerbanku, se zvedáme a jdeme zpět k metru. Dnešní noc už si nemůžeme dovolit utrácet za ubytování. Chceme jet na nádraží a přečkat noc tam. Někde jsem četla, že je tam čekárna a nádraží je hlídané. Tak si sedneme někde na lavičku, nebo rozložíme karimatku na zem, a pár hodin se prospíme s krosnou pod hlavou. No tak ne, tak na nádraží není vůbec, ale vůbec nic. Není tam jediná lavička, a pokud náhodou ano, už na ní spí smradlaví bezdomovci. Venku před nádražím jsou rozložené papírové kartony, na kterých spí podivuhodní lidé. Mezi ty se nám také nechce. Usedáme na zem před prodejnu s knihami a dáváme si hodinku pauzu na wifi. Je 11 večer a začínám mít pocit, že nás čeká další probdělá noc. První vlak jede kolem 5 ráno a já nechci sedět 6 hodin na nádraží. To bych usnula a někdo nás tady zabije. Jdeme se teda procházet. Ondra má chuť mě zabít a já sebe trošku taky, protože mě taky bolí celý člověk a jsem unavená po 16ti km v nohách, ale přece tady nebudeme sedět a čumět do blba, když jsme sakra v Římě. Ještě jsme nikdy neviděli Koloseum v noci a třeba už to ani nikdy neuvidíme. Pojďme se tam tedy podívat. Šli jsme pomalu. V Mekáči jsme si ještě koupili kafe a hranolky na posilněnou. Sedli jsme si kousek od nádraží v parku a kouřili a povídali. Mám ráda tyhle noční hlubokomyslné debaty, kdy se sobě dva lidé vzájemně otevřou a povídají si o věcech, na které by normálně nepřišla řeč. Bylo nám vlastně docela fajn. Bylo teplo, svítil měsíc a během povídání se čas přehoupl k jedné hodině. Mohli bychom vlastně obětovat nějakou korunu (euro) a jít si sednout někam na drink, když neplatíme žádné spaní. Tak procházíme do centra a zjišťujeme, že v sobotu večer Řím moc nežije. Což je divný. Našli jsme jeden otevřený bar přímo nad Koloseem. Sotva jsme si sedli, tak nás upozornili, že budou zavírat. Tak kolem třetí ráno utichl naprosto celý Řím. Seděli jsme na nízké zídce u Kolosea, povídali, kouřili a užívali si toho, že je celé jenom pro nás. Jedním okýnkem byl vidět měsíc. Pěkný pohled. Nafotili jsme pár nočních fotek na samospoušť, a když jsme se vyblbli, tak se mi začalo chtít spinkat. Lehla jsem si na krosnu a zavřela oči, zatímco Ondra mě hlídal. 

(To je přesně ten důvod, proč je skvělé, vzít si sebou na cesty chlapa..) Spala jsem asi půl hodiny nebo hodinu a Ondra mě probudil. Kolem jezdí policie a asi se jim nelíbí, že tam pospávám, protože na mě koukají. Tak půjdem?! Vracíme se pomalinku zpět na nádraží, kde nám zbývá další hodina než pojede vlak. Sedáme si zpět k prodejně knih a okamžitě oba usínáme. Budík mě vzbudí asi 20 minut před odjezdem vlaku. Jdeme do obchodu pro vodu a snídani. Jsem rozespalá a nepříjemná. Po ránu se mnou nikdy není řeč, natož teď, když jsem spala hodinu, zkroucená na podlaze hlavního nádraží. Ondra ze mě nemůže dostat, co bych si dala k jídlu. Já totiž sakra nevim, co bych si dala k jídlu. Chci spát, né jíst. Beru si jogurt a snažím se z krámu vypadnout co nejdřív. Potřebuju ale kafe. Bez kafe nežiju. I přesto, že máme asi deset minut do odjezdu vlaku, jdu si koupit kafe a ještě obloženou housku, která je sice o dost dražší než Ondrovo suchá houska, ale mě se líbí.. a musím využít toho, dát si k jídlu něco, co se mi líbí, nebo zase nebudu celý den jíst a bude mi špatně. (Holky prostě občas neví, co chtějí.) Beru si svoje americcano s třtinovým cukrem a jdeme hledat nástupiště 25. Do prdele. 25?! Tady jsou čísla jen asi do 15ctky. No je to daleko. Dál než jsem předpokládala. Tak svírám v ruce peněženku, mobil a kafe a snažím se přidat do kroku tak, abychom stihli vlak, ale zároveň jsem nevylejvala kafe po celém nádraží. Problém s kafem za mě vyřeší Ondra. Jeho nasraný výraz mluví za vše. 

Z očí mu čtu: „Proč si do prdele kupuješ kafe, když nemáme čas?!” A můj výraz zase říká: „Nestarej se o mě a o to co já dělam.”A tak se vlastně poprvé pohádáme. Hádka beze slov. To je sranda. Ondra mi totiž agresivně vytrhne kafe z ruky, ve snaze mi pomoct, místo toho ale papírový kelímek rozmáčkne a poleje zem, můj stan i sebe. Ve mně se vaří krev. Kvůli tomu kafi málem nestíháme vlak, a tak si ho prosííím chci alespoň vychutnat. Né. Politej novej stan, nasranej Ondra, kterej se asi spálil, protože kupodivu je to kafe horké a ještě mi nezbyde nic na snídani. Přidávám do kroku trojnásobně víc a drtím jízdenky na vlak skoro v prach. Vyhazuju krosnu do vlaku a jsem tak naštvaná, že se divím, že mi nejde pára z nozder. Ondra ale nevypadá, že by se chtěl omluvit, je nasranej ještě víc než já a tváří se jako když zabil deset dětí a tři psy. No tak fajn, tak spolu nebudeme mluvit. 

Dopiju zbyteček kafe z rozmačkaného kelímku a jdu si lehnout.

Rozhodli jsme se, dát si relaxday na pláži. Vygooglila jsem malé město za Římem, kde by měl být dobrý přístup k moři a tak jedeme. Třetí zastávka je naše a my pochodujeme mlčky k pláži. Maximálně si řekneme: „Pozor auto” nebo „ještě kilometr.” Dojdeme na pláž a vyčerpaní uleháme do stínu. Během chvilky usínám. Když se probudím, je kolem nás najednou spousta lidí. Všichni mají slunečníky a lehátka a přenosné ledničky a časopisy a křížovky. A já sedím na karimatce s krosnou a vedle mě chrápe Ondra na rozloženém spacáku. Šplouchání vln a křik dětí alespoň trochu přehluší jeho chrápání. Nechci ho budit. V klidu svačím svojí obloženou housku a dávám si chvilku s telefonem, než se probudí. Ještě nás čeká polovina dovolené a tak bychom na sebe asi neměli být naštvaní. Omluvil se mi a vysvětlil mi, co ho naštvalo. Vysvětlila jsem mu, co naštvalo mě a tak nějak se to spravilo. Jdeme se koupat do moře. Opalujeme se. Válíme se. Odpoledne si jdeme pro studené pití a pro meloun. Je to fajn den. Na pláži jsou dokonce i sprchy, a tak kolem čtvrté odpolední končíme smažení na sluníčku a jdeme do sprch. Všechno krásně vychází, jsme relativně odpočatí, napapaní, umytí. Jediným problémem je, že nemáme žádnou hotovost. Jízdenku na vlak zaplatíme kartou a v Pise, do které se dneska chystáme, si vybereme z bankomatu. Na nádraží nefunguje automat na jízdenky, zkoušíme to asi třikrát, ale nic. Za námi je obrovská fronta. No nic, koupíme si je až ve vlaku, nebo zas někde vystoupíme, tam si je koupíme a pak zas nastoupíme. Jdeme na vlak, má jet za 5 minut. Má zpoždění. Čekáme na nástupišti a doufáme, že brzo budeme někde u jídla. Máme šílený hlad. Na pláži to člověku nepřijde, že skoro nejí, ale jakmile se trochu ochladí, tak má prázdný žaludek. Kupujeme si za poslední euro malé TUC v automatu. Vlak pořád nejede. Nějaký přijel, ale na druhou kolej. Ondra se někoho ptá na vlak do Pisy. Bum. Zjišťujeme, že ten na druhé koleji je náš. Běžíme podchodem jak o závod, ale vlak už nestihneme. Dveře už nejdou otevřít. Ondra se chytá za hlavu, protože si spletl nástupiště on. Na tabuli jsou příjezdy a odjezdy dohromady. Jedno je v horní části a druhé v dolní. No stane se. Je ale neděle a další vlak do Pisy jede až v 7 večer. V okolí není žádný kemp a kempování v přírodě je tady přísně zakázáno, všude byly cedule. Sedáme na zem, zapalujeme si a zvažujeme možnosti.. budeme brečet nebo se budeme smát?! Můžeme počkat na večerní vlak do Pisy, ale tam nebudeme mít spaní.. nebo přečkat noc někde tady.. nebo kouknout zda po cestě do Pisy nejsou nějaké kempy a přespat tam někde napůl cesty.. Nojo, jenže mi nemáme žádné peníze v hotovosti. Nemáme ani žádné jídlo a vodu. Potřebujeme nějaké město, kde je obchoďák a bankomat. A v takhle velkých městech zase nebývá kemp a nedá se tam postavit stan. Možná nás čeká další noc hrůzy jako v Messině..

Googlím jako divá a nejlepší variantou bude jet vlakem zpět směrem na Řím. Jednu zastávku odsud je město Ladispoli, kde je Carrefour, banka, pláž, obchody a kavárny, ale zároveň vypadá jako docela malé městečko, ve kterém by mohlo jít přespat. Našla jsem tam dokonce i airbnb, tak když budeme mít štěstí, tak bychom mohli spát v posteli. Zkouším ještě CS a odesílám pár zpráv. V Careffouru uděláme velký nákup. Hlavně pivo, housky, sýr. Najíme se a jsme hned šťastnější a po dvou pivech mi začíná být trochu jedno, že zase nemáme kde spát. V deset večer opouštíme naší lavičku u obchoďáku a jdeme hledat místo na spaní. Satelitní mapa ukazuje, že na konci města je hodně zeleně, a tak tam podél pláže pomalu jdeme. Město je krásné, připadáme si jako na dovolené. Venkovní bary, Dj, hudba, pláž, moře .. taková ta atmosféra klasické letní dovolené a my do toho s krosnama a pivem moc nezapadáme. Pláž končí a dál je oplocená a tak jdeme uličkou podél parku. Ten park se mi docela líbí. Je to na konci města, přes noc je zavřenej, otvírá se až v 8 ráno.. co přelézt plot a vyspat se tam? Ondrovi se to moc nezdá a tak jdeme ještě dál. Nakonec přijdeme k parku z druhé strany, kde je několik děr v plotě. Jdeme si prohlídnout, jak to tam vypadá. Stan by se tam dal postavit krásně. Jestli tu ale v noci někdo chodí, to těžko říct. Potkali jsme jenom dva puberťáky s baterkou, kteří asi chytali pokemony, a tak dokouříme a rozhodneme se postavit stan. Nasazuji čelovku a během pěti minut bydlíme. Mám strach. Je tam taková tma, že kdyby někdo šel naproti mně, uvidím ho až tak z metru. Bojím se psů, koček, lidí a hlavně policajtů. Jsem paranoidní, ale zároveň tak unavená, že během hodiny usínám. Budík na pátou ranní ani není třeba, kolem začínají v půl 5 chodit pejskaři. Psů se bojíme a tak počkáme, až tenhle přejde a rychle balíme stan. Jsem uplně vyřízená. Každé ráno za normálního života potřebuji cca hodinu a půl na přípravu, než vyjdu mezi lidi. Musím se obléknout, namalovat, učesat, umýt, jít na záchod, nasnídat se, rozkoukat se. Při cestování to nejde. Jste rádi, že máte 5 minut. Balíme teda všechno do krosny, pitnou vodou z lahve si otírám oči, nakapu si kapky do očí, aby se mi odmlžili kontaktní čočky, nasazuji sluneční brýle a za pochodu vytahuji deodorant. V první kavárně nebo veřejných záchodcích si dáváme capuccino, čistíme zuby, myjeme ospalky a jdeme na záchod. Když se cítím konečně jako člověk, tak můžeme zase vyrazit na cestu. První vlak do Pisy jede kolem jedenácté a tak máme celé dopoledne čas. Ke snídani dojídáme zbytky od večeře a sedíme na pláži na nízké zídce a povídáme si. V Pise zajišťuji ubytování přes airbnb. Další noc v lese nebo na nádraží už nepřežiju. Pokoj stojí asi 700 na noc a vypadá parádně. Je tam i kuchyň, ve které si můžeme vařit. Mám děsnou chuť na nějaké maso. Pisa je krásné městečko, ale jsme oba tak unavení a ospalí, že už si to ani neužíváme. Dlouho sedíme na terásce, pijeme víno a jíme lasagne. Pak se líně přesouváme k šikmé věži, kde uděláme pár fotek a už se vidíme v teplé posteli. U šikmé věže potkáváme dva mladé Čechy z Moravy. Nejdřív mluví jen s Ondrou, chtějí vyfotit. Pak se dáváme do řeči a postáváme s nimi pár minut ve stínu. Za chvíli bude zapadat sluníčko a my ještě nemáme klasickou fotku s věží. Musíme to napravit a tak je prosíme, aby nás vyfotili. Blbneme chvíli s foťákem a obdivujeme krásy toho areálu. Napadá mě, že bychom si společně mohli vypít pivo a popovídat si trochu víc. Zejména proto, že mám radost, že také mluvíme s někým jiným než sami se sebou a dokonce česky. V posledních dnech jsme měli trochu ponorku a tak nám prospěje se pobavit s někým jiným. Ondra si pokecá o klučičích věcech a já s Luckou prohlížím fotky z její svatby, probíráme vlasy, řasy a tak. Po dvou pivech nám Lucka nabízí, abychom se k nim přidali. Jsou tady autem, projíždějí Itálií na týdenní dovolené. Zítra chtějí projet Toskánské vinice a pojedou přes Florencii, kde najedou na dálnici. Tenhle nápad se mi líbí. Vidět něco navíc, co nebylo v plánu, pohodlně se svést autem a ještě ušetřit za vlak. Ondra nadšený není. Znamená to totiž, že nebudeme moct spát, do kolika chceme, ale budeme muset vstávat tak, abychom byli v 9 připravení jet. Čeká nás ještě vaření, sprcha a to znamená, že nebudeme spát víc než 7 hodin. Nasazuji do boje argumenty typu: vyspíš se, až budeš starý.. žijeme jenom jednou.. a tak.  A podaří se mi ho přesvědčit k nařízení budíka na sedmou..

Udělala jsem kuřecí plátek se salátem, a po sprše si jdeme lehnout. Ještě zkoumám check-in letenek, přidávám příspěvek na FB, zavírám okno, otvírám okno.. Ondra už spí a sotva dolehnu, začne chrápat. Supr. Nemůžu spát. Jsem tak unavená, že bych brečela, ale jak jsem přetažená, tak neusnu. Je tady dusno, nemůžu dýchat. Venku řvou lidi, jdoucí z barů a diskoték, vedle mě chrápe Ondra. Zkusím tedy usnout se sluchátky. Nejlepším lékem na nespavost je audio-kniha malý princ. Pouštím si jí do sluchátek a v půl 1 se probouzím uškrcená na jednom z nich. Rozmotávám je a smiřuji se s tím, že se prostě dobře nevyspím.Ráno balíme usušené věci do krosny, děláme si kafe bez mléka a cukru, snídáme u stolu a s nádobím, jako lidé. Krásná změna.

Celé úterní dopoledne strávíme v autě s Michalem a Luckou. Projíždíme Toskánskem až do San Gimignano. Projíždíme kolem vinic, děláme fotky a hledáme otevřené vinařství, kde si koupíme nějakou lahvinku. Očekávala jsem vysoké ceny, ale bylo to uplně v pohodě, jedna lahev 4-8 euro a tak kupujeme dvě a vydáváme se do Florencie. Oba usínáme. Jsme vysílení a vůbec si nedokážeme představit, jak budeme chodit po městě a bavit se s naším novým couchsurferem. Chceme mít klid a někde se vyspat. Po příjezdu do Florencie k Porta Romana zalézáme do první restaurace. Dobré jídlo, za dobrou cenu. Je vidět, že je to restaurace místních. Oba si dáváme malé zabijácké espresso na probrání. Nemůžeme skoro ani mluvit, jen si tak mlčky naznačujeme, že potřebujeme spát. Leonardo, náš couchsurfer, bude doma až okolo osmé večer. Máme před sebou celé odpoledne ve Florencii a nemáme sílu jí procházet. Rozhodneme se lehnout si v parku a odpočívat. Hodinku nebo dvě spím, čumím do telefonu, povídáme si nebo posloucháme hudbu. Ondra pozoruje dvě holky cvičící jógu. Je to báječný relax. Začíná se mi dělat trochu lépe a nabíráme alespoň nějakou životní energii. Leonardo píše, že můžeme přijet dřív. Kolem šesté sbíráme krosny z parku a hledáme správný autobus. Dá to trochu zabrat a cesta není nejkratší, ale dorazili jsme na místo. To jsme však ještě nevěděli, co nás čeká, když jsem zazvonila.

Vešli jsme do druhého patra a podle otevřených dveří jsme poznali, že náš hostitel sídlí tam. Naproti chodbičce byla kuchyně, v níž stál do půl těla svlečený starší chlapík s divným úsměvem a strkal prsty do mlýnku na maso. Není to úplně přivítání jaké bych si představovala, ale oukej. Zmatení postáváme v chodbě, a čekáme až se nás ujme. Těším se na sprchu a postel, ale začínám si být nejistá, zda tady. Anglicky mluví se zvláštním přízvukem a často dělá pauzy mezi slovy, zkrátka se tento zážitek nedá popsat, chtělo by to vložit mezi stránky video.. nebo alespoň Ondru, jak dabuje Lea.. Ulevilo se nám ve chvíli, kdy nám přidělovat pokoj. Má jich totiž několik a nebudeme tu dnes sami, přijedou ještě další lidi. Z jeho vysvětlování moc nechápeme kdo a kolik lidí přijede, ale je to bezva, že tady s ním nebudeme sami. Ondra si myslí hned, že je to úchyl. Vytahuju si tričko permanentně nahoru a snažím se korigovat Ondru, aby nepomlouval. Neverbální komunikace někdy prozradí hodně, i přesto, že Leo česky neumí.. Půl hodina utrpení končí, přijíždí další couchsurfeři, dvě holky z Kolumbie a kluk z USA asijského původu. Ubytováváme se v pokoji pro čtyři, kde jsme zatím sami dva. Srážím dvě postele k sobě a přirážím je co nejvíc ke stěně. Z jedné strany je francouzské okno, z další strany dveře a z další balkón. Panebože, tolik vchodů?! Jsme co nejdál od dveří, balkon na noc zavřeme a neměl by jít zvenku otevřít, okno má staženou roletu. Prohlížíme zdi, jestli tam nejsou kamery, podezřele se dívám do zrcadel, jestli nejsou průhledná a celkově se tak paranoidně rozhlížíme a chystáme se na smrt.

Nějak jsme přežili společnou večeři. Bylo nás 6 a tak jsme z toho měli lepší pocit. Leo nás dva nevím proč rozsadil. Sedl si vedle mě a Ondru posadil na opačný konec stolu. Achjo. Nejdřív nám přinesl plátek lilku, chleba a olej. No super jídlo pomyslím si. To jsem ještě nečekala, že dostaneme další 4 chody a já málem prasknu. Leonardo pořád tak divně švidral očima a koukal se na mě. Snědla jsem všechno. Dokonce i králíka, kterého nejím. Málem jsem praskla a přála si, aby konečně ten večer skončil a my mohli jít do postele. Po večeři jsme si dali sprchu. Jakmile jsme otevřeli dveře od koupelny, stál za nimi Leonardo. Možná, že šel náhodou kolem, ale my jsme z toho neměli dobrý pocit. Pak na nás přišel zaklepat. Ondra mu v pyžamu otevřel. Nesl nám jenom zásuvku proti komárům. Stále se uklidňuju tím, že asi není zlej, je jenom divnej. Hodně hodně divnej, ale rozhodně není zlej a nepřijde nás v noci zabít. A s těmito myšlenkami usínám. Vyspala jsem se kupodivu celkem dobře. v 7 ráno mi zvoní budík a v 7.30 je snídaně.

Mám tušení, že nás Leo hned po snídani vyžene, protože musí do práce. Snažím se tudíž místo ranního upravování sbalit krosnu a připravit věci, které budeme během dne potřebovat. Hážu na sebe letní šatičky. Víte totiž co je nejhorší?! Zatím jsme se každou noc stěhovali z místa na místo, jediné místo, kde chceme zůstat dvě noci je tento byt. Panebože proč?! Ondra chce utéct, je tady z toho úplně na prášky, chce si vzít krosnu a jít. Jenže to nejde. Slíbili jsme, že zůstaneme dvě noci, dneska večer máme pro ostatní vařit večeři a nemůžeme jen tak zmizet. Těžko řekneme, že si jdeme prohlížet město s krosnou na zádech, když si jí u něj můžeme nechat. Tak sama sebe v duchu a Ondru nahlas přesvědčuji o tom, že to tady jednu noc ještě zvládneme. Něco uvaříme. Nějak se budeme přetvařovat a zítra ráno mizíme.

Ke snídani máme espresso a sušenky a výborný ranní pohled na Leonardovu osobní koupelnu. Bože. Fuj. Bylo to ve stylu pořadu: Máte doma uklizeno ?! Tak si to zkuste představit. Krosny tam teda necháváme, a jakmile dosnídáme, tak nás Leo žene ven. Trochu nestíháme. Beru si telefon, peněženku, deodorant a doufáme, že máme vše, co budeme během dne potřebovat. Snad nás nepřemůže chuť se tam už nevracet.. 

Florencie je krásná, procházíme si město od katedrály, přes piazza Vechio, až k slavnému mostu. Cestou si zlepšujeme náladu nákupy v H&M. Ondra se mi posmívá, že chci jít nakupovat, že jsem pipka a nakonec na něj čekám, protože si kupuje košili. Haha. Tak jsme dvě pipky. Já mám totiž dvoje šaty. Procházka Florencií je fajn. Dneska se tolik nikam neženeme. Jdeme pomalu. Kupujeme si ovoce. Povídáme si. Často zastavujeme, sedáme si, fotíme se. Nikam vlastně nespěcháme. Řekli jsme, že to nejdůležitější už jsme viděli a nebudeme se honit.

Ráda bych viděla město seshora, odtamtud jsou vždy nejkrásnější fotky, protože katedrála je tak obrovská, že zblízka se u ní vyfotit nedá a miluju vyhlídky. Jdeme asi 5 km, cestou si dáváme aperol a bruschetu di pomodoro, abychom náhodou nezhubli. :-D Vyhlídka je super. Vidíme krásně celou Florencii. Děláme fotky. Odpočíváme. A vlastně se tak nějak psychicky připravujeme na večer. Je to asi jako když jdete do prostřena. Banda divných a cizích lidí a vy jim máte uvařit čtyrhodové menu.

Ještě jako bonus to neděláte ve své kuchyni, ale půjčili jste si byt od souseda. Je tam chaos, měsíc zaschlá špína a ten soused Vám do toho permanentně kecá. No nic. Nějak to zvládneme. Ondra vařit neumí a já jsem tak trochu trdlo a vařit umím maximálně pro dva. To bude dobrá sranda. Na dezert nebudeme mít sílu a tak se stavíme ještě v minimarketu a kupujeme balenou bábovku. (samozřejmě, že je domácí)  :-D Děláme žlutý meloun s parmskou šunkou. Spoléhala jsem na to, že Ondra umí nakrájet meloun. Já to totiž ne. No, tak jo. Teď už to umim. Musela jsem .. (strach je někdy nejlepší učitel ;-) ) , šopský salát zvládáme vcelku rychle. Ondrovo styl krájení okurek je vzhledově na jedničku, časově tak na 7- , ale také je to v pohodě. Kuřecí prsa jsou docela sranda, Leo koupil celé kuřecí prsa a tak se tupým nožem snažím vykostit prso (kuřecí) a nevykostit sebe. Také poprvé v životě. Pak jsme na seznam psali americké brambory. Což jsou normální brambory, nakrájené na měsíčky, s kořením, které se dají do trouby a tadáá. No tak Leo koupil batáty neboli sladké brambory. Jsem ráda, že s nimi mám už nějakou zkušenost a vím, že batátové hranolky nejsou špatné, tak se peru s batáty, které jsou tvrdé jako kámen a snažím se je nakrájet na drobné kousky. Obávám se, že dnes nebude večeře v 21:15 podle plánu.. ale tak o půlnoci :-D V podstatě jsme to tak nějak zvládli. Večeře proběhla v klidu a bylo to o moc lepší než předchozí den. Přijeli další couchsurfeři, jedna holka z Finska a jeden turek. Turek spí s námi v pokoji a vypadá jako sympaťák. Po večeři sklízíme zbytky a jdeme konečně do postele. Vypadá to, že ostatním couchsurferům večeře chutnala a byli spokojení.. akorát Leo se na kuřecí divně díval a říkal, že má radši jehněčí. Noo jak bych vykostila jehně si nechci ani představovat. Fuj. Jdeme spát.

Ráno spinkáme trošku déle, snídaně má být asi v půl deváté, což je fajn. Balíme krosny, svlékáme povlečení, dávám ještě rychlou sprchu a mizíme. Leo se zajímá o to, kam jedeme, v kolik, jestli máme jízdenky apod. Odpovědím se vyhýbáme. Ondra se bojí, že nás nebude chtít pustit. Když stojíme na nádraží a neslyšíme jeho hlas, ani nevidíme jeho auto, tak se nám konečně ulevilo. Přežili jsme to. Jsme zase sami dva. Jupí.

Naše cesty míří do Bologne. Sedáme na vlak, jednou přestupujeme a jsme tam. Jdeme se do restaurace najíst. Denní menu na 10e. Voda, velká porce těstovin, chleba. To je fajn. Sním asi tak půlku a už nemůžu. Mám však dost sil na to, abych si prohlédla Bolognu. Ondra je pořád ještě unavený. Asi jak fyzicky, tak psychicky. Nemá náladu na další město a památky. Chce spát a válet se. To já ale nechci. Co pro něj fakt můžu udělat je, že objednám airbnb, abychom se vyspali dobře v posteli. Kupuji pokojíček asi za 700 na noc. Je tam i kuchyň, můžeme vařit. Teď nás ale čeká celé odpoledne v Bologni. Chci vylézt nahoru na věž a Ondra má chuť mě zabít. Naštěstí pro oba – věž je zavřená. Hledáme infocentrum, abychom zjistili, co je ve městě zajímavého a kde je nějaká jiná vyhlídka. Procházíme tedy městem, navštívíme kostel a vyhlídkovou terasu. Stačilo mi vidět krásné oranžové město ze shora a udělat pár snímků a teď prosím můžeme odpočívat. Jedeme tedy na ubytování, děláme velký nákup v Careffouru a hned po příjezdu na byt padáme do postele. Až k večeru vaříme, sprchujeme se a pozor – fénuji si vlasy! Na pokoji byl i větrák a tak se nám spí vážně skvěle. Poprvé nemáme ráno žádný check-out, ani nikam nespěcháme. Ležíme v posteli do devíti. Dlouho snídáme. V klidu balíme. V 11 odjíždíme vlakem do Parmy.

Oba bychom ještě chtěli vidět moře. Vykoupat se. Válet se na pláži. Opalovat se. Vlastně si trošičku užít dovolenou. Lucka, kterou jsme potkali v Pise, nám dala skvělý tip na návštěvu národního parku Cinque terre. Když jsem viděla fotky, tak jsem věděla, že tam chci 100% jet. U moře to sice je, ale nejsem si jistá, zda bude možnost koupání. Pravděpodobně né na písečné pláži a na lehátku, jak by si to představoval Ondra.. ale přemlouvám, abychom tam jeli. Je to krása ty malé barevné vesničky na skále a určitě se tam bude dát i koupat a kdyby ne, tak přejedeme někam kousek dál.. ale Ondra souhlasí. V Parmě přestupujeme na vlak do La Spezia. Trávíme v podstatě celý pátek ve vlaku. Večer přijíždíme do města a jdeme se projít k přístavu. Moře a výhled krásné, ale koupat se nedá. Kemp tady také není. Tak se jdeme někam najíst a uvidíme. Zase večeříme lasagne, tentokrát třetí pokus a objednávám si Mojito. Cítím se tady jako na dovolené a tak si trochu dopřeju. Ve vzduchu voní Magnolie a moře a zmrzlina. To je taková ta pravá vůně dovolené v Itálii. Nejbližší kemp je 30 minut vlakem odsud, ale je kousek od nádraží. Tak buď můžeme někde kempovat načerno, nebo pojedeme vlakem do kempu. V deset večer přicházíme do kempu a recepce je naštěstí ještě otevřená. Přespáváme v krásném upraveném kempu, kde jsou sprchy, kavárny, obchod .. je to super. Škoda, že si toho moc neužijeme, protože jsme ulehli v 11 večer a ráno vstáváme a hned odjíždíme. No, alespoň, že máme kde spát a hlavně, že se máme kde umýt. Je to naše poslední společné ráno, naposled se spolu budeme probouzet. Chci se jít podívat na východ slunce. Ondra ale z mého nápadu nadšený není. Zároveň nechce, abych tam šla sama.. nebo si chce alespoň zachovat tvář ochránce a tak dodává: „když vstanu, tak půjdu s tebou, jo?” No mě je jasné, že v 5 nevstane. Říkáme si dobrou a hned usínáme. Ráno mi zvoní budík. Snažím se ho nevzbudit a tak místo trička na spaní navlékám dlouhé šaty a přes ně si beru mikinu. Ještě čelovku, telefon a můžu vyrazit. Nebrala jsem si ani peníze, ani cigarety. Nevěděla jsem, kde jsou a nechtěla jsem Ondru probudit. Během tří minut jsem byla připravená jít.

Někdy mám pocit, že jsem trochu blázen. Proč tyhle věci vlastně dělám?! Jsem unavená jako pes, všechno mě bolí, mám možnost se vyspat. Venku je zima. Mám husí kůži. Je tady tma a já se tmy bojím. Kdykoliv tady může vyběhnout pes nebo nějaký úchyl. Proč riskuju a nezůstanu radši v teple a bezpečí stanu?! Mám teď čas na svoje úvahy o životě, protože jsem po dlouhé době sama. Brána kempu je zavřená. Nevadí. Z boku je nízká zídka, ze zídky přelezu na bránu a je to. Jsem za plotem. Teď budu ale muset být mimo kemp alespoň do sedmi, než bránu budou otevírat. No nic. Pokračuju směrem na pláž. Asi vím, proč tohle dělám. Protože tohle je život. Né ten stereotypní koloběh, kdy děláte běžné věci, ale ten moment, kdy nějakým způsobem překonáváte sami sebe, když děláte něco nového, zažíváte nějaké poprvé. To je život. Život si musí člověk užívat. Máme na náš život asi 80 let a to ještě s velkou dávkou štěstí, protože vlastně nikdy nevíme, kolik času nám bylo dáno. Kdykoliv, v každé minutě to může skončit. Budu však jednou optimista a budu počítat s tím, že mám ještě 60 let života. Z toho třetinu prospím, nějakou část (značně velkou) prosedím ve škole na přednáškách a poté v práci. Také musím jíst, prát, uklízet, vařit, nakupovat… Do háje.. kolik let, dní, hodin na užívání si života mi vlastně zbyde?! Už je to zase trochu pesimistické, ale člověk by se nad tím měl zamyslet. Né nadarmo mám na zádech vytetované své heslo „Carpe diem.” 

Vybavím si ho vždy, když se mi ráno nechce z postele, když se mi nechce vylézt ty blbé schody, když bych radši zůstala sama doma, než vyrazila na párty s přáteli… Když jsem líná na svůj život. Život je tak děsně krátkej, že bychom si měli užívat každou minutu. Měli bychom zkoušet nové věci, překonávat sami sebe, cestovat, poznávat nové lidi… to je pro mě život.. Pro někoho to může být sezení na gauči, spánek, ochutnávání nových druhů brambůrek a rodina.. a znám takových lidí spoustu.. pro mě by to však byla smrt zaživa. Přidávám tedy do kroku, abych se zahřála. Když cestou náhodou někoho potkám, tak se hezky usmívám, abych zmenšila jejich chuť mě zabít. A když potom přicházím na pláž v 5.20 a sedám si na vysokou židličku a zjišťuji, že jsem tam úplně, ale úplně sama… je to naprostá bomba. Kolik lidí na planetě asi takhle sedí a čeká na nový den? Vážíme si vůbec toho, že slunce každé ráno vychází a večer zapadá? Bereme to jako samozřejmost. Spoustu věcí bereme v životě jako samozřejmost.. ale někdy je čas se zastavit a za všechno poděkovat. Nějaké tajné síle, karmě, osudu. Vlastně nevím komu. Ale já děkuju! Děkuju za tisíc věcí. Za to, že jsem zdravá. Že je na světě krásně. Že slunce hřeje a z mraků padá voda. Že máme co jíst. Že se máme čemu a hlavně s kým smát.. Na světě je hrozně krásně, když si to krásné uděláte. Nikdy by mě nenapadlo, že budu sedět sama na pláži v městečku Levanto a filozofovat nad životem. Jak jsem se tady vlastně ocitla ?! Hmm.. svět je velký a čeká celý jenom na nás, chce to jenom zvednout zadek z gauče a celý svět máte před sebou.. pár měsíců chůze, pár dní vlakem, pár hodin letadlem..

Také bych měla zvednout svůj zadek a jít probudit Ondru. Cestou přemýšlím nad tím, jak je fajn dělat někomu radost. Dřív jsem dost často seděla doma a čekala na to, až mi někdo udělá radost..a zapomínala na to, že je fajn někdy udělat někomu radost. Tak jsem v euforii natrhala cestou kytičky, koupila capuccino a udělala Ondrovi snídani do postele. „Do postele?!” Slyším ten jeho ironický úšklebek.. Tak teda snídani do stanu, abych byla přesná.

Když jsme sbalili stan, vyčistili zoubky a zaplatili kemp, šli jsme zase na nádraží. Skvěle by se k tomuto okamžiku hodil hashtag Kikatoposrala, protože jsme na nádraží zjistili, že jsem po zaplacení kempu nedostala zpět naše doklady. Tak jsem se prošla a čekala mě cesta do kempu a zpět na nádraží č.3 :D Miluju ranní procházky..

Vlakem jsme přijeli do vesnice Manarola. Krása, krása, krása. Nejdřív jsme se váleli na obřích kamenech, kterým jsme říkali pláž. Jiná možnost nebyla. Našli jsme dva relativně rovné balvany, na které jsme rozložili krosny a sebe. Ondra se snažil doopálit bílá místa (čtěte celé tělo) a já jsem se nechávala ošplouchnout vlnami, protože jsem se bála skočit do moře. Teda nebála, bála jsem se spíš toho, že nevylezu zpět ..

Odpoledne jsme se šli projít. Na druhém kopci byla krásná vyhlídka na Manarolu. Barevné domečky vystavěné ve skále. Vinice, skály, moře. To byla krása. Děláme několik fotek. Ztratili jsme v kamenech selfie tyč a tak se musíme spokojit s délkou našich paží. Není to žádná sláva, ale na novou profilovku s padesáti lajky to stačí. Haha.

Pak jdeme na vlak a stavíme na rychlé fotky ještě ve vesnici Riomaggiore. Taky krása.

Pokračujeme na vlak do La spezia, kde přestupujeme do Milána. Čeká nás čtyřhodinová jízda vlakem do města, kde nemáme spaní. Budeme se procházet.

Katedrála Duomo je pořád stejně krásná jako v říjnu 2016, kdy jsem tam byla naposled. Ve tmě je Miláno ještě krásnější než v noci. Po Via Torino dojdeme až k bráně, kde to žije. Spousta mladých Italů, kytary, bubny a drinky. Paráda. Sedáme si k nim, ale ještě než dopijeme první drink, tak nás vyhání uklízecí četa. Ve 2 ráno tady párty končí. Pokračujeme tedy zpět do centra, ale jsem unavená. Zavírají se mi oči. Lehám si na zem u kostela a usínám. Ondra hlídá věci. Hodinku a půl jsem se prospala. Možná jsem nastydla, protože jsem ležela na studených schodech, ale je mi to jedno. Už je toho na mě moc. Vědomí, že za pár hodin letíme domů a už nemusíme a nechceme vidět vůbec nic, mi ubírá energii. Jsem KO. Děkuji, že to Ondra takhle dobře zvládl. Nespat a nechat mě spát. Procházíme městem a jdeme směrem na nádraží. Jsou to 4 km a mě to přijde jako věčnost. Konečně jsme došli. Čekáme hodinu na vlak do Bergama a já zase usínám. Kam si sednu, tam spím. Ve vlaku zase spím. Na letišti si dáváme poslední snídani. Capuccino a croissant. Probrala jsem se. Čistím si zuby a naposled se na veřejných záchodech upravuji. Zítra už budeme doma. Jupí.

S odletem jsou trochu problémy. Můj palubní lístek je špatně vytisknutý a nejde načíst kód. Papír je také lehce zmuchlaný a propocený. Nosila jsem ho několik dní v krosně. Zkouším palubní lístek v telefonu. Také nic. No tak nevadí. Asi tady zůstanu. Čekáme u další odbavovací přepážky. Uf. Funguje to, ale musím odnést krosnu ručně zase někam jinam. Tak snad doletí do Prahy se mnou.Na letišti ještě kupujeme sendvič a vodu do letadla. V letadle usnu. Hodina cesty mi připadá jako 5 minut. A jsme v Praze.